Mark Lanegan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mark Lanegan
Mark Lanegan spolu se Soulsavers
Mark Lanegan spolu se Soulsavers
Základní informace
Rodné jméno Mark William Lanegan
Narození 25. listopadu 1964 (55 let)
Ellensburg, Washington, USA
Žánry alternativní rock, grunge, blues rock, country blues
Povolání hudebník
Nástroje zpěv, kytara
Hlasový obor baryton
Aktivní roky 1984 -
Vydavatelé Sub Pop, Epic Records, SST, 4AD, Beggars Banquet, Interscope, Velvetone Records
Příbuzná témata Screaming Trees, The Gutter Twins, Isobel Campbell, Soulsavers,Queens of the Stone Age, Twilight Singers
Web marklanegan.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mark Lanegan (* 25. listopadu 1964) je americký rockový hudebník, zpěvák a autor písní. Svou hudební kariéru zahájil v 80. letech ve skupině Screaming Trees, která bývá většinou řazena do stylu grunge. Již v době svého působení ve skupině vydal Lanegan také své první sólové nahrávky, do roku 2020 jich vytvořil dvanáct. Po rozpadu Screaming Trees v roce 2000 se na čas stal hostujícím členem skupiny Queens of the Stone Age, do roku 2005. Poté se věnoval především spolupráci s rozličnými hudebníky a projekty. Mimo jiné natočil tři alba se skotskou zpěvačkou a cellistkou Isobel Campbellovou, dvě alba s britskými Soulsavers a se svým přítelem Gregem Dullim nahráli debut jejich projektu The Gutter Twins. Od roku 2012 opět začal vydávat vlastní nahrávky, vydal několik alb pod hlavičkou Mark Lanegan Band a s touto skupinou koncertoval na mnoha místech Ameriky, Evropy a Austrálie.

Zpívá nezaměnitelným barytonem, který si vysloužil přirovnání například k Tomu Waitsovi[1] nebo Leonardu Cohenovi[2]. Recenzent serveru Pitchfork Media o něm napsal, že jeho hlas „škrábe jako třídenní strniště, avšak je tak plný a ohebný jako měkká kůže“.[3] Bývá označován za následovníky umělců jako Johnny Cash, Scott Walker nebo Nick Cave[4].

Raná léta[editovat | editovat zdroj]

Vyrůstal ve městečku Ellensburg, na severozápadě USA, asi 150 km od Seattlu. Pro místních 20 tisíc obyvatel je převládajícím způsobem obživy práce v dřevařském průmyslu a zemědělství. Příjmy spíše podprůměrné, nezaměstnanost naopak nad průměrem[2][5]. Lanegan o svém dětství mluvíval velmi zřídka, dlouho nebylo známo o mnoho více než to, že pochází z problematické rodiny, které se snažil vyhýbat. Avšak v dubnu 2020 vydal svou autobiografii Sing Backwards and Weep[6] (viz také kapitola níže), ve které píše mimo jiné právě i o svém dětství a mládí. A to také proto, aby „nemusel už dále odpovídat na otázky tohoto typu,“ jak s nadsázkou řekl v jednom rozhovoru[7].

Kromě toho, že byl fanouškem punku, také sportoval. Na střední škole byl mimo jiné nadějným členem baseballového týmu. Poměrně v raném věku začal mít problémy s drogami, v 18 letech již měl za sebou zatčení a odsouzení k ročnímu trestu za jejich držení. Uvěznění se vyhnul nástupem na roční pobyt v odvykacím zařízení. S baseballem však byl konec[2][5]. Zhruba v této době se seznámil a spřátelil s bratry Connerovými, se kterým později založili skupinu Screaming Trees.

Screaming Trees, Queens of the Stone Age[editovat | editovat zdroj]

Hudbě se začal věnovat v 80. letech, kdy spolu s Gary Lee Connerem, Van Connerem a Markem Pickerelem dali dohromady skupinu Screaming Trees (Křičící stromy), se kterou vydali dohromady sedm alb, mimo jiné i Sweet Oblivion z roku 1992 nebo Dust (1996)[2][5]. Screaming Trees byli většinou řazeni do škatulky grunge, s čímž ne každý souhlasil. Například časopis Mojo jejich styl popsal jako „mystický hard rock s masivní rytmikou“[2]. V roce 1998 v rozhovoru pro časopis No Depression[8] se vyjádřil k tomu, co pro něj setkání s bratry Connerovými a založení skupiny znamenalo: „Je to sice fráze a ne zrovna nejbystřejší, ale vím, že nebýt Screaming Trees, asi bych tu nebyl. Lee Conner (kytarista Trees) mě naučil zpívat, notu od noty. Ve dvaceti jsem neměl střechu nad hlavou, za sebou první oplétačky se zákonem, byl jsem zrovna venku z vězení a tihle kluci chodili do církevní školy a mluvili slušně. Zařídili mi bydlení a práci, vymáhání nesplácených elektrospotřebičů. Nemyslím si, že bych se býval dal na hudbu. Nedocházelo mi, že hudba se mnou byla celý život. Vždycky jsem měl takový pocit, že ve mně něco je. Když jsem objevil, že to je hudba, byla to opravdu úleva. Stejně tak jako mít tyhle kluky, kteří se mnou z nějakého důvodu chtěli být.“[8] Později se ovšem k existenci Screaming Trees Lanegan vyjadřoval kritičtěji. V roce 2020, po vydání autobiografie Sing Backwards and Weep, která líčí vztahy ve skupině v dosti nelichotivém světle, okamžitě důrazně zareagoval kytarista Gary Lee Conner[6][9], který z vyprávění vychází nejméně lichotivě.

