Chlorid lithný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Šablona:Infobox Chemická sloučenina

Chlorid lithný je anorganická sloučenina chloru a lithia. Tato sůl je typickou iontovou sloučeninou, přestože z malé velikosti iontu Li+ vyplývají vlastnosti, které se u jiných chloridů alkalických kovů nevyskytují, například výjimečná rozpustnost v polárních rozpouštědlech (83 g / 100 ml vody při 20 °C) a hygroskopické vlastnosti.[1]

Chemické vlastnosti

Chlorid lithný tvoří – na rozdíl od chloridů jiných alkalických kovů – krystalické hydráty.[2] Je znám monohydrát, trihydrát a pentahydrát.[3] Absorbuje také až čtyři ekvivalenty amoniaku. Podobně jako u jiných iontových chloridů mohou roztoky chloridu lithného poskytovat chloridový iont a například tvořit sraženinu chloridu stříbrného působením dusičnanu stříbrného:

LiCl + AgNO3 → AgCl + LiNO3

Příprava

Chlorid lithný se připravuje působením kyseliny chlorovodíkové na uhličitan lithný. Lze ho principiálně připravovat také silně exotermickou reakcí kovového lithia s plynným chlorem nebo chlorovodíkem. Bezvodý LiCl se připravuje z hydrátu zahříváním v proudu chlorovodíku.

Použití

Chlorid lithný se používá hlavně pro výrobu kovového lithia elektrolýzou taveniny LiCl/KCl při 600 °C. Využívá se i jako tavidlo při pájení automobilových dílů z hliníku, dále také jako desikant při sušení proudu vzduchu.[1] Ze specializovanějších aplikací nachází uplatnění v organické syntéze, například jako aditivum ve Stillově reakci. V biochemii ho lze využít ke srážení RNA z buněčných extraktů.[4]

Chlorid lithný se používá i v pyrotechnice pro barvení plamene do tmavočervené barvy.

LiCl je standardem relativní vlhkosti při kalibraci vlhkoměrů. Při 25 °C má nasycený roztok (45,81 %) soli ekvilibrium relativní vlhkosti 11,30 %. Chlorid lithný může i sám sloužit jako vlhkoměr. Tato navlhavá sůl se při vystavení vzduchu rozpouští v pohlcené vodě. Rovnovážná koncentrace je přímo závislá na relativní vlhkosti vzduchu. Relativní vlhkost při 25 °C, minimální odchylkou v rozmezí 10 až 30 °C, lze zjistit z koncentrace pomocí této lineární rovnice: RH = 107,93 - 2,11 C, kde C je hmotnostní koncentrace LiCl.

Bezpečnost

Soli lithia ovlivňují centrální nervový systém. Ve 40. letech 20. století se chlorid lithný krátce vyráběl jako náhražka kuchyňské soli, bylo to však zakázáno poté, co byly zjištěny toxické účinky sloučeniny.[5][6][7]

Reference

  • V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lithium chloride na anglické Wikipedii.
  • Handbook of Chemistry and Physics, 71st edition, CRC Press, Ann Arbor, Michigan, 1990.
  • N. N. Greenwood, A. Earnshaw, Chemistry of the Elements, 2nd ed., Butterworth-Heinemann, Oxford, UK, 1997.
  • R. Vatassery, titration analysis of LiCl, sat'd in Ethanol by AgNO3 to precipitate AgCl(s). EP of this titration gives%Cl by mass.
  • H. Nechamkin, The Chemistry of the Elements, McGraw-Hill, New York, 1968.
  1. a b Ulrich Wietelmann, Richard J. Bauer "Lithium and Lithium Compounds" in Ullmann's Encyclopedia of Industrial Chemistry 2005, Wiley-VCH: Weinheim.
  2. Holleman, A. F.; Wiberg, E. "Inorganic Chemistry" Academic Press: San Diego, 2001. ISBN 0-12-352651-5.
  3. Andreas Hönnerscheid, Jürgen Nuss, Claus Mühle, Martin Jansen "Die Kristallstrukturen der Monohydrate von Lithiumchlorid und Lithiumbromid" Zeitschrift für anorganische und allgemeine Chemie, 2003, volume 629, p. 312-316.DOI: 10.1002/zaac.200390049
  4. Cathala, G., Savouret, J., Mendez, B., West, B.L., Karin, M., Martial, J.A., and Baxter, J.D. A Method for Isolation of Intact, Translationally Active Ribonucleic Acid. DNA. 1983, s. 329–335. DOI 10.1089/dna.1983.2.329. PMID 6198133. 
  5. Talbott J. H. Use of lithium salts as a substitute for sodium chloride. Arch Med Interna.. 1950, s. 1–10. PMID 15398859. 
  6. L. J. Stone, M. luton, lu3. J. Gilroy. Lithium Chloride as a Substitute for Sodium Chloride in the Diet. Journal of the American Medical Association. 1949, s. 688–692. PMID 18128981. 
  7. Case of trie Substitute Salt [online]. TIME, 28 February 1949. Dostupné online. 

Literatura

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.