Jiří Haleš

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ing. Jiří Haleš
Narození18. srpna 1936 (87 let)
Praha; ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Vzdělánímaturita; VŠCHT
Alma materVŠCHT
Povoláníchemik
Zaměstnavatelé
  • Chemické závody Sokolov;
  • Geologický průzkum;
  • Výzkumný ústav silnoproudé elektrotechniky Běchovice;
  • Tesla Holešovice;
  • Projektový ústav dopravních a inženýrských staveb (PUDIS)
Domovské městoPraha
TitulIng.
Oceněnímedaile za zásluhy České speleologické společnosti[1]
Webhttp://www.hales.wz.cz/
Motto: „Co jsem vydělal jako chemik, utratil jsem při snažení o ochranu přírody. Snad se podařilo trochu oddálit to, co nakonec stejně přijde.“[2] „Celý život jsem usiloval o ochranu přírody, ale pokud to půjde takto dál, brzy již nebude co chránit.“[3]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jiří Haleš (* 18. srpna 1936 Praha) je český chemik, projektant, herpetolog, jeskyňář (speleolog), fotograf, cestovatel, znalec Sahary a ochránce přírody.[4]

Stručný životopis[editovat | editovat zdroj]

Jiří Haleš se narodil v pražských Holešovicích do úřednické rodiny dne 18. srpna 1936 a po maturitě na gymnáziu vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v Praze–Dejvicích.[2][3] Po povinné vojenské službě a krátké praxi v chemickém provozu nastoupil v Praze jako inženýr chemie do Tesly Holešovice a po srpnu 1968 (v době začínající normalizace) pak přešel do Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb (PUDIS).[2] Ve svém volném čase hodně cestoval do zahraničí (Jugoslávie, Francie, Alžír, Sahara, oblast Tassíli), fotografoval a aktivně se zapojoval do aktivit souvisejících s ochranou přírody (speciálně plazů).[3] Na Slovensku a v Chorvatsku se zasloužil o vyhlášení několika chráněných oblastí.[1] Oba tyto zájmy pak později zúročil v odborných statích a populárně–naučných publikacích doplněných hojnou obrazovou dokumentací.[2][3] V 60. letech 20. století se stal členem Krasové sekce ochrany přírody Společnosti Národního muzea (dnes Speleologické společnosti),[3] kde se ve vápencových lokalitách věnoval jeskyňářským průzkumům.[2] Během srpnové okupace Československa v roce 1968 pořídil cyklus reportážních fotografií, které se mu podařilo následně publikovat v Jugoslávii.[2] V roce 1974 byl členem oficiální československé expedice do Ekvádoru k sopce Cotopaxi a z Ekvádoru neoficiálně navštívil letecky souostroví Galapágy. Na přelomu 70. a 80. let 20. století „partyzánským způsobem“ zorganizoval v Jugoslávii výstavu o problematice ochrany plazů.[2] Během sametové revoluce v roce 1989 se zapojil do protikomunistických protestů a nadále působí v oblasti ochrany přírody.[2]

Podrobný životopis[editovat | editovat zdroj]

Studia, vojna, zaměstnání[editovat | editovat zdroj]

Jedna z budov VŠCHT v pražských Dejvicích

Jiří Haleš se narodil 18. srpna 1936 v pražských Holešovicích do úřednické rodiny.[2] Ještě v předškolním věku se naučil číst a po absolvování povinné školní docházky nastoupil ke středoškolskému studiu na čtyřletém gymnáziu, kde jej nejvíce zajímala biologie, chemie a na pražském Petříně byl členem astronomické společnosti.[1] Po složení maturity nastoupil k vysokoškolskému studiu na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze, které ukončil s diplomem inženýra chemie.[5] [6]

Jeho kladný vztah k plazům se projevoval již v předškolním věku, kdy zkoumal u svých prarodičů v Blatné užovky obojkové a později v gymnazijním věku si dokonce na školní brigádě v Harrachově ochočil zmiji, kterou demonstrativně nosil v kapse jako krotkou užovku.[5] Později jej jeho láska k hadům přiměla k založení (spolu s Jiřím Rotterem) Zájmového kroužku teraristů při ZOO Praha. [5] Za poznáváním plazů jezdil často na Slovensko, vybaven podrobnými fotokopiemi předválečných vojenských speciálních map pohraničí (v měřítku 1:25 000) a fotoaparátem s teleobjektivem. Krátce po získání titulu Ing. chemie na pražské VŠCHT jej v Devínské Nové Vsi a potom i u sovětské hranice bývalé Podkarpatské Rusi zatkli pohraničníci pro podezřelé chování, které se ale nakonec vysvětlilo „zájmem o hady“.[5] Zájem o plazy a ochrana přírody jej provázejí celým životem.[6]

