Okořín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Okořín
Náves
Náves
Lokalita
Charakter malá vesnice
Obec Strupčice
Okres Chomutov
Kraj Ústecký kraj
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 105 (2011)[1]
Katastrální území Strupčice (11,89 km²)
Nadmořská výška 280 m n. m.
PSČ 431 14
Počet domů 48 (2011)[1]
Okořín
Okořín
Další údaje
Kód části obce 157180
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Okořín (německy Ukkern) je malá vesnice, část obce Strupčice v okrese Chomutov. Nachází se asi dva kilometry západně od Strupčic v údolí Srpiny. V roce 2011 zde trvale žilo 105 obyvatel ve 48 domech.[2]

Okořín leží v katastrálním území Strupčice o výměře 11,89 km².[3]

Název[editovat | editovat zdroj]

Název vesnice vznikl odvozením z osobního jména Okora ve významu Okorův dvůr. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: de Okorzina (1318), von Ukkereyn (1382), in villa Okorzin (1437), Wokorzen (1542), w Okoržanech (1555), ve vsi Okoržinie jinak Okhern (1585), Wokoržany (1621), Ukra nebo Ukern (1787) a Ukern nebo Ukkern (1846).[4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Budova bývalé školy, dnes hospoda

Okořín je v písemných pramenech poprvé zmiňován v letech 1316 a 1318 v majetku mana mosteckého hradu Hanuše z Okořína.[5] Další zmínky o vesnici se nacházejí v přídomcích drobné šlechty, ke které patřili roku 1368 Arnold z Okořína a roku 1382 bratři Aleš, Arnold a Hanuš z Okořína. Zpráva z roku 1437 obsahuje informaci o sporech o okořínskou odúmrť po jakési Barboře Strupínové. Roku 1459 Jan z Ročova prodal, se svolením krále, svůj okořínský poplužní dvůr a v roce 1470 ve vsi sídlil Jan Čech z Kutntálu. Další majitelkou byla Anna z Fictumu, která po sňatku s Martinem z Johnu prodala roku 1539 zdejší tvrz se dvorem a částí vesnice Šebestiánovi z Veitmile.[6]

Od té doby byl Okořín rozdělen na dvě části: první patřila k chomutovskému a později k mosteckému panství, zatímco druhá část náležela k Červenému hrádku. Spojit je do jediného celku se podařilo Václavovi Strojetickému ze Strojetic, který získal červenohrádeckou část, když ji roku 1565 koupila jeho manželka. Mostecký díl s pustou tvrzí koupil sám od Ladislava staršího z Lobkovic. Václav poté Okořín spravoval ze svého běšického panství.[6] Tvrz údajně stávala nad rybníkem u silnice do Jirkova.[5]

Následující osudy vsi jsou nejasné, ale v berní rule z roku 1654 je jako majitel uveden Adam Loubský z Lub.[7] Vesnice tehdy byla v dobrém stavu a po třicetileté válce byly pusté jen dvě usedlosti. Žilo zde sedm sedláků, čtrnáct chalupníků a jeden zahradník. Dohromady měli sedmnáct potahů, 23 krav, 25 jalovic, 56 ovcí, 39 prasat a 22 koz. Na polích se pěstovalo žito a pšenice a jeden z chalupníků měl šenk.[8]

Roku 1662 František Loubský z Lub Okořín prodal Janu Adamu Hrzánovi, majiteli Červeného hrádku. K zámeckému panství potom vesnice patřila až do zrušení poddanství. Podle díla Johanna Gottfrieda Sommera z roku 1846 v Okoříně žilo 204 obyvatel ve čtyřiceti domech. V letech 1824–1857 se ve zdejší cihelně vyráběly cihly, ale provoz nedokázal konkurovat levnějším výrobkům ze Strupčic, a byl uzavřen.[8]

Zemědělský charakter vesnice přetrvával i na konci devatenáctého století. Orná půda zaujímala 92 % katastrálního území. Pěstoval se především ječmen a pšenice, v menší míře oves, brambory a žito. Po otevření cukrovaruHavrani se začala pěstovat cukrová řepa. Významný byl chov dobytka.[8] Ve vsi však také pracovalo 24 řemeslníků, dva kramáři, dva hostinští, pět obchodníků a sedm továrních dělníků.[9]

Hnědouhelné doly[editovat | editovat zdroj]

U vesnice bývaly dva poměrně velké hnědouhelné doly. Důl Běta založilo v roce 1918 Hnědouhelné těžařstvo ve Vrskmani a nacházel se mezi Okořínem a Pohlodami. Sloj v hloubce okolo 65 metrů, kterou důl dobýval, byla mocná 2 až 2,5 metru. Vytěžené uhlí se vlečkou odváželo do Vrskmaně. Roční produkce se pohybovala od 50 000 do 313 000 tun uhlí.[10] V roce 1935 byly zdejším zaměstnancům v důsledku hospodářské krize omezovány pracovní směny, a horníci proto vstoupili do hladové stávky za zachování pracovní doby. S jednou přestávkou stávka trvala od 6. do 23. listopadu a skončila dohodou s vedením podniku.[11] Do roku 1940 se v dole Běta vytěžilo 1 800 000 tun uhlí a o rok později byl sloučen s menším dolem Elektra, který roku 1922 založila Společnost duchcovsko-podmokelské dráhy půl kilometru severně od Okořína. Důl před sloučením vytěžil 550 000 tun uhlí.[10] Spojené doly potom tvořily občas samostatný podnik, jindy byly součástí chomutovského dolu Jan Žižka. Provoz dolu byl ukončen v dubnu 1977.[11]

