Antonín Hasal: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m →‎Druhá světová válka: doplnění reference, úpravy txtu
Řádek 27: Řádek 27:
V prosinci 1943 odcestoval Hasal spolu s Benešem do [[Moskva|Moskvy]] a 12. prosince byl přítomen podepsání [[Československo-sovětská smlouva (1943)|smlouvy o československo-sovětském přátelství]]. Spolu s generály [[Heliodor Píka|Píkou]] a [[Jan Kratochvíl (generál)|Kratochvílem]] pak se sovětskou stranou vyjednal vznik [[1. československý armádní sbor|československého armádního sboru v Sovětském svazu]], v němž působilo i 45&nbsp;000 [[Volyňský Čech|Volyňských Čechů]]. V Sovětském svazu se stal terčem sledování [[NKVD]], i přesto však dokázal tajně převézt prezidentu Benešovi žádost Volyňských Čechů o repatriaci do vlasti po skončení války, kterou dříve odmítl [[Ludvík Svoboda|generál Svoboda]] předat nadřízeným.<ref>{{Citace monografie | příjmení = White | jméno = Lewis | titul = On All Fronts | vydavatel = East European Monographs | místo = Columbia | rok = 2000 | počet_stran = 340 | strany = 265-280 | isbn = 978-08-8033-456-3 | jazyk = anglicky}}</ref> V lednu 1944 Hasal jednal o vojenské spolupráci s [[Georgij Konstantinovič Žukov|generálem Žukovem]], pak se vrátil do Londýna. 12. června 1944 Hasala jmenoval prezident Beneš velitelem osvobozených území (VOÚ), tuto funkci pak vykonával od srpna téhož roku. Dne 22. srpna 1944 se vydal spolu s jinými členy vládní delegace zpět do vlasti. Delegace letěla přes [[Káhira|Káhiru]], [[Teherán]] a [[Baku]] do Moskvy. V Moskvě také došlo k nedorozumění ohledně vyslání generála Hasala, neboť sovětská strana nechápala jeho určení jako velitele osvobozených území.<ref name="hub" /> V září téhož roku se celá delegace přesunula do [[Krosno|Krosna]], odkud provedla mnoho návštěv postupujících československých vojsk. Vládní delegace se 2. září 1944 zúčastnila pohřbu generála [[Jaroslav Vedral|Vedrala-Sázavského]], jenž zahynul tragicky předchozího dne po najetí na nacistickou minu. Pohřební řeč měl právě generál Hasal, jenž Vedrala znal již z ruských legií. Téhož dne večer nominoval na Antonín Hasal Vedralovo místo brigádního generála [[Bohumil Boček|Bočka]], taktéž bývalého legionáře.
V prosinci 1943 odcestoval Hasal spolu s Benešem do [[Moskva|Moskvy]] a 12. prosince byl přítomen podepsání [[Československo-sovětská smlouva (1943)|smlouvy o československo-sovětském přátelství]]. Spolu s generály [[Heliodor Píka|Píkou]] a [[Jan Kratochvíl (generál)|Kratochvílem]] pak se sovětskou stranou vyjednal vznik [[1. československý armádní sbor|československého armádního sboru v Sovětském svazu]], v němž působilo i 45&nbsp;000 [[Volyňský Čech|Volyňských Čechů]]. V Sovětském svazu se stal terčem sledování [[NKVD]], i přesto však dokázal tajně převézt prezidentu Benešovi žádost Volyňských Čechů o repatriaci do vlasti po skončení války, kterou dříve odmítl [[Ludvík Svoboda|generál Svoboda]] předat nadřízeným.<ref>{{Citace monografie | příjmení = White | jméno = Lewis | titul = On All Fronts | vydavatel = East European Monographs | místo = Columbia | rok = 2000 | počet_stran = 340 | strany = 265-280 | isbn = 978-08-8033-456-3 | jazyk = anglicky}}</ref> V lednu 1944 Hasal jednal o vojenské spolupráci s [[Georgij Konstantinovič Žukov|generálem Žukovem]], pak se vrátil do Londýna. 12. června 1944 Hasala jmenoval prezident Beneš velitelem osvobozených území (VOÚ), tuto funkci pak vykonával od srpna téhož roku. Dne 22. srpna 1944 se vydal spolu s jinými členy vládní delegace zpět do vlasti. Delegace letěla přes [[Káhira|Káhiru]], [[Teherán]] a [[Baku]] do Moskvy. V Moskvě také došlo k nedorozumění ohledně vyslání generála Hasala, neboť sovětská strana nechápala jeho určení jako velitele osvobozených území.<ref name="hub" /> V září téhož roku se celá delegace přesunula do [[Krosno|Krosna]], odkud provedla mnoho návštěv postupujících československých vojsk. Vládní delegace se 2. září 1944 zúčastnila pohřbu generála [[Jaroslav Vedral|Vedrala-Sázavského]], jenž zahynul tragicky předchozího dne po najetí na nacistickou minu. Pohřební řeč měl právě generál Hasal, jenž Vedrala znal již z ruských legií. Téhož dne večer nominoval na Antonín Hasal Vedralovo místo brigádního generála [[Bohumil Boček|Bočka]], taktéž bývalého legionáře.