Už v době působení ve Screaming Trees zahájil také svoji sólovou kariéru. Když se skupina v roce 2000 po delším období nečinnosti definitivně rozešla, přijal Lanegan pozvání Joshe Hommea a na několik let se stal hostujícím členem Queens of the Stone Age[2][5]. Autorsky se spolupodílel se na několika nahrávkách skupiny, nejvýrazněji na albu "tří zpěváků" Songs for the Deaf z roku 2003[6]. Také s QOTSA odjel několik turné, na nichž si pochvaloval svou roli hostujícího zpěváka, kdy "přišel na pódium odzpívat čtyři pět písní a měl hotovo"[10]. Spolupráce skončila po vzájemné dohodě v roce 2005. Přitom po celou tuto dobu nadále spolupracoval i s jinými umělci, např. se svým přítelem Gregem Dullim v jeho tehdejší skupině The Twilight Singers, se kterým roku 2003 vymysleli a pak dlouho odkládali společný projekt The Gutter Twins[5]. Nahrával a vystupoval také třeba s Isobell Campbell, Melissou Auf der Maur, Martinou Topley Bird, s britskými Soulsavers nebo Unkle, belgickými Creature with the Atom Brain a dalšími, viz níže.

Sólové nahrávky a Mark Lanegan Band[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 vydal své první sólové album The Winding Sheet na labelu Sub Pop (u kterého v té době kotvili i jeho přátelé z kapel Nirvana, Soundgarden nebo The Afghan Whigs). Když byl Lanegan dotázán na to, jací interpreti ho ovlivnili, řekl, že kromě sólových alb Grega Sage z portlandských The Wipers[11], také právě v době před natočením první desky dostal od majitele svého oblíbeného hudebního obchodu kazetu s alby od Nicka Drakea, Tima Buckleyho a Leonarda Cohena, jejichž projev ho velmi oslovil[11]. Album vzniklo následně poté, co se s Kurtem Cobainem pokusili nahrát album předělávek legendárního bluesmana Leadbellyho. Tento projekt však bohužel nebyl úspěšný, podle Lanegana proto, že vůči sobě s Cobainem měli tolik respektu, že nebyli schopni nic moc vytvořit[10]. Následně se z tohoto ovšem vyvinul Laneganův sólový debut, do kterého se zapojili i další muzikanti. Z nahrávek Leadbellyho skladeb se na Winding Sheet dostala píseň „Where Did You Sleep Last Night?“ (Cobain ji s Nirvanou zahrál také na slavném akustickém koncertě MTV Unplugged in New York a Nirvanovský komplet With the Lights Out obsahuje také song „Ain't It a Shame“). Cobain se na Laneganově debutu objevil také ve sborech v písni „Down in the Dark“. Většina alba byla nahrána v sestavě Mark Pickerel bicí, Mike Johnson kytary (později hrál na baskytaru v Dinosaur Jr), Steve Fisk piano a klávesy a Jack Endino basová kytara.

Druhé album Whiskey for the Holy Ghost (Whiskey pro Ducha Svatého) z roku 1994 bylo soudržnější nahrávkou obsahující písně jako např. „The River Rise“, „Sunrise“, „Borracho“, „Riding the Nightingale“ či „Beggar's Blues“. Album vznikalo bezmála tři roky a téměř nespatřilo světlo světa, neboť Lanegan byl v jednom momentu rozhodnut vyhodit kotouče s nahrávkami do řeky, v čemž mu na poslední chvíli zabránil producent Jack Endino[5]. (Skladbu „Kingdoms of Rain“ Lanegan znovu nahrál v roce 2007 se Soulsavers a vyšla jako singl.) Časopis Mojo o něm v roce 2004 napsal: Strhující barokně bluesové aranže vykreslují příběhy popisující snahu o „naplnění“ a lítosti zpívané mladým mužem, který předčasně zestárl[2]. A sám Lanegan ve stejném článku dodal: „Fakt, že se to lidem líbilo, v určitém ohledu mojí psychóze přidal. Mike Johnson odešel, když jsme byli v polovině. Asi pětkrát nebo šestkrát jsem to mixoval a skládal jsem další a další písničky. A původní záměr, i když tomu možná nebudete věřit, byl to vše nahrát během tří dnů. Protože jsme s Johnsonem slyšeli, že tak dlouho trvalo nahrání Astral Weeks (album Van Morrisona – pozn. překl.). Ze tří dnů se staly čtyři roky [sic][2].“

V roce 1995 se objevil na albu Above projektu Mad Season, v němž zpíval jeho přítel Layne Staley (Alice in Chains). Mad Season dali na konci roku 1994 dohromady Staley, Mike McCreadyPearl Jam, Barrett Martin ze Screaming Trees a John Baker Saunders z The Walkabouts. Lanegan účinkoval v písních „Long Gone Day“ a „I'm Above“.

