Jedovatec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxJedovatec
alternativní popis obrázku chybí
Jedovatec lakový (Toxicodendron vernix)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád mýdelníkotvaré (Sapindales)
Čeleď ledvinovníkovité (Anacardiaceae)
Rod jedovatec (Toxicodendron)
Mill., 1754
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jedovatec kořenující (Toxicodendron radicans) na podzim

Jedovatec (Toxicodendron) je rod rostlin z čeledi ledvinovníkovité. Jsou to dřeviny se zpeřenými střídavými listy a drobnými květy v latovitých nebo hroznovitých květenstvích. Plodem je peckovice. Rod zahrnuje asi 27 druhů a je rozšířen v Asii a Americe.

Jedovatce jsou známy především tím, že jejich šťáva způsobuje při kontaktu s pokožkou alergické reakce a těžké dermatitidy. Účinnými látkami jsou fenolické sloučeniny, urushioly. Nejznámějším zástupcem je severoamerický jedovatec kořenující. Pryskyřice některých druhů je v Asii využívána k výrobě kvalitních a trvanlivých laků.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jedovatce jsou opadavé nebo výjimečně stálezelené, dvoudomé nebo polygamní keře či stromy, případně i dřevnaté liány. Rostliny při poranění roní bělavou, na vzduchu černající šťávu. Listy jsou lichozpeřené, trojčetné nebo výjimečně jednolisté, složené z téměř nebo zcela vstřícných, řapíčkatých nebo přisedlých, celokrajných, zubatých nebo laločnatých lístků. Květy jsou funkčně oboupohlavné nebo jednopohlavné, stopkaté (stopka nečlánkovaná), nejčastěji pětičetné, uspořádané v úžlabních latách nebo hroznech. Květenství je za plodu často převislé. V květech je přítomen kruhovitý nebo laločnatý disk. Kališní lístky jsou na bázi srostlé. Koruna je bílá nebo zelenavá. Tyčinek je pět. Semeník je srostlý ze 3 plodolistů a nese 3 většinou na bázi srostlé čnělky, obsahuje však jedinou komůrku s jediným vajíčkem. Blizny jsou hlavaté. Plodem je bílá, žlutavá nebo šedá, kulovitá nebo ze stran zploštělá, jednosemenná peckovice. Plody jsou lysé, chlupaté nebo i srstnaté. Dužnina (mezokarp) je bílá, voskovitá, s podélnými hnědými pryskyřičnými kanálky. Pecka (endokarp) je tvrdá.[1][2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rod jedovatec zahrnuje 27 druhů. Je rozšířen v Americe a Asii. V Asii sahá areál rodu od západního Himálaje přes Čínu po Japonsko, Sachalin a Kurilské ostrovy a přes Indočínu po Borneo a Jávu. Nevyskytuje se na Nové Guineji, Sumatře a Filipínách.[3] Z Číny je udáváno 16 druhů, z toho 6 endemických.[1] V Americe sahá areál rodu od Kanady přes USA, Mexiko, Střední Ameriku a západ Jižní Ameriky po Bolívii. Vyskytuje se i na Bahamách. Zcela chybí v Brazílii a na většině Karibských ostrovů. V Severní Americe se vyskytuje 5 druhů. Největší areál zde má T. rydbergii, který se vyskytuje v západních i východních oblastech USA a v Kanadě. Rozsáhlý areál ve východní polovině kontinentu má jedovatec kořenující a jedovatec lakový. Výhradně v západních oblastech USA a Kanady roste jedovatec různolaločný.[4][3]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Květy jedovatců jsou opylovány hmyzem. Semena jsou šířena ptáky a savci, kteří vyhledávají plody jako potravu. V Kanadě je vyhledává zejména jeřábek kanadský (Bonasa umbellus) a veverky čikarí červený (Tamiasciurus hudsonicus) a veverka popelavá (Sciurus carolinensis). Semena procházejí jejich trávicím traktem bez poškození a jsou schopna klíčení.[5] V paždí postranních žilek na rubu listů jsou domatia, tvořená shluky chloupků. Obývají je symbiotičtí roztoči.[2]

Obsahové látky a jedovatost[editovat | editovat zdroj]

Dermatitida a otok po kontaktu s jedovatcem kořenujícím

Jedovatce jsou známé tím, že na pokožce způsobují silné alergické reakce. V kmeni, kůře, listech i dalších pletivech rostlin jsou pryskyřičné kanálky, obsahující průsvitnou, na vzduchu černající šťávu. Pokud se šťáva dostane na pokožku, vybudí se imunitní systém a zejména u citlivějších jedinců dochází k tzv. senzibilaci. Při opakovaném kontaktu s rostlinou, při němž se ani nemusí jednat o stejný druh rostliny, pak nastupuje prudká reakce imunitního systému, projevující se dermatitidou. Mechanismus účinku spočívá v navázání účinných látek na bílkoviny v kůži. Vzniklý komplex se stává antigenem, na který pak reagují T-lymfocyty a spouštějí imunitní reakci. Silnější reakce se projevuje zarudnutím a otokem, později dochází k tvorbě puchýřů. Postižené místo často pálí, svědí nebo štípe a silně mokvá. Ve vážnějších případech je zapotřebí hospitalizace. K potřísnění šťávou může dojít nejen přímo při kontaktu s rostlinou, ale i skrz kontaminované oblečení, jiné osoby, zvířata, předměty či např. piliny ze dřeva. Rovněž kouř z hořícího dřeva může být nebezpečný.[6][7][8][9][8]

