Pjotr Nikolajevič Wrangel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pjotr Nikolajevič Wrangel
Černý baron
Pyotr Wrangel 1920, painting.jpg
Narození 27. srpna 1878
Mukuliai, carské Rusko (dnešní Litva)
Úmrtí 25. dubna 1928 (49 let)
Brusel, Belgie
Vojenská kariéra
Hodnost Generál
Doba služby 1902 - 1920
Velel

Rusko carské Rusko

Rusko Bílá armáda
Války

Rusko-japonská válka
První světová válka

Ruská občanská válka

Baron Pjotr Nikolajevič Wrangel (rusky Пётр Николаевич Врангель, německy Peter von Wrangel, 15. srpnajul./ 27. srpna 1878greg.Mukuliai, Ruské impérium, dnešní Litva25. dubna 1928Bruselu) byl ruský bělogvardějský generál, který byl přezdíván „Černý baron“, vzhledem k tomu, že velice často nosil černou kozáckou uniformu.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Wrangel se narodil 27. srpna 1878 v Mukuliai (dnešní ZarasaiLitvě) do šlechtické rodiny baltských Němců. Rod Wrangelů patřil k významným baltským rodům od 16. století se silnými vazbami na Prusko, Švédsko a Rusko. Mladý Wrangel v roce 1896 dokončil Střední technickou školu v Rostově na Donu a roku 1901 úspěšně ukončil studium na Hornickém institutu v Petrohradě. Nedal se ale na dráhu důlního inženýra a v roce 1902 vstoupil do armády. Nejprve působil v Irkutsku, pak se už jako důstojník zúčastnil rusko-japonské války. Po válce v roce 1904 se zapojil do trestné výpravy v Pobaltí, která eliminovala nacionalistické tendence místních obyvatel.[zdroj?] Roku 1910 absolvoval Vojenskou akademii generálního štábu.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Se začátkem 1. světové války byl povýšen na kapitána a v říjnu 1914 obdržel jako první[zdroj?] ruský voják ve válce řád sv. Jiří (jedno z nejvyšších ocenění). Bojoval v Haliči, kde se vyznamenal především při Brusilovově ofenzívě 1916 a při obraně řeky Zbruč v roce 1917.

Občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Generál Wrangel ve své černé uniformě

Po vystoupení Ruska z války rezignoval na svoji pozici a uchýlil se do své vily na Krymu. Na konci roku 1917 byl uvězněn bolševiky, ale podařilo se mu uniknout na Ukrajinu. V Kyjevě se přidal k Pavlu Skoropadskému, který vyhlásil nezávislý Ukrajinský stát. Když Wrangel zjistil, že stát je de facto loutkou Německa, opustil Ukrajinu a v srpnu 1918 se v Krasnodaru přidal k dobrovolnické armádě bojující proti bolševikům.

Dostal svoji vlastní divizi a úspěšně vedl boj proti bolševikům v oblasti Kubáně. Agresivním a cílevědomým přístupem dosáhl mnoha vítězství a výrazně rozšířil řady svého vojska. V lednu 1919 tak vznikla pod jeho velením Kavkazská dobrovolnická armáda. Získal si reputaci velice schopného velitele, který na rozdíl od jiných „bílých generálů“ netoleroval plenění a vraždění civilistů svými vojsky. Brzy se ale dostal do sporů s Antonem Děnikinem, který velel celé „Bílé armádě“ v jižním Rusku. Generál Děnikin preferoval přímý vojenský útok na Moskvu s myšlenkou dobýt sovětské hlavní město. Generál Wrangel dával přednost útoku na Caricyn (dnešní Volgograd) a spojit se tak s jednotkami admirála Kolčaka bojujícími na Sibiři. Nakonec zvítězil Děnikinův plán a Wrangelovo vojsko bylo donuceno postupovat na sever na Moskvu. Neshody s Děnikinem nakonec přerostly v odchod Wrangela od Bílé armády. V únoru 1920 tak opustil Rusko a uchýlil se do exilu v Istanbulu.

Na Sibiři mezitím zkolabovala Kolčakovova vláda a samotný admirál Kolčak byl popraven. Bělogvardějský útok na Moskvu selhal a generál Děnikin byl odvolán. Celková situace začínala být pro bělogvardějce zoufalá, a proto byl generál Wrangel povolán zpátky z exilu do Ruska. V dubnu 1920 se stal vrchním velitelem bílých sil v jižním Rusku. Provedl několik významných reforem, ale pro Bílou armádu už bylo příliš pozdě. Bílí už ztratili podporu, jak v zahraničí, tak doma v Rusku. Jejich armády utrpěly v boji proti početnějším a lépe vyzbrojeným bolševikům několik výrazných porážek, a tak Wrangel měl pod svou kontrolou pouze území Krymu.

Protože by čelil jisté porážce, zorganizoval evakuaci svých vojsk z Krymu přes Černé moře do Istanbulu. Každému dal svobodně na vybranou. Každý důstojník, voják nebo civilista se mohl zvolit buď cestu s Wrangelem do Istanbulu za nejistou budoucností nebo setrvání na Krymu a čekání na příchod Rudé armády. Na palubě 151 osobních a válečných lodí odplulo z Ruska do Istanbulu na 151 000 osob. Poslední voják opustil Krym společně s generálem 14. listopadu 1920.

Život v emigraci[editovat | editovat zdroj]

Památník generála Wrangela v Sremských Karlovcích, Srbsko

Po evakuaci žil na své jachtě v Istanbulu. Jeho loď se však záhy potopila po srážce s italským parníkem, který přijížděl ze sověty drženého města Batumi. Wrangel unikl smrti jen o vlásek a celý incident se začal považovat za pokus o atentát.

Poté začal Wrangel cestovat a organizovat ruské emigranty. Navštívil Tunisko, Turecko a Jugoslávii a postupem doby se z něho stala hlava emigrantů, kteří museli před bolševiky uprchnout z Ruska. V roce 1924 založil s dalšími emigranty Ruský vševojenský svaz, který působil politicky na vlády ostatních zemí, ale také podporoval protikomunistický odboj v samotném Sovětském svazu. Sám generál se usídlil v roce 1927Bruselu, kde pracoval jako důlní inženýr (kde konečně zužitkoval své vzdělání z Hornického institutu v Petrohradu), a začal psát paměti. Jeho paměti, které nazval Zápisky, vyšly v roce 1928Berlíně.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Wrangel zemřel velice náhle v nedožitých 50 letech v Bruselu. Ohledně jeho smrti existují určité nejasnosti. Je možné, že byl otráven sluhou svého bratra, který byl údajně agentem sovětské NKVD.[zdroj?] Pohřeb se sice konal v Bruselu, ale nakonec generálovy ostatky podle jeho přání spočinuly v roce 1929 v Bělehradě.

Sremských Karlovcích, které sloužily jako jeho velitelství a sídlo synodu Ruské pravoslavné církve v zahraničí, mu byl vztyčen pomník, který zaplatilo ministerstvo kultury Ruské federace.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pyotr Nikolayevich Wrangel na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]