Přeskočit na obsah

Mikuláš Koperník

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Nicolaus Copernicus)
Mikuláš Koperník
Rodné jménoNiklas Koppernigk
Narození19. února 1473
Toruň
Úmrtí24. května 1543 (ve věku 70 let)
Frombork
Příčina úmrtícévní mozková příhoda
Místo pohřbeníKatedrála Nanebevzetí Panny Marie a svatého Ondřeje ve Fromborku
BydlištěToruň
Padova
Krakov
Frombork
Bologna
NárodnostPolák a Němec
Alma materJagellonská univerzita (1491–1495)
Boloňská univerzita (1496–1500)
Padovská univerzita (1501–1503)
Ferrarská univerzita (1503)
Povoláníastronom, právník, ekonom, matematik, právní učenec, fyzik, filozof, překladatel, lékař, diplomat, spisovatel, kanovník a kanovník
ZaměstnavateléPadovská univerzita
Jagellonská univerzita
OceněníMezinárodní vesmírná síň slávy (1995)
Nábož. vyznáníkatolicismus
katolická církev
RodičeNiklas Koppernigk a Barbara Koppernigk
PodpisMikuláš Koperník – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mikuláš Koperník (německy Niklas Koppernigk nebo Nikolaus Kopernikus, polsky Mikołaj Kopernik; 19. února 1473, Toruň – 24. května 1543, Frombork) byl astronom, matematik, právník, stratég a lékař, římskokatolický duchovní a tvůrce heliocentrické (sluncestředné) teorie (tzv. koperníkovský obrat).

Jsou po něm pojmenovány krátery na Měsíci (Koperník)[1][2][3] a na Marsu (Koperník)[4] a také prvek kopernicium s protonovým číslem 112.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Rod pocházel ze vsi Koperniki u města Nisa. Mikuláš se narodil v Toruni v rodině kupce Mikuláše Niklas Koppernigk, který pocházel z Krakova) a Barbary rozené Watzenrode (svatba před rokem 1464). Jeho rodným jazykem byla němčina.[5] Po smrti otce se jej ujal strýc (matčin bratr) Lukáš Watzenrode, který byl v roce 1489 zvolen varmijským biskupem.

Díky úsilí strýce ukončil v roce 1491 farní školu sv. Jana v Toruni a zahájil studia na krakovské univerzitě, kterou zakončil v roce 1495. V roce 1496 začal studovat právo na univerzitě v Boloni, v roce 1500 absolvoval právnickou praxi v papežské kanceláři v Římě a v následujícím roce získal souhlas k zahájení studií medicíny v Padově spolu s pokračováním studia práva. V roce 1503 se ve Ferraře stal doktorem kanonického práva a v Padově ukončil lékařská studia a získal právo provádět lékařskou praxi.

Na návrh fromborské kapituly se stal v roce 1507 osobním lékařem varmijského biskupa. V témže roce zpracoval komentář k teorii pohybu nebeských těles, první náčrt heliocentrické teorie a rozšířil ho v četných dopisech. V roce 1510 přesídlil do Fromborku a sestavil mapu Varmie.

Spolu s fromborskou kapitulou složil v roce 1512 přísahu věrnosti polskému králi Zikmundovi I. V roce 1513 na výzvu lateránského koncilu vypracoval a poslal do Říma vlastní projekt reformy kalendáře.

Ve Fromborku si opatřil dům v místě příznivém k astronomickým pozorováním, kde vybudoval pozorovatelnu a shromáždil astronomické přístroje. V roce 1514 začal psát první knihu De Revolutionibus Orbium Coelestium.

V letech 1516–1519 působil ve funkci správce kapitulního majetku se sídlem v Olštýně. Přivedl nové osadníky na hospodářství kapituly a s úspěchem připravoval olštýnský hrad k obraně před očekávaným útokem křižáků. V roce 1522 na sjezdu stavů Královského Pruska ve městě Grudziądz přednesl traktát o mincích. Působil v mnoha úřadech, byl poslancem, kancléřem, vizitátorem a kapitulním správcem. Spolupracoval s kartografem Bernardem Wapowským na mapě Polského království a Litvy.