Povinnou vojenskou prezenční (půlroční) službu nastoupil Ing. Jiří Haleš v roce 1960 u chemického útvaru na letišti v Pardubicích. Po skončení vojenské služby jej (jako dělníka) umístěnka nasměrovala do chemických závodů Sokolov na provoz dusíkatého vápna. Haleš tehdy trpěl vazomotorickou rýmou[p. 1] a pobyt v agresivním prostředí chemického provozu musel nakonec po třech měsících ze zdravotních důvodů ukončit.[5] V Praze, kam se přesunul, pracoval nejprve jeden rok v analytické laboratoři Geologického průzkumu, pak přešel do Výzkumného ústavu silnoproudé elektrotechniky Běchovice, kde se zabýval praktickou tvorbou ultravakuua pro polovodičové technologie.[5] Potom pracoval ve výzkumu světelných zdrojů v Tesle Holešovice. Ve svém volném čase se ale věnoval hlavně přírodovědným expedicím.[5]

Speleologie[editovat | editovat zdroj]

Vápencová Plešivecká planina s četnými krasovými jevy (součást Slovenského krasu) mezi Rožňavou, Štítnikem a Plešivcem

A byl to právě Jiří Haleš, kdo se v 60. letech 20. století jako první spustil na horolezeckém laně do 30 metrů hluboké propasti Veľká Peňažnica[p. 2] na Plešivecké planině ve Slovenském krasu.[5] Předseda Krasové sekce Sboru ochrany přírody Společnosti Národního muzea (dnes Speleologická společnost) RNDr. František Skřivánek[p. 3] byl fotografickým materiálem, který Haleš v propasti pořídil, příjemně překvapen a nabídl Halešovi členství v jeskyňářské organizaci.[5][6] Během členství v této organizaci se Ing. Jiří Haleš účastnil dalších sestupů do málo probádaných propastí a pořizoval dokumentaci nově objevovaných jeskyní. Na Slovensku zmapoval osmnáct do té doby vcelku neznámých propastí.[1] O metodice stereofotografie v krasovém podzemí dokonce Jiří Haleš referoval na mezinárodním speleologickém kongresu.[5]

Jugoslávie[editovat | editovat zdroj]

Krápníková výzdoba Postojenské jeskyně ve Slovinsku
Macarát jeskynní (neboli „seskynní salamandr“) v nádrži vivária v jeskynním parku Postojna ve Slovinsku

V roce 1964, v době lokálního uvolnění politického ovzduší v totalitním komunistickém Československu spojeného s širšími možnostmi cestování do zahraničí, se Ing. Jiří Haleš snažil o vycestování do tehdejší Jugoslávie, která se československým jeskyňářům a herpetologům jevila jako dosud neprobádané teritorium.[6] Potřebné peníze na cestu získal Haleš prodejem svého fotoaparátu značky Praktica jednomu středoškolskému profesoru ze Zagrebu a nutný oficiální „zvací dopis“ obdržel od Muzea krasu v Postojně ve Slovinsku.[5] Díky místnímu biospeleologu dr. Egonu Pretnerovi[p. 4] pak mohl Haleš navštívit rozsáhlý krasový jeskynní systémem poblíž obce Postojna ve Slovinsku (tzv. Postojenská jeskyně) a vidět i místní raritu – endemického obojživelníka zvaného macarát jeskynní, který se tu vyskytuje.[5] Do slovinské Postojny se pak Haleš podíval vícekrát a přivážel tam místním speleologům české čtyřkomorové nafukovací kajaky, které s oblibou používali k podzemním plavbám jeskyněmi. (Pokud se kajaku prorazila jedna komora, mohl bez potíží plout jen s pomocí těch třech zbývajících, což jej činilo svým způsobem „nepotopitelným“.)[5] Během těchto pobytů získal Jiří i potřebnou praktickou znalost slovinštiny.[5]

Francie, Alžír, Sahara[editovat | editovat zdroj]

