Okořín
Okořín | |
---|---|
Domy na jihovýchodní straně návsi | |
Lokalita | |
Charakter | malá vesnice |
Obec | Strupčice |
Okres | Chomutov |
Kraj | Ústecký kraj |
Historická země | Čechy |
Stát | Česko |
Zeměpisné souřadnice | 50°28′24″ s. š., 13°30′12″ v. d. |
Základní informace | |
Počet obyvatel | 146 (2021)[1] |
Katastrální území | Strupčice (11,89 km²) |
Nadmořská výška | 280 m n. m. |
PSČ | 431 14 |
Počet domů | 48 (2011)[2] |
Okořín | |
Další údaje | |
Kód části obce | 157180 |
multimediální obsah na Commons | |
Zdroje k infoboxu a českým sídlům. Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Okořín (německy Ukkern) je malá vesnice, část obce Strupčice v okrese Chomutov. Nachází se asi dva kilometry západně od Strupčic v údolí Srpiny. V roce 2011 zde trvale žilo 105 obyvatel ve 48 domech.[3]
Okořín leží v katastrálním území Strupčice o výměře 11,89 km².[4]
Název
[editovat | editovat zdroj]Název vesnice vznikl odvozením z osobního jména Okora ve významu Okorův dvůr. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: de Okorzina (1318), von Ukkereyn (1382), in villa Okorzin (1437), Wokorzen (1542), w Okoržanech (1555), ve vsi Okoržinie jinak Okhern (1585), Wokoržany (1621), Ukra nebo Ukern (1787) a Ukern nebo Ukkern (1846).[5]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Okořín je v písemných pramenech poprvé zmiňován v letech 1316 a 1318 v majetku mana mosteckého hradu Hanuše z Okořína.[6] Další zmínky o vesnici se nacházejí v přídomcích drobné šlechty, ke které patřili roku 1368 Arnold z Okořína a roku 1382 bratři Aleš, Arnold a Hanuš z Okořína. Zpráva z roku 1437 obsahuje informaci o sporech o okořínskou odúmrť po jakési Barboře Strupínové. Roku 1459 Jan z Ročova prodal, se svolením krále, svůj okořínský poplužní dvůr a v roce 1470 ve vsi sídlil Jan Čech z Kutntálu. Další majitelkou byla Anna z Fictumu, která po sňatku s Martinem z Johnu prodala roku 1539 zdejší tvrz se dvorem a částí vesnice Šebestiánovi z Veitmile.[7]
Od té doby byl Okořín rozdělen na dvě části: první patřila k chomutovskému a později k mosteckému panství, zatímco druhá část náležela k Červenému hrádku. Spojit je do jediného celku se podařilo Václavovi Strojetickému ze Strojetic, který získal červenohrádeckou část, když ji roku 1565 koupila jeho manželka. Mostecký díl s pustou tvrzí koupil sám od Ladislava staršího z Lobkovic. Václav poté Okořín spravoval ze svého běšického panství.[7] Tvrz údajně stávala nad rybníkem u silnice do Jirkova.[6]
Následující osudy vsi jsou nejasné, ale v berní rule z roku 1654 je jako majitel uveden Adam Loubský z Lub.[8] Vesnice tehdy byla v dobrém stavu a po třicetileté válce byly pusté jen dvě usedlosti. Žilo zde sedm sedláků, čtrnáct chalupníků a jeden zahradník. Dohromady měli sedmnáct potahů, 23 krav, 25 jalovic, 56 ovcí, 39 prasat a 22 koz. Na polích se pěstovalo žito a pšenice a jeden z chalupníků měl šenk.[9]
Roku 1662 František Loubský z Lub Okořín prodal Janu Adamu Hrzánovi, majiteli Červeného hrádku. K zámeckému panství potom vesnice patřila až do zrušení poddanství. Podle díla Johanna Gottfrieda Sommera z roku 1846 v Okoříně žilo 204 obyvatel ve čtyřiceti domech. V letech 1824–1857 se ve zdejší cihelně vyráběly cihly, ale provoz nedokázal konkurovat levnějším výrobkům ze Strupčic, a byl uzavřen.[9]
Zemědělský charakter vesnice přetrvával i na konci devatenáctého století. Orná půda zaujímala 92 % katastrálního území. Pěstoval se především ječmen a pšenice, v menší míře oves, brambory a žito. Po otevření cukrovaru v Havrani se začala pěstovat cukrová řepa. Významný byl chov dobytka.[9] Ve vsi však také pracovalo 24 řemeslníků, dva kramáři, dva hostinští, pět obchodníků a sedm továrních dělníků.[10]
