Kostel Zvěstování Panny Marie (Mariánský Týnec)

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kostel Zvěstování Panny Marie
v Mariánském Týnci
Proboštství a kostel od západu
Proboštství a kostel od západu
Místo
StátČeskoČesko Česko
KrajPlzeňský
OkresPlzeň-sever
Souřadnice49°59′7,08″ s. š., 13°27′46,08″ v. d.
Základní informace
Církevřímskokatolická
Provinciečeská
Diecézeplzeňská
ZasvěceníZvěstování Panny Marie
Datum posvěcení1762
Architektonický popis
Výstavba1711–1751
Specifikace
Stavební materiálzděný
Další informace
Kód památky23944/4-1330 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) (součást památky Mariánská Týnice)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Římskokatolický kostel Zvěstování Panny Marie v Mariánském Týnci u Kralovic z 18. století se nachází v areálu bývalého proboštství Mariánská Týnice cisterciáckého kláštera v Plasích. Po zrušení kláštera v roce 1785 stavba začala chátrat, takže v roce 1920 došlo ke zřícení kupole kostela i s okulem. V 60. letech 20. století Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů pod vedením Dobroslava Líbala provedl pasportizaci celé stavby Mojmír Horyna a navrhl její rekonstrukci. V letech 1990–1995 vypracoval pražský památkový architekt Ing. Jindřich Rineš (1943–2016) projekt na obnovení kupole a vzápětí byla zahájena celková rekonstrukce kostela, dokončená v roce 2008. Společně s celým areálem je kostel chráněn jako kulturní památka[1] a v roce 2018 byl prohlášen národní kulturní památkou.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Historie do 20. století[editovat | editovat zdroj]

Kostel

Když kolem roku 1707 začal plaský opat Eugen Tyttl (1699–1738) na doporučení sedleckého kolegy Jindřicha Snopka spolupracovat s Janem Blažejem Santini-Aichelem, bylo poutní místo v Mariánské Týnici spravované cisterciáky v poměrně dobrém stavu.[2]

Projekt novostavby byl sice hotov již o tři léta později a základní kámen stavby položen 2. července 1711, nicméně k začátku stavby došlo až v roce 1720, a stavební a výzdobné práce trvaly více než třicet let do roku 1751, respektive 1762, kdy byl kostel vysvěcen. Proboštství bylo dokončeno o dva roky později a teprve v roce 1777 bylo sousoší Zvěstování Panny Marie přeneseno na hlavní oltář nového kostela. Ani ne deset let poté, roku 1785,[3] byl klášter v Plasích, stejně jako jím spravované mariánské poutní místo v Týnici, zrušen.

Historie od 20. století[editovat | editovat zdroj]

Dlouhodobě neudržovaná stavba tedy výrazně chátrala, avšak její významnost přilákala pozornost okruhu nadšenců, mezi něž patřili historik Ladislav Lábek (1882–1970) a architekt Hanuš Zápal (1885–1964), kterým osud Mariánské Týnice nebyl lhostejný. Urputně bránili tehdejšímu majiteli Klementu Michalu Wenzelu Lotharovi Felixovi Metternichovi v rozebírání částí objektu. V roce 1920 vyústila dlouholetá degradace objektu ve zřícení kupole a části kleneb kostela.[4] Díky dobrovolnickému Spolku na záchranu Mariánské Týnice, v jehož čele stál právě ing. arch. Hanuš Zápal, se podařilo úplnou zkázu odvrátit, i přestože se v oné době o neodkladnou památkovou pomoc hlásily i jiné architektonicky cenné stavby (jako např. renesanční zámek v Kaceřově), určil si Zápal záchranu Mariánské Týnice jako svou naprostou prioritu, podtrženou úzkým vztahem k regionu z dětství. Skoro okamžitě došlo k provizornímu zastřešení kostela lepenkovou krytinou. Spolek žádal o vyvlastnění objektu Metternichům, zdůvodňované ignorancí technického stavu památky ze strany šlechtické rodiny. Majetek však nakonec zůstal v aristokratických rukách, i když rodina uvažovala o bezplatném převodu objektu ve prospěch spolku, popřípadě města Kralovice, k čemuž ale nikdy nedošlo. Spolek se kvůli nemalým finančním nákladům, vzniklým záchrannými pracemi na kostele, zadlužil.[5]
Celý komplex byl postupně (od roku 1996) zrekonstruován a následně v roce 2005 byla nad křížením kostela opět vztyčena kupole.[6] V současné době slouží místo jako sídlo expozice Muzea a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, příspěvkové organizace zřízené Plzeňským krajem.[7]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Půdorys kostela a ambitu