Období kolem let 1996 a '97 bylo v Laneganově životě pravděpodobně nejtěžším, jeho drogová závislost dosáhla krajní meze a ocitl se na psychickém i fyzickém dně[6][10]. Několik měsíců žil v Seattlu jako bezdomovec a prodával drogy. Na základě doporučení a později i finanční pomoci Courtney Love, manželky Kurta Cobaina a zpěvačky skupiny Hole, a také jednoho seattleského policisty[10], opustil Seattle a odebral se do kalifornské Pasadenym, města v sídelní oblasti Los Angeles, na roční odvykací kůru v rámci programu saxofonisty Buddy Arnolda Musicians' Assistance Program (MAP, dnes pod záštitou MusiCares) pomáhajícího hudebníkům snažícím se dostat z drogové závislosti. Léčení bylo úspěšné a Mark Lanegan už v Kalifornii zůstal, od té doby žije v Los Angeles, zejména kvůli příjemnějšímu klimatu[6][12].

V roce 1998 vyšlo další sólové album Scraps at Midnight (Půlnoční skici), akustická a spíše stroze, avšak velmi silně aranžovaná nahrávka, ovlivněná jeho ročním pobytem v odvykacím zařízení. Nahrál ho společně s přítelem a spolupracovníkem Mikem Johnsonem, kytaristou Dinosaur Jr., předchozí zimu na ranči Rancho de la Luna v kalifornské oblasti Joshua Tree.

Čtvrté studiové album bylo nahrávkou coververzí nazvanou I'll Take Care of You (Postarám se o tebe) a vyšlo v roce 1999. Na jeho počátku byly strany B singlů ze Scraps at Midnight. Dvě písničky z tohoto nahrávání se objevují na singlu Hotel. Zúčastnění byli spokojení s průběhem nahrávek a přidali proto několik dalších skladeb. Na albu se objevují předělávky písní předních folkových, R&B a punkových interpretů, jako jsou např. Tim Hardin, Booker T. & the M.G.'s nebo Laneganův přítel Jeffrey Lee Pierce, stejně jako legenda country Buck Owens. V roce 1999 také spolupracoval na albu k poctě nevyléčitelně nemocnému spoluzaklateli skupiny Moby Grape Skipu Spenceovi.

V roce 2001 vyšlo páté studiové album Field Songs (Písně z terénu), o kterém pro časopis Mojo v roce 2004 řekl: „Zkusil jsem udělat znovu své druhé album. Nikoli jeho pokračování, ale stejnou nahrávku, z jiného úhlu pohledu. Z druhé strany plotu. Její líc. Můj život „v terénu“, naostro. Jedno album jsem udělal v pominutí smyslů a druhé vzniklo v příčetnějším stavu.“ Na albu hostoval Laneganův přítel Duff McKagan, a výrazně na něj přispěl i bývalý basista Soundgarden Ben Shepherd. V roce 2003 se objevil na albu Blackberry Belle skupiny Grega Dulliho The Twilight Singers, se kterým si zazpíval epickou závěrečnou píseň „Number Nine“. Šlo o první z mnoha spoluprací s Dullim a Twilight Singers.

Mark Lanegan Band[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 2003 vyšlo EP Here Comes That Weird Chill vydané poprvé pod hlavičkou Mark Lanegan Band. Toto EP, na kterém je zřetelně slyšet vliv spolupráce s Queens of the Stone Age, a její členové se na něm účastnili i personálně, je přechodem či návratem od akustičtějšího zvuku sólových alb k hlasitějšímu rockovému vyznění, originálně pojaté směsi rocku s příměsí elektroniky, to vše nesené Laneganovsky nezaměnitelným emotivním hlasem. Na nahrávání se podílela řada hudebníků a následovalo menší turné, v Mark Lanegan Bandu hráli mimo jiné kytaristé Troy Van Leeuwen z QOTSA či Brett Netson z Built To Spill. Touto dobou se Lanegan procházel obtížným obdobím rozvodu se svou druhou ženou Wendy Rae Fowler, členka skupiny We Fell to Earth[2].

V emocionálně podobném a hudebně o trochu tišším duchu, se nese i následující dlouhohrající album Bubblegum (2004), na kterém si s Laneganem zahrála dlouhá řada hudebníků, mezi jinými třeba P.J. Harvey, Josh Homme a Nick OliveriQueens of the Stone Age, Greg DulliAfghan Whigs a Twilight Singers, Dean Ween z Ween nebo Duff McKagan a Izzy Stradlin, kteří dříve hráli v Guns N' Roses. V písni Bombed, která dala tomuto albu název ("when I'm bombed, I stretch like bubblegum") se objevuje Laneganova tehdy již bývalá žena Wendy Rae Fowler. Nahrávka byla příznivě hodnocena kritiky[13] a stala se také jeho do té doby komerčně nejúspěšnějším dílem. V žebříčku nejlepších nezávislých alb časopisu Billboard dosáhlo na 39. příčku. Konalo se opět i turné, skupina v podobné sestavě jako u předešlého EP uskutečnila více než šedesátkou koncertů v Americe, Evropě a Austrálii[14]. V této době také došlo k Laneganově krátkému drogovému relapsu[6], který skončil desetidenním kómatem a ročním obdobím, kdy zpěvák necítil jakýkoli vztah k hudbě, kterou nemohl nejen skládat, ale ani poslouchat[6]. Živil se zhruba rok stavěním a malováním televizních dekorací a jako velkou pomoc zmiňuje kytaristu Guns N' Roses Duffa McKagana[6]. V roce 2005 ho Greg Dulli „vytáhl“ na turné jeho skupiny The Twilight Singers a následovalo zhruba pětileté období jednorázových či opakovaných spoluprací s řadou jiných hudebníků.

