Josef Wagner
| Josef Wagner | |
 | |
| Narození |
2. března 1901 Jaroměř Rakousko-Uhersko |
|---|---|
| Úmrtí |
10. února 1957 (ve věku 55 let) Havlíčkův Brod Československo |
| Alma mater | Akademie výtvarných umění v Praze |
| Povolání | pedagog, malíř a sochař |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
| manželka | Marie Wagnerová-Kulhánková |
|---|---|
| syn | Josef Wagner mladší |
| syn | Jan Wagner |
| bratr | Antonín Wagner |
Josef Wagner (2. března 1901 Jaroměř – 10. února 1957 Havlíčkův Brod) byl český sochař a kreslíř, žák Jana Štursy a Josefa Mařatky, restaurátor a profesor na Umělecko–průmyslové škole v Praze.
Život[editovat | editovat zdroj]
Pocházel ze staré kamenické rodiny v Hořicích, kde se vyučil u otčíma Josefa Bárty a s otcem se podílel na restaurování soch M. Brauna v blízkém Kuksu.. V letech 1917-1920 absolvoval kamenosochařskou školu v Hořicích u sochaře Q. Kociána. V letech 1922–1926 studoval sochařství na Akademii výtvarných umění u profesorů Jana Štursy a Josefa Mařatky, kteří rozpoznali jeho zvláštní nadání i braunovskou inspiraci. Zde se seznámil se svojí budoucí ženou, sochařkou Marií Kulhánkovou, s níž měl dva syny Josefa Wagnera ml. a Jana Wagnera, později rovněž výtvarné umělce. V letech 1927-1928 byl žákem Otty Gutfreunda na VŠUP. Podnikl studijní cesty do Itálie (1924, 1930) a Paříže (1926-1927).
Od roku 1928 byl členem SVU Mánes, v letech 1938-1941 byl šéfredaktorem časopisu Volné směry.
Roku 1945 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde učil až do roku 1957. Od roku 1946 byl řádným členem České akademie věd a umění. Své studenty kromě sochařství učil také restaurátorským metodám. To se některým z nich hodilo po sovětské okupaci roku 1968 a během následující normalizace, kdy mnozí z nich nesměli vystavovat a byli nuceni živit se jako restaurátoři sgrafit ve Strakonicích a na zámku v Litomyšli (Z. Palcr, O. Zoubek).
Žáci[editovat | editovat zdroj]
Z jeho žáků vynikli zejména sochaři Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Vladimír Preclík, Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr.
Ocenění[editovat | editovat zdroj]
- 1935 Cena České akademie věd a umění za sochu Ležící torzo
- 1937 Velká cena v Paříži za sochu Poezie
- 1848 Alšova cena hl. m. Prahy za sochu Karla IV. pro Karolinum
- 1953 Laureát Státní ceny za novou restaurační metodu při obnově sgrafit na Míčovně Pražského hradu
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Wagner se vyznačoval mimořádným citem pro materiál a většinu svých soch sám tesal do kamene, nejraději opuky a pískovce. Teplé barvy kamene nejlépe vyhovovaly jeho osobitému, lyrickému pojetí sochy, inspirovanému archaickým Řeckem i českým barokem. I když nebyl přímo politicky pronásledován, doba jeho stylu nepřála a i většina jeho velkých děl zůstala v galeriích a soukromých sbírkách. Na pražském Petříně je jeho pomník J. Vrchlického, před Rudolfinem stojí jeho pomník A. Dvořáka a opuková socha Karla IV. zdobí předsíň rektorátu Univerzity Karlovy. Jeho lehké, poetické kresby posloužily jako ilustrace prózy i poesie.
| „ | Wagner miloval hudbu a básně a ty mu lásku vracely. Jeho sochy dívek jsou vylehčeny milostnou písní, kterou poslouchají lidské oči. Byl sochařem, který psal básně do kamene, a básníkem, který místo rytmů tesal sochy. | “ |
| — Jaroslav Seifert [1] | ||
Sochy (výběr)[editovat | editovat zdroj]
- Ležící torzo, 1935
- Poezie, 1936 - Velká cena na Světové výstavě v Paříži 1937
- Oblaka a Země, 1938
- Lazar z Betánie, 1939-1941
- Útisk, 1944
- Utrpení, 1947
- Pomník Antonína Dvořáka před Rudolfinem Praha, 2000
- Pomník povstání ve Světlé Hůrce ve Slezsku, 1928–29
- Pomník Jaroslava Vrchlického na Petříně v Praze, 1936–56 (1936 1. cena v soutěži)
- Pomník Bedřicha Smetany (Karlovy Vary) v Karlových Varech, 1936–49 (1936 1. cena v soutěži)
- Model náhrobku sv. Vojtěcha pro chrám sv. Víta, 1936, (čestná cena, nepřijal)
- Pomník padlým ve Dvoře Králové, 1948–54
- Pomník Karla IV. pro aulu Karolina, 1948 (Alšova cena hl. města Prahy)
Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]
- K opravě Braunových soch v Betlémě, Volné směry 33, 1937, s. 6-10
- Braunův Betlém v Kuksu, Volné směry 33, 1937, s. 78-82
- K posmrtné výstavě díla Josefa Mařatky, Volné směry 34, 1938, s. 244-250
- Sochař Václav Antoš, Volné směry 35, 1938-40, s. 139-140
- Výběr drobné plastiky z prací SVU Mánes, katalog výstavy Praha 1943
- Monumentalita v sochařství, Volné směry 39, 1947, s. 172-202
Galerie[editovat | editovat zdroj]
Pomník Jaroslava Vrchlického, vyhlídková cesta na Petříně v Praze
Pomník Bedřicha Smetany v Karlových Varech
Smutné jaro (1942)
Studie k Podzimu, GMU Roudnice n.L.
Čtyři alegorie řek; VŠUP Praha
.jpg){kind=small}
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 328–9
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1659-1660, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
- Jaromír Pečírka, Sochař Josef Wagner. Praha 1959
- Petr Wittlich, České sochařství ve XX. století, Odeon Praha 1978, s. 209-214, 216-218
- Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 307, 357–366, 374, 509
- Josef Tomeš, Sochař Josef Wagner. Praha 1985
- Jaromír Zemina: Josef Wagner, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, svazek 2, (N-Z), ed. Anděla Horová, Academia Praha 1995, s. 930-931
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Wagner ve Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Wagner
- Heslo Josef Wagner v databázi Libri
- Josef Wagner v informačním systému abART