Santiniho autorství nepřímo dokládají prameny a taktéž vyplývá z kontextu spolupráce s plaským opatem Eugenem Tyttlem.[8]

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Chrám Zvěstování Panny Marie projektoval Santini v roce 1710 jako centrálu na půdorysu řeckého kříže s okosenými rohy. Horyna v tomto případě zdůrazňuje bravurní práci s geometrií, zde konkrétně s metodou „kvadriangulace“. Tato už od středověku známá metoda pracuje se sítí soustředných kružnic, do nichž je vepisován či jimž je opisován geometrický útvar čtverce, nicméně v každé z nich pootočeném o 45°.[9] Do místa protnutí všech diagonál a os, tedy do středu takto promyšlené kompozice je pak umístěno křížení chrámu, vertikálně završené kupolí, jež ve vrcholu nese mariánskou hvězdu, dominantu stavby a potažmo i celého poutního místa. Ramena kříže osmiúhelníkového půdorysu architekt z jedné šestiny zasunuje do středu, završuje plackovou klenbou nad příčným obdélníkem a v exteriéru uzavírá pro něj typickou mansardovou střechou.[10] Dvojvěží zvonic je pro zachování centrality chrámu vysunuto mimo jeho hmotu.[11] Monumentalita exteriéru kostela je podtržena poměrně skromným členěním pláště, jehož povrch architekt nerozbíjí zdobnými detaily, naopak iónské pilastry, použité v exteriéru i interiéru, vertikalitu stavby jen umocňují.[12] Tradiční schéma centrály na půdorysu řeckého kříže mohl Santini poznat v díle svého učitele Jeana Baptisty Matheye. V tomto kontextu je nezbytné zmínit projekt kostela Panny Marie Božské Prozřetelnosti v Praze, na jehož dostavbě se Santini podílel a jež naznačuje vzhled týnické centrály.[13] Zprostředkovaně jej pravděpodobně poznal i v díle Guarina Guariniho, konkrétně v návrhu kostela Sainte-Anne-la-Royale v Paříži.[14] Toto centrální půdorysné schéma Santini následně využívá i v projektu kostela sv. Václava ve Zvoli (1713) a samozřejmě také při projektování poutního kostela Jména Panny Marie ve Křtinách u Brna (1718). A jak poukazuje Rostislav Švácha, nejen půdorysné řešení sakrální architektury Křtin a Zvole vycházelo z týnického projektu. Celistvěji působící projekty obou mladších areálů obměňují konvexně-konkávním zpracováním jejich starší, lineární předobraz.[15]

Ani budova proboštství, jež navazuje na hloubkovou osu kostela, není bez paralel, nejsnáze snad dohledatelných v díle J. B. Matheye. Švácha také v tomto kontextu upozorňuje, že i pro samotné uspořádání, „navléknutí“, jednotlivých budov chrámu a proboštství na jedné ose můžeme nalézt paralelu v původním projektu kláštera v Plasích.[16]

Interiér kostela

Centrální stavbu chrámu v Mariánské Týnici měly podle originálního projektu symetricky na západní i východní straně provázet ambitové dvory, z nichž byl dokončen pouze jeden stávající.[17] Tříramenná stavba ambitu, obklopuje ve svém nitru čtverec a ze západu nasedá na příčnou osu kostela, v místech kde ramena kostela svírají úhel. Každé z ramen ochozu tvoří pět obdélných polí zaklenutých taktéž plackami. Do nároží ambitu vložil architekt na příčnou osu orientované kaple šestiúhelníkového půdorysu. Kaple jsou mírně vyvýšeny nad hmotu chodeb, zaklenuty plackou nad půdorysem oválu a završeny taktéž mansardovou střechou. Právě půdorysný tvar šestiúhelníku, uvádí Horyna jako „dobově poměrně neobvyklý, pro Santiniho naproti tomu však svrchovaně příznačný“ a v soudobé tvorbě Santiniho kolegů nemající obdoby.[18] Obdobné kompoziční a půdorysné ztvárnění prostoru můžeme na počátku 18. století najít jednak v Santiniho projektu pro Plasy, kde je šestiúhelníkový půdorys použit v místě styku chodeb cisterciáckého konventu a následně i u ambitu zahrady prelatury, ale zejména v pojetí ambitu poutního místa Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, jehož autorství mu bylo na základě zmíněných paralel připsáno.[19] Inspiračním zdrojem pro mladého architekta snad mohl být Michelangelův nerealizovaný projekt kostela S. Giovanni dei Fiorentini, jenž pracuje s obdobným půdorysným a osově provázaným schématem.[20]