Dne 7. října celá delegace přeletěla na území Slovenska. Letadlo, kterým cestoval Hasal spolu s ministrem [[František Němec (politik)|Němcem]] a [[Prokop Drtina|Prokopem Drtinou]] bylo před přistáním na letišti [[Tri Duby]] dokonce dvakrát ostřelováno německým protiletadlovým dělostřelectvem. V [[Banská Bystrica|Banské Bystrici]] byli přivítáni generály [[Ján Golian|Golianem]] a [[Rudolf Viest|Viestem]] a zúčastnili se slavnostního zasedání [[Slovenská národní rada|Slovenské národní rady]]. Tam měl Hasal opět několik incidentů se sovětskou mocí.{{Citace monografie | příjmení = Bartovský | jméno = Josef | titul = Cesta až na dno zrady | vydavatel = Naše vojsko | místo = Praha | rok = 1949 | počet stran = 59 | strany = 49 | jazyk = česky}}
Dne 7. října celá delegace přeletěla na území Slovenska. Letadlo, kterým cestoval Hasal spolu s ministrem [[František Němec (politik)|Němcem]] a [[Prokop Drtina|Prokopem Drtinou]] bylo před přistáním na letišti [[Tri Duby]] dokonce dvakrát ostřelováno německým protiletadlovým dělostřelectvem. V [[Banská Bystrica|Banské Bystrici]] byli přivítáni generály [[Ján Golian|Golianem]] a [[Rudolf Viest|Viestem]] a zúčastnili se slavnostního zasedání [[Slovenská národní rada|Slovenské národní rady]]. Tam měl Hasal opět několik incidentů se sovětskou mocí.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Bartovský | jméno = Josef | titul = Cesta až na dno zrady | vydavatel = Naše vojsko | místo = Praha | rok = 1949 | počet stran = 59 | strany = 49 | jazyk = česky}}</ref>


=== Poválečné období ===
=== Poválečné období ===

Verze z 23. 2. 2017, 10:29

Antonín Hasal
Narození7. ledna 1893
Nižbor
Úmrtí22. dubna 1960 (ve věku 67 let)
Washington, D.C.
Povolánídůstojník, voják, rádce a politik
Oceněníčestné občanství (1946)
Pamětní odznak druhého národního odboje (1947)
Odznak Československého partyzána (1947)
Pamětní medaile 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad
Pamětní odznak Čs. dobrovolce z let 1918–1919
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Hasal (7. ledna 1883 Nová Huť pod Nižborem – 22. dubna 1960 Washington, Spojené státy americké) byl československý armádní generál, ministr, který zemřel v emigraci.

