Květoslava Bartoňová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Květoslava Bartoňová
Květoslava Bartoňová na maturitní fotografii
Květoslava Bartoňová na maturitní fotografii
Rodné jménoAxmanová
Narození7. března 1928[1]
OlomoucŘepčín,[1] ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí2017[1]
Alma materUčitelský ústav v Olomouci
Povoláníučitelka
Aktivní roky1945 až 1949
Domovské městoOlomouc
Manžel(ka)Ing. Miloslav Bartoň (svatba v roce 1950)[1]
Dětisyn: Miloslav Bartoň (zemřel ve věku 36 let);[1] dcera[2]
Rodičeotec: František Axman; matka: Bohumila Axmanová[1]
Příbuznísestra: Miluše Axmanová; teta: Anna Axmanová;[1] 4 vnučky[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Květoslava Bartoňová (rozená Axmanová) (7. března 1928, OlomoucŘepčín2017)[3] byla ve svých osmnácti letech (v roce 1945) jako studentka Učitelského ústavu v Olomouci poslána s charitativní sbírkou šatstva a dalších potřebných věcí na Slovenskou do Údolí smrti, kde se v roce 1944 odehrávaly nejtěžší tankové boje Karpatsko-dukelské operace.[3] Nesmírná bída lidí (a hlavně dětí) žijících tam ve zcela zpustošeném kraji ji přivedla do Československé společnosti, pod jejíž záštitou sama zorganizovala a finančně i materiálně zajistila převoz a roční pobyt pětačtyřiceti dětí v Olomouci.[3] Část ze slovenských dětí zůstala na Moravě na trvalo, několika sirotků se ujali adoptivní rodiče. O tomto svém počinu za svého života nikde nereferovala ani se zachráněnými dětmi později cíleně nekontaktovala.[3][p 1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Rodinný původ a druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Květoslava Bartoňová se narodila dne 7. března 1928 v OlomouciŘepčíně[3] do rodiny Františka Axmana, který během první světové války na ruské frontě dobrovolně vstoupil do československých legií a s nimi prošel celou sibiřskou anabází (i bitvy u Zborova a bitvy u Bachmače).[1] Po skončení první světové války se František Axman vrátil do Československa a u Československých státních drah se vypracoval až na místo vrchního oficiála.[1] V roce 1932 si Axmanovi vzali státní půjčku a postavili si dům v Neředíně a přestěhovali se tam.[1] V Neředíně prožila Květoslava a její sestra Miluše svoje dětství.[1] Na konci druhé světové války vedla jejich zahradou v Neředíně bojová linie, čtyřčlenná rodina Axmanových (zabarikádována 14 dní ve sklepě s okny zabedněnými železničními pražci) se včas neevakuovala a tak zažila dramatické boje o město mezi Němci a sovětskými vojáky[1] (Wehrmachtem a Rudou armádou).[3]

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Návštěva v Údolí smrti[editovat | editovat zdroj]

Po skončení druhé světové války studovala Květoslava Bartoňová na Učitelském ústavu v Olomouci, kde ještě v roce 1945 tamní studenti zorganizovali sbírku šatstva a dalších potřebných věcí, jenž byly určeny pro druhou světovou válkou těžce zasažené obyvatele slovenských vesnic Vyšná Pisaná a Nižná Pisaná.[1] Obě vesnice se nacházely v Údolí smrti, kde se během druhé světové války (v období od 21. října 1944 do 27. října 1944) odehrály těžké tankové boje, které byly součástí Karpatsko-dukelské operace.[1] Učitelský ústav v Olomouci pověřil Květoslavu Bartoňovou, její kolegyni Věrou Kristkovou a ještě další dva gymnasisty[2] transportem shromážděné charitativní pomoci na Slovensko.[1] Po příjezdu na místo byly obě ženy šokovány bídou, kterou tam místní lidé ve zcela válkou zpustošeném kraji zažívali.[1][p 2]

Bylo to tam úplně vybombardovaný. Dalo se tam chodit jen po určitých cestách, kde s vámi šel doprovod, protože všude byly nášlapné miny. Zůstala tam snad jediná zděná budova. Zbylo tam plno sirotků a děti spaly třeba po čtyřech na jedné posteli. ... Škola nebyla a všechno bylo zlikvidované, nezůstalo vůbec nic. Vzali jim i dobytek, hrozná bída a utrpení.[2]

—Květoslava Bartoňová, O bídě obyvatel slovenských vesnic v Údolí smrti, [1]

