Přeskočit na obsah

Josef Páta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Profesor PhDr. Josef Páta
Narození27. srpna 1886
Litomyšl
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí24. června 1942 (ve věku 55 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Příčina úmrtístřelná rána
Povolánípedagog a spisovatel
Národnostčeská
Alma materUniverzita Karlova
Tématasorabistika
Příbuzníbratr František Páta
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Páta (27. srpna 1886 Litomyšl[1] – 24. června 1942 Praha) byl český lingvista, slavista, bohemista, bulharista, paleoslovenista, literární historik, publicista, překladatel, knihovník, vysokoškolský pedagog a především sorabista.[2]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině dělníka Františka Páty a Viktorie rozené Vávrové. Měl bratra Františka Pátu.

Po gymnaziálních studiích v Litomyšli (1896–1904) vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) v letech 1904–1909 bohemistiku a moderní filologii se zřetelem k slavistice. U Adolfa Černého absolvoval kurzy lužické srbštiny[3] a své znalosti si rozšířil v rámci studijních pobytů na univerzitách v Lipsku, Záhřebu, Bělehradě a Sofii.[4] Roku 1909 získal na FF UK titul PhDr. (Disertační práce Záměna genitivu za akuzativ v staroslověnštině a staročeštině).[5]

Poté až do roku 1918 (s přestávkou 1914–1916, kdy sloužil v armádě)[3] působil jako středoškolský profesor na Českoslovanské obchodní akademii v Praze a v letech 1918–1919 na pražském gymnáziu v Křemencově ulici.[6] Od roku 1917 do 1920 byl lektorem bulharštiny na ČVUT. V roce 1920 nastoupil ve stejné pozici rozšířené o lužickou srbštinu na FF UK, kde byl po habilitaci (1922) jmenován docentem (1922–1933) a prvním mimořádným profesorem (1933–1942)[6] stolice lužickosrbského jazyka a literatury Univerzity Karlovy. Souběžně přednášel též bulharistiku.[7] Jeho pozornost byla zaměřena i na problémy bohemistické a kulturní styky česko-jihoslovanské.[4] Podílel se rovněž na reedicích Gebauerových školních mluvnic češtiny.[8]

Jako sorabista publikoval jak odborné, tak popularizační práce o lužické srbštině, ale také povšechně o Lužických Srbech a jejich životě. Ve věci Lužických Srbů se angažoval nejen společensky, ale i politicky: v roce 1919 například v rámci spolkové činnosti veřejně vyzval k vytvoření samostatného lužického státu.[2] V posilování vztahů mezi slovanskými národy, zejména mezi Čechy a Lužickými Srby, pokračoval i po zbytek života, kritizoval například útlak Lužických Srbů nastupujícím nacismem.

V období protektorátu mu bylo okupačními úřady zakázáno přednášet, po uzavření českých vysokých škol pracoval jako publicista[3] a navázal již na podzim 1939 spolupráci s domácím odbojem[9] a v knihovně Národního muzea v Praze.[10] V rámci druhé heydrichiády pak byl 9. června 1942 zatčen a po krátkém věznění v Terezíně popraven 24. června na Kobyliské střelnici.[9] Dne 2. července 1942 byl tamtéž popraven jeho bratr František Páta.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Výběrová bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Zlomek evangelistáře XII. stol. Sofijské národní knihovny (č. 397): studie gramaticko-lexikální (1915)
  • Několik kapitol z dějin styků česko-bulharských (1917)
  • Lužice (1919, 1946; v lužické srbštině 1920 [překlad Jurij Wicaz],1923, v bulharštině 1924)
  • Z dějin Lužických Srbů v Lipsku (1919)
  • Krátká příručka hornolužické srbštiny (1920)
  • Lužickosrbská čítanka (1920)
  • Serbska čitanka (1920)
  • Kapesní slovník Lužicko-česko-jihoslovanský a česko-lužický (1920)
  • Bulharský národní básník Ivan Vazov (1921)
  • Úvod do studia lužickosrbského písemnictví (1925)
  • Jaroslav Vrchlický a Lužice (1927)
  • Introduction à l’étude de la littérature des Serbes de Lusace: [Résumé du texte lusacien] (1929)
  • Josef Dobrovský a Lužice (1929)
  • Co má každý vědět o dnešní Lužici (1930, 1932)
  • Aus dem kulturellen Leben der lausitzer Serben nach dem Weltkriege (Bautzen, 1930)
  • Les Serbes de Lusace: Littérature et culture aprés la Grande guerre (Genéve, 1933)
  • Bulharské písemnictví ve XX. století (1934)
  • Naše styky s Lužicí: jubilejní sborník (s Vladimírem Zmeškalem, 1934)
  • Lužice, Československo a Slovanstvo (1935)
  • Lužická otázka (1936)
  • Lužické stati (1937)