Mark Lanegan v roce 2009

Další sólové album pojmenované Blues Funeral začal nahrávat v roce 2011, po osmi letech od Bubblegum, spolu se zkušeným kytaristou a producentem Alainem Johannesem. Mezi hosty se objevují mj. Josh Homme, Greg Dulli a bubeník Jack Irons. Pestře znějící nahrávka obsahující více elektronických prvků se setkala s dobrým přijetím[15] a v prodejích dvojnásobně překonala dosud nejúspěšnější Laneganovu desku Bubblegum[6]. Vyšla v únoru 2012 u vydavatelství Beggars Banquet. V rámci následného turné se 20. března 2012 uskutečnil i první Laneganův sólový koncert koncert v Praze, v Lucerna Music Baru. Kapelu Mark Lanegan Band tvořila skupina převážně belgických hudebníků[10] kolem kytaristy a hráče na elektrické varhany Aldo Struyfa ze skupin Millionaire a Creature With the Atom Brain, který s Laneganem hrál již na albu a turné Bubblegum. Na postu kytaristy se v roce 2013 objevuje další od té doby dlouhodobý spolupracovník, Jeff Fielder ze Seattlu.

V září 2013 bylo u labelu Vagrant Records vydáno druhé Laneganovo album coververzí nazvané Immitations. Obsahuje většinou populární písně, které hrávaly z amerických rádiích v 60. letech. Jak Lanegan řekl: „Chtěl jsem udělat album se stejnou atmosférou jakou měla spousta nahrávek, které jsem slýchával, když jsem byl mladší.“ Na albu se tedy objevují písně od interpretů jako byli Dean Martin, Perry Como, Andy Williams, Vern Gosdin, Frank Sinatra či jeho dcera Nancy Sinatra. U slavné písně „Mack the Knife“ se Lanegan inspiroval jejím provedením písničkářem Davem van Ronkem. Ale album obsahuje i písně od mladších umělců jako jsou John Cale, Nick Cave, Greg Dulli nebo kalifornská písničkářka Chelsea Wolfe.[16]

V lednu 2014 pak u vydavatelství Light in the Attic vyšla 32 písňová antologie sólové tvorby Marka Lanegana z let 1989 - 2011 nazvaná Has God Seen My Shadow?. Kromě písní vydaných u vydavatelství Sub Pop, Beggars Banquet aj. obsahuje také 12 dosud nevydaných nahrávek.[17][18]

V létě 2014 vyšlo pětipísňové EP No Bells on Sunday, předznamenávající další regulérní album nazvané Phantom Radio, které vyšlo 21. října 2014. Produkce se opět ujal Alain Johannes a nahrávka je hudebně inspirována elektronickou a post-punkovou hudbou 80. let. Recenzent britského deníku The Independent shrnul svůj dojem slovy „přesvědčivé, ojedinělé a krásné.“[19] V rámci rozsáhlého turné je plánováno také vystoupení v Praze, v únoru 2015. V téže době byla také vydána remixová podoba alba Phantom Radio.

V dubnu 2017 vyšlo další album Mark Lanegan Bandu nazvané Gargoyle. Bylo opět příznivě přijato kritikou,[20] ač někteří autoři postrádali emotivnost dřívějších alb.[21] Lanegan také poskytl rozhovor komikovi a moderátorovi Marcu Maronovi pro jeho podcastový pořad WTF.[11] Maron v rozhovoru řekl, že na něj Laneganova hudba působí jako "velký temný polštář" a Lenagan sám jako "existenciální Viking"[11].

Jedenáctá nahrávka Somebody's Knocking vyšla v říijnu 2019, opět pod hlavičkou Mark Lanegan Band. Šlo v rámci jeho tvorby asi o nejpopovější album, časopis Q napsal, že "ve způsobu, jakým mixuje svůj temný materiál, je opravdová elegance a dokonce i radost"[22].

Již o půl roku později a tentokráte pouze pod Laneganovým jménem následovalo v květnu 2020 intimnější album Straight Songs of Sorrow, vydané v souvislosti s autobiografií Sing Backwards and Weep. Silná a dobře přijatá nahrávka[23], obsahující řadu hostů - kromě nejdůležitějších spolupracovníků posledních let, jako je multiinstrumentalista a producent Alain Johannes či Greg Dulli - se zde objevuje také např. Laneganova žena Shelley Brien, zpívající v duetu This Game of Love, John Paul Jones z Led Zeppelin, Warren Ellis (Dirty Three a Nick Cave and the Bad Seeds), Adrian Utley (Portishead), Jack Irons, Dylan Carlson z Earth (který kdysi seznámil Lanegana s Cobainem[6]) atd.

Spolupráce s Isobel Campbell[editovat | editovat zdroj]

Jedna ze zastávek turné na podporu alba Ballad of the Broken Seas v roce 2007.

V dubnu 2004 vyšlo EP Time Is Just the Same, na kterém spojil síly s Isobel Campbell, bývalou vokalistkou Belle & Sebastian, v duetu „Why Does My Head Hurts So?“. Později vydali singl nazvaný Ramblin' Man předznamenávající jejich společné album Ballad of the Broken Seas. Campbellová složila a nahrála většinu písní alba ve skotském Glasgow a on sám pak k nahrávkám v kalifornském Los Angeles dozpíval vokály. Album bylo dobře přijato kritikou, která dvojici přirovnávala k Nancy Sinatrové a Lee Hazlewoodovi nebo k Nicku Caveovi a Kylie Minogue.