Organizace ročního pobytu[editovat | editovat zdroj]

Bezprizorní děti prosily teprve osmnáctiletou Květoslavu Bartoňovou o pomoc a tak se rozhodla jim pomoci a to ihned po svém návratu do Olomouce.[1] Pod záštitou právě vzniklé olomoucké pobočky[2] Československé společnosti[p 3] začala sama organizovat příjezd 45 dětí z Údolí smrti a jejich roční pobyt na Moravě.[1] Samotné akci předcházely organizační kroky, v nichž musela pro děti od 6 do 14 let[2] zajistit ubytování, lékařské vyšetření (některé děti měly infekční onemocnění oka a byly zavšivené), školní docházku a též shromáždit odpovídající finance.[1] Jako mladá dívka „v roztrhaných teniskách“ navštěvovala firmy a instituce s prosbami o uvolnění finančních prostředků pro pobyt dětí.[1] Finance nakonec shromáždila,[p 4][p 5][p 6] navíce se jí podařilo zajistit, aby v klášteře u Voršilek našla alespoň část dětí ubytování a mohly tam chodit do školy.[1] Po papírnictvích sehnala sešity, u knihařů knížky a u místního výrobce tašek a aktovek v Přerově dokonce i školní brašny.[1] Všechny děti tak měly zajištěnu veškerou výbavu potřebnou pro školu (pastelky, pera, tašky, sešity, knížky, aktovky) a dokonce pro většinu z nich sehnala i oblečení a boty (některé z dětí přicestovaly bosé).[1][p 7] Z celkového množství 45 dětí, jenž doputovaly do Olomouce se o 13 dívek postaraly sestry Voršilky, které je ubytovaly v penzionátu.[1][p 8] Dalších třiceti dvou dětí se ujaly rodiny, které odpověděly na výzvu Československé společnosti.[1]

Občas jsem se na ně chodila do rodin podívat a informovat se, jak se adaptují, ale nic víc. Záleželo mi na tom, aby byly v pořádku. Aby se učily a měly z toho něco, když už jsem se do toho dala. ... Některé děti jsem si také pozvala na návštěvu k sobě domů, kde jsem jim hrála na klavír.

—Květoslava Bartoňová, o dětech umístěných v moravských rodinách, [2]

Po skončení pobytu zůstala část dětí na Moravě na trvalo a několika sirotků se ujali adoptivní rodiče.[1] Sama organizátorka celé akce Květoslava Bartoňová se potom již z žádnými z dětí (až na dvě čestné výjimky) nesetkala a o této své charitativní akci nikde nereferovala.[1][p 9]

Květoslava Bartoňová na začátku podzimu 1946 musela pokračovat ve studiu v novém školním roce v Učitelském ústavu v Olomouci (dokončila jej až v roce 1948), ale již v dubnu roku 1947 se stala členkou řádného výboru Československé společnosti a na pomoci dětem z východního Slovenska se podílela i v následujících dvou letech (tj. až do roku 1949).[2]

Komunistický režim[editovat | editovat zdroj]

V roce 1948 pobývaly v Olomouci a okolí východoslovenské děti třetím rokem[2] a v tomtéž roce (1948) dokončila Květoslava Bartoňová studium na Učitelském ústavu v Olomouci a nastoupila jako učitelka prvního stupně na základní školu do vesnice nedaleko Olomouce.[2][1] Vyprávění jejího otce, který v Rusku zažil bolševickou revoluci (a po Únoru 1948 si nedělal žádné iluze o komunistickém režimu v Československu) ovlivnilo i skeptický a rezervovaný pohled Květoslavy Bartoňové na „nové pořádky“ ve společnosti (a z toho plynoucí i nesouhlas s Únorem 1948).[2][1]