Samotná novostavba poutního kostela Zvěstování Panny Marie a cisterciáckého proboštství v Mariánské Týnici nebyly motivovány, jak zmíněno v úvodu, akutní potřebou obnovy místa, spíše touhou uměnímilovného opata Tyttla oslavit a projevit úctu Panně Marii. Tomuto záměru by snad také odpovídala monumentalita stavby, stejně jako její promyšlené zasazení do krajiny. Novostavba poutního místa je dobře viditelná ze vzdálenosti několika kilometrů a tvoří tak dominantu celého místa. Akcent na gradaci hmot a pohledovost stavby je patrný zejména při příchodu k areálu z jihu. V tomto případě se před návštěvníkem v prvním plánu zjeví podélně pojatá budova proboštství, za kterou se v plánu druhém tyčí vertikální dominanta chrámu Zvěstování Panny Marie.[21]

Monumentálního vyznění stavby se ve své stati nezříká ani Rostislav Švácha, avšak Santiniho tvorbu přibližně kolem roku 1710, kam patří i projekt Mariánské Týnice, označuje termínem „vyhroceného dualismu.“[22] Tuto jeho část tvorby charakterizuje jako plnou protipólů. Statickou architekturu kostela Zvěstování Panny Marie staví do kontrastu se stavbami kostela Nejsvětější Trojice v Rychnově nad Kněžnou (1710), kaple sv. Bernarda v Plasích (1711), kostela v Jesenci (1711), Jaroměřicích u Jevíčka (1712) a řadí sem i průčelí kostela v Bobrové (1714), jejichž pláště jsou dynamičtěji zvlněny. Nicméně nejen v porovnání mariánského chrámu v Týnici s dalšími stavbami spatřuje Švácha rozpor. Určitou disparátnost pozoruje i ve vyznění stavby samotné, v expresivním pojetí interiéru (originálně pojatý motiv kladí a svazky pilastrů) oproti „stroze racionálnímu“ exteriéru stavby,[23] což je pro Šváchu charakteristickým znakem Santiniho staveb přelomu prvního a druhého desetiletí 18. století.

Malby[editovat | editovat zdroj]

Z původní barokní výmalby chrámu se dochovala iluzivní architektonická kulisa hlavního oltáře se čtyřmi iluzivně malovanými figurami řádových patronů cisterciáků, jsou to (zleva) sv. Bernard z Clairvaux s nástroji umučení Krista, sv. Alberik, sv. Robert z Molesme a sv. Štěpán Harding. Uprostřed mezi nimi je malovaný štít se znakem opata Eugena Tyttla. Na stěnách bočních lodí se dochovaly čtyři malované kartuše, dvě se starozákonními scénami a dvě se zlomky neidentifikovaných výjevů.

Na klenbě původní kopule se nacházela malba Oslava Panny Marie od Siarda Noseckého z roku 1750. Malbu holubice Ducha svatého v okulu a věnec s anděly na klenbě nové kupole roku 2008 zhotovily restaurátorky ak. mal. Dagmar a Radana Hamsíkovy.

Zařízení[editovat | editovat zdroj]

