Naražení na kůl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ilustrativní obrázek ukazující naraženého na kůl

Naražení na kůl je pomalý a velmi bolestivý způsob vykonání trestu smrti, používaný v minulosti pro potrestání těch nejzávažnějších zločinů.

Technika[editovat | editovat zdroj]

Odsouzený je svlečen a svázán. Pak je mu do řitního otvoru zaveden zaostřený dřevěný kůl a ten je i s odsouzencem svisle postaven. Odsouzený se pak vlastní vahou pomalu nabodává na hrot a nakonec zemře vykrvácením, což může trvat dosti dlouho. Někdy býval odsouzenec na kůl doslova navlečen tak, že mu k nohám přivázali pár koní nebo jiných zvířat a nechali je jít s tělem proti kůlu. V některých případech se používal kůl s tupou špičkou, který odsouzence usmrtil pomaleji a celý trest byl tedy ještě krutější. Uvádí se, že agónie mohla trvat v extrémních případech i tři dny, zpravidla však "jen" několik hodin. Někdy býval tento trest kombinován s upálením nebo zastřelením šípy, což utrpení poněkud zkrátilo.

Historické užití[editovat | editovat zdroj]

Ve střední, západní a severní Evropě se tento trest sice neužíval, ale ve východní Evropě, na Balkáně a v celé Asii byl velmi rozšířený po celý středověk, a v Asii i ve starověku.

Asie a Afrika[editovat | editovat zdroj]

Evropa[editovat | editovat zdroj]

Z evropských zemí se narážení nejvíce používalo v průběhu středověku a raného novověku v Rusku, Polsku, Uhrách a na Balkáně. Patrně se sem rozšířilo druhotně z Asie s nájezdy Mongolů, Tatarů a Turků. V Rusku bylo narážení na kůl legální formou trestu smrti za vlády cara Ivana Hrozného, který tak trestal především své politické odpůrce. V dnešním Rumunsku byla tato forma trestu smrti velmi rozšířena v 15. století za vlády knížete Vlada Draculy, který proto získal přízvisko Tepes, což rumunsky znamená Napichovač. Podobně jako Ivan Hrozný také on používal tento trest jako nástroj zastrašování a politického teroru. Také Uhry a Polsko tento trest používaly po většinu středověku a raného novověku hlavně pro zrádce, povstalce a dezertéry. V Českých zemích se tento trest pokoušel pod uherským vlivem zavést král Vladislav II. Jagellonský, ale zde se setkal s odporem a byl použit jen výjimečně. Roku 1570 byl v Ivančicích nabodnut na kůl loupežník Paul Wasansky (Pavel Vašanský), což je poslední známý případ tohoto způsobu popravy v českých zemích. Tento trest používala při pronásledování Židů i španělská inkvizice v 15. a 16. století, a také španělští conquistadoři při trestání vzbouřených Indiánů, jako byl Caupolícán, náčelník Mapučů, popravený roku 1558.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Narážení na kůl bylo naposledy masivně používáno osmanskými vojáky za arménské genocidy na počátku 20. století. Jugoslávští partyzáni za II. světové války údajně naráželi na kůly zajaté ustašovce. Podle neověřeného tvrzení ještě roku 1946 byl tímto způsobem v Novém Sadu popraven maďarský válečný zločinec generál Ferenc Szombathelyi, což by byl poslední známý případ popravy naražením na kůl v Evropě. Podle některých neověrených zpráv používali naráźení na kůl za 2. světové války Japonci v Jihovýchodní Asii a údajně i vietnamští vojáci, kteří se takto měli zbavovat zajatých Francouzů během Indočínské války, a později amerických vojáků za Války ve Vietnamu, důkazy o tom však chybějí.

Osoby popravené naražením na kůl (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Fikce[editovat | editovat zdroj]

Henryk Sienkiewicz v románu Ohněm a mečem líčí, jak polští vojáci v 17. století narazili na kůl zajatého kozáka Doňce. V jeho dalším románu Pan Wolodyjowski i v jeho zfilmované verzi je naražením na kůl potrestán zrádný Azja, syn Tuhaj Bejův.

V různých hororech je probodení kůlem prostředkem k ničení upírů.