Josef Pavel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek pojednává o komunistickém funkcionáři. Možná hledáte: Josef Pavel (politik).
Josef Pavel
Josef Pavel 27. srpna 1968

Poslanec Národního shromáždění
Ve funkci:
10. června 1948 – 2. února 1951[1]

Ministr vnitra ČSSR
Ve funkci:
8. dubna 1968 – 31. srpna 1968
Stranická příslušnost
Členství Komunistická strana Československa

Narození 18. září 1908
Novosedly
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 9. dubna 1973 (ve věku 64 let)
Benešov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Profese politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Pavel (18. září 1908, Novosedly9. dubna 1973, Benešov[pozn. 1]), byl československý komunistický funkcionář a politik. V letech 1937–1939 byl příslušníkem interbrigád ve španělské občanské válce. Po komunistickém převratu v únoru 1948, kterého se zúčastnil jako velitel Lidových milicí, se stal náměstkem ministra vnitra a podílel se na represích proti odpůrcům režimu. V roce 1951 byl zatčen a roku 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu k 25 letům odnětí svobody. V roce 1955 byl z vězení propuštěn a poté pracoval na mezinárodním oddělení ústředního výboru ČSTV. Do politiky se vrátil v době pražského jara 1968, kdy byl ministrem vnitra ČSSR.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z chudé dělnické rodiny. Po ukončení měšťanské školy se vyučil obchodním příručím a dále pracoval v různých zaměstnáních. Od mládí byl levicově orientován, byl členem Federace proletářské tělovýchovy, v roce 1928 vstoupil do Komsomolu. Členem KSČ se stal v roce 1932 a zanedlouho se dostal do jejího pražského krajského vedení. Roku 1935 ho strana vyslala na Mezinárodní leninskou školu v Moskvě, kde používal krycí jméno František Šustr. Zkušenosti s vedením ozbrojených oddílů získal ve vojenském učilišti v Rjazani.[2]

Španělská občanská válka[editovat | editovat zdroj]

V lednu 1937 odjel do Španělska, kde se jako příslušník interbrigád zapojil na straně republikánů do občanské války. Postupně působil jako instruktor pro sovětskou výzbroj, politruk, velitel praporu Dimitrov a nakonec jako velitel praporu při obraně Barcelony v roce 1939.[2]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po porážce republikánů uprchl do Francie a byl internován, napřed na francouzském území a od roku 1941 v Alžírsku, kde byl v květnu 1943 osvobozen. Byl přemístěn do Velké Británie a vstoupil do československé zahraniční armády. Nebyl zařazen do bojové jednotky, ale do tankových dílen. V Británii se oženil s Lilly Fischlovou (1918–1999), dcerou židovského průmyslníka z Ústí nad Labem. Jejich syn Josef se narodil v roce 1944.[3] V letech 1944–1945 se Pavel jako příslušník Čs. obrněné brigády zúčastnil obléhání Dunkerque.

Poválečná kariéra[editovat | editovat zdroj]

V osvobozeném Československu působil v krajských výborech KSČ v Ústí nad Labem a Plzni, od roku 1947 byl vedoucím tajemníkem branně-bezpečnostního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. V této funkci v únorových dnech pracoval na posilování pozic strany ve Sboru národní bezpečnosti a řízení jednotek SNB.[2]

Na komunistickém převratu v únoru 1948 se podílel jako náčelník (jmenován 22. 2.[4]) hlavního štábu Lidových milicí. Ve volbách v květnu 1948 byl zvolen poslancem Národního shromáždění a stal se 1. místopředsedou jeho branného a bezpečnostního výboru.[5] Od ledna 1949 byl náměstkem ministra vnitra Václava Noska a získal hodnost generála SNB. Byl členem bezpečnostní komise ÚV KSČ (tzv. Bezpečnostní pětky). V těchto funkcích se podílel na represích proti odpůrcům komunistického režimu. Na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 byl zvolen členem ústředního výboru.