  • Pozemky, které zakoupil její otec byly ve veřejném zájmu znárodněny[1] a její „neloajalita“ k režimu měla za následek, že byla často na své učitelské misi přeřazována do malých venkovských škol.[3]
  • V roce 1950 se Květoslava Axmanová provdala za Ing. Miloslava Bartoně, který působil jako vědecký pracovník v oboru textilu a v chemii.[1] Manželova rodina vlastnila v obci Jedlí tkalcovnu bavlny, ta byla situována v malebném údolí potoka Březná a zaměstnávala kolem stovky lidí.[1] Komunisté jejich továrnu znárodnili[3] a rodinu (pouze s nejnutnějšími věcmi) přestěhovali do Štítů.[1] (Podnik pak převzal n. p. MEZ Postřelmov (MEZ = Moravské elektrotechnické závody), který tam po dlouhá léta vyráběl různá elektrická zařízení.[1])
  • Teta Květoslavy Bartoňové se jmenovala Anna Axmanová a jako řádová sestra Remigie žila v německém řádu Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské v klášteře v Bruntále.[1] V rámci likvidace ženských řádů v dubnu roku 1951 byl objekt kláštera obsazen příslušníky StB.[1] Zatčené řeholní sestry byly později obviněny (na základě podvržených důkazů) z udržování nedovolených spojení s odsunutými německými spolusestrami a s velmistrem Řádu německých rytířů ve Vídni.[1] Jednalo se o vážná obvinění z velezrady, ukrývání řádového majetku, nelegální vysílačky jakož i zbraní a nařčení z přípravy k ilegálnímu způsobu řádového života.[1] V té době v klášteře zastávala Anna Axmanová funkci tajemnice, rádkyně sester a důvěrnici sestry představené Anežky Antonie Witkové.[1] (Anna Axmanová byla zatčena během cesty vlakem od svého bratra už několik měsíců před akcí proti opavskému klášteru.[1]) Anna Axmanová se následkem tvrdých výslechů po 4 měsících nervově zhroutila, byla eskortována do ústavu pro nervově choré v Kroměříži a po měsíčním pobytu zde byla navrácena do ostravské vyšetřovací vazby.[1] V komunisty vykonstruovaném soudním procesu („Witková a spol.“),[3] který se konal ve dnech 25. února 195226. února 1952 v Opavě, byla Anna Axmanová odsouzena na 5 let odnětí svobody, během kterých pracovala ve vězení jako brusička bižuterie.[1] Po propuštění z výkonu trestu u ní byla diagnostikována rakovina plic (zemřela v prosinci roku 1967).[1]
  • Jediný syn manželů Bartoňových Miloslav Bartoň zemřel na konci 80. let dvacátého století ve věku 36 let na rakovinu.[1] Úmrtí syna dávala jeho matka Květoslava Bartoňová do souvislosti s Černobylskou havárií jaderné elektrárny (26. dubna 1986).[1] V době havárie pracoval totiž její syn Miloslav jako lyžařský instruktor na svazích v Jeseníkách, které byly údajně později označeny za oblast nejvíce exponovanou radioaktivním spadem.[1] (Po návratu z hor mu začaly padat vlasy.[1])

