Wikipedista:Josefoes/Pískoviště

Filmové týdeníky o invazi do Československa v roce 1968

Události z 21. srpna 1968, kdy v časných ranních hodinách vojska Varšavské smlouvy provedla invazi na území Československé socialistické republiky, byly zdokumentovány ve třech řadových a jednom zvláštním vydání Československého filmového týdeníku.

První záběry pořídil kameraman Vladimír Holomek.[1] Průběh okupace hlavního města sledoval od časných ranních hodin od Ruzyně, kde přistávala nákladní letadla s těžkou bojovou technikou, přes Pražský Hrad, k budově ÚV KSČ. Tam zaznamenal kulometnou dávku, kterou posádka obrněného transportéru číslo 002 vypálila do protestujících Pražanů. Natáčení řídil režisér a dramaturg Zpravodajského filmu, Ivan Soeldner, který z nastřádaných materiálů sestavil tzv. „okupační“ týdeníky, a napsal k nim průvodní komentáře. Informace o řádění okupačních vojsk se setkaly s negativní odezvou Sovětského svazu a jeho přisluhovačů. Kritizovala je hlásná trouba Ústředního výboru komunistické strany SSSR, list Pravda. Nařízením shora byly týdeníky velmi rychle staženy z českých i slovenských kinosálů a většina kopií zlikvidována. Do distribuce se vrátily až po sametové revoluci v listopadu 1989. Až tehdy se začalo otevřeně hovořit o utajovaných tvůrcích z redakce Zpravodajského filmu, i o dramatických podmínkách, za kterých se z historického hlediska zásadní záznamy o událostech srpnových dní vyráběly.

Týdeník č. 35/1968

Začíná záběry na letadla, naložená tanky a obrněnými transportéry, přistávající za tmy v Praze. První slova komentáře oznamují: "Jedna z nejtemnějších nocí v dějinách Československa z 20. na 21. srpna 1968."

Dále následují obrázky prvních Pražanů, kteří v rozhlase zaslechli zprávy předsednictva ÚV KSČ o invazi tzv. spřátelených armád, a vycházejí do ulic s prapory. Sovětská tisková agentura TASS mezitím vydává prohlášení, že vojska přijela zachránit naši svobodu před kontrarevolucí na pokyn nejmenovaných nejvyšších státních a stranických představitelů.

Za rozbřesku se početné průvody lidí, doprovázené dalšími v autech a na nákladních vozech, stahují k budově ÚV KSČ, kde bylo zadrženo vedení strany v čele s Alexanderem Dubčekem speciálně vycvičenou jednotkou sovětských parašutistů. Řada vojáků ani netuší, kde byla vysazeni, po několika dnech jsou z větší části vyměnění za více loajální. z ulic se ozývají výstřely, sirény sanitních vozů. Zkrvavené vlajky jsou důkazem prvních nevinných obětí okupantů. Dezorientovaní okupanti zastřelili i jednoho z vlastních vojáků.

Děla, rozmístěná v parcích, míří na Pražský hrad. Tanky přijíždí před jeho vstupní bránu. To jsou vůbec poslední obrázky z Hradčanského náměstí a nejbližšího okolí, kam posléze už žádný Čechoslovák nesmí. Všude v ulicích stojí další desítky tanků.

Další část týdeníku informuje o tom, jak se lidé schází před budovou rozhlasu a staví barikády z aut a autobusů. Vzrušené diskuze s vojáky. Mladí lidé si sedají pod pásy tanků. Před rozhlasem, který má být násilně obsazen hoří, zatím jen nafta.

Obsazeny jsou mosty. Lidé odmítají vojákům pomáhat, byť by šlo o to, prozradit, kde teče voda. "Okupantům se nedaří rozhodující zvrat v situaci. Vážení přátelé, kteří jste nás napadli, takhle se přece puče nedají dělat. Neměli jste předem připraven dostatek kolaborantů, které byste posadili na trůn. Nenašli jste zatím nikoho, kdo by byl ochoten před světovou veřejností prohlásit, že vás požádal o pomoc. Zrádců se objevila pouze hrstka a těm se nepodařilo zlomit vůli obou našich národů," zní rozhodně v komentáři.

Před obchody fronty. Ale distribuce potravin funguje. Naopak okupanti mají hlad. Cizinci odjíždějí z Československa, z okna ukazují do kamery vztyčené prsty, churchillovské "véčko".