V roce 1533 byly jeho názory v rukopise jeho díla De Revolutionibus předneseny papeži Klementovi VII. V roce 1537 byl králem potvrzen jako jeden ze čtyř kandidátů na biskupa varmijského.

Koperníkovo vidění universa v díle De revolutionibus orbium coelestium

V roce 1539 jej biskup Jan Dantyszek obvinil z konkubinátu[zdroj?], nařídil mu propustit hospodyni a připravoval kanonický proces. K Mikuláši Koperníkovi v roce 1539 přijel Georg Joachim von Lauchen zvaný Rhaeticus, profesor matematiky ve Wittenbergu, aby se seznámil s jeho naukou. V témže roce vyjádřil své mínění o Mikuláši Koperníkovi Martin Luther: Ten hlupák chce převrátit celé umění astronomie! Ale jak uvádí Písmo svaté, Jozue kázal zastavit se Slunci, a ne Zemi! Norimberský teolog Andreas Osiander přemluvil Mikuláše Koperníka, aby v předmluvě ke svému dílu představil svůj model jako hypotézu, čímž by zjemnil příliš odvážné myšlenky. V Basileji vyšlo v roce 1541 tiskem druhé vydání Narratio prima, Koperník vykonal své poslední astronomické pozorování v životě (zatmění Slunce). Téhož roku jeho žák Georg Joachim zv. Rhaeticus opustil Frombork s rukopisem De Revolutionibus, aby jej dal v Norimberku vytisknout. Úplný název tohoto díla, v němž Koperník shrnul své poznatky v celistvou heliocentrickou teorii, zní De Revolutionibus orbium coelestium libri VI (Šest knih o obězích sfér nebeských).

Lutherův spolupracovník Philipp Melanchthon shrnul svůj názor na Mikuláše Koperníka takto: Někteří si myslí, že je vynikající vypracovat věc tak absurdní, jako onen sarmatský astronom, který uvádí do pohybu Zemi a zadržuje Slunce. Moudří vládci by měli zajisté ovládnout talentovanou lehkomyslnost. V roce 1542 vyšly z tiskařských lisů první dva archy De Revolutionibus. Mikuláš Koperník posílá do Norimberka předmluvu dedikovanou papeži Pavlu III. Kapitoly 13 a 14 první knihy vyšly ve Wittenbergu tiskem v podobě samostatné knihy De lateribus et angulis triangulorum… (O stěnách a úhlech trojúhelníků) s předmluvou Georga Joachima zv. Rhaetica. A v následujícím roce vyšla v Norimberku tiskem celá kniha De Revolutionibus. Tato kniha, ačkoli byla především církevními autoritami považována přinejmenším dalších sto let za nepřijatelnou, přinesla základní obrat v chápání místa člověka v kosmu, neboť na rozdíl od ptolemaiovského systému odmítla přiznat Zemi nejvýznamnější místo v centru všehomíra.

Koperníkův spis De Revolutionibus zařadila katolická církev roku 1616 na Index zakázaných knih.[6][7] Ke zrušení zákazu šíření Koperníkovy teorie docházelo postupně. V roce 1820 bylo církví povoleno vytištění knihy, jejíž autor se zastával soustavy Koperníkovy, a v roce 1822 rozhodla příslušná římská kongregace že „tisknouti a vydávati knihy jednající o pohybu Země a klidu Slunce dle všeobecného názoru novějších hvězdářů v Římě je dovoleno."[8] Přesto ještě ve vydání Indexu zakázaných knih z roku 1834 je Koperníkovo dílo uvedeno.[9] Teprve v dalším vydání Indexu z roku 1835 již Koperníkův spis není zmíněn.[10]

Národnost

[editovat | editovat zdroj]

Od počátků moderního nacionalismu si jej přisvojují Poláci i Němci (současné pojetí národnosti vzniklo v 19. století a za jeho života neexistovalo).