Překlady

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky a povídky – František Xaver Meško; ze slovinštiny; úvodem opatřil Jan Máchal. Praha: Jan Otto, 1906
  • Člověk, jenž se nikomu nehodil – Anton Strašimirov; z bulharštiny; in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 89. Praha: J. R. Vilímek, 1915
  • Pominulý – Nikola Šivarov; z bulharštiny; in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 92. Praha: J. R. Vilímek, 1916
  • Vojna – Jurij Kubščan; z lužické srbštiny; in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 96. Praha: J. R. Vilímek, 1916
  • Víra – František Xaver Meško; in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 97. Praha: J. R. Vilímek, 1916
  • Blotowski pućnik lužička Blata = Stručný průvodce po dolnolužických Blatech – A. Domanja; z lužické srbštiny; upravil do tisku a opatřil úvodem. Praha: Klub Čsl. turistů, 1920
  • O bulharském národním duchu a jeho projevech – Christo Gandev; z bulharštiny. Praha: Československo-bulharská vzájemnost, 1934

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ AUTHOR, Unknown authorUnknown. Čeština: SOA Zámrsk, matrika N 1881–1888 územní rozsah: Litomyšl a předměstí (Dolní předměstí, Horní předměstí, Lány, Zahájí, Záhradí), str.210. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  2. ↑ a b CHODĚJOVSKÝ, Jan. Josef Páta. Akademický bulletin [online]. 2011-01-25 [cit. 2013-05-15]. Roč. 2011. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, s. 490.
  4. ↑ a b Československá slavistika v letech 1918–1939, s. 280.
  5. ↑ Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III. (1908–1916). is.cuni.cz [online]. [cit. 2023-02-13]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 227.
  7. ↑ Český biografický slovník XX. století II, s. 522.
  8. ↑ Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, s. 491
  9. ↑ a b Český biografický slovník XX. století II, s. 523.
  10. ↑ Karel Sklenář, Obraz vlasti příběh Národního muzea. Praha 2005

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Padesát let universitního profesora Josefa Páty, českého slavisty a slovanského pracovníka – uspořádal Vladimír Zmeškal. Praha: Společnost přátel Lužice, 1936
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760: biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 364–366. 
  • Josef Páta: život a dílo [rukopis] – Jiří Podařil. 1975
  • Josef Páta a Litomyšl – Jiří Podařil; úvod Jindřich Růžička; fotografie Josef Hýbl. Litomyšl: Městské muzeum, 1976
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Československá slavistika v letech 1918–1939. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 469 s. S. 146, 280–281. 
  • Josef Páta: 1886–1942: písemná pozůstalost – zpracovala Dana Oulehlová. Praha: Literární archiv Památníku národního písemnictví (PNP), 1989. 19 s.
  • Josef Páta: bibliografický soupis publikovaných prací s přehledem jeho činnosti – Jan Petr a Milena Týlová; recenzovali Zdeněk Urban, Mirjam Moravcová. Praha: Univerzita Karlova, 1990
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN 80-85268-69-8. S. 79–81, 194, 288. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: II. díl: K–P. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 522–523. 
  • OPELÍK, Jiří, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3/II. P–Ř. Praha: Academia, 2000. 733–1522 s. ISBN 80-200-0708-3. S. 805–811. 
  • Soupis osobního fondu. D. 3, Kulturní rada Národního souručenství 1939–1944. František Baťha 1909–1985; Nina Bonhardová 1907–1981; František Borový 1874–1936. Soupis nakladatelského archivu: František Daneš 1807–1892; Václav Dlouhý 1844–1918; Karel Doskočil 1908–1962; Květuše Drábková 1918; Jindřich Fleischner 1879–1922; Jiří Ježek 1901–1963; Jaroslav Jíhlavec 1901–1980; Edmund Břetislav Kaizl 1836–1900; Anna Císařová–Kolářová 1887–1963; Prokop Knobloch 1800–1880; Zdenka Košáková 1899–1945; JUDr. Josef Kubálek 1909; Ladislav Navrátil 1892–1980; Josef Páta 1886–1942; Václav Popelka 1866–1946; František Faustin Procházka 1749–1809; Božena Rotterová 1921–1980. Praha: Literární archiv PNP, 2000
  • Josef Páta: 1886–1942: soupis osobního fondu – Dana Holmanová: Literární archiv PNP, 2001
  • Josef Páta: 1886-1942: soupis osobního fondu. 2. díl – zpracovala Liběna Šolcová. Praha: Literární archiv PNP, 2001
  • DOROVSKÝ, Ivan. Slavista Josef Páta. Boskovice: Albert, 2003. 102 s. ISBN 80-7326-014-X. 
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. 
  • Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. sv. Praha: Mladá fronta, 2007. 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4. S. 166. 
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 490–492. 
  • Pražské sorabistické studie: k 60. výročí úmrtí Adolfa Černého (1864–1952) a 70. výročí úmrtí Josefa Páty (1886–1942) / Marcel Černý a kol. Praha: Společnost přátel Lužice: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy: Budyšín: Serbski institut, 2013. 173 s. ISBN 978-80-905626-0-8.
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 209. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Páta&oldid=23970441“