Leoš Janáček: Porovnání verzí
m přidána Kategorie:Osobnosti na českých poštovních známkách za použití HotCat |
m přidána Kategorie:Osobnosti na československých poštovních známkách za použití HotCat |
||
Řádek 102: | Řádek 102: | ||
[[Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Masarykovy univerzity]] |
[[Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Masarykovy univerzity]] |
||
[[Kategorie:Osobnosti na českých poštovních známkách]] |
[[Kategorie:Osobnosti na českých poštovních známkách]] |
||
[[Kategorie:Osobnosti na československých poštovních známkách]] |
Verze z 13. 4. 2013, 16:09
Šablona:Infobox umělec Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy – 12. srpna 1928 Ostrava) byl světově uznávaný český[1][2][3] hudební skladatel klasické hudby. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku,[zdroj?] vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Ve světě je znám hlavně díky svým operám, orchestrálně-vokálnímu dílu Glagolská mše, Sinfoniettě, symfonické básni Taras Bulba a komorním skladbám, především smyčcovým kvartetům.
Život a dílo
Jeden z nejoriginálnějších osobností české a světové hudební moderny se narodil v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě 3. července 1854. Studoval nejprve klášterní školu v Brně, kde se mu dostalo základního hudebního vzdělání. Tamtéž posléze absolvoval gymnázium. Poté odešel do Prahy, kde studoval na varhanické škole a dalšího hudebního vzdělání se mu dostalo v Lipsku a Vídni.
Posléze se vrátil zpět do Brna, kde se zúčastnil národně-osvobozeneckých aktivit. V roce 1881 založil varhanickou školu a stal se jejím prvním ředitelem. Působil jako dirigent a velmi brzy zahájil též svoji kariéru skladatele. Po vzniku Československa působil spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy Pražské konzervatoře a v roce 1919 založil Konzervatoř Brno.
Velice brzy se oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdeňkou Schulzovou. Za rok se jim narodila dcera Olga a později syn Vladimír, oba však zemřeli; syn už ve dvou a půl letech, dcera, když jí bylo 21 let.
Na počátku své skladatelské dráhy byl inspirován moravskou lidovou písní, užíval jejích nápěvů a studoval rytmiku a intonaci řeči, což posléze originálně převáděl do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových „Slovanských tanců“ skložil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem „Lašské tance“.
Po složení nepříliš úspěšných oper Šárka a Počátek románu se mu dostalo prvního ocenění – opera Její pastorkyňa byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře Její pastorkyně došlo však až v roce 1916, otevřela mu však dveře do celého světa: pod názvem Jenůfa zaznamenala ještě téhož roku významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 složil dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je Zápisník zmizelého).
Toto poslední období skladatelova života přineslo nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především Sinfoniettu, symfonickou báseň Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.
I v tomto vrcholném období jeho tvorby zůstala její významnou složkou tvorba operní. Opery Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, ale především Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkovou opera Z mrtvého domu na motivy Dostojevského románu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého.
V Berlíně byla 8. prosince 1926 nadšeně přijata světová premiéra Concertina se sólistkou Ilonou Štěpánovou-Kurzovou (česká premiéra proběhla v Brně 16. února 1926).
Leoš Janáček byl členem České akademie věd a umění, Pruské akademie umění, dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Masarykova univerzita mu v Brně udělila čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.
Dle Maxe Broda se o to, že se Janáček u nás nemohl dlouho prosadit, postaral muzikolog, profesor Zdeněk Nejedlý, který ho neměl rád[zdroj?]. Když však byl po druhé světové válce vyzdvihován folklór, obrátil, a začal ho horlivě vyzdvihovat[zdroj?].
Jeden z nejvýznamnějších světových skladatelů zemřel náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.
Opery
- Šárka, libreto Julius Zeyer podle vlastního románu
- Počátek románu, libreto Jaroslav Tichý podle románu Gabriely Preissové
- Její pastorkyňa, libreto Leoš Janáček podle dramatu Gabriely Preissové
- Osud, libreto Fedora Bartošová podle Leoše Janáčka
- Výlety páně Broučkovy, libreto Viktor Dyk a František Serafínský Procházka podle románu Svatopluka Čecha
- Káťa Kabanová, libreto Leoš Janáček podle Ostrovského dramatu Bouře
- Příhody lišky Bystroušky, libreto Leoš Janáček podle knihy Rudolfa Těsnohlídka
- Věc Makropulos, libreto Leoš Janáček podle dramatu Karla Čapka
- Z mrtvého domu, libreto Leoš Janáček podle románu Fjodora Michajloviče Dostojevského
Orchestrální, vokálně instrumentální a komorní diskografie
- Mša glagolskaja, mše ve staroslověnštině; Česká filharmonie, Český filharmonický sbor, dirigent: sir Charles Mackerras
- Sinfonietta, Taras Bulba /Rhapsody for orchestra/, Mládí, Česká filharmonie, dirigent Karel Ančerl
- Lašské tance, Suita pro smyčce, Idyla, Státní filharmonie Brno, dirigent František Jílek
- String Quartet No. 1 „Kreutzer Sonata“, String Quartet No. 2 „Intimate Letters“, Talichovo kvarteto
- Concertino pro klavír, 2 housle, klarinet, fagot a lesní roh; Capriccio pro klavír (levou ruku) a dechový ansámbl. Česká filharmonie, dirigent: Václav Neumann, klavír: Rudolf Firkušný. Supraphon (CD).
Vliv
Každý rok se na počet Leoše Janáčka koná hudební festival Janáčkovy Hukvaldy[4]. Mezi ctitele Janáčkovy hudby patří i Milan Kundera, který o něm sepsal tři eseje, které vyšly ve svazku Můj Janáček.
Odkazy
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Leoš Janáček
Reference
Literatura
- FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8.
- TRKANOVÁ, Marie. U Janáčků: podle vyprávění Marie Stejskalové. Brno: Šimon Ryšavý, 1998. 205 s. ISBN 80-86137-11-2.
- Jaroslav Vogel: Leoš Janáček, vydalo nakladatelství Academia v roce 1997, ISBN 80-200-0621-4
- Max Brod , Život plný bojů, Mladá Fronta, 1966 Praha
Externí odkazy
- Skladatelé klasické hudby
- Operní skladatelé
- Skladatelé chrámové hudby
- Skladatelé 20. století
- Čeští hudební skladatelé
- Čeští hudební pedagogové
- Čeští muzikologové
- Etnomuzikologové
- Narození 1854
- Úmrtí 1928
- Úmrtí na zápal plic
- Pohřbení na Ústředním hřbitově v Brně
- Držitelé čestných doktorátů Masarykovy univerzity
- Osobnosti na českých poštovních známkách
- Osobnosti na československých poštovních známkách