Argumenty pro polskou národnost

[editovat | editovat zdroj]
  • Narodil se v Polsku. Polsko však nebylo národním státem.
  • Byl poddaným polského krále, účastnil se bojů proti křižákům na straně Polska, ale rozdělení politické a etnicko-jazykově-národnostní se překrývalo jen v malé míře.
  • Většina zdrojů uvádí, že Koperník byl Polákem.
  • Soudobí vědci ho považovali za polského astronoma.
  • Dedikoval svá díla polskému králi.

Argumenty pro německou národnost

[editovat | editovat zdroj]
  • Jeho matka byla původem Němka. Původ otce je sporný.
  • Příjmení Koperník může pocházet od dolnoněmeckého Kopper (měď). Má ale polskou koncovku „-nik“.
  • Toruň bylo město s převážně německým obyvatelstvem.
  • Nejsou důkazy, že uměl polsky. Zachovaly se pouze jeho latinské a německé texty. Polština v jeho době nebyla v písemném projevu příliš používána.

Hrob

[editovat | editovat zdroj]
Hrob Mikuláše Koperníka

Po smrti byl pohřben ve fromborské katedrále u oltáře, o který se staral, jak bylo zvykem u kanovníků. Nebylo však známo, který oltář měl na starosti. Polští archeologové řadu let jeho hrob v katedrále hledali a 3. listopadu 2005 oznámili, že v srpnu nalezená lebka s velkou pravděpodobností patřila Mikuláši Koperníkovi.[11] Důkazem má být počítačová rekonstrukce tváře v Ústřední kriminalistické laboratoři ve Varšavě.[1][nedostupný zdroj] Stoprocentní jistoty však nešlo dosáhnout, protože chyběly testy DNA jeho potomků (jako duchovní nemohl Koperník mít děti). Autentičnost ostatků byla prokázána teprve v roce 2008, když polští vědci za pomoci švédských kolegů porovnali DNA vlasu z knihy, kterou Koperník vlastnil, a DNA jeho zubu z objeveného hrobu.[12] Vědci tak mohli konstatovat, že jde skutečně o astronomovy ostatky.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Souborné Koperníkovo dílo, rozvržené do 9. svazků vydává pod názvem Nicolaus Copernicus Gesamtausgabe bavorské nakladatelství Akademie Verlag.

Spis O obězích nebeských sfér je vybaven obsáhlými tabulkami a propočty. Koperník v něm vyvrací geocentrickou koncepci sluneční soustavy, vypracovanou ve 2. století n. l. Klaudiem Ptolemaiem.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Ikona zvuku Poslechnout si článek · info

Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 25. 3. 2006, a nereflektuje změny po tomto datu.
Více namluvených článků • Nápověda


Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Antonín Rükl: Atlas Měsíce, Aventinum (Praha 1991), kapitola Copernicus, str. 88, č. mapového listu 31, ISBN 80-85277-10-7
  2. ↑ Crater Copernicus on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  3. ↑ GABZDYL, Pavel. Průvodce po Měsíci. Brno: [s.n.] 75 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-85882-37-7. S. 15, 25. 
  4. ↑ Crater Copernicus on Mars Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  5. ↑ Charles E. Hummel, The Galileo Connection, InterVarsity Press, 1986, ISBN 978-0-87784-500-3, p. 40-41.
  6. ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 14. díl. V Praze: J. Otto, 1899. 1066 s. [Viz str. 789.]
  7. ↑ NAMER, Émile. Případ Galilei. Praha: Mladá fronta, 1982. 200 s. [Viz str. 91.]
  8. ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 14. díl. V Praze: J. Otto, 1899. 1066 s. [Citovaný text je na str. 790.]
  9. ↑ Index librorum prohibitorum sanctissimi Domini Nostri Pii Septimi Pontificis Maximi jussu editus : Tertia editio, auctior atque emandatior. Neapoli : Ex typographia Xaverii Giordano, 1834. - XLVI, 372 s. [Viz str. 84.]
  10. ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 14. díl. V Praze: J. Otto, 1899. 1066 s. [Viz str. 790.]
  11. ↑ Vědci odhalili tajemství Koperníkova hrobu. iDNES.cz [online]. 2005-11-03 [cit. 2018-03-06]. Dostupné online. 
  12. ↑ Vědci identifikovali Koperníkovy ostatky, pomohly jim vlasy z knihy. iDNES.cz [online]. 2008-11-20 [cit. 2018-03-06]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • IWANISZEWSKA, Cecylia. Astronomie Mikuláše Koperníka. [s.l.]: Orbis, 1972. 90 s. , překlad Zdeněk Horský
  • BIETKOWSKI, Henryk; ZONN, Włodzimierz. Koperníkův svět (Świat Kopernika). [s.l.]: Orbis, 1972. 171 s. 
  • RICHTER, Stanislav. Mikuláš Koperník. [s.l.]: Vyšehrad, 1973. 267 s. 
  • Haubelt Josef, Mikuláš Koperník, Praha : Horizont, 1974.
  • Horský Zdeněk, Mikuláš Koperník : Profil významné osobnosti renesanční doby, Praha : Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1973.
  • JAWORCZAK, Mira. Slunce jsem zadržel (Gdy odbijamy od portu). [s.l.]: Albatros, 1979. 232 s. , překlad Jaroslav Simonides, životopisný román
  • ŠTEFL, Vladimír. Mikuláš Koperník: tvůrce heliocentrické soustavy. Praha: Prometheus, 2002. 48 s. ISBN 80-7196-234-1. 
  • Koyré Alexandre, Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru, Praha : Vyšehrad 2004, ISBN 80-7021-586-0.
  • McGREAL, Ian Philip, ed. Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů. Překlad Martin Pokorný. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 707 s. Obzor; sv. 10. ISBN 80-85190-61-3. [Stať „Mikuláš Koperník" je na str. 173–178.]
  • CETL, Jiří aj. Průvodce dějinami evropského myšlení. 1. vyd. Praha: Panorama, 1985. 634 s. [Kapitola „Mikuláš Koperník a nové uspořádání vesmíru" je na str. 229–240; autorem je Petr Horák.]
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 14. díl. V Praze: J. Otto, 1899. 1066 s. [O Koperníkovi a jeho soustavě viz str. 780–790.]
  • SZOSTAKOWSKI, Stanisław. O Mikulášovi Koperníkovi. 1. vyd. Bratislava: Slov. pedagog. nakl., 1973. 81 s. Knižnica všeobecného vzdelania.
  • ŚNIADECKI, Jan. O Kopernikovi. 1. vyd. Praha: Odeon, 1973. 148, [3] s.
  • PIASECKI, Jan. Podobizna s konvalinkou: [Kniha o M. Kopernikovi]. Překlad Richard Vyhlídal. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1977. 751, [2] s. Členská knižnice nakl. Svoboda. [Historický román.]
  • HORSKÝ, Zdeněk. Koperník a české země: soubor studií o renesanční kosmologii a nové vědě. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011. 494 s. ISBN 978-80-87378-87-8. 
  • (německy) Schmauch Hans, heslo Copernicus, Nicolaus. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 3. Duncker & Humblot, Berlin 1957, s. 348–355.
  • (německy) Bruhns Christian, heslo Copernicus, Nicolaus. In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 4, Duncker & Humblot, Leipzig 1876, s. 461–469.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mikuláš_Koperník&oldid=23918993“