Vrcholí boj o rozhlas. Vojáci se snaží prorazit barikády. Hoří ale i tanky iačtyři domy. Pražské deníky vydávají navzdory obsazeným redakcím a tiskárnám zvláštní vydání. Lidé je rozhazují z jedoucích aut po ulicích. Rozdávají se trikolóry. V ulicích jsou už i černé prapory za zraněné a mrtvé. Těch je za první dny na osmdesát.

Poslední záběry ukazují spoušť, která zůstala po požáru na ulici před rozhlasem. A další hořící tanky na Václavském náměstí. Týdeník končí pohledem na prázdné ulice a sirénami na znamení generální stávky. A titulkem: "Praha - 6. den okupace."

Stopáž žurnálu: 17 minut

Zvláštní vydání - Emil Zátopek, návrat z Moskvy a rozpačitý Biľak

S ohledem na závažnost událostí spojených s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa, vzniklo mimo běžnou řadou filmových žurnálů (s týdenní frekvencí) i jedno zvláštní vydání.

Na začátku schází obvyklá znělka (zemský globus, objektiv kamery a charakteristická melodie), hudební podkres byl temný, dramatický ráz. A grafika titulků odlišná. V prvním záběru je detail pomníku svatého Václava pod Národním muzeem, ozdobeného kytkami a vlajkou. V komentáři zní: "Praha, úterý 27. srpna 1968. Právě před týdnem překročila vojska pěti států hranice této země. Jako vždy se lidé v nejtěžších dobách, vedeni historickým instinktem, soustředili u nohou vojvody, jehož jméno nese největší pražské náměstí."[2] S pohledem na kulomety rozstřílenou fasádu muzea, přichází vysvětlivka, že právě tento den se z moskevského Kremlu vrátila delegace nejvyšších vládních představitelů v čele s Ludvíkem Svobodou a Alexanderem Dubčekem. Následují obrázky pražských ulic, z nichž zmizely tanky a obnoven byl provoz Hlavního nádraží. Pražané už mohli i na Hradčanské náměstí, který bylo předtím neprodyšně uzavřeno. Na zahradě sovětského velvyslanectví vyrostly nové vysílače. Pod Jindřišskou věží lidé hovoří s Emilem Zátopkem, který odložil převlek brýlatého dědy v pumpkách a plstnatém klobouku, v němž se ukrýval před pronásledovateli poté, co měl protiokupační proslov u sv. Václava. Následuje vtipná poznámka v komentáři. Legendární atlet odbíhá do dáli, z oken protější budovy shlížejí vojáci. Zátopek prý ale i nadále může důvěřovat rychlým nohám. Mezitím se schází poslanci, kteří zasedali a v obsazeném parlamentě dokonce spali celý týden. Čekají na zprávy z Moskvy, které bude tlumočit jejich předseda, Josef Smrkovský. Záběr na vojáky v ulicích se samopaly na zádech. Nelíbí se jim zvuky sirén ani zvonů na kostelních věžích. Po deváté hodině ranní se totiž pravidelně, byť symbolicky, zastavuje na několik minut provoz celé země. V dlouhé řadě za sebou stojí tramvaje i autobusy. Je ticho. A zároveň je znát všeobecná nervozita. Výsledky jednání v Moskvě stále nepřichází. Kromě parlamentu si obyvatelstvo jde pro odpovědi i k Hradu, kde je znovu vztyčena prezidentská standarta. Předchozími událostmi poučení lidé čekají s klidem a rozvahou. Z ilegality (stejně jako z auta) vystupuje politik Čestmír Císař. Přichází i primátor Prahy, Ludvík Černý. Dubček kyne okolo stojícím novinářům. Kamera zabírá příjezd sovětského velvyslance Červoněnka a maršála Pavlovského, velitele sovětských pozemních sil, pověřeného operacemi v Československu. Následuje ironická vsuvka. Zatím, co pochodující Hradní stráži houf lidí na Hradčanském náměstí tleská, nikdo nechce pomoci sovětským vojákům, kteří řeší problém s připojením přívěsu za vůz s cisternou. Z jejich neohrabaného počínání rmají škodolibou radost. Před novináře předstupuje Miroslav Galuška, avizuje projev Ludvíka Svobody. Neveřejné zasedání končí, účastníci se rozcházejí a se zástupci médií hovoří ministr vnitra Josef Pavel i generál Martin Dzúr. Za zvuku bubnů opouští Hradčany oba Sověti, a Vasil Biľak, jeden ze signatářů zvacího dopisu, který měl legalizovat invazi okupačních vojsk, se rozpačitě rozhlíží po zaparkovaných vozidlech. "Opuštěný Vasil Biľak. Toto úterý poslední den tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. Stále neví, kam nasednout," reaguje na rozpačité popocházení komentář filmového týdeníku. Nakonec Biľak nastupuje do černé luxusní limuzíny GAZ-13, vyrobené automobilovými závody v Gorkém, známé jako "čajka". Patří sovětskému velvyslanectví. Spolu s ním sedí na zadním sedadle Gustáv Husák. Za poslanci odjíždí Smrkovský. Na opuštěném nádvoří stojí už jen vojenský gazík Drahomíra Koldera, další z hlavních postav kolaboračního promoskevského proudu uvnitř KSČ během Pražského jara. Čeká na něj i jeho bezpečnostní doprovod, samopalníci. Rekapitulace dění na Hradčanech končí.