Alžírská poušť - Národní park Tassili

V Jugoslávii se při stopování na silnici seznámil s dvěma francouzskými studenty s nimiž si nějakou dobu dopisoval a kteří jej, poté, co Jiřího v Československu navštívili, pozvali na speleologickou exkurzi do Francie. (Pozvánka platila pro tři osoby.) Po skončení exkurze se pak z Marseille v roce 1967 dostala skupinka lodí do Alžíru. (Zpáteční cestu měli zajištěnou letenkou s volným termínem letu z Alžíru do Prahy.)[5] Na Sahaře prožili 33 dní, najezdili stopem asi 5 tisíc kilometrů a dostali se až do Hoggaru (2 tisíce km od pobřeží).[5][p. 5]

Saharu navštívil Haleš později ještě celkem pětkrát.[5] Druhá výprava byla šetičlenná (účastnil se jí i český přírodovědec, zoolog, Otakar „Ralf“ Leiský se svojí chotí RNDr. Milenou Leiskou) a vedla do pohoří Tassíli (místa, kde jsou prehistorické skalní kresby). Po návratu do vlasti předali badatelé alžírské straně své cestovní poznatky a upozornili na vhodnost vyhlásit v oblasti Tassíli národní park.[5] Skutečnost, že jako cestovatelé ze Svazu pro ochranu přírody a krajiny' navázali s Alžírem oficiální kontakty, otevřela (navzdory v Československu probíhající normalizaci) Halešovi (a jeho kolegům) dveře k dalším cestám do Alžírska. Během páté expedice se skutečně setkali s ředitelem národního parku Tassíli dr. Kerzabim a šestá výprava se uskutečnila již na bázi oficiálního pozvání v rámci kulturní dohody mezi oběma zeměmi (a na útraty alžírské strany).[5]

Srpen 1968 a PUDIS[editovat | editovat zdroj]

Během probíhající okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy (těsně kolem 21. srpna 1968) se Haleš pohyboval s fotoaparátem (Praktica, širokoúhlý objektiv a teleobjektiv) po pražských ulicích a pořizoval snímky, které mu pomáhali zpracovávat jeho kolegové v Tesle Holešovice.[6] Tyto srpnové fotografie provezl Haleš promptně do Jugoslávie, kde je prodal časopisu Jednota (český časopis vycházející v Daruvaru) a Záhřebskému Věstníku. Za utržené peníze pobýval Haleš v Jugoslávii asi měsíc a nakonec se vrátil zpět do okupovaného Československa.[5]

Po sovětské okupaci, když nastalo v Tesle Holešovice období personálních čistek a prověrek, změnil Ing. Jiří Haleš pracoviště. Z Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky přes Národní muzeum[p. 6] přešel do Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb (PUDIS) do laboratoře korozního průzkumu (později oddělení inženýrské ekologie).[5] (Pozice byla zajištěna jen na půl roku jako záskok za původního pracovníka, který byl tou dobou na Kubě.[5])

Ekvádor, Galapágy[editovat | editovat zdroj]

Ekvádorská sopka Cotopaxi
Darwinovo jezero na ostrově Isabela poblíž zátoky Tagus, Galapágy

V roce 1974 se Haleš účastnil desetičlenné expedice (vyslané československým ministerstvem kultury) do Ekvádoru. Cílem expedice Cotopaxi' byl prvosestup do kráteru nejvyšší činné sopky Cotopaxi. Expedice svůj úkol splnila a Haleš spolu s dalšími třemi členy expedice podnikl ještě z Ekvádoru neoficiální leteckou návštěvu souostroví Galapág. Pro tamní správu národního parku (a Darwinovu stanici) vytvořili cestovatelé ekovýchovnou ochranářskou tiskovinu primárně určenou k distribuci osídlencům ostrovů.[5][6]

Tis[editovat | editovat zdroj]

Dobrovolná organizace Tis – Svaz pro ochranu přírody a krajiny – (vzniklá v roce 1969) byla zrušena v roce 1979. (Pod záštitou této organizace bylo možno cestovat za hranice Československa.) Jiří Haleš se svojí skupinou z Tisu přešel nejprve pod Český svaz chovatelů (byl součástí Národní fronty) a po třech letech pak do cílového Českého svazu ochránců přírody. Jako jeho člen mohl cestovat do ciziny častěji než jednou za tři roky.[5] Dva roky po sobě se mu během normalizace podařilo navštívit Záhřeb, ale do Alžírska se mu to (po zrušení Tisu i přes Alžírskem požadované pokračování československé spolupráce při ochraně saharské přírody) už nepodařilo.[5]