V době zrušení poutního místa stál v presbytáři před Kramolínovou malbou mramorový oltář od pražského kameníka Josefa Lauermanna z 50. let 18. století se sochařskou výzdobou Ignáce Františka Platzera (adorující andělé, svatý Jáchym a svatá Anna). Uprostřed oltáře se v prosklené skříni nacházel pozdně gotický reliéf (sousoší) Zvěstování Panně Marii od Mistra Týnského Ukřižování. V postranních ramenech kostela stály boční oltáře svatého Jana Nepomuckého a Čtrnácti svatých pomocníků z Platzerovy dílny. U severního pilíře byla kazatelna, po které zůstaly zachovány tři trámy. Po roce 1785 byla většina zařízení kostela a proboštství prodána nebo darována do okolních farností. Gotický reliéf, sochy andělů a svatostánek byl umístěn na hlavní barokní oltář kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích. Stejný kostel obdržel i lavice. Hlavní a boční oltáře se dostaly do kostela sv. Jakuba v Příbrami. Kazatelna a varhany byly darovány do kostela sv. Vavřince v Žebráku.[24] V roce 2008 byla do kostela vrácena z Příbrami kovaná chórová mříž oddělující kněžiště od transeptu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-07-01]. Identifikátor záznamu 134978 : proboštství s kostelem Zvěstování P. M., ambity a sochami sv. J. Nep. a sv. Arch. Rafaela. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. ↑ HORYNA, Mojmír. Jan Blažej Santini-Aichel. Praha: Karolinum, 1998. 487 s. ISBN 80-7184-664-3. Kapitola Katalog děl Jana Blažeje Santiniho-Aichela, s. 275. 
  3. ↑ Ibidem, s. 269
  4. ↑ Ibidem, s. 277
  5. ↑ DOMANICKÝ, Petr. Hanuš Zápal, 1885-1964: architekt Plzeňska. Plzeň: Západočeská galerie v Plzni, 2015. 270 s. ISBN 978-80-88027-01-0. Kapitola Umění a památky, s. 69–71. 
  6. ↑ Viz http://www.santini.cz/marianska-tynice.html Archivováno 6. 1. 2012 na Wayback Machine., vyhledáno 3. 12. 2011
  7. ↑ ePUSA. www.epusa.cz [online]. [cit. 2022-05-08]. Dostupné online. 
  8. ↑ Horyna (pozn. 1), s. 275
  9. ↑ Ibidem, s. 278
  10. ↑ Ibidem, s. 280
  11. ↑ Rostislav Švácha, K vývoji díla Jana Santiniho. Umění XXVI, 1979, s. 390
  12. ↑ Jan Sedlák, Jan Blažej Santini. Setkání Baroku s gotikou. Praha 1987, s. 88
  13. ↑ Horyna (pozn. 1), s. 224
  14. ↑ Sedlák (pozn. 10), s. 88
  15. ↑ Švácha (pozn. 9), s. 390
  16. ↑ Rostislav Švácha, Santiniho projekt kláštera v Plasech. Umění XXXI, 1983, s. 178
  17. ↑ Mojmír Horyna, Neznámé pražské dílo Jana Blažeje Santiniho. Umění XXXI, 1983, s. 250
  18. ↑ Ibidem, s. 251
  19. ↑ Horyna (pozn. 15), s. 251
  20. ↑ Horyna (pozn. 1), s. 166
  21. ↑ Horyna 1998 (pozn. 1), s. 169
  22. ↑ Rostislav Švácha, K vývoji díla Jana Santiniho (1677-1723). Strojopisná disertace Palackého univerzity, Olomouc 1977, s. 85
  23. ↑ Ibidem, s. 83-84
  24. ↑ VAŠMUCIUS, Josef. Dějiny Mariánské Týnice a jiné historické úvahy z okolí města Kralovic. [s.l.]: strojopis, 1960. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Mojmír Horyna: Neznámé pražské dílo Jana Blažeje Santiniho, Umění XXXI, 1983, s. 247-257
  • Mojmír Horyna: Jan Blažej Santini-Aichel, Karolinum, Praha 1998
  • Jan Sedlák, Jan Blažej Santini. Setkání Baroku s gotikou. Praha 1987
  • Rostislav Švácha, K vývoji díla Jana Santiniho (1677-1723). Strojopisná disertace Palackého univerzity, Olomouc 1977
  • Rostislav Švácha, K vývoji díla Jana Santiniho. Umění XXVI, 1979, s. 382-400
  • Rostislav Švácha, Santiniho projekt kláštera v Plasech. Umění XXXI, 1983, s. 176-179
  • PODLAHA, Antonín. Posvátná místa Království českého : Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvát. soch, klášterů i jiných pomníků katol. víry a nábožnosti v království Českém. Řada první : Arcidieceze pražská. Svazek 3. Vikariáty Kralovický, Vlašimský a Zbraslavský. Praha: Dědictví Svatojanské, 1909. (Posvátná místa Království českého). Dostupné online. Kapitola Tejnice, s. 21-27. 
  • Irena Bukačová, Mariánská Týnice. Praha 2009

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kostel_Zvěstování_Panny_Marie_(Mariánský_Týnec)&oldid=23048244“