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Po smrti syna naplňovala život Květoslavy Bartoňové radost z dcery.[2] Ta se obdobně jako její matka stala učitelkou a matkou čtyř dcer – vnuček Květoslavy Bartoňové.[2] Květoslava Bartoňová ještě v roce 2016 bydlela s dcerou a tchánem stále v domě v Olomouci v Neředíně, který postavil její otec, František Axman.[1] Zemřela v nedožitých 90 letech[4] v roce 2017.[1][3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Květoslava Bartoňová si nepřála, aby si ji děti příliš pamatovaly, protože chtěla, aby se co nejlépe integrovaly do svých nových rodin.[4] Zároveň nestála ani o slávu nebo uznání.[4] Za celý svůj život se setkala pouze se dvěma dětmi, které v mládí zachránila; společně si zahrály na klavír a zazpívaly staré písně, které jim kdysi hrála.[4] Smlouvy s firmami o příspěvcích i ostatní důkazy dokumentující tuto její akci si ale uschovala.[4] V soukromém archivu Květoslavy Bartoňové byl nalezen i rukou psaný seznam všech zachráněných dětí z Údolí smrti s jejich jmény, věkem a hmotností,[2] jakož i s jejich fotografiemi, dále pak smlouvy s firmami, a mnoho dalšího.[5] S institucí Paměť národa se o svůj příběh podělila pod podmínkou, že bude zveřejněn teprve až po její smrti.[4]
  2. Vesnice byly válkou srovnány se zemí, domy vypálené, území zaminované, ostatní místa spolehlivě vybombardovaná nebo rozstřílená.[5] Na místě chalup stály jen ohořelé trosky, díry nebo jakési zemljanky, ve kterých živořily celé rodiny.[5] Mezi tím se pohybovaly zbídačené děti, mnohé z nich opuštěné, hladové, podvyživené, nemocné, zavšivené, v roztrhaném oblečení a bosé.[5]
  3. Československá společnost byla ustavena 27. března 1946 v Praze a dne 28. května 1946 byla založena její pobočka v Olomouci.[2] Po Únoru 1948 se změnou režimu komunisté tuto organizaci odsoudili k záhubě, neboť příliš evokovala duch masarykovské první republiky a navíc v jejím čele stály významné nekomunistické osobnosti.[2]
  4. Pobyt jednoho dítěte v Olomouci po dobu jednoho celého školního roku vyžadoval asi 900 korun na měsíc (v roce 1947 byl průměrný měsíční plat 3 120 korun).[2]
  5. Květoslava Bartoňová potřebovala pravidelnou podporu, proto sepsala výzvu, aby lidé pomohli a letáky rozdala ve firmách.[2] Nakonec vybrala od firem, které osobně obešla, ale i s pomocí ostatních, celkovou sumu 125 510 Korun (průměrný plat za měsíc v té době činil asi 3 000 korun).[5][4]
  6. Čokoládovna Zora dala peníze na celý rok na dvě děti (1 800 korun měsíčně[2]), peníze daly i Moravské železárny, jakož i provazárna Manila, firma Andr a syn a peníze Květoslavě Bartoňové poskytl i moravský arcibiskup Leopold Prečan.[5] (Zaměstnanci československých drah, kde pracoval její otec,[2] si strhávali z každé měsíční mzdy jednu až deset korun ve prospěch celého projektu.[2])[5]
  7. Když bylo vše v Olomouci připraveno, zaslala Květoslava Bartoňová telegram na Slovensko, kde poprosila úřad ve Svidníku, aby jeho zaměstnanci vybrali oněch pětačtyřicet dětí z válkou poničených vesnic z Vyšné Pisané a Nižné Pisané a na její náklady je vlakem odeslali do Olomouce s tím, že je bude očekávat na nádraží.[5] Pětačtyřicet dětí dorazilo do Olomouce dne 30. srpna 1946 v noci.[5] Květoslava Bartoňová na ně čekala na nádraží i s lékařkou zČeskoslovenského červeného kříže,[2] která se o ně ihned postarala.[5] Z nádraží byly děti převezeny do tělocvičny v místní škole Komenia, kde měly připravené slamníky, zde ale zůstaly jen pár prvních dní.[2]
  8. Detaily této akce byly uvedeny v kronice řeholnic, která shořela poté, co ji řeholnice ukryly u jedné rodiny, ale po likvidaci klášterů příslušníky StB (během Akce K) se tato rodina vylekala a kroniku preventivně raději spálila.[2]
  9. Celý dlouhý rok se o děti ze Slovenska Květoslava Bartoňová dle svých možností starala. Hrála jim na klavír, sháněla hračky, mazlila se s nimi.[5] Ale pak z jejich životů záměrně zmizela.[5] Nedala jim dokonce žádnému svou adresu, protože (dle jejího mínění) ony neměly proč se o ni zajímat.[2] Nechtěla, aby si na ni děti, které se vzpamatovávaly z válečných traumat, vytvořily jakékoliv silnější emocionální či trvalejší sociální vazby, ale aby se co nejlépe začlenily do svých nových adoptivních rodin.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw ax LUCUK, Vít. Květoslava Bartoňová, roz. Axmanová (* 1928 – †︎2017) [online]. Paměť národa, 2016-02-18 [cit. 2020-06-09]. Kde: Olomouc; Project: Příběhy 20. století; Instituce: Post Bellum. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y KROUPA, Mikuláš; KVAPIL, Jan. Byla jako anděl. Osmnáctiletá studentka zachránila po válce 45 dětí z východoslovenského Údolí smrti [online]. plus rozhlas cz (Příběhy 20. století), 2020-05-17 [cit. 2020-06-09]. Po 2. světové válce se tisíce Čechoslováků ocitly v zoufalé situaci. Během bombardování tito lidé ztratili domovy, trpěli hlady a nemocemi.. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g h i j Květoslava Bartoňová, roz. Axmanová (* 1928 – †︎2017) [online]. Paměť národa, 2016-02-18 [cit. 2020-06-09]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g Paní Květa (†89) po válce zachránila desítky osiřelých dětí: O hrdinském činu až do smrti nechtěla mluvit [online]. www blesk cz, 2020-05-16 [cit. 2020-06-09]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g h i j k l m KROUPA, Mikuláš. Paměť národa objevila unikátní příběh milosrdenství, našel se člověk, který zachránil pětačtyřicet dětí. Stalo se to v létě roku 1946. [online]. 2020-05-14 [cit. 2020-06-09]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]