Soběsuky (Chbany)
| Soběsuky | |
|---|---|
 Pohled od Roztyl | |
| Lokalita | |
| Charakter | malá vesnice |
| Obec | Chbany |
| Okres | Chomutov |
| Kraj | Ústecký kraj |
| Historická země | Čechy |
| Stát |  Česko |
| Zeměpisné souřadnice | 50°21′1″ s. š., 13°25′44″ v. d. |
| Základní informace | |
| Počet obyvatel | 14 (2021)[1] |
| Katastrální území | Soběsuky nad Ohří (2,26 km²) |
| Nadmořská výška | 265 m n. m. |
| PSČ | 431 57 |
| Počet domů | 7 (2021)[2] |
  Soběsuky | |
| Další údaje | |
| Kód části obce | 50750 |
| Kód k. ú. | 650757 |
| Geodata (OSM) | OSM, WMF |
 multimediální obsah na Commons | |
 Zdroje k infoboxu a českým sídlům.Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Soběsuky (německy Sobiesak) jsou malá vesnice, část obce Chbany v okrese Chomutov. Nachází se asi dva kilometry severně od Chban. Soběsuky leží v katastrálním území Soběsuky nad Ohří o rozloze 2,26 km².[3]
Název[editovat | editovat zdroj]
Slovo suk, které je částí názvu, znamená v přeneseném významu svéhlavého nebo neústupného člověka. V německých variantách bylo zaměněno za slovo Sack (pytel). V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: de Sobesuc (1281), Sobyesuk (1369), v Soběsucích (1477), na Soběsucích (1615), Sobiesak (1699), Sobiesuk (1787) nebo Sobiesuk a Soběsuky (1846).[4]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Rozsáhlý archeologický výzkum prováděný u Soběsuk v letech 1985–1992 prozkoumal rozsáhlé keltské sídliště včetně šedesáti hrobů. Na lokalitě však byla doložena řada dalších kultur od neolitu po dobu hradištní.[5]
Podle německé vlastivědné literatury z počátku dvacátého století byl soběsucký kostel založen okolo roku 1180 mnichy z valdsaského kláštera. První jistá písemná zmínka pochází až z roku 1281 a nachází se v přídomku Petra ze Soběsuk (Petrus de Sobyesuc). Příslušníci vladyckého rodu ze Soběsuk byli několikrát zmíněni také v průběhu čtrnáctého století. V roce 1407 byla vesnice označená jako zničená a rozbořená.[6]
V patnáctém století vesnici získali Sekerkové ze Sedčic a Beneš Sekerka roku 1477 prodal svou část za patnáct kop grošů měšťanu Křížovi ze Žatce. Majitelé se v dalších letech často střídali a v roce 1547 žateckou část městu zkonfiskoval král Ferdinand I. za účast města na stavovském povstání v roce 1547. Zabavený majetek byl připojen ke statku Číňov, který jako léno získali Krajířové z Krajku. V sedmnáctém století Soběsuky vlastnil Vilém starší Doupovec z Doupova, ale byly mu zabaveny za účast na stavovském povstání v letech 1618–1620. V konfiskačním protokolu je poprvé zmíněna soběsucká tvrz. Zabavený majetek roku 1623 koupil Augustin Schmidt ze Schmidtbachu.[7]
Během třicetileté války Soběsuky zřejmě značně trpěly, protože podle berní ruly z roku 1654 byly nejchudší vesnicí v okolí. Žilo v nich jen osm chalupníků, kteří měli čtyři potahy a dohromady chovali čtrnáct krav, devět jalovic, tři ovce a 26 prasat. Domy byly popsány jako chatrné a lidé se živili také pěstováním žita na kamenitých polích.[7] Přesto byla stará tvrz už v roce 1644 přestavěna svobodným pánem Rajským z Dubnice na zámek. K dalším majitelům statku patřili Klebelsberové z Klebelsbergu, hraběnka Terezie z Pöttingu nebo od roku 1679[8] Eusebia Polyxena Schmidtová ze Schmidtbachu.[9] V roce 1746 vesnici koupil kadaňský měšťan V. Glaser, jehož p ji vlastnili až do třicátých let devatenáctého století. Od roku 1792 k nim patřil Karel Elster, který mezi Soběsuky a Vikleticemi založil ovocné sady.[10]
Před polovinou osmnáctého století v Soběsukách žil mlynář, který měl v nájmu panský mlýn se dvěma vodními koly. Kromě něj ve vsi pracoval švec, obecní pastýř a pět nádeníků. Podle díla Topographie des Königreiches Böhmen od Jaroslava Schallera stálo ve vsi v roce 1787 26 domů a špitál z roku 1717 pro šest mužů a šest žen.[10]