Život

Mládí a Velká válka

Narodil se jako Antonín Bohumil Hasal 7. ledna 1883 v Nové Huti pod Nižborem nedaleko Berouna. Jeho otec byl železničář, matka Marie byla v domácnosti. Kromě Antonína měli ještě 2 dcery a jednoho syna. Obecnou školu navštěvoval Antonín přímo v Nižboru, pak následoval rok na měšťanské škole v Berouně, ale nakonec mezi lety 1907-1912 studoval na rakovnické státní reálce. Tamní studia zakončil 8. července 1912 zdárně složenou maturitní zkouškou. V srpnu 1912 byl odveden k základní vojenské službě.[1]

V říjnu 1912 jakožto frekventant kadetní školy v Gorici nastoupil vojenskou službu v rakousko-uherské armádě u 7. mysliveckého pluku. Po skončení vojenské služby na podzim roku 1913 odešel do carského Ruska. Ve volyňských Osnikách potom pracoval jako účetní. V Rusku ho také zastihlo vypuknutí války. Dobrovolně se přihlásil do České družiny na Rusi, kam byl přijat 22. srpna 1914 a prováděl nábor do jejích jednotek mezi Volyňskými Čechy. Do těchto jednotek nastoupil v hodnosti vojína a neuplatnil tak možnost uznání rakousko-uherské vojenské služby. Konkrétní umístění Hasala v rotách Družiny je nejisté: podle historika Martina Kučery byl přidělen ke štábu 11. ruské armády, s níž se účastnil úspěšného obléhání pevnosti Přemyšl na přelomu let 1914-1915.[2] Dne 1. května 1915 se pak dostal Hasal k 1. rotě České družiny jež byla přidělena k 21. pěchotní divizi generála Konstantina Gerasimoviče Někrasova. V červenci téhož roku byl Hasal přidělen ke štábu Družiny, kde se spolu s dalšími podílel na výcviku nováčků.[1]

Meziválečné období

Do nově vzniklé Československé republiky se vrátil Antonín Hasal v hodnosti podplukovníka a v rodící se československé armádě zůstal. Stal se velitelem 2. pěšího pluku „Jiřího z Poděbrad“, nově ustanoveného z 2. pluku československých legií v Rusku a z 10. střeleckého pluku. Hasal sídlil u prvního a třetího praporu tohoto pluku v Litoměřicích, kde byl zároveň posádkovým velitelem.[3] V prosinci 1920 se jako velitel asistenčních oddílů v okresech Kladno, Slaný, Kralupy a Rakovník podílel na potlačení tamější násilné stávky. Roku 1921 absolvoval informační kurs pro generály a štábní důstojníky při Válečné škole v Praze, mimo jiné s generály Krejčím, Lužou či Kutlvašrem.[4] 21. října téhož roku se Hasal oženil s Josefou Skořepovou, s níž měl čtyři děti.[1] V roce 1924 byl povýšen na plukovníka a v listopadu 1925 se stal velitelem 7. pěší brigády dislokované v Josefově. V této funkci působil až do roku 1929, pouze s jedním delším přerušením, to když absolvoval francouzský vojenský kurz Cycles de information de generaux et colonels á Versailles. Od 1. prosince 1929 působil na ministerstvu národní obrany ve funkci přednosty Prvního oddělení 1. odboru MNO. Na tomto místě zůstal až do roku 1932, kdy se stal prozatímním velitelem brněnské 6. pěší divize, později řádným velitelem. 1. ledna 1934 pak byl povýšen do hodnosti divizního generála. Od října 1935 pod Hasalovo velení spadal III. sbor Zemského vojenského velitelství v Brně. Mezi červencem a listopadem 1937 dokonce dočasně převzal velení celého moravského Zemského vojenského velitelství. Ve funkci velitele III. sboru ho tehdy zastupoval generál Sergej Ingr.[5]