Účinnými látkami jsou fenolické sloučeniny odvozené od katecholu. Jedná se o skupinu látek s obdobnou strukturou, které jsou hromadně označovány jako urushioly. Základem je katechol, na nějž je na 3. uhlíku navázán nevětvený, nasycený nebo nenasycený postranní řetězec až o 17 uhlících. V jedovatci kořenujícím je obsažen 3-pentadecylkatechol, zatímco v jedovatci různolaločném 3-heptadecylkatechol.[7][10]

Jedovatce přinášejí nemalé ekonomické ztráty. Např. v Kalifornii je jedovatec různolaločný hlavní příčinou kompenzací pracovníkům za zdravotní újmu při výkonu práce. Počet případů dermatitidy zapříčiněných v USA jedovatcem převyšuje počty všech ostatních případů dohromady.[7][2][11]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rod Toxicodendron je v rámci čeledi Anacardiaceae řazen do podčeledi Anacardioideae a rozsáhlého tribu Rhoeae.[12] V minulosti byl vřazován do rodu Rhus, výsledky molekulárních studií však takové řešení nepodporují. Nejblíže příbuzné rody jsou Actinocheita, Malosma, Pistacia, Rhus, Schinus a Searsia.[13]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Dřevo jedovatce voskového

Pryskyřice jedovatce lakodárného a jedovatce voskového je v Číně, Myanmaru, Thajsku i Japonsku k přípravě kvalitního a trvanlivého laku, používaného zejména na různé umělecké a řemeslné výrobky. Tyto předměty však mohou i po letech spustit u citlivých jedinců nepříjemnou alergickou reakci. Asijský jedovatec voskový unikl v Brazílii z kultury do volné přírody a stal se invazním druhem.[2][1]

Jedovatce jsou občas vysazovány i jako okrasné rostliny, při výsadbě je však mít na paměti bezpečnostní hledisko. S některými druhy se lze setkat v českých botanických zahradách. Nejčastěji je jako sbírková dřevina pěstován jedovatec kořenující a jedovatec lakodárný, výjimečně i jedovatec východní nebo jedovatec dubolistý.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c MIN, Tianlu; BARFOD, Anders. Flora of China: Toxicodendron [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d KUBITZKI, K. (ed.); BAYER, C. (ed.). The families and genera of vascular plants. Vol. 10. Berlin: Springer, 2011. ISBN 978-3-642-14396-0. (anglicky) 
  3. a b Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Plants Database [online]. USDA. Dostupné online. (anglicky) 
  5. PENNER, Rodney; MOODIE, G. Eric E.; STANIFORTH, Richard J. The dispersal of fruits and seeds of poison-ivy (Toxicodendron radicans) by Ruffed Grouse (Bonasa umbellus) and Squirrels (Tamiasciurus hudsonicus and Sciurus carolinensis).. Canadian Field-Naturalist. 1999, čís. 113. Dostupné online. 
  6. BLACKWELL, JR., Will H.; DODSON, Calaway H. Flora of Panama: Anacardiaceae. Annals of Missouri Botanical Garden. 1967, čís. 54. 
  7. a b c MITCHELL, John D. The Poisonous Anacardiaceae Genera of the World. Advances in Economic Botany. Jan. 1990, čís. 8. Dostupné online. 
  8. a b STEENIS, C. (ed.). Flora Malesiana. Vol. 8, part 3. Leiden, Niederlands: Foundation Flora Malesiana, 1978. (anglicky) 
  9. GARLAND, Tam; BARR, A.Catherine (eds.). Toxic plants and other natural toxicants. [s.l.]: CABI Publishing, 1998. ISBN 0-85199-263-3. (anglicky) 
  10. RESNICK, Steven D. Poison-iwy and poison-oak dermatitis. Clinics in Dermatology. Apr.-June 1986, čís. 4(2). 
  11. GELLIN, G.A; WOLF, C.R.; MILBY, T.H. Poison ivy, poison oak, and poison sumac.. Archives of Environmental Health. 1971, čís. 22(2). 
  12. PELL, Susan Katherine. Molecular systematics of the cashew family (Anacardiaceae). [s.l.]: Louisiana State University, 2004. (anglicky) 
  13. NIE, Z.L. et al. Phylogenetic analysis of Toxicodendron (Anacardiaceae) and its biogeographic implications on the evolution of north temperate and tropical intercontinental disjunctions.. Journal of Systematics and Evolution. 2009, čís. 47(5). 
  14. Dendrologie online [online]. Dostupné online. 
  15. a b Florius - katalog botanických zahrad [online]. Dostupné online. 
  16. Biolib [online]. Dostupné online. 
  17. ŠTÍTNICKÝ, Boris. Adaptogeny.cz [online]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]