Jaroslav Pospíšil (nakladatel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Pospíšil
Jaroslav Pospíšil r. 1881
Narození 13. září 1812
Hradec Králové
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 13. března 1889 (ve věku 76 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Zaměstnavatel Knihkupectví Jaroslava Pospíšila
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Pospíšil (13. září 1812 Hradec Králové13. března 1889 Praha), vl. jm. Jan Pospíšil, byl český tiskař, nakladatel a knihkupec. Od 30. let 19. století pracoval v pražském závodě svého otce Jana Hostivíta Pospíšila, v roