Felix Edmundovič Dzeržinskij
| Felix Edmundovič Dzeržinskij | |
|---|---|
 | |
| Narození | 11. září 1877 Dzeržinovo |
| Úmrtí | 20. července 1926 (ve věku 48 let) Moskva |
| Příčina úmrtí | infarkt myokardu |
| Místo pohřbení | Hřbitov u Kremelské zdi |
| Bydliště | Petrohrad |
| Alma mater | Petrohradská státní univerzita |
| Povolání | politik a revolucionář |
| Ocenění | Řád rudého praporu (1920) Honorary officer of the State Security |
| Politické strany | Sociální demokracie Království Polska a Litvy (od 1899) Komunistická strana Sovětského svazu (do 1926) Litevská sociálnědemokratická strana Ruská sociálnědemokratická dělnická strana (bolševická) |
| Nábož. vyznání | matrikový katolík |
| Choť | Zofia Dzierżyńska (1910–1926) |
| Děti | Jan Felixovič Dzeržinskij |
| Rodiče | Edmund Dzierżyński a Helena Dzierżyńska |
| Rod | House of Dzierżyński |
| Příbuzní | Władysław Dzierżyński (sourozenec) Feliks Dzerzhinsky (vnuk) |
| Funkce | člen Všeruského ústavodárného shromáždění (1918) Chairman of the GPU (1922–1923) chairman of the OGPU (1923–1926) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Felix Edmundovič Dzeržinskij (rusky Феликс Эдмундович Дзержинский, transkripcí Feliks Edmundovič Dzeržinskij), rodným jménem Feliks Dzierżyński (11. září 1877 v Oziembłowě – 20. července 1926 v Moskvě) byl ruský revolucionář a sovětský politik polského původu.[1] V mládí se podílel na vzniku sociálně demokratické strany v Polsku a Litvě, byl mnohokrát vězněn, až se roku 1917 setkal s Leninem a stal se bolševikem. Od té doby se věnoval ruské a sovětské politice. Byl zakladatelem a velitelem obávané ruské Čeky, faktické předchůdkyně pozdějšího GPU a pozdější NKVD a posléze KGB. Je všeobecně považován za jednoho ze strůjců mnoha masových vražd a bolševických represálií během Ruské občanské války v letech 1917 až 1922, během nichž zahynulo několik set tisíc lidí.
Život
Narodil se v rodinném sídle Dzeržinovo asi 60 km západně od Minsku a 15 km od městečka Ivjaněc v Ruském impériu (dnes v Bělorusku). Pocházel ze zchudlé polské šlechtické a katolické rodiny, kde měl pět sourozenců. V dětství se chtěl stát knězem, krátce před maturitou však ztratil víru a jako revolucionář byl vyloučen ze studia. V roce 1895 se stal členem tehdejší Litevské a roku 1900 Polsko-litevské sociálně demokratické strany. V jejích řadách pak bojoval v letech 1905 až 1907 během povstání ve Varšavě[2], po porážce povstání byl vypovězen na Sibiř. Během cesty na Sibiř zorganizoval vzpouru vězňů a uprchl zpět do Varšavy. Byl vydavatelem dvou stranických časopisů a ilegálně působil i na území někdejšího Rakouska-Uherska, kde propagoval myšlenky proletářské revoluce a pomáhal zakládat různé ilegální anarchistické a revoluční organizace. Během života strávil 11 let ve vězení za podvratnou a ilegální činnost, první zatčení proběhlo již v roce 1897, další pak v roce 1905 a 1907. V roce 1914 zatčen v Polsku, v roce 1916 byl odsouzen carským soudem na tři roky do vězení v Moskvě, odkud ho vysvobodila únorová revoluce.
Během bolševické Říjnové revoluce přijal nové poruštělé příjmení Dzeržinskij, mezi bolševiky byl přezdíván jako Železný Felix nebo Krvavý Felix. V letech 1919–1923 působil ve funkci lidového komisaře vnitra a dopravy (tehdejší obdoba dnešního ministerstva vnitra a ministerstva dopravy), předsedal také státní Komisi pro zlepšení života dětí, od roku 1924 byl také předsedou Nejvyšší rady národního hospodářství a kandidátem politbyra ruské bolševické strany ÚV VKS(b).
Lenin vysoce oceňoval jeho bezohlednou tvrdost, i když s ním Dzeržinskij i v závažných otázkách nesouhlasil (Brest-litevský mír, role odborů, sovětská národnostní politika atd.) Když mu Lenin jednou vytkl "velkoruský šovinismus", obvinil ho z šovinismu neruských národů. V prosinci 1917 ho pověřil vybudováním instituce na obranu proti kontrarevoluci, zprvu nazvané Čeka (čerezvyčajnaja komissija), která se roku 1922 pod jeho vedením změnila v GRU (OGRU). Tento mocný aparát měl v roce 1917 25 zaměstnanců, v roce 1924 téměř 22 tisíc a obrovskou síť tajných agentů. Za první dva roky se počet obětí odhaduje nsa 50-100 tisíc, do roku 1926 asi půl milionu. Pod Dzeržinského organizací začaly vznikat pracovní tábory (GULAG) pro odpůrce režimu, postupně i jen třídní nepřátele. Do roku 1953, kdy byly zrušeny, jimi prošly odhadem desítky milionů lidí a hrály i nezanedbatelnou roli v sovětském hospodářství.
Zemřel 20. července 1926 v Moskvě na infarkt myokardu, a to bezprostředně po dvouhodinové řeči k Ústřednímu výboru VKS(b), v níž ostře útočil na „opozici“ Trockého, Zinověva a Kameněva. O jeho smrti panují dodnes neujasněné dohady, které však nebyly nikdy věrohodně historicky potvrzeny.
Legenda
Dzeržinskij imponoval svým až fanatickým odhodláním a když zemřel, nazval ho Stalin „rytířem revoluce“. Tím začalo soustavné propagandistické budování jeho pověsti jako údajně čestného muže s čistýma rukama. Byla po něm pojmenována řada měst, ulic a závodů, populární fotoaparát FED, lokomotivy FD a postavena řada pomníků. Velký železný pomník stál na Lubljance před budovou KGB a v roce 1991 byl stržen jako symbol komunismu. V roce 2012 však vedení města Moskvy rozhodlo, že bude obnoven jako kulturní památka.
Spisy (české překlady)
- Výbor z díla. Překlad Jan Kovář. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1977. 224 s. cnb000412415. [1. vydání: Naše vojsko, 1974, cnb000464249.]
- Projevy a články 1908-1926. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1951. 312 s. cnb000503040.
-
F. E. Dzeržinskij (druhý zleva) s vedoucími Čeky (1919) -
Dzeržinskij (druhý sedící zprava) s ostatními členy kolegia VČK v roce 1921
| Předseda sovětské tajné policie | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: funkce neexistovala |
20. prosince 1917 – 20. července 1926 Felix Edmundovič Dzeržinskij |
Nástupce: Vjačeslav Menžinskij |
Odkazy
Reference
- ↑ KOCHAŃCZYK, Jan. Polska-Rosja. Chorzów: Videograf, 2014. ISBN 978-83-7835-313-3. Kapitola Mknie Piłsudski..., s. 176. (polština)
- ↑ KOCHAŃCZYK, Jan. Polska-Rosja. Chorzów: Videograf, 2014. ISBN 978-83-7835-313-3. Kapitola Żyj jak Dzierźynski, s. 179. (polština)
Literatura
- DZERŽINSKIJ, Feliks Èdmundovič a SOFINOV, Pavel Georgijevič. Listy ze života Felixe Dzeržinského. Překlad Zdeňka Fraňková. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. 291 s. cnb000513365. [Obsahuje deník a korespondenci F. E. Dzeržinského a studii P. E. Sofinova „Stránky ze života F. E. Dzeržinského".]
- Sylwia Frolow, Dzeržinskij - láska a revoluce. Překlad: Benešová, Michala a Zakopalová, Lucie. Premedia 2015, 360 s.
- A. Zubov (red.), Dějiny Ruska 20. století I. Praha: Argo 2014
- ZUBOV, Nikolaj Ivanovič. F.E. Dzeržinskij. 1. vyd. Bratislava: Pravda, 1974. 410 s.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Felix Edmundovič Dzeržinskij na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Felix Edmundovič Dzeržinskij
- Na serveru Totalita.cz
- Na serveru Válka.cz
- Katalog Městské knihovny v Praze
- článek ve SME (slovensky)
- Pořad Českého rozhlasu Plus Felix Edmundovič Dzeržinskij - architekt rudého teroru