Žrunál pokračujeí pohřbem v kostele svatého Matěje, kde pionýrští vedoucí vyprovodili na poslední cestu tragicky zesnulého dvacetiletého kolegu, zahynuvšího pod pásy jednoho z okupačních tanků. A záběry na srocení Pražanů, vítající s květinami v rukou automobil, podle komentáře s "pergamenově bledým" předsedou Národního shromáždění, Josefem Smrkovským. Průvodní hlas týdeníku se ptá, zda jsou důvody k tomuto triumfu. Dav ale skanduje, ať žije Smrkovský! První zpráva poslancům zněla: "Vojska zatím neodejdou, ale zůstává legální vláda, lednový program strany a naděje. Někteří lidé jsou zklamáni, ale taková je realita sedmého dne. Zůstává nám rozvaha, klid, intelekt. Síla ducha, proti síle zbraní." Smrkovský a další poslanci mávají lidem z oken budovy. V komentáři se hovoří o tom, že správným postojem v uplynulých dnech se podařilo zabránit krveprolití a zachránit mnoho lidských životů.

Následuje ukázka, jak se v obsazeném Československu ani v těžké chvíli nevytratill humor s dávkou ironie. Plakáty s programem kin byly přepsány (Jak ukrást Venuši / svobodu, Za tichých nocí / se střílí, Hoří má panenko / z rozhlasu, Rozmarné léto / 1968). Týdeník končí směsicí záběrů na zdi domů (např. s cedulí a šipkou MOSKVA 1800 km) a do ulic, na tanky a obrněné vozy, květiny a svíčky na chodníku, na likvidaci barikád i dočasné letiště vojenských vrtulníků na Letenské pláni se siluetou Hradčan. Do toho zní záznam z improvizovaného projevu prvního tajemníka komunistické strany, Alexandra Dubčeka. Žádal v něm občany, aby nedopustili žádné provokace a nepropadali panice. S klidem a rozvahou měli hledět vpřed.

Stopáž žurnálu: 11 minut

Týdeník č. 36/1968

Druhý týdeník - bude doplněno...………...………..

Stopáž žurnálu:

Týdeník č. 37/1968

Začala škola. Mlčící nápisy … bude doplněno ……...……...….

Stopáž žurnálu

Kritika z Moskvy, otevřená i anonymní

Filmové dokumenty byly nezvratným důkazem agrese tzv. "spřátelených armád". Černobílé záběry sovětských vojáků a tanků v Praze, podtržené komentářem okupačních týdeníků, vyvolaly u nejvyšších vládních kruhů v SSSR vlnu rozhořčení.

Už v září na stránkách Literaturnej gazety č. 37 psal Boris Krymov o tom, že kontrarevoluce, které byla zasazena těžká rána, se nevzdává. A nepřátelé socialismu mění taktitku - maskují se a vyčkávají, až bdělost národa opadne, aby opět zaútočili. Jako důkaz nenápadné ale štvavé propagandy zmiňuje promítání v pražském kině Blaník, v němž osobně sledoval týdeník č. 36. "Život se normalizuje," ozve se v komentáři a následují záběry, vrhající stín na vojska socialistických zemí a jejich přátelskou pomoc, postěžoval si autor poznámky s povzdechem, že k nápravě událostí v Československu bylo učiněno hodně, ale k opravdové normalizaci ještě mnoho zbývá.