Nejstarší pokus s těžbou hnědého uhlí u Soběsuk podnikl v roce 1830 Adolf Elster v prostoru za farní zahradou. O dva roky později nechal těžbu zastavit, ale ve třicátých letech devatenáctého století ji obnovil nový majitel panství Karel Leopold Stieber, který otevřel vrchnostenský důl Anna a Karel pojmenovaný po svém zakladateli a jeho manželce.[10] Z hloubky až čtyřicet metrů se v něm těžila 1,2 metru mocná sloj. Po ukončení provozu byl důl později krátce obnoven a v devadesátých letech devatenáctého století definitivně uzavřen. Množství v něm vytěženého uhlí se odhaduje až na 60 tisíc tun.[11] Neúspěšný pokus o těžbu uhlí podnikl roku 1835 zdejší hostinský Trinks.[8] Druhým větším dolem u vesnice byl důl Magdaléna otevřený v letech 1918 až 1922. Třicet metrů hlubokými šachtami se v něm těžily tři sloje mocné 1,3 metru, 1,2 metru a údajně až deset metrů. Před uzavřením v něm pracovalo 150 horníků. Uhlí, kterého se zde vytěžilo až 70 tisíc tun, se odváželo do železniční stanice v Žaboklikách. Posledním dolem byla Viktoria otevřená na konci první světové války v meandru Ohře mezi Soběsuky a Číňovem. Vytěžilo se v něm vytěženo jen několik tisíc tun uhlí.[11]
V devatenáctém století u vesnice fungovaly dvě cihelny, v nichž se vyrábělo 60 tisíc cihel a 20 tisíc tašek ročně.[12] Na břehu Ohře bývaly výnosné chmelnice, které založil hostinský Trinks.[10] Roku 1873 byl zahájen provoz na železniční trati Březno–Žabokliky, na které byla u Soběsuk zřízena zastávka. O šest let později však došlo k sesuvu, který poškodil těleso trati, a provoz na ní byl od 30. června 1879 natrvalo ukončen.[13] Velkostatek patřil Stieberům ještě na počátku dvacátého století. Ve vesnici v té době byly dva obchody, hostinec, obchod se zemědělskými potřebami a živnost provozovala řada řemeslníků.[10]
Po vysídlení Němců z Československa výrazně klesl počet obyvatel vesnice. Na místo Němců se stěhovali volyňští Češi, a v roce 1947 měla vesnice 64 obyvatel. Po rozdělení půdy v Soběsukách žilo jedenáct rolníků, z nichž každý hospodařil v průměru na 12,6 hektarech půdy. Roku 1983 byla otevřena velkovýkrmna prasat a o dva roky později se v katastrálním území začal těžit štěrkopísek.[14] Výkrmna prasat patřila na počátku 21. století firmě Provex. Těžba písku skončila v roce 2000, kdy se přesunula do katastrálního území sousedních Roztyl.[13]
Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]
Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 257 obyvatel (z toho 162 mužů), z nichž bylo 32 Čechoslováků, 224 Němců a jeden cizinec. Kromě pěti židů a tří lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[15] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 190 obyvatel: 28 Čechoslováků, 160 Němců a dva cizince. S výjimkou devíti lidí bez vyznání byli členy římskokatolické církve.[16]
| 1869 | 1880 | 1890 | 1900 | 1910 | 1921 | 1930 | 1950 | 1961 | 1970 | 1980 | 1991 | 2001 | 2011 | 2021 | |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Obyvatelé | 221 | 213 | 202 | 193 | 162 | 257 | 190 | 117 | 41 | 63 | 36 | 18 | 20 | 16 | 14 |
| Domy | 36 | 38 | 34 | 39 | 36 | 36 | 35 | 29 | — | 10 | 8 | 5 | 5 | 5 | 7 |
| Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů místní části Vikletice. | |||||||||||||||
Obecní správa[editovat | editovat zdroj]
Po zrušení poddanství se Soběsuky staly roku 1850 samostatnou obcí s osadou Vikletice.[10] Jejím prvním starostou byl téhož roku zvolen I. Tobisch z Vikletic.[14] Při sčítání lidu v roce 1869 už k Soběsukám patřily jako osada také Vadkovice.[20] V obecním zastupitelstvu dominovali Němci a Češi v něm získali první zastoupení až ve volbách roku 1929. V roce 1948 obec zanikla a Soběsuky se staly součástí nově zřízené obce Vikletice. Obě vesnice patřily do okresu Žatec, ale při reformě územní správy byly od roku 1960 zařazeny do okresu Chomutov.[14]
Školství[editovat | editovat zdroj]
Nejstarší škola bývala v Soběsukách už před rokem 1623.[21] Učitel je uveden také v roce 1748 v tereziánském katastru.[10] Brzy po druhé světové válce začalo ve škole vyučování, ale s koncem školního roku 1945/1946 byla škola uzavřena a přemístěna do Vikletic. S rostoucím počtem obyvatel však byla soběsucká škola znovu otevřena už v roce 1947 a docházely do ní také děti ze Chban, Přeskak a Roztyl.[22]
Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]
Jednou z dominant vesnice býval soběsucký zámek postavený na místě starší tvrze v sedmnáctém století.[23] Stával v hospodářském dvoře, který uzavíral západní stranu návsi.[21] Po druhé světové válce budovu využíval státní statek, ale v důsledku zanedbané údržby se na konci šedesátých let dvacátého století zřítily stropy, a v roce 1990 byl zámek zbořen.[22]
Dochovanou stavbou je kostel svatého Martina, jehož barokní podoba je výsledkem přestavby z konce sedmnáctého století.[23] Jižně od kostela se nachází sloup se sochou Panny Marie datovaný letopočtem 1694. Stojí na čtyřhranném soklu položeném na dvou pískovcových stupních. Samotnou sochu Panny Marie s Ježíškem v levé ruce nese hlavice zdobená volutami. U vchodu na bývalý kostelní hřbitov stojí socha svatého Jana Nepomuckého na mohutném půlkulatém soklu, který je na čelní straně zdoben erbem a datován letopočtem 1724. Vlastní socha stojí na velké pískovcové kouli zdobené plastikou svržení Jana z mostu. Vedle koule jsou dva andělé, kteří drží měšec a zámek. Anděl se zámkem si prstem na pravé ruce ukazuje na ústa.[24]
U vesnice rostou dva památné stromy. Poblíž bývalého zámku roste 200 let starý akát s výškou dvacet metrů a obvodem kmene přes 330 centimetrů.[22][25] Druhým stromem je 400 let starý svatojosevský dub letní v místech zámeckého parku. Strom dosahuje výšky 27 metrů a obvod kmene 130 centimetrů nad zemí měří 525 centimetrů.[13][26]
U polní cesty do Vikletic býval pomník věnovaný Karlu Elsterovi, který nechali postavit Karel a Anna Stieberovi.[10]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-11-01].
- ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online.
- ↑ Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-20.
- ↑ PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek IV. S–Ž. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 868 s. Heslo Soběsuky, s. 127.
- ↑ HOLODŇÁK, Petr. Výstava „Podzemní překvapení“ otevřena. Památky, příroda, život. 1999, roč. 31, čís. 4, s. 97–98. ISSN 0231-5076.
- ↑ BINTEROVÁ, Zdena. Chbany. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2001. 68 s. ISBN 80-239-4163-1. Kapitola Soběsuky, s. 45. Dále jen Binterová (2001).
- ↑ a b Binterová (2001), s. 46.
- ↑ a b BINTEROVÁ, Zdena. Soběsuky – Vikletice – Vadkovice. Památky, příroda, život. 1991, roč. 23, čís. 2, s. 60. Dále jen Binterová (1991). ISSN 0231-5076.
- ↑ Binterová (2001), s. 47.
- ↑ a b c d e f g h Binterová (2001), s. 49
- ↑ a b BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 153–154.
- ↑ Binterová (1991), s. 59.
- ↑ a b c Binterová (2001), s. 51.
- ↑ a b c Binterová (1991), s. 62.
- ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 232.
- ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 403.
- ↑ Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 376, 377.
- ↑ Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 289.
- ↑ Základní údaje podle částí obce vybraného SO ORP – Kadaň [PDF online]. Český statistický úřad [cit. 2023-11-18]. Dostupné online.
- ↑ Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2019-07-13]. S. 522, 600. Dostupné online.
- ↑ a b Binterová (2001), s. 48.
- ↑ a b c Binterová (2001), s. 50.
- ↑ a b Binterová (2001), s. 47.
- ↑ BINTEROVÁ, Zdena. Umělecké památky okresu Chomutov. Památky, příroda, život. 1979, roč. 11, čís. 1, s. 13–18.
- ↑ Soběsukský akát [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2019-07-30]. Dostupné online.
- ↑ Svatojosefský dub v Soběsukách [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2019-07-30]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- BINTEROVÁ, Zdena. Chbany. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2001. 68 s. ISBN 80-239-4163-1. Kapitola Soběsuky, s. 45–51.
- Obce chomutovského okresu. Příprava vydání Zdena Binterová. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Soběsuky, s. 78–80.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Soběsuky na Wikimedia Commons - Katastrální mapa katastru Soběsuky nad Ohří na webu ČÚZK
