Běšice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Běšice
Chybí zde svobodný obrázek
Zeměpisné souřadnice
Běšice
Běšice
Zaniklé obce.cz 2
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Běšice (německy Weschitz) jsou zaniklá vesnice v okrese Chomutov. Rozkládaly se na levém břehu řeky Ohře. Zanikly v roce 1967 kvůli výstavbě vodní nádrže Nechranice.[1]

Název[editovat | editovat zdroj]

Název vesnice je odvozen ze jména Běch, tedy ves lidí Běchových, Běšice. V historických listinách se jméno vyskytuje ve tvarech: in Biessiczich (1392), de Biessicz (1463), na Běšicích (1615), Weschitz (1623), Wessitcze (1628) nebo Weschycze (1654). [2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Roku 1290 byly Běšice majetkem řádu Německých Rytířů z Chomutově. Ve 14. až 16. století se na zdejším zemanském statku a pak tvrzi vystřídala řada držitelů např. roku 1385 Bedřich z Čachovic, roku 1439 Zdislav z Běšic, roku 1543 Jindřich ze Štampachu, roku 1564 Petr Čirn z Čirnu. Pobělohorská konfiskace postihla Běšice za Jindřicha Strojetického ze Strojetic. Novými majiteli se stali roku 1623 chomutovští jezuité, kteří zde vybudovali svou letní expozituru. Připojili Běšice k Velemyšlevsi a zasloužili se o jejich rozkvět. Vybudovali zámek, pivovar, cihelnu a tři rybníky. Patřil jim Vodův Mlýn a otevřeli zde školu a apatyku. Běšice patřily Jezuitům až do zrušení řádu V roce 1773. I pak patřily dále k panství Velemyšleves a majitelé se zde opět střídali. Roku 1850 se staly samostatnou obcí, ale již roku 1869 byly připojeny jako osada k Čachovicím a zůstaly u nich až do svého zániku v roce 1967. Před zánikem vsi byly sochy svatého Františka Xaverského z roku 1758 a svatého Jana Nepomuckého z roku 1726 převezeny do františkánského kláštera v Kadani.

U vesnice byl již v polovině 19. století otevřen důl Václav. Významnějším podnikem však byl až roku 1918 otevřený důl Dobrá naděje. Těžba v něm byla zahájena v roce 1920, ale pro nedostatek odbytu uhlí byla brzy zastavena. Celkem zde bylo získáno asi 15 000 tun hnědého uhlí.[3]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 191 obyvatel (z toho 92 mužů), z nichž byli tři Čechoslováci a 188 Němců. Všichni byli římskými katolíky.[4] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 184 obyvatel: tři Čechoslováky a 176 Němců. S výjimkou jednoho evangelíka a dvou lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[5]

Vývoj počtu obyvatel a domů[6]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961
Obyvatelé 164 176 179 212 179 191 184 83 103
Domy 30 30 31 34 33 34 37 24 .

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Ve vesnici stával čtyřkřídlý barokní hospodářský dvůr ze třetí čtvrtiny sedmnáctého století. Do dvora, který byl ve druhé polovině dvacátého století využíván státním statkem, se vjíždělo třemi ozdobnými portály. Kromě dvora ve vesnici stály barokní sochy svatého Jana Nepomuckého a svatého Františka Xaverského z roku 1758boží muka z doby okolo roku 1700.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BINTEROVÁ, Zdena. Zaniklé obce okresu Chomutov. Památky, příroda, život. 1995, roč. 27., čís. 2, s. 44. ISSN 0231-5076. 
  2. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: Jejich vznik, původní význam a změny (A–H). Svazek I. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1947. 728 s. S. 62. 
  3. BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 152. 
  4. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 246. 
  5. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 131. 
  6. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2016-12-11]. Kapitola Chomutov. Dostupné online. 
  7. POCHE, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech: A/J. Svazek I. Praha: Academia, 1977. 644 s. Heslo Běšice, s. 69. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]