Ochrana plazů[editovat | editovat zdroj]

Výstava o problémech ochrany plazů, kterou Haleš organizoval, byla určena pro Národní technické muzeum a později měla být přemístěna do Záhřebu. Výstava se ale (po zrušení Tisu plného „politicky problémových“ osob) v tuzemsku nekonala. A byl to Ing. Jiří Haleš, kdo do svého nově zakoupeného osobního vozu značky Trabant combi celou výstavu uložil a přejel s ní do Jugoslávie. Pro jistotu byl ale vybaven nepříliš věrohodnou listinou se souhlasem náměstka ministra kultury (namísto požadované propustky od Státní kulturní propagace).[5] Výstava pašovaná v Trabantu byla úspěšná a putovala ze Záhřebu přes celou tehdejší Jugoslávii.[5]

Rok 1989 a 90. léta 20. století[editovat | editovat zdroj]

Logo České speleologické společnosti

Ing. Jiří Haleš se účastnil v roce 1989 všech v Praze konaných protestních akcí s výjimkou té 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Po sametové revoluci se dál angažuje v ochraně přírody jako člen Českého svazu ochránců přírody.[5][1] Od roku 1997 provozuje v Praze 8 ekocentrum „Poznáním k ochraně“.[1][p. 7] Ing. Jiří Haleš je nositelem medaile za zásluhy České speleologické společnosti.[1]

Publikační činnost[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 1978 vydalo nakladatelství Pressfoto Halešovu knihu Stopy v písku pojednávající o Sahaře[6] a její floře a fauně. Obrazová publikace pojednává kromě toho i o příčinách rozšiřování pouště a popisuje snahy o ochranu saharské přírody a kulturních památek nacházejících se na jejím území.[11]

Článek o užovce Aeskulapově uveřejněný v časopise Vesmír přečetl šéfredaktor nakladatelství Albatros Ludvík Souček a inicioval tak vznik Halešovy knížky o hadech (Moji přátelé hadi, vydáno v roce 1980).[5][6] Publikace byla vybavena mnoha fotografiemi hadů, obsahovala vyprávění o pověrách a mýtech, které mají s plazy spojitost. Kromě toho v ní autor popisuje způsob života hadů a jejich význam pro zachování rovnováhy v přírodě.[11]

V roce 1982 v edici Kamarád v nakladatelství Mladá fronta publikoval Haleš knihu Sahara není jen písek.[5] Zde zúročil svoje zážitky i fotografie z šesti expedic do Alžírska a Sahary, kterých se účastnil jako člen Svazu pro ochranu přírody a krajiny.[11]

Knihy (chronologicky)[editovat | editovat zdroj]