V roce 1950 byl z funkce náměstka ministra odvolán a nahrazen Karlem Švábem. Byl pověřen velením při formování Pohraniční stráže. Od 1. ledna 1951 působil ve škole ministerstva vnitra na Slapech. Zde byl 2. února 1951 zatčen.

Věznění[editovat | editovat zdroj]

Ve vazbě se ho vyšetřovatelé Státní bezpečnosti za pomoci mučení a psychického nátlaku snažili donutit, aby se přiznal k členství v neexistující trockistické spiklenecké skupině. Cílem spiknutí mělo být zavraždění generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a dalších představitelů strany, státní převrat a návrat Československa ke kapitalismu. Po Slánského zatčení byl naopak nucen k přiznání, že s ním spolupracoval. Přes brutální mučení se Pavel k žádné protistátní činnosti nepřiznal, což pravděpodobně přispělo k tomu, že nebyl odsouzen k trestu smrti.[6] Hlavní líčení vykonstruovaného procesu proběhlo 30. prosince 1953 a Pavel byl odsouzen za velezradu k 25 letům odnětí svobody.

Byl vězněn v Leopoldově a na Pankráci. Během věznění několikrát žádal o přešetření svého případu. Na základě stížnosti generálního prokurátora proti rozsudku Nejvyšší soud 19. října 1955 zprostil Pavla všech obvinění.

Po propuštění z vězení pracoval na mezinárodním oddělení ústředního výboru ČSTV.

Návrat do politiky v roce 1968[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1968, v období pražského jara, byl jmenován ministrem vnitra ve vládě Oldřicha Černíka a pokusil se o reformu bezpečnostních složek. Snažil se o změnu zaměření Státní bezpečnosti hlavně na ochranu před vnějšími nepřáteli státu, vyšetřování politických trestných činů, spáchaných bez spolupráce s cizí mocí mělo přejít do kompetence VB.[7] Podporoval rehabilitaci obětí politických procesů[6] i vznik organizace bývalých politických vězňů K 231.[7]

Jeho reformní snahy narazily na odpor jak mezi příslušníky StB, tak i ze strany sovětských představitelů. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy byl donucen k demisi, později byl vyloučen z KSČ a odešel do důchodu. StB ho sledovala až do jeho smrti v roce 1973.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Též uváděno 10. dubna 1973, Praha.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Národní shromáždění republiky Československé 1948 - 1954. Jmenný rejstřík [online]. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [cit. 2017-07-01]. Dostupné online. 
  2. a b c NA. Archiv ÚV KSČ - Generální sekretariát ÚV KSČ 1945–1951 (100/1). Svazek 43. [s.l.]: Národní Archiv, nedatováno. Kapitola Velitelé, důstojníci a členové štábu ZM Praha. 
  3. MLSOVÁ CHMELÍKOVÁ, Jitka. Lilly Pavlová [online]. Encyklopedie města Cheb [cit. 2017-07-01]. Dostupné online. 
  4. BÁRTA, Milan. K činnosti Lidových milicí v únoru 1948. Paměť a dějiny. Roč. 2017, čís. 4, s. 55-61. Dostupné online. ISSN 1802-8241. 
  5. Národní shromáždění republiky Československé 1948 - 1954. Výbor branný a bezpečnostní [online]. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [cit. 2017-07-01]. Dostupné online. 
  6. a b Bárta (2012), s. 22.
  7. a b Gregor (2010), s. 84.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BÁRTA, Milan. My jsme rozhodnuti zneškodnit každého, nikoho se nebojíme. Proces s Josefem Pavlem. Paměť a dějiny. Čís. 4/2012, s. 9-22. Dostupné online. 
  • BÁRTA, Milan; KALOUS, Jan. Já ti dám komunistickou spravedlnost. Dokumenty k případu Josefa Pavla. Paměť a dějiny. Čís. 4/2012, s. 51-65. Dostupné online. 
  • GREGOR, Michal. Josef Pavel a jeho pád. Pamäť národa. Čís. 04/2010, s. 82-86. Dostupné online. (slovensky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]