Hnědouhelné doly
[editovat | editovat zdroj]U vesnice bývaly dva poměrně velké hnědouhelné doly. Důl Běta založilo v roce 1918 Hnědouhelné těžařstvo ve Vrskmani a nacházel se mezi Okořínem a Pohlodami. Sloj v hloubce okolo 65 metrů, kterou důl dobýval, byla mocná 2 až 2,5 metru. Vytěžené uhlí se vlečkou odváželo do Vrskmaně. Roční produkce se pohybovala od 50 000 do 313 000 tun uhlí.[11] V roce 1935 byly zdejším zaměstnancům v důsledku hospodářské krize omezovány pracovní směny, a horníci proto vstoupili do hladové stávky za zachování pracovní doby. S jednou přestávkou stávka trvala od 6. do 23. listopadu a skončila dohodou s vedením podniku.[12]
Do roku 1940 se v dole Běta vytěžilo 1 800 000 tun uhlí a o rok později byl sloučen s menším dolem Elektra, který roku 1922 založila Společnost duchcovsko-podmokelské dráhy půl kilometru severně od Okořína. Důl před sloučením vytěžil 550 000 tun uhlí.[11] Spojené doly potom tvořily občas samostatný podnik, jindy byly součástí chomutovského dolu Jan Žižka. Provoz dolu byl ukončen v dubnu 1977.[12]
Dvacáté století
[editovat | editovat zdroj]Před druhou světovou válkou se ve vsi rozšířila podpora Sudetoněmecké strany.[13] Československá armáda Okořín opustila 8. října 1938 a ihned poté byla zrušena česká základní i mateřská škola. Německá škola proto musela být rozšířena o druhou třídu. Podle místního sčítání obyvatel ve vsi žilo 368 lidí. Válka do života zasáhla odchodem mužů na frontu, ale také odvody koní, dobytka a odevzdáním obou zvonů z kaple Panny Marie. Ve starém areálu dolu Běta byl zřízen zajatecký tábor, kterým během války prošlo 700 zajatců. Dva ruští zajatci se v únoru roku 1943 pokusili o útěk, ale po krátké době byli dopadeni a zastřeleni.[14] Od roku 1943 fungoval malý zajatecký tábor pro devět Rusů v domě K. Schrögla a během polních pracích přicházeli na okořínská pole pracovat také zajatci z Kyjic. Vesnici postihlo i bombardování. Nálety v srpnu 1943 a 21. července 1944 nezpůsobily větší škody, ale 12. září 1944 jedna z bomb poškodila dům, zničila hospodářské budovy a způsobila smrt dvou lidí. Německá armáda vesnici opustila 8. května 1945 a Rudá armáda dorazila 9. května v časných ranních hodinách.[15]
V roce 1981 bylo rozhodnuto o rozšíření Lomu Jan Šverma, kterému měl Okořín ustoupit. Rozhodnutí o likvidaci bylo roku 1989 zrušeno, a vesnice se začala znovu rozvíjet.[16]
Obyvatelstvo
[editovat | editovat zdroj]V roce 1910 nežil v Okoříně žádný Čech.[17] Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 284 obyvatel (z toho 128 mužů), z nichž bylo třicet Čechoslováků, 251 Němců a tři cizinci. Kromě dvou evangelíků patřili k římskokatolické církvi.[18] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 392 obyvatel: 96 Čechoslováků, 285 Němců, jednoho příslušníka jiné národnosti a deset cizinců. Výrazně převažovala římskokatolická většina, ale po čtyřech lidech se hlásilo k církvi evangelické, československé a dalším neuvedeným církvím. Bez vyznání bylo 25 obyvatel.[19]
1869 | 1880 | 1890 | 1900 | 1910 | 1921 | 1930 | 1950 | 1961 | 1970 | 1980 | 1991 | 2001 | 2011 | 2021 | |
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Obyvatelé | 239 | 243 | 235 | 262 | 299 | 284 | 392 | 262 | 206 | 177 | 134 | 82 | 116 | 105 | 146 |
Domy | 41 | 43 | 43 | 49 | 49 | 48 | 76 | 72 | . | 49 | 41 | 42 | 44 | 48 | 55 |
Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů obce Strupčice. |