Kromě zpěvu také spolu s Campbellovou napsal píseň „Revolver“. Album obdrželo v roce 2006 nominaci na britskou cenu Mercury Prize. V lednu 2007 odehrála dvojice ve Velké Británii čtyři koncerty, z nichž ten londýnský musel být pro velký zájem přesunut na jiné místo konání. Když se Isobell Campbell rozhodovala ohledně následovníka Ballad of the Broken Seas, uvedla:

„On víceméně na rok zmizel, ale já jsem chtěla udělat další album, protože hned po dokončení Ballad of the Broken Seas jsem psala nové písničky a říkala jsem si: „Musím nějak přesvědčit Marka, aby je zpíval.“

Po jednom z koncertů v lednu 2007 se Campbellová zeptala Lanegana, jestli by uvažoval o tom, že udělají nové album. „Bez váhání“, odpověděl Lanegan. A tentokrát už přiletěl do Glasgow, kde v devíti dnech koncem března písně složené Campbellovou nahráli. Po spolupráci s Laneganem Campbellová prohlásila: „Mám velmi ráda jeho klasický, nenucený americký hlas“. Také řekla „myslím, že jsem si s tím dost pohrávala, takže pár písní je tam takových, kterým Mark říká rajcovní, a najdete tam i několik balad. Nahrávka pojmenovaná Sunday at Devil Dirt byla vydána v květnu 2008 a jediným singlem se stala skladba „Who Built the Road“. V srpnu 2010 vyšlo album Hawk, na kterém kromě něj ve dvou písních zpívá mladý americký písničkář Willy Mason. Na podzim 2010 k albu proběhlo americké a evropské turné, začátkem roku 2011 pak hráli znovu v Evropě.

The Gutter Twins[editovat | editovat zdroj]

Gutter Twins v newyorském klubu Bowery Ballroom, 2008. Zleva: Greg Dulli, Mark Lanegan.

The Gutter Twins jsou dlouho očekávanou spoluprací Marka Lanegana a bývalého zpěváka a kytaristy Afghan Whigs Grega Dulliho. Ačkoli na společném albu pracovali přinejmenším od roku 2003, jejich první vystoupení jako Gutter Twins se odehrálo v září 2005 v Římě. První píseň „All Misery/Flowers“ nahráli o Vánocích roku 2003, většinu alba pak složili mezi únorem a zářím 2007. Ke spolupráci časopisu Magnet v roce 2008 řekl: „Jediné kritérium, které jsme měli, bylo, že to musí být jiné než naše dřívější počiny. Pokud ne, jaký by mělo smysl to dělat?.“

Album Saturnalia vyšlo 4. března 2008 u labelu Sub Pop, u kterého Dulli i on sám vydávali už v minulosti. Jejich první turné odstartovalo 14. února 2008 v New Yorku a pokračovalo v březnu a dubnu v Evropě a USA. V srpnu 2008 odehráli koncert také v pražském Paláci Akropolis.

Album bylo úspěšné, např. Liz Raftery z časopisu Blast zakončila svůj text pochvalně, když o albu napsala, že je „zvukovým sestupem do temných emocí, které jsou často skryté pod povrchem“. V žebříčku Billboard 200 dosáhla Saturnalia na 117 příčku. V září 2008 vydali Gutter Twins exkluzivně na iTunes EP Adorata. Obsahuje osm písní, kromě dvou původních skladeb Gutter Twins, které se neobjevily na jejich albu, se jedná o předělávky, např. „Deep Hit of the Morning Sun“ od Primal Scream, „Down the Line“ José Gonzálese, tradicionál „St. James Infirmary“ či píseň „Duchess“, kterou na konci 60. let složil Scott Walker, dnes uznávaný experimentátor.

Spolupráce s The Soulsavers a dalšími interprety[editovat | editovat zdroj]

Kromě výrazné účasti na třech albech Queens of the Stone Age z let 2000-2005 (Rated R, Songs for the Deaf, Lullabies to Paralyze) figuruje také na třech albech skupiny Twilight Singers (Blackberry Belle, She Loves You a A Stitch in Time). V roce 2006 s nimi odjel na turné po Evropě a Izraeli, které bylo později rozšířeno i o USA.

V roce 2007 vyšlo album anglického elektronického dua Soulsavers It's Not How Far You Fall, It's the Way You Land, na kterém on sám zpívá v osmi z deseti skladeb. Ve skladbách „Revival“, „Ghosts of You and Me“, „Paper Money“ a „Jesus of Nothing“ je kromě zpěvu uveden také jako spoluautor. Kromě původních skladeb nahráli Soulsavers také předělávky písní „Through My Sails“ Neila Younga, „No Expectations“ Rolling Stones, „Spiritual“ skupiny Spain a jeho dřívější písně „Kingdoms of Rain“. Soulsavers nahrávku vytvořili v Anglii (v letech 2005 a 2006) a on sám k ní posléze přidal vokály ve studiu Conway v Los Angeles. I na třetí desce Soulsavers nazvané Broken z roku 2009 se jeho zpěv objevuje v několika skladbách. Tvůrci opět neopomněli předělávky, tentokrát např. písní „You Will Miss Me When I Burn“, kterou složil Bonnie Prince Billy (Will Oldham) či „Highway Kind“ legendárního Townese Van Zandta. Po vydání alba Broken se zúčastnil rozsáhlého amerického a evropského turné.