Druhá světová válka

V rámci likvidace bývalé československé armády byl Antonín Hasal 1. října 1939 přeložen na ministerstvo financí, podobně jako mnoho dalších generálů.[1] A spolu s jinými vojáky se již v květnu 1939 zapojil do ilegální odbojové organizace Obrana národa.[6] V březnu 1940 emigroval do Francie, jenž byla v té době ještě svobodnou republikou. V noci mezi 16. a 17. březnem 1940 překročil státní hranici Československa v katastru moravské obce Hrubá Vrbka. Ze Slovenského štátu mířila jeho cesta do jugoslávského Bělehradu, cestoval s falešným jugoslávským pasem na jméno Antonín Nižborský, jenž mu poskytnul major Josef Dřímal, taktéž činný v Obraně národa. Z Bělehradu se Hasal dostal do francouzského města Modane 14. dubna 1940, necelý měsíc před vypuknutím bitvy o Francii. Již další den byl jmenován přednostou čtvrtého odboru Československé vojenské správy ve Francii, v červnu 1940 pak povýšil na náčelníka správy.[7] Spolu s československou armádou ve Francii a československými občany se Hasal evakuoval do Velké Británie v červenci 1940.

Do Anglie dorazil 12. července 1940 lodí do liverpoolského přístavu. Od 1. srpna téhož roku pak působil jako přednosta vojenské kanceláře prezidenta Edvarda Beneše v Londýně. Z titulu své funkce patřil k nejbližším spolupracovníkům prezidenta a na starosti měl i povolování vstupu Čechoslováků do britské domobrany (Home Guard) či do RAF. Hasal ale neměl dobré vztahy s Františkem Moravcem, velitelem československých zpravodajců v Anglii, zejména kvůli Hasalově velké loajalitě vůči Benešovi.[1] Moravec později ve svých pamětech popisuje Hasala jako pouze poslušného vykonavatele rozkazů, které dostal[8].

V prosinci 1943 odcestoval Hasal spolu s Benešem do Moskvy a 12. prosince byl přítomen podepsání smlouvy o československo-sovětském přátelství. Spolu s generály Píkou a Kratochvílem pak se sovětskou stranou vyjednal vznik československého armádního sboru v Sovětském svazu, v němž působilo i 45 000 Volyňských Čechů. V Sovětském svazu se stal terčem sledování NKVD, i přesto však dokázal tajně převézt prezidentu Benešovi žádost Volyňských Čechů o repatriaci do vlasti po skončení války, kterou dříve odmítl generál Svoboda předat nadřízeným.[9] V lednu 1944 Hasal jednal o vojenské spolupráci s generálem Žukovem, pak se vrátil do Londýna. 12. června 1944 Hasala jmenoval prezident Beneš velitelem osvobozených území (VOÚ), tuto funkci pak vykonával od srpna téhož roku. Dne 22. srpna 1944 se vydal spolu s jinými členy vládní delegace zpět do vlasti. Delegace letěla přes Káhiru, Teherán a Baku do Moskvy. V Moskvě také došlo k nedorozumění ohledně vyslání generála Hasala, neboť sovětská strana nechápala jeho určení jako velitele osvobozených území.[1] V září téhož roku se celá delegace přesunula do Krosna, odkud provedla mnoho návštěv postupujících československých vojsk. Vládní delegace se 2. září 1944 zúčastnila pohřbu generála Vedrala-Sázavského, jenž zahynul tragicky předchozího dne po najetí na nacistickou minu. Pohřební řeč měl právě generál Hasal, jenž Vedrala znal již z ruských legií. Téhož dne večer nominoval na Antonín Hasal Vedralovo místo brigádního generála Bočka, taktéž bývalého legionáře.

Dne 7. října celá delegace přeletěla na území Slovenska. Letadlo, kterým cestoval Hasal spolu s ministrem Němcem a Prokopem Drtinou bylo před přistáním na letišti Tri Duby dokonce dvakrát ostřelováno německým protiletadlovým dělostřelectvem. V Banské Bystrici byli přivítáni generály Golianem a Viestem a zúčastnili se slavnostního zasedání Slovenské národní rady. Tam měl Hasal opět několik incidentů se sovětskou mocí.[10]

Poválečné období

V roce 1945 byl jmenován v Košické vládě do funkce ministra dopravy, letech 1945–1946 vykonával tuto funkci ve vládě Československé republiky. Poté znovu pracoval ve vojenské kanceláři prezidenta republiky. Po únoru 1948 znovu emigroval i se svou ženou a dětmi tentokrát do USA, kde pracoval jako poradce tamní vlády. Byl také předsedou Svazu československých důstojníků v exilu. Zde také ve věku 77 let zemřel.[11]

Rodina

Svatba a Prvorozený Milan zemřel ihned po porodu v roce 1923. Další dítě, opět syn, se narodil o dva roky později a jmenoval se Milan Jiří. Dále se v roce 1926 narodila dcera Dagmar a v roce 1933 dcera Milica.[1]

Po emigraci Antonína Hasala byla celá jeho rodina perzekvována. V září 1942 byla manželka spolu s dvěma staršími dětmi zavřena do tábora ve Svatobořicích, stejně jako rodiny generála Svobody či generála Klapálka.[12] Na konci války byla manželka s dcerou vězněna v táboře v Plané nad Lužnicí.White, s. 241.

Vyznamenání

V roce 1922 obdržel Československý válečný kříž a Medaili ”Vítězství”. O dva roky později obdržel Kříž rytíře čestné legie. V roce 1934 se zúčastnil informačního kurzu pro velitele divizí v Praze a získal Řád čestné legie čtvrté třídy. Patřil mezi osobnosti posmrtně vyznamenané 28. října 1995 řádem Bílého lva II.třídy. Je čestným občanem Nového Města na Moravě.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g HUBENÝ, David. V pozadí a ve stínu: generál Antonín Hasal (1893-1960). Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2007. 103 s. 
  2. ↑ Martin Kučera. Významní legionáři v roce 1938. In: KOUTSKÁ, Ivana. Politické elity v Československu 1918-1948. Praha: ÚSD AV ČR, 1994. S. 81-146.
  3. ↑ Schematismus branné moci československé. Roč. I. Praha 1922, s. 11.
  4. ↑ VONDRÁŠEK, Václav; CHRASTIL, Sylvestr; NĚMEC, Petr. Příprava vyšších velitelů a štábních důstojníků v čs. armádě v letech 1918-1993. Brno: Vojenská akademie, 1996. 222 s. S. 15-16. 
  5. ↑ FIDLER, Jiří; SLUKA, Václav. Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-256-2. S. 767. 
  6. ↑ Němeček, Jan: K životním osudům generála Antonína Hasala-Nižborského. Rakovník : Věstník muzejního spolku 41, 2003. S. 12
  7. ↑ Heslo Hasal, Antonín na webu valka.cz [cit 14.1.2017]
  8. ↑ MORAVEC, František. Špión, jemuž nevěřili. Praha: Rozmluvy, 1990. 377 s. S. 349-350. 
  9. ↑ WHITE, Lewis. On All Fronts. Columbia: East European Monographs, 2000. 340 s. ISBN 978-08-8033-456-3. S. 265-280. (anglicky) 
  10. ↑ BARTOVSKÝ, Josef. Cesta až na dno zrady. Praha: Naše vojsko, 1949. 59 s. S. 49. 
  11. ↑ BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Hasal Antonín, s. 103. 
  12. ↑ BŘEZOVSKÁ, Šárka. Internační tábor Svatobořice 1942–1945. Brno: Masarykova univerzita, 2008. 52 s. Kapitola Internovaní, s. 39. 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Hasal&oldid=14728038“