Obecní správa a politika
[editovat | editovat zdroj]Roku 1850 se Okořín stal samostatnou obcí,[10] ale při sčítání lidu v letech 1869–1890 byl osadou Všestud.[21] Podle Zdeny Binterové se obcí podruhé stal už roku 1889. Od roku 1960 je částí obce Strupčice.[10]
Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 239 hlasů v Okoříně získaly 167 hlasů Sudetoněmecká strana, 39 hlasů Komunistická strana Československa a 33 hlasů jiné české strany.[22]
Pamětihodnosti
[editovat | editovat zdroj]Uprostřed vesnice stávala kaple Panny Marie Bolestné z počátku devatenáctého století. Západní průčelí členily toskánské pilastry a nad vchodem se zdvihala kamenná zvonice. Interiér byl zaklenutý plackovou klenbou.[23] Zbořena byla na počátku šedesátých let dvacátého století.[24] Na návsi tak zůstal pouze mariánský sloup z roku 1860[23] a smírčí kříž, který stával u silnice do Jirkova.[25] V roce 2020 byla zrekonstruována a znovu postavena boží muka z roku 1583, která původně stávala u cesty do tzv. Lumpu.[26]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-11-01].
- ↑ Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Český statistický úřad. 21. prosince 2015. Dostupné online.
- ↑ a b Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 293. Archivováno 17. 4. 2021 na Wayback Machine.
- ↑ Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-13.
- ↑ PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek III. M–Ř. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1951. 632 s. S. 258.
- ↑ a b Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Okořín – tvrz, s. 357.
- ↑ a b SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha: Šolc a Šimáček, 1923. 502 s. Dostupné online. Kapitola Tvrze okolo Borku, s. 274.
- ↑ BINTEROVÁ, Zdena. Strupčice. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2001. 64 s. ISBN 80-239-4166-6. Kapitola Okořín, s. 45. Dále jen Binterová (2001).
- ↑ a b c Binterová (2001), s. 46.
- ↑ a b c Binterová (2001), s. 47.
- ↑ a b BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 117–118.
- ↑ a b KTODA, Jaroslav. Provoz na dole Běta byl ukončen. Památky, příroda, život. 1977, roč. 9, čís. 2, s. 21–24.
- ↑ Binterová (2001), s. 48.
- ↑ Binterová (2001), s. 49.
- ↑ Binterová (2001), s. 50.
- ↑ Binterová (2001), s. 51.
- ↑ Obce chomutovského okresu. Příprava vydání Zdena Binterová. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Okořín, s. 234–236.
- ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 211.
- ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 101.
- ↑ Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Díl 1. Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 380, 381. Archivováno 15. 12. 2021 na Wayback Machine.
- ↑ Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [PDF online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2020-09-03]. S. 392. Dostupné v archivu pořízeném dne 2024-03-06.
- ↑ RŮŽEK, Vlastislav. „Přijde den“ (Es Kommt der Tag…). Památky, příroda, život. 1994, roč. 26, čís. 1, s. 10, 14. ISSN 0231-5076.
- ↑ a b Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Okořín, s. 526.
- ↑ Kaple Panny Marie Bolestné [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice [cit. 2016-07-02]. Dostupné online.
- ↑ Binterová (2001), s. 48.
- ↑ MINAŘÍKOVÁ, Kamila. Okořín má novou památku, obnovena byla boží muka. Chomutovský deník.cz [online]. 2020-09-02 [cit. 2020-10-15]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Okořín na Wikimedia Commons
- Katastrální mapa katastru Strupčice na webu ČÚZK