Nespokojenost nad vyobrazením 21. srpna i dalšího dění ve filmovém zpravodajství tlumočil v říjnu 1968 také ústřední deník KSSS, Komunistické strany Sovětského svazu, deník Pravda. V textu mj. stálo: "Jeden z posledních filmových týdeníků č. 37 začíná vyprávěním o zahájení školního roku. Snímky s prvňáčky jdoucími do školy jsou promíseny se záběry, které ukazují techniku spojeneckých vojsk na ulicích československých měst. Nechybějí velké obrazy zdí domů se zamazanými protisovětskými hesly. Hlas komentátora k tomu říká: Třebaže slova jsou zamazána, nemlčí," píše se v kritickém článku, u něhož jsou za autory označeni V. Žuravskij a T. Kolosničenko, zvláštní dopisovatelé listu Pravda z Prahy.

Identickými slovy je kritizována práce Zpravodajského filmu, ale i vyznění dalších dokumentů, upomínajících události z jara 1968, a oslavy 50. výročí založení československého státu, V srdci Evropy a Československé jaro. Objevily se v anonymní poznámce listu Zprávy v říjnu 1968. Na rozdíl od textu v azbuce v sovětské Pravdě je na konci věta: "Kdo a v čím zájmu vytváří takové filmy? Podle našeho názoru je to práce rukou protisocialistických elementů v zájmu kontrarevolučních sil."

Nejen týdeníky, ale celou uměleckou tvorbu v Československu, včetně hraných filmů, ostře odsoudil V. Bolšakov v Komsomolské pravdě 27. prosince 1968. Materiál plný urážek, v němž dehonestuje mj. režiséry Miloše Formana, Jana Němce či Jiřího Menzela, přetiskly začátkem roku 1969 Filmové a televizní noviny. Doplnily ho reakcemi některých režisérů a otevřeným dopisem autorovi. V dějinách novinářství bylo lhaní vždy spojeno s fašismem, napsal Ivan Passer. Jiří Menzel vznesl přání, setkat se s panem Bolšakovem, protože by ho zajímalo, o jakou odrůdu lidské bytosti se jedná. A na kritiku zpravodajství, které údajně zajímá jen "vlasatou mládež", zareagoval Ivan Soeldner. "Na druhé straně je dobré, že vlasatci odcházejí po týdeníku z kina, alespoň uniknou dalšímu zhoubnému působení filmů našich mladých tvůrců, kteří byli konečně odhaleni jako nepřátelé lidu. Doufám, že hnusný jev těchto filmů nebude působit ani na komsomolského kritika - když jich viděl tolik najednou - a že se vrátí domů stejně duševně zdravý a čilý, jako odtamtud odjel."

Proti tvůrcům Zpravodajského filmu se ostře vymezil také Jan Kliment, vedoucí kulturní rubriky a komentátor Rudého práva, zastánce ortodoxního marxleninského pojetí. V létě roku 1970 napsal, že pravicoví oportunisté zkrachovali. A práce tzv. obrozeneckých dokumentaristů se zpětně stala zbraní pravdy proti autorům a jejich jedovatým slinám. Záběry, které "různí Soeldnerové a druzí kortešové revizionistů a kontrarevoluce natáčeli" k oslavě samozvané elity národa v zahraničních službách, prý sloužily propagandistickým účelům.

Pravda o natáčení až po listopadu 1989

Pouhý měsíc před zvolením Gustáva Husáka novým prvním tajemníkem ÚV KSČ 17. dubna 1969, symbolem normalizace, ještě Agáta Pilátová v březnovém čísle časopisu Signál vyzdvihuje v článku Chvála zpravodajství přínos mladé generace tvůrců Zpravodajského filmu. Konkrétně režisérů, Bohuslava Musila a Ivana Soeldnera. Čtenářům prozradila, že druhý jmenovaný řídil natáčení prvních okamžiků okupace. "Osudné srpnové noci ho vytáhl z postele Alois Svoboda, šéf filmového zpravodajství. Jeli pak za zlověstné tmy do Ruzyně - a dík tomu budou pro budoucnost zachovány ony strašlivé minuty a hodiny, kdy přistávala letadla, rozjížděly se tanky, stahoval se kruh obrněných vozů kolem ústředního výboru strany. Však jste to v žurnálu asi také viděli. Doufejme, že to budeme moci ukazovat i našem dětem," přála si autorka.

