Chlorid měďný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Chlorid měďný
Chlorid měďný částečně zoxidovaný na vzduchu
Obecné
Systematický název Chlorid měďný
Anglický název Copper(I) chloride
Německý název Kupfer(I)-chlorid
Sumární vzorec CuCl
Vzhled bílý prášek
Identifikace
Číslo RTECS GL6990000
Vlastnosti
Molární hmotnost 98,999 g/mol
Teplota tání 430 °C
Teplota varu 1 212 °C
Hustota 4,139 g/cm³
Dynamický viskozitní koeficient 2,54 cP (527 °C)
1,92 cP (607 °C)
1,44 cP (697 °C)
Index lomu nD= 1,973
Rozpustnost ve vodě 1,25 g/100 ml
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
kys. chlorovodíková
roztoky amonných solí
roztoky kyanidů
Součin rozpustnosti 1,86•10-7
Relativní permitivita εr 10 (20 °C)
Měrná magnetická susceptibilita -5,026·10-6 cm3g-1
Povrchové napětí 92 mN/m (450 °C)
Struktura
Krystalová struktura krychlová
Hrana krystalové mřížky a= 545,7 pm
Dipólový moment 4,27•10-30 Cm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -136,5 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt 103,5 J/g
Entalpie varu ΔHv 219,2 J/g
Standardní molární entropie S° 87,1 JK-1 mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -114,06 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 0,489 9 JK-1 g-1
Bezpečnost
Dráždivý
Dráždivý (Xi)
Nebezpečný pro životní prostředí
Nebezpečný pro životní prostředí (N)
R-věty R22, R50/53
S-věty (S2), S22, S60, S61
NFPA 704
NFPA 704.svg
0
3
0
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Chlorid měďný je anorganická sloučenina se vzorcem CuCl, jeden z chloridů mědi. Jedná se o bílou tuhou látku špatně rozpustnou ve vodě, avšak dobře rozpustnou v koncentrované kyselině chlorovodíkové. Nečisté vzorky jsou nazelenalé díky přítomnosti zeleného chloridu měďnatého.[1]

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Bílé krystaly chloridu měďného na měděném drátu

Chlorid měďný je Lewisovou kyselinou, klasifikovanou podle konceptu HSAB jako „měkkou“. Proto má tendenci tvořit stabilní komplexy s měkkými Lewisovými zásadami, například trifenylfosfinem:

CuCl + P(C6H5)3 → [CuCl(P(C6H5)3)]4

Přestože se CuCl příliš nerozpouští ve vodě, rozpouští se ve vodných roztocích obsahujících vhodné donorové molekuly. Tvoří komplexy s halogenidovými ionty, například s koncentrovanou kyselinou chlorovodíkovou tvoří H3O+ CuCl2-. Podobně tvoří komplexy také s CN-, S2O32- a NH3.

Roztoky CuCl s HCl nebo NH3 pohlcují oxid uhelnatý za vzniku bezbarvých komplexů, například dimeru s chloridovým můstkem [CuCl(CO)]2. Stejný roztok s HCl reaguje také s acetylenem na [CuCl(C2H2)]. Roztok s amoniakem dává s acetylenem výbušný acetylid měďný. Komplexy CuCl s alkeny lze připravit redukcí CuCl2 oxidem siřičitým za přítomnosti alkenu v alkoholovém roztoku. Komplexy s dieny, například 1,5-cyklooktadienem, jsou zvláště stabilní:[2]

Struktura komplexu CuCl s 1,5-cyklooktadienem

Za nepřítomnosti jiných ligandů jsou vodné roztoky CuCl nestabilní vzhledem k disproporcionaci na měď a chlorid měďnatý.[3] Částečně z tohoto důvodu se CuCl na vzduchu zbarvuje dozelena.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Hlavním použitím chloridu měďného je jako prekurzor pro výrobu fungicidního oxychloridu měďnatého. Pro tento účel se CuCl generuje synproporcionací a pak se oxiduje vzduchem:

Cu + CuCl2 → 2 CuCl
6 CuCl + 3/2 O2 + 3 H2O → 2 Cu3Cl2(OH)4 + CuCl2

CuCl katalyzuje mnoho organických reakcí. Jeho afinity k oxidu uhelnatému v přítomnosti chloridu hlinitého se využívá v procesu COPureSM.

Organická syntéza[editovat | editovat zdroj]

V Sandmeyerově reakci vede působení CuCl na arendiazoniové soli ke vzniku arylchloridů, například:[4]

Příklad Sandmeyerovy reakce s použitím CuCl

Tato reakce má široký záběr a obvykle nabízí vysokou výtěžnost.

Polymery[editovat | editovat zdroj]

CuCl se používá jako katalyzátor v radikálové polymerizaci přenosem atomu (ATRP).

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Copper(I) chloride na anglické Wikipedii.

  1. United States Patent US4582579 "method of preparing cupric ion free cuprous chloride" Section 2, lines 4-41 , via www.freepatentsonline.com
  2. Nicholls, D. Complexes and First-Row Transition Elements, Macmillan Press, London, 1973.
  3. Greenwood, N.N.; Earnshaw, A. Chemistry of the Elements, 2nd ed., Butterworth-Heinemann, Oxford, UK, 1997.
  4. (a) Wade, L. G. Organic Chemistry, 5th ed., p. 871, Prentice Hall, Upper Saddle RIver, New Jersey, 2003. (b) March, J. Advanced Organic Chemistry, 4th ed., p. 723, Wiley, New York, 1992.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.  
  • Mellor, J. W., A Comprehensive Treatise on Inorganic and Theoretical Chemistry, Volume III, pp157–168. Longmans, Green & Co., London, 1967 (new impression).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]