Hořenice (Chbany)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hořenice
Pohled od západu
Pohled od západu
Lokalita
Charakter malá vesnice
Obec Chbany
Okres Chomutov
Kraj Ústecký kraj
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 9 (2011)[1]
Katastrální území Poláky (8,83 km²)
Nadmořská výška 335 m n. m.
PSČ 431 53
Počet domů 5 (2011)[1]
Hořenice
Hořenice
Další údaje
Kód části obce 300497
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hořenice (německy Horschenitz) je malá vesnice, část obce Chbany v okrese Chomutov. Nachází se asi 6,5 km na západ od Chban. V roce 2014 zde bylo evidováno 7 adres.[2] V roce 2011 zde trvale žilo 9 obyvatel v 5 domech.[3]

Hořenice leží v katastrálním území Poláky o výměře 8,83 km².[4]

Název[editovat | editovat zdroj]

Název vesnice je odvozen z mužského jména Hořen, a znamená tedy ves Hořeniců. V historických pramenech se jméno vesnice objevuje ve tvarech: in Horzienyczich (1410), Horzenicz (1487), na Hořenících (1603), Rozženicze (1629), Harschenitz (1676), Harschonitz (1787) nebo Horschenitz (1846).[5]

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1391, kdy od Anny z Hořenic koupili její zdejší dědictví bratři Heřman a Jan. Další dochované informace jsou až ze šestnáctého století, kdy část vesnice patřila městu Kadaň a zbytek vlastnili příslušníci rodu Strojetických ze Strojetic, jejichž podíl získal nejpozději v roce 1589[6] Jan Šanovec ze Šanova. Po jeho smrti v roce 1605 majetek zdědili synové Kryštof a Jáchym.[7] K jejich panství patřila také Nová Víska, kterou bratři roku 1612 prodali Oldřichu Hrobčickému z Hrobčic.[8] Některý ze Šanovců v Hořenicích založil tvrz připomínanou poprvé v roce 1628, kdy už vesnice patřila k poláckému panství v majetku Štampachů ze Štampachu. Součástí tohoto panství, které v roce 1629 Zdeslav ze Štampachu prodal Jindřichu Šlikovi, Hořenice už zůstaly až do zrušení poddanství. Samotná tvrz byla poničena během třicetileté války a postupně zanikla. Do dvacátého století se z ní dochovala pouze část vodního příkopu, ale nakonec zanikla i ta.[7]

Po bitvě na Bílé hoře byl zkonfiskován kadaňský majetek v Hořenicích a konfiskát roku 1623 koupil císařský rada A. Šmíd ze Šmídbachu. V berní rule z roku 1654 byla ves rozdělena do dvou statků. První patřil k panství Poláky. Žil v něm jeden sedlák a pět chalupníků, kteří dohromady chovali deset krav, tři jalovice, šestnáct ovcí, 23 prasat a jednu kozu. Druhý statek patřil k velemyšleveskému panství chomutovských jezuitů. Na jejich majetku žil sedlák a dva chalupníci, kteří měli dohromady dvě krávy, čtyři jalovice, dvě ovce a tři prasata.[6] Oba statky byly spojeny do jednoho po zrušení jezuitského řádu v roce 1773. Obci v té době patřil výtažný rybník a polovina luk.[9]

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se u Hořenic těžilo malé množství hnědého uhlí (50–200 tun ročně). Kromě něj se na výchozu uhelné sloje dolu společnosti Saxonia dobývala nekvalitní pyritová železná ruda v množství přes jednu tunu za rok.[10] Větším podnikem byl až důl Alois otevřený v roce 1804 knížetem Windischgrätzem. Důl vystřídal několik majitelů a s přestávkami fungoval až do roku 1914. Uhlí se těžilo v hloubce dvacet až padesát metrů ze dva metry mocné sloje. Velké množství důlní vody odváděly dvě štoly dlouhé 450 a 600 metrů směrem k západu a jihozápadu. Průměrná roční těžba dosahovala až pěti tisíc tun a celková se odhaduje na 200 tisíc tun uhlí. Druhým dolem západně od vesnice byl v letech 1873 až 1880 důl Antonín. Jeho celková produkce nekvalitního uhlí z hloubky až dvacet metrů dosáhla necelých 20 tisíc tun.[10]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Nejvíce obyvatel – sto osm – měla vesnice při sčítání lidu v roce 1900. Vylidňovat se začala už před druhou světovou válkou, kdy zde počet obyvatelstva poklesl ve srovnání s počátkem století o více než polovinu (osmačtyřicet lidí v roce 1930).[9]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 71 obyvatel (z toho třicet mužů), z nichž bylo devatenáct Čechoslováků a 52 Němců. Kromě jednoho evangelíka patřili k římskokatolické církvi.[11] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 48 obyvatel: 26 Čechoslováků, dvacet Němců a dva cizince. S výjimkou jednoho evangelíka a pěti lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[12]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[3][13]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 82 98 105 108 80 71 48 24 26 30 8 7 9 9
Domy 10 11 11 11 11 9 9 10 . 3 2 3 5 5
Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů vesnice Poláky.

Obecní správa[editovat | editovat zdroj]

Po zrušení poddanství se Hořenice v roce 1850 staly samostatnou obcí.[9] Zůstaly jí jen krátkou dobu, protože v roce 1869 již byly osadou obce Poláky, s níž byly od 1. ledna 1981 připojeny jako část obce ke Chbanům. Až do roku 1960 se nacházely v okrese Kadaň a teprve v roce 1961 byly při reorganizaci územní správy převedeny do okresu Chomutov.[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. [cit. 2014-07-17]. Dostupné online. 
  3. a b Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 289. 
  4. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  5. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek I. A–H. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1954. 823 s. Heslo Hořenice, s. 695. 
  6. a b BINTEROVÁ, Zdena. Chbany. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2001. 68 s. ISBN 80-239-4163-1. Kapitola Hořenice, s. 12. Dále jen Binterová (2001). 
  7. a b Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Hořenice – tvrz, s. 142. 
  8. RAK, Petr. Rokle, Pokutice, Zásada u Rašovic. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2001. 40 s. Kapitola Nová Víska u Rokla, s. 23–27. 
  9. a b c Binterová (2001), s. 13.
  10. a b BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 50, 143, 151, 152. 
  11. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 248. 
  12. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 132. 
  13. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 376, 377. 
  14. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2019-07-13]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BINTEROVÁ, Zdena. Chbany. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2001. 68 s. ISBN 80-239-4163-1. Kapitola Hořenice, s. 12–13. 
  • Obce chomutovského okresu. Příprava vydání Zdena Binterová. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Hořenice, s. 71–72. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]