Kotouče s filmovými pásy ale byly z větší části zničeny. Jen několik se povedlo vyvézt na Západ, jiné skončily v soukromém trezoru. Opakovaných repríz se dočkaly po sametové revoluci. Až po listopadu 1989 se bez obav začalo mluvit i o detailech. Rudolf Krejčík, režisér Krátkého filmu, připravil pro občasník Tvar obsáhlý materiál s názvem Natáčeli jsme 21. srpen (a později na něj navázal krátkým filmovým dokumentem z roku 1992, Natáčeli 21. srpen). Prostřednictvím kameramana Vladimíra Holomka popisuje genezi natáčení. "Měli jsme černou volhu, stejná ze sovětské ambasády naváděla invazní jednotky do centra, mysleli si patrně, že patříme k nim, tak nás nechali natáčet bez problémů," vzpomínal Holomek o jízdě napříč Prahou s Ivanem Soeldnerm. Bývalý ředitel Krátkého filmu Václav Žižka připomněl, že dokumentovat dění v ulicích začali vzápětí všichni, kdo měli po ruce kameru či mikrofon, samostatně a bez příkazu.[3] Například Vladimír Vízner a Rudolf Slezák. Natáčela se stavba barikád z autobusů, hořící tank, diskuze obyvatel se sovětskými ozbrojenci, nebo průvod rozhořčených Pražanů se zkrvavenou státní vlajkou. V prvním týdnu po 21. srpnu proto vychází nikoliv jedno, ale hned dvě vydání filmového týdeníku. Krejčík zdůrazňuje, že z pochopitelných důvodů už se jména tvůrců v titulcích neuváděla. Po zralé úvaze se došlo k závěru, že není vhodné pořizovat ani podrobné záznamy o tom, kdo a co přesně točil. Týdeníky však vytvořili režiséři Soeldner a Musil.[4] Práci kameramanů koordinoval dramaturg Václav Borovička, produkční záležitosti a zpracování na Barrandově Jan Vaniš, vedoucí Propagfilmu. Naexponovaný materiál sváželi taxikáři do laboratoří. Dostávali z nich po telefonu informace, které pražské mosty jsou volné, kde nehrozí namátková kontrola vojenských hlídek.

Kameraman Rudolf Slezák utrpěl během natáčení těžký úraz. Krejčík popisuje, jak ve chvíli, kdy došlo na střelbu, dávali okupanti najevo, že si nepřejí být filmováni. Štáb ale pokračoval v práci a z hloučku sovětských výsadkářů v zelených baretech vyletěla kulka, která prolétla Slezákovi krkem, roztříštila mu sanici a extrahovala osm zubů. Následovaly složité stomatologické operace. Pracovní neschopnost a trvalé znetvoření části obličeje.[5]

Výzva 21. srpna byla pro všechny dokumentaristy jasná - zaznamenat všechno, co se kolem nás dělo. Charakterové dělení na "pomýlené" a "internacionalisty" se odehrávalo až mnohem později, napsal Rudolf Krejčík. Do žurnálů a dokumentárních filmů byla zpracována ale jen část natočených materiálů. Svobodně publikovat šlo paradoxně jen první okupační týden. Po návratu nejvyšších představitelů ČSSR z Moskvy už bylo nutno respektovat vnucené závazky, nesmělo se zveřejňovat nic "protisovětského". Proto se na přání sovětské delegace neuskutečnilo ani promítání týdeníků o událostech srpnové invaze v sídle UNESCO v Paříži, ačkoliv projekční sál byl objednán a materiál doručil na místo právě Krejčík. On sám měl jako scénárista, režisér i autor komentáře ve střižně vlastní středometrážní dokument o prvních sedmi dnech okupace, Seven days to remember,[6] Dokončit ho ale nemohl. Pomohli přátelé v Kanadě, ke kterým se rozpracované dílo podařilo dopravit. Anglickou verzi, u které nebyl po dohodě s vedením čs. kinematografie uveden původní československý producent, ani nikdo z výrobního štábu, namluvil Jiří Voskovec. Česká premiéra se uskutečnila po sametové revoluci. Tentokrát už s českým komentářem a titulky se jmény všech tvůrců.[7]

Když v říjnu 1968 započaly profesní čistky, museli svá místa opustit ředitel Zpravodajského filmu, šéfové studií i vedoucí dramaturgové, a na jejich místa nastoupily normalizační kádry. A okupační filmové týdeníky, které organizoval Jan Vaniš a režíroval Ivan Soeldner, se na dvacet let stávají tabu. První z tvůrců přitom náhle umírá už o vánocích 1968, druhý při nezaviněné autonehodě v roce 1970.

Odkazy

Externí odkazy

• Týdeník č. 35/1968 on-line v archivu České televize
• Týdeník č. 36/1968 on-line v archivu České televize
• Týdeník č. 37/1968 on-line v archivu České televize
• Zvláštní vydání on-line (od č.18:00) na Internet Archive