V roce 2010 podnikl po dlouhé době opět turné zaměřené zejména na své sólové nahrávky. Začal také pracovat na svém dalším albu, které vyšlo v roce 2012 pod názvem Blues Funeral. Koncem roku 2012 vyšlo vánoční minialbum pojmenované Dark Mark Does Christmas obsahující šest písní, jeho verzí vánočních koled jako „O Holy Night“, „We Three Kings“, ale i předělávku skladby „Burn the Flames“ Rokyho Ericksona.

V květnu 2013 vyšlo album Black Pudding vzešlé ze spolupráce s britským hudebníkem Dukem Garwoodem, jehož tvorba je ovlivněna mimo jiné bluesovou hudbou. Oba dva se potkali v roce 2009 na jednom koncertě v rámci turné Soulsavers a padli si do noty. Album Black Pudding, na kterém on sám zpívá za doprovodu Garwoodovy akustické kytary, vznikalo jako „transatlantická spolupráce“. Garwood nahrával kytarové party v Londýně a posílal nu je do Los Angeles, aby ten k nim dotvářel vokály. Posledních pár dnů před nahráváním pak tvořili společně v Los Angeles. Ke spolupráci v rozhovoru pro magazín No Depression řekl: „Hudba Duka Garwooda se mi líbila ještě předtím, než jsme se potkali. Mám rád jeho písně, způsob, jakým hraje na kytaru a zpívá a celkový přístup k hudbě. Náladu, kterou jeho hudba evokuje a tajemnost v ní obsaženou.“[24]

Jednorázové projekty, filmové soundtracky atd.[editovat | editovat zdroj]

Mark Lanegan (2015)

Na kontě má také řadu dalších „jednopísňových“ spoluprací a hostování na albech jiných interpretů, jako jsou např.:

  • Skladby „Long Gone Day“ a „I'm Above“ z jediného alba Above (1995) skupiny Mad Season, tvořené muzikanty z populárních Seattleských grungeových skupin. V roce 2013 bylo album Above vydané znovu s několika bonusovými písněmi, Lanegan nazpíval mimo jiné píseň „Black Book Of Fear“,
  • Píseň „Untitled Lullaby“ z benefičního alba Free the West Memphis Three na náklady obhajoby v případu West Memphis Three, 2000
  • Na album písní pro děti Sandra Boynton's Dog Train z roku 2005 si Lanegan zazpíval píseň „Sneakers[4],
  • Pro soundtrack k filmu I'm Not There o životě Boba Dylana z roku 2007 nazpíval předělávku Dylanovy písně „Man in a Long Black Coat“.
  • Skladba „Black River“ z desky Future Chaos projektu Bomb the Bass v roce 2009,
  • V roce 2009 vyšla v rámci svého žánru hvězdně obsazená pocta již nežijícímu frontmanovi skupiny The Gun Club Jeffrey Lee Pierceovi nazvaná We Are Only Riders. On sám je na albu ke slyšení ve dvou písních, sólo v „Constant Waiting“ a spolu s Isobel Campbell ve „Free to Walk
  • Another Night Out“ z alba Where Did the Night Fall od Unkle z roku 2010,
  • V roce 2011 byla jeho píseň „Burning Jakob's Ladder“ použita v traileru a závěrečných titulcích videohry Rage,
  • „So Long Sin City“ nahranou s kytaristou bývalých Guns N' Roses Slashem (použitá na soundtracku k nezávislému filmu This is not a Movie, 2011),
  • Předělávkou skladby „The Beast in Me“ přispěl také na soundtracku k filmu Hangover II (Pařba v Bangkoku) z roku 2011, kterou složil Nick Lowe.
  • Předělávka písně „Crystalized“ od The xx, spolu s Martinou Topley Bird a za doprovodu Massive Attack a Warpaint, 2012,
  • V roce 2012 se objevil ve třech písních vydaných na sountracku k filmu Země bez zákona (Lawless), vzniklého podle scénáře Nicka Cavea. Autoři hudby Nick Cave a Warren Ellis jako The Bootleggers nahráli předělávky skladeb „White Light/White Heat“ (původně od The Velvet Underground), „Sure 'Nuff 'n Yes I Do“ (Captain Beefheart) a „Fire and Brimstone“ (Link Wray). O jejich nazpívání byl požádán poté, co je odmítl opatřit svým vokálem bluegrasový veterán Ralph Stanley.[25]
  • Coververze písně „Red Baloon“ původně od Tima Hardina, na albu Reason to Believe vydaném v lednu 2013 k poctě tomuto umělci[26],
  • The Lonely Night“, vzešlá ze spolupráce s multiinstrumentalistou Mobym a zveřejněná bezplatně na internetu v dubnu 2013 u příležitosti dne prodejen hudebních nosičů (Record Store Day) atd.
  • Skladba „Long Cold Race“ z alba polského industriálního hudebníka Macieje Werka Songs That Make Sense (2013)[27],
  • Znělka pořadu Anthonyho Bourdaina Neznámé končiny, kterou v roce 2013 složili spolu s Joshem Hommem[28]. V epizodě o městě Seattle z listopadu 2017 je poslední část věnovaná právě tvorbě Marka Lanegana[29].
  • Na albu Humanist britského kytaristy Roba Marshalla z roku 2020 zpívá Lanegan ve čtyřech písních - Kingdom, Beast of the Nation, Skull a Gospel.