  • HALEŠ, Jiří. Stopy v písku = Traces sur le sable. Vydání 1. Praha: Pressfoto, 1978; 85 stran + 64 stran obrazových příloh
  • HALEŠ, Jiří. Moji přátelé hadi. 1. vydání. V Praze: Albatros, 1980; 188 stran.
  • HALEŠ, Jiří. Sahara není jen písek. 1. vydání. Praha: Práce, 1982; 145 stran. Kamarád.
  • HALEŠ, Jiří. Malé vzpomínání s odstupem a nadhledem pokud ještě paměť trochu slouží: pokus o stručný "životopejsek", aneb, kdo je mladý, má rád hady. Praha: TIS, 2009 11 stran; ISBN 978-80-86915-12-8.
  • HALEŠ, Jiří. Ochrana plazů v okolí lidských sídel, aneb, Proč nemáte na zahradě ještěrku, slepýše nebo užovku?. Praha: Český svaz ochránců přírody, 2009; 23 stran; ISBN 978-80-86770-35-2.[11]
  • HALEŠ, Jiří. Ochrana plazů v okolí lidských sídel, aneb, Proč nemáte na zahradě ještěrku, slepýše nebo užovku?. Praha: Český svaz ochránců přírody, 2015; 23 stran.
  • HALEŠ, Jiří. Co se tenkrát nemohlo napsat. 1. vydání. V Brně: CPress, 2023; 167 stran; ISBN 978-80-264-4557-9.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Vazomotorická rýma: Jedná se o chronickou nealergickou (idiopatickou) rýmu, jejímž hlavním rysem jsou přicházející a odcházející (intermitentní) ataky kýchání spojené s vodnatým výtokem z nosu a překrvením nosní sliznice. Tyto epizody nastávají v souvisloti s přecitlivou reakcí těla na příliš suché ovzduší, látky znečišťující ovzduší (pyl, prach, plísně, zvířecí srst), horká nebo kořeněná jídla, alkohol, silné emoce a některé léky.[7]
  2. ↑ Propast Veľká Peňažnica se nachází na východním okraji Plešivecké planině ve Slovenském krasu. Z nadmořské výšky 667 metrů, kde se nachází vchod do propasti, se speleolog může spustit až k dómovitému prostoru v hloubce 33 metrů. Celková hloubka jeskyně s bohatou sintrovou výzdobou je 65 metrů.[8]
  3. ↑ RNDr. František Skřivánek (* 23. prosince 1933 Praha – 31. ledna 2023) byl původně český přírodovědec (geolog a speleolog), který se později začal zabývat geografií, heraldikou, genealogií a historií rytířských řádů. Byl členem Suverenního řádu svatého Jana Jerusalemského z Rhodu a Malty.[9]
  4. ↑ Egon Pretner (22. února 1896 Terst – 4. února 1982 Lublaň) byl jugoslávský entomolog, koleopterolog a speleolog
  5. ↑ Z této první expedice přivezla skupinka cestovatelů do vlasti i některé vzácné exempláře, například: zmije rohaté (Cerastes cerastes) i zmije bezrohé rodu Cerastes, štíhlovky Psammophis, pouštní rybičky Scincus scincus, agamy, chameleony a trnorepy.[5]
  6. ↑ Národní muzeum si od Tesly Holešovice vyžádalo kádrové materiály týkající se Ing. Jiřího Haleše. Haleš ale do Národního muzea vůbec fyzicky nenastoupil a přešel rovnou do PUDISu. Kádrové materiály do PUDISu sice došly, ale prověřovatelé z Tesly Holešovice díky Národnímu muzeu ztratili čas a z dalšího stopování těchto listin tak sešlo. Prověrkami v PUDISu Ing. Haleš prošel, neboť jej tam nikdo (jakožto nového pracovníka) neznal a v kádrových materiálech toho zas až tak moc o jeho osobě ke čtení nebylo.[5]
  7. ↑ Základní organizace Českého svazu ochránců přírody (ZO 01/68) zřídila v roce 1997 v Praze 8 Ekocentrum "Poznáním k ochraně" s biostaničkou a ekovýchovou v objektu na adrese: Kokořínská 58/2, 182 00 Praha-Ďáblice.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g JANICKI, Klára. Lidi, nemnožte se! [online]. Web Prahy 7, 2019-05-27, rev. 2019-05-28 [cit. 2023-08-12]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i Jiří Haleš (stručný životopis) [online]. Paměť národa cz, 2011, rev. 2014 [cit. 2024-01-05]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e Jiří Haleš (*1936) [online]. Databáze knih cz [cit. 2023-08-12]. Dostupné online. 
  4. ↑ Jiří Haleš (* 18. 8. 1936 Praha) – Ing. chemie, projektant, herpetolog, jeskyňář, fotograf, znalec Sahary a ochránce přírody. [online]. Databáze autorit NK ČR [cit. 2023-08-02]. Identifikační číslo: jk01033224. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af VÁLEK, Filip. Ing. Jiří Haleš (* 1936) [online]. web: Paměť národa cz (Příběhy 20. století) [cit. 2023-08-12]. Podrobný životopis. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e f g h Jiří Haleš (* 18.08.1936, Praha–Holešovice) – životopis [online]. Československá bibliografická databáze (ČBDB) [cit. 2023-06-21]. Dostupné online. 
  7. ↑ vazomotorická rýma [online]. [cit. 2024-01-07]. Dostupné online. 
  8. ↑ veľká Peňažnica [online]. Komunitní portál nahuby.sk primárně určený jako atlas slovenských hub a rostlin pro mykology, botaniky, milovníky a fotografy slovenské přírody. [cit. 2024-01-05]. Slovensky. Dostupné online. 
  9. ↑ LENKEY, Anka. František Skřivánek (1933–2023) [online]. Databáze autorit NK ČR [cit. 2024-01-05]. Identifikační číslo: jn20000402224. Dostupné online. 
  10. ↑ Ekocentrum Poznáním k ochraně [online]. [cit. 2024-01-06]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c d Jiří Haleš – vydané knihy [online]. Datbáze knih [cit. 2023-08-12]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jiří_Haleš&oldid=23573298“