Josef Wagner
| Josef Wagner | |
 | |
| Narození |
2. března 1901 Jaroměř  Rakousko-Uhersko |
|---|---|
| Úmrtí |
10. února 1957 (ve věku 55 let) Havlíčkův Brod  Československo |
| Alma mater | Akademie výtvarných umění v Praze |
| Povolání | pedagog, malíř a sochař |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
| manželka | Marie Wagnerová-Kulhánková |
|---|---|
| syn | Josef Wagner mladší |
| syn | Jan Wagner |
| bratr | Antonín Wagner |
Josef Wagner (2. března 1901 Jaroměř – 10. února 1957 Havlíčkův Brod) byl český sochař a kreslíř, žák Jana Štursy a Josefa Mařatky, profesor na Umělecko–průmyslové škole v Praze.
Obsah
Život[editovat | editovat zdroj]
Pocházel ze staré kamenické rodiny v Hořicích, kde se vyučil u otčíma Josefa Bárty a s otcem se podílel na restaurování soch M. Brauna v blízkém Kuksu.. V letech 1917-1920 absolvoval kamenosochařskou školu v Hořicích u sochaře Q. Kociána. V letech 1922–1926 studoval sochařství na Akademii výtvarných umění u profesorů Jana Štursy a Josefa Mařatky, kteří rozpoznali jeho zvláštní nadání i braunovskou inspiraci. Zde se seznámil se svojí budoucí ženou, sochařkou Marií Kulhánkovou, s níž měl dva syny Josefa Wagnera ml. a Jana Wagnera, později rovněž výtvarné umělce. V letech 1927-1928 byl žákem Otty Gutfreunda na VŠUP. Podnikl studijní cesty do Itálie (1924, 1930) a Paříže (1926-1927).
Od roku 1928 byl členem SVU Mánes, v letech 1938-1941 byl šéfredaktorem časopisu Volné směry. Roku 1945 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, od roku 1946 byl řádným členem České akademie věd a umění. Z jeho žáků vynikli zejména sochaři Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Vladimír Preclík, Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr.
Josef Wagner své studenty kromě sochařství učil také restaurátorským metodám. To se některým z nich hodilo po sovětské okupaci roku 1968 a během následující normalizace, kdy mnozí z nich nesměli vystavovat a byli nuceni živit se jako restaurátoři sgrafit ve Strakonicích a na zámku v Litomyšli (Z. Palcr, O. Zoubek).
Ocenění[editovat | editovat zdroj]
- 1935 Cena České akademie věd a umění
- 1953 laureát Státní ceny za novou restaurační metodu při obnově sgrafit na Míčovně Pražského hradu
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Wagner se vyznačoval mimořádným citem pro materiál a většinu svých soch sám tesal do kamene, nejraději opuky a pískovce. Teplé barvy kamene nejlépe vyhovovaly jeho osobitému, lyrickému pojetí sochy, inspirovanému archaickým Řeckem i českým barokem. I když nebyl přímo politicky pronásledován, doba jeho stylu nepřála a i většina jeho velkých děl zůstala v galeriích a soukromých sbírkách. Na pražském Petříně je jeho pomník J. Vrchlického, před Rudolfinem stojí jeho pomník A. Dvořáka a opuková socha Karla IV. zdobí předsíň rektorátu Univerzity Karlovy. Jeho lehké, poetické kresby posloužily jako ilustrace prózy i poesie.
| „ | Wagner miloval hudbu a básně a ty mu lásku vracely. Jeho sochy dívek jsou vylehčeny milostnou písní, kterou poslouchají lidské oči. Byl sochařem, který psal básně do kamene, a básníkem, který místo rytmů tesal sochy. | “ |
| — Jaroslav Seifert [1] | ||
Sochy (výběr)[editovat | editovat zdroj]
- Ležící torzo, 1935
- Poezie, 1936 - Velká cena na Světové výstavě v Paříži 1937
- Oblaka a Země, 1938
- Útisk, 1944
- Utrpení, 1947
- Pomník Antonína Dvořáka před Rudolfinem Praha, 2000
- Pomník povstání ve Světlé Hůrce ve Slezsku, 1928–29
- Pomník Jaroslava Vrchlického na Petříně v Praze, 1936–56 (1936 1. cena v soutěži)
- Pomník Bedřicha Smetany v Karlových Varech, 1936–49 (1936 1. cena v soutěži)
- model náhrobku sv. Vojtěcha pro chrám sv. Víta (čestná cena, nepřijal)
- Pomník padlým ve Dvoře Králové, 1948–54
- Pomník Karla IV. pro Karolinum, 1948 (Alšova cena hl. města Prahy)
Bibliografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]
- K opravě Braunových soch v Betlémě, Volné směry 33, 1937, s. 6-10
- Braunův Betlém v Kuksu, Volné směry 33, 1937, s. 78-82
- K posmrtné výstavě díla Josefa Mařatky, Volné směry 34, 1938, s. 244-250
- Sochař Václav Antoš, Volné směry 35, 1938-40, s. 139-140
- Výběr drobné plastiky z prací SVU M8nes, kat. výstavy Praha 1943
- Monumentalita v sochařství, Volné směry 39, 1947, s. 172-202
Galerie[editovat | editovat zdroj]
J. Wagner, Jaroslav Vrchlický - Vyhlídková cesta na Petříně v Praze
Josef Wagner, Smutné jaro (1942)
Josef Wagner, Studie k podzimu, GMU Roudnice n/L
.jpg){kind=small}
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 328–9
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1659-1660, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
- J. Pečírka, Sochař Josef Wagner. Praha 1959
- Petr Wittlich, České sochařství ve XX. století, Praha 1978 (s. 209-214, 216-218)
- Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 307, 357–366, 374, 509
- J. M. Tomeš, Sochař Josef Wagner. Praha 1985
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Wagner ve Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Wagner
- Heslo Josef Wagner v databázi Libri
- Informační systém abART: Wagner Josef