Spolupráce s Johnem Calem[editovat | editovat zdroj]

Mark Lanegan také při několika příležitostech spolupracoval s velšským hudebníkem a skladatelem Johnem Calem. V říjnu 2008, u příležitosti nedožitých sedmdesátých narozenin zpěvačky, modelky a herečky Nico, vystoupil na Calem pořádaném koncertu Life Along the Borderline: A Tribute to NicoLondýně.[30] Téže události se účastnil v květnu 2009 ve Ferraře,[31] v březnu 2010 ve Vratislavi, v dubnu 2010 v Římě a v lednu 2013 v New Yorku. Dne 30. září 2010 s ním zpíval při koncertu v Los Angeles, při němž hrál písně ze svého alba Paris 1919.[32][33] Dne 3. dubna 2016 vystoupil s dalšími hosty na jeho koncertu, při němž hrál písně z prvních dvou alb kapely The Velvet Underground.[34][35][36] Zpíval zde písně „All Tomorrow's Parties“ a „The Black Angel's Death Song“ a společně se všemi zúčastněnými hosty zpíval také v závěrečné písni „Sister Ray“.[37][38]

Rovněž nahrál coververze dvou jeho písní: „Big White Cloud“ (vyšla na albu Has God Seen My Shadow?)[39] a „I'm Not the Loving Kind“ (Imitations).[40] Lanegan se již dříve rovněž snažil zlákat Calea, aby produkoval jeho sólové album Bubblegum, avšak ze spolupráce sešlo.[41] Cale je dále autorem jedné z předmluv k Laneganově knize textů I Am the Wolf (2017).[42][43]

Kniha textů a autobiografie Sing Backwards and Weep[editovat | editovat zdroj]

V roce 2017 vydal Lanegan knižní soubor svých textů nazvaný I Am the Wolf: Lyrics & Writings, kde texty písní doprovodil krátkými komentáři. Jednu z upoutávek na obálku knihy mu napsal také Anthony Bourdain, jehož Laneganova hudba velmi oslovila[44], a který ho následně začal ponoukat k sepsání autobiografie[6][10]. Do té se Lanegan skutečně pustil a přes značnou nechuť vytrval[6][10] i poté, co už mu Bourdain jako mentor nemohl pomoci (vystřídal ho hudebník, spisovatel a učitel tvůrčího psaní Mishka Shubaly[10]).

Kniha nazvaná Sing Backwards and Weep, podle verše písně Fix z alba Field Songs, vyšla 28.dubna 2020 a vzbudila nemalou pozornost[7][45], díky velké otevřenosti a upřímnosti, se kterou Lanegan popisuje svůj život v osmdesátých a devadesátých letech[46][7][47][48] a také kvůli jeho líčení někdejších nedobrých vztahů se členy skupiny Screaming Trees[9][49], konfliktu se zpěvákem Liamem Gallagherem[50][6] při společném turné s Oasis v roce 1995 či obsáhlým částem o přátelství s Kurtem Cobainem[6] a Laynem Staleym[6].

Sólová diskografie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mark Lanegan na anglické Wikipedii.

