V tomto článku je použita zastaralá šablona "Příbuzenstvo".

Josef Wagner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Josef Wagner
Josef Wagner sculpturor.jpg
Narození 2. března 1901
Jaroměř
Rakousko-Uhersko
Úmrtí 10. února 1957 (ve věku 55 let)
Havlíčkův Brod
Československo
Alma mater Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání pedagog, malíř a sochař
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
manželka Marie Wagnerová-Kulhánková
syn Josef Wagner mladší
syn Jan Wagner
bratr Antonín Wagner

Josef Wagner (2. března 1901 Jaroměř10. února 1957 Havlíčkův Brod) byl český sochař a kreslíř, žák Jana Štursy a Josefa Mařatky, restaurátor a profesor na Umělecko–průmyslové škole v Praze.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze staré kamenické rodiny v Hořicích, kde se vyučil u otčíma Josefa Bárty a s otcem se podílel na restaurování soch M. Brauna v blízkém Kuksu.. V letech 1917-1920 absolvoval kamenosochařskou školu v Hořicích u sochaře Q. Kociána. V letech 19221926 studoval sochařství na Akademii výtvarných umění u profesorů Jana Štursy a Josefa Mařatky, kteří rozpoznali jeho zvláštní nadání i braunovskou inspiraci. Zde se seznámil se svojí budoucí ženou, sochařkou Marií Kulhánkovou, s níž měl dva syny Josefa Wagnera ml. a Jana Wagnera, později rovněž výtvarné umělce. V letech 1927-1928 byl žákem Otty Gutfreunda na VŠUP. Podnikl studijní cesty do Itálie (1924, 1930) a Paříže (1926-1927).

Od roku 1928 byl členem SVU Mánes, v letech 1938-1941 byl šéfredaktorem časopisu Volné směry.

Roku 1945 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde učil až do roku 1957. Od roku 1946 byl řádným členem České akademie věd a umění. Své studenty kromě sochařství učil také restaurátorským metodám. To se některým z nich hodilo po sovětské okupaci roku 1968 a během následující normalizace, kdy mnozí z nich nesměli vystavovat a byli nuceni živit se jako restaurátoři sgrafit ve Strakonicích a na zámku v Litomyšli (Z. Palcr, O. Zoubek).

Žáci[editovat | editovat zdroj]

Z jeho žáků vynikli zejména sochaři Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Vladimír Preclík, Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1935 Cena České akademie věd a umění za sochu Ležící torzo
  • 1937 Velká cena v Paříži za sochu Poezie
  • 1848 Alšova cena hl. m. Prahy za sochu Karla IV. pro Karolinum
  • 1953 Laureát Státní ceny za novou restaurační metodu při obnově sgrafit na Míčovně Pražského hradu

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Wagner se vyznačoval mimořádným citem pro materiál a většinu svých soch sám tesal do kamene, nejraději opuky a pískovce. Teplé barvy kamene nejlépe vyhovovaly jeho osobitému, lyrickému pojetí sochy, inspirovanému archaickým Řeckem i českým barokem. I když nebyl přímo politicky pronásledován, doba jeho stylu nepřála a i většina jeho velkých děl zůstala v galeriích a soukromých sbírkách. Na pražském Petříně je jeho pomník J. Vrchlického, před Rudolfinem stojí jeho pomník A. Dvořáka a opuková socha Karla IV. zdobí předsíň rektorátu Univerzity Karlovy. Jeho lehké, poetické kresby posloužily jako ilustrace prózy i poesie.

Wagner miloval hudbu a básně a ty mu lásku vracely. Jeho sochy dívek jsou vylehčeny milostnou písní, kterou poslouchají lidské oči. Byl sochařem, který psal básně do kamene, a básníkem, který místo rytmů tesal sochy.
— Jaroslav Seifert [1]

Sochy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • K opravě Braunových soch v Betlémě, Volné směry 33, 1937, s. 6-10
  • Braunův Betlém v Kuksu, Volné směry 33, 1937, s. 78-82
  • K posmrtné výstavě díla Josefa Mařatky, Volné směry 34, 1938, s. 244-250
  • Sochař Václav Antoš, Volné směry 35, 1938-40, s. 139-140
  • Výběr drobné plastiky z prací SVU Mánes, katalog výstavy Praha 1943
  • Monumentalita v sochařství, Volné směry 39, 1947, s. 172-202

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 328–9

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1659-1660, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Jaromír Pečírka, Sochař Josef Wagner. Praha 1959
  • Petr Wittlich, České sochařství ve XX. století, Odeon Praha 1978, s. 209-214, 216-218
  • Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 307, 357–366, 374, 509
  • Josef Tomeš, Sochař Josef Wagner. Praha 1985
  • Jaromír Zemina: Josef Wagner, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, svazek 2, (N-Z), ed. Anděla Horová, Academia Praha 1995, s. 930-931

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]