Dvacáté století[editovat | editovat zdroj]

Před druhou světovou válkou se ve vsi rozšířila podpora Sudetoněmecké strany.[12] Československá armáda Okořín opustila 8. října 1938 a ihned poté byla zrušena česká základní i mateřská škola. Německá škola proto musela být rozšířena o druhou třídu. Podle místního sčítání obyvatel ve vsi žilo 368 lidí. Válka do života zasáhla odchodem mužů na frontu, ale také odvody koní, dobytka a odevzdáním obou zvonů z kaple Panny Marie. Ve starém areálu dolu Běta byl zřízen zajatecký tábor, kterým během války prošlo 700 zajatců. Dva ruští zajatci se v únoru roku 1943 pokusili o útěk, ale po krátké době byli dopadeni a zastřeleni.[13] Od roku 1943 fungoval malý zajatecký tábor pro devět Rusů v domě K. Schrögla a během polních pracích přicházeli na okořínská pole pracovat také zajatci z Kyjic. Vesnici postihlo i bombardování. Nálety v srpnu 1943 a 21. července 1944 nezpůsobily větší škody, ale 12. září 1944 jedna z bomb poškodila dům, zničila hospodářské budovy a způsobila smrt dvou lidí. Německá armáda vesnici opustila 8. května 1945 a Rudá armáda dorazila 9. května v časných ranních hodinách.[14]

V roce 1981 bylo rozhodnuto o rozšíření Lomu Jan Šverma, kterému měl Okořín ustoupit. Rozhodnutí o likvidaci bylo roku 1989 zrušeno, a vesnice se začala znovu rozvíjet.[15]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

V roce 1910 nežil v Okoříně žádný Čech.[16] Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 284 obyvatel (z toho 128 mužů), z nichž bylo třicet Čechoslováků, 251 Němců a tři cizinci. Kromě dvou evangelíků patřili k římskokatolické církvi.[17] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 392 obyvatel: 96 Čechoslováků, 285 Němců, jednoho příslušníka jiné národnosti a deset cizinců. Výrazně převažovala římskokatolická většina, ale po čtyřech lidech se hlásilo k církvi evangelické, československé a dalším neuvedeným církvím. Bez vyznání bylo 25 obyvatel.[18]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[2][19]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 239 243 235 262 299 284 392 262 206 177 134 82 116 105
Domy 41 43 43 49 49 48 76 72 . 49 41 42 44 48
Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů obce Strupčice.

Obecní správa a politika[editovat | editovat zdroj]

Roku 1850 se Okořín stal samostatnou obcí,[9] ale při sčítání lidu v letech 1869–1890 byl osadou Všestud.[20] Podle Zdeny Binterové se obcí podruhé stal už roku 1889. Od roku 1960 je částí obce Strupčice.[9]

Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 239 hlasů v Okoříně získaly 167 hlasů Sudetoněmecká strana, 39 hlasů Komunistická strana Československa a 33 hlasů jiné české strany.[21]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Uprostřed vesnice stávala kaple Panny Marie Bolestné z počátku devatenáctého století. Západní průčelí členily toskánské pilastry a nad vchodem se zdvihala kamenná zvonice. Interiér byl zaklenutý plackovou klenbou.[22] Zbořena byla na počátku šedesátých let dvacátého století.[23] Na návsi tak zůstal pouze mariánský sloup z roku 1860[22] a smírčí kříž, který stával u silnice do Jirkova.[24] V roce 2020 byla zrekonstruována a znovu postavena boží muka z roku 1583, která původně stávala u cesty do tzv. Lumpu.[25]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. a b Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 293. 
  3. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  4. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek III. M–Ř. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1951. 632 s. S. 258. 
  5. a b Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Okořín – tvrz, s. 357. 
  6. a b SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha: Šolc a Šimáček, 1923. 502 s. Dostupné online. Kapitola Tvrze okolo Borku, s. 274. 
  7. BINTEROVÁ, Zdena. Strupčice. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2001. 64 s. ISBN 80-239-4166-6. Kapitola Okořín, s. 45. Dále jen Binterová (2001). 
  8. a b c Binterová (2001), s. 46.
  9. a b c Binterová (2001), s. 47.
  10. a b BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 117–118. 
  11. a b KTODA, Jaroslav. Provoz na dole Běta byl ukončen. Památky, příroda, život. 1977, roč. 9, čís. 2, s. 21–24. 
  12. Binterová (2001), s. 48.
  13. Binterová (2001), s. 49.
  14. Binterová (2001), s. 50.
  15. Binterová (2001), s. 51.
  16. Obce chomutovského okresu. Příprava vydání Zdena Binterová. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Okořín, s. 234–236. 
  17. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 211. 
  18. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 101. 
  19. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Díl 1. Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 380, 381. 
  20. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [PDF online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2020-09-03]. S. 392. Dostupné online. 
  21. RŮŽEK, Vlastislav. „Přijde den“ (Es Kommt der Tag…). Památky, příroda, život. 1994, roč. 26, čís. 1, s. 10, 14. ISSN 0231-5076. 
  22. a b Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Okořín, s. 526. 
  23. Kaple Panny Marie Bolestné [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice [cit. 2016-07-02]. Dostupné online. 
  24. Binterová (2001), s. 48.
  25. MINAŘÍKOVÁ, Kamila. Okořín má novou památku, obnovena byla boží muka. Chomutovský deník.cz [online]. 2020-09-02 [cit. 2020-10-15]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]