  1. MP3 AT 3PM: MARK LANEGAN BAND. Magnet Magazine [online]. January 3, 2012 [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h i Death Valley Blues [online]. Mojo Magazine, October 2004 [cit. 2020-06-15]. Dostupné online. 
  3. MURPHY, Mathew. Mark Lanegan - Bubblegum recenze alba [online]. Pitchfork.com [cit. 2013-06-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b POWERS, Ann. Mark Lanegan: A Secret Rock Star Still Shines Darkly [online]. NPR, April 2, 2013 [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f PARKS, Andrew. Mark Lanegan: The Man Comes Around. Magnet Magazine [online]. January 3, 2008 [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. 
  6. a b c d e f g h i j k l m n o GROW, Kory. Mark Lanegan on Why Kurt Cobain’s Death Still Haunts Him, How Courtney Love Saved His Life. Rolling Stone [online]. April 23, 2020 [cit. 2020-06-10]. Dostupné online. 
  7. a b c ROGERS, Jude. Heroin stopped me dying of alcoholism’: Mark Lanegan, rock's great survivor. The Guardian [online]. April 20, 2020 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  8. a b ALDEN, Grant. You Might As Well Live. www.nodepression.com [online]. Aug. 1, 2008 [cit. 2020-06-10]. Dostupné online. 
  9. a b NATTRESS, Katrina. Screaming Trees’ Gary Lee Conner Calls Mark Lanegan’s Memoir ‘Vicious and Petty’. Spin [online]. May 9, 2020 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  10. a b c d e f g h ARTHUR, Joseph. Mark Lanegan. Come to Where I'm From Podcast [online]. July 12, 2020 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  11. a b c d WTF WITH MARC MARON PODCAST. WTF with Marc Maron Podcast - EPISODE 806 - MARK LANEGAN / MAC DEMARCO. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  12. SCANLON, Tom. Grunge legend Mark Lanegan digs out of the dark, sort of [online]. The Seattle Times, Oct 8, 2004 [cit. 2020-06-18]. Dostupné online. 
  13. Bubblegum reviews at Metacritic [online]. Metacritic.com [cit. 2020-06-12]. Dostupné online. 
  14. Mark Lanegan Tour Statistics: Bubblegum | setlist.fm. www.setlist.fm [online]. [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  15. BBC music, Mark Lanegan Band Blues Funeral, recenze, http://www.bbc.co.uk/music/reviews/4f4z
  16. VAGRANT RECORDS. Mark Lanegan - Immitations [online]. vagrant.com [cit. 2014-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. LAVERY, Aaron. Mark Lanegan - Has God Seen My Shadow? review [online]. Drowned in Sound, January 10, 2014 [cit. 2020-06-17]. [​http://drownedinsound.com/releases/18023/reviews/4147317 Dostupné online]. 
  18. LIGHT IN THE ATTIC. Has God Seen My Shadow? An Anthology 1989-2011 [online]. Light in the Attic [cit. 2014-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ANDY GILL. Mark Lanegan Band, Phantom Radio, album review: Compelling, rare and beautiful [online]. The Independent [cit. 2014-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. Gargoyle by Mark Lanegan Band. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  21. Album Review: Mark Lanegan - Gargoyle. DrownedInSound. Dostupné online [cit. 2017-11-10]. (anglicky) 
  22. Somebody's Knocking [online]. Metacritic [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. 
  23. Straight Songs of Sorrow [online]. Metacritic [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. 
  24. MATEER, Chris. Q & A with Mark Lanegan and Duke Garwood on "Black Pudding" [online]. No Depression Magazine [cit. 2013-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-07-03. (anglicky) 
  25. DANTON, Eric. Nick Cave on His Surprising Soundtrack for 'Lawless' [online]. RollingStone.com [cit. 2013-06-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. Mark Lanegan Honors His Folk Hero in ‘Red Balloon’. Rolling Stone [online]. January 23, 2013 [cit. 2020-06-21]. Dostupné online. 
  27. Jedyny koncert projektu Werk "Songs That Make Sense" [online]. Wyborcza, 6 listopada 2012 [cit. 2020-06-17]. Dostupné online. 
  28. LANEGAN, Mark. Anthony Bourdain remembered by Mark Lanegan. The Guardian [online]. December 16, 2018 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  29. BOURDAIN, Anthony. Parts Unknown, Seattle, Mark Lanegan [online]. CNN, November 2017 [cit. 2020-06-12]. Dostupné online. 
  30. LYNSKEY, Dorian. Life Along the Borderline: A Tribute to Nico [online]. The Guardian, 2008-10-14 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. DELSOLDATO, Marco. Life Along The Borderline A Tribute To Nico: a Ferrara con John Cale ed un cast eccezionale [online]. Kronic, 2009-04-03 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (italsky) [nedostupný zdroj]
  32. TURNER, Gustavo. Live Review: John Cale Performs "Paris 1919" at Royce Hall [online]. LA Weekly, 2010-10-01 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. WOOD, Mikael. John Cale at UCLA's Royce Hall [online]. UCLA, 2010-10-01 [cit. 2016-04-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-12. (anglicky) 
  34. DESCHAMPS, Stéphane. On y était : John Cale joue le Velvet à la Philharmonie [online]. Les Inrocks, 2016-04-04 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (francouzsky) 
  35. CAFFAREL, Yannick Slade. At Paris Exhibition, Tracing the Roots of the Velvet Underground [online]. The New York Times, 2016-04-06 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. KREPS, Daniel. See John Cale Rework 'Velvet Underground & Nico' With Animal Collective, Libertines [online]. Rolling Stone, 2016-04-04 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ORSAL, Lara. John Cale présente : The Velvet Underground & Nico [online]. ARTE, 2016-05-19 [cit. 2016-05-19]. Dostupné online. (francouzsky) 
  38. WERKSMAN, Hans. Paris 2016-04-03 [online]. Fear Is a Man's Best Friend [cit. 2016-05-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. BERMAN, Stuart. Mark Lanegan: Has God Seen My Shadow?: An Anthology 1989-2011 [online]. Pitchfork Media, 2014-01-17 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. OINONEN, Janne. Mark Lanegan – Imitations [online]. The Line of Best Fit, 2013-09-10 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. HUGHES, Rob. Pulling Son House From A Burning Building: Mark Lanegan Interviewed [online]. The Quietus, 2012-02-20 [cit. 2016-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. CROSS, Charles R. Mark Lanegan plays the Showbox, his favorite venue [online]. The Seattle Times, 2017-08-17 [cit. 2017-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. SULLIVAN, James. Mark Lanegan found his voice, and it’s unmistakable [online]. The Boston Globe, 2017-08-16 [cit. 2017-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. Anthony Bourdain remembered by Mark Lanegan. The Guardian [online]. December 16, 2018 [cit. 2020-06-18]. Dostupné online. 
  45. PERRY, Kevin EG. Mark Lanegan: “My former bandmates were lucky to have me”. NME [online]. May 19, 2020 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  46. NIVEN, John. Mark Lanegan’s Sing Backwards and Weep: a memoir of sex, drugs and grunge in Nineties Seattle. New Statesman [online]. May 13, 2020 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  47. EMPIRE, Kitty. Sing Backwards and Weep by Mark Lanegan review – eye-popping trip. The Guardian [online]. May 11, 2020 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  48. STEWART, Allison. Screaming Trees’ Mark Lanegan delivers a nothing-but-warts memoir, full of drugs, alcohol and Kurt Cobain memories. The Washington Post [online]. May 25, 2020 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  49. AKINGBADE, Toby. Screaming Trees’ Gary Lee Conner calls Mark Lanegan’s memoir “vicious and petty”. NME [online]. May 11, 2020 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  50. REILLY, Nick. Mark Lanegan steps up feud with Liam Gallagher: “I could put serious hurt on you”. NME [online]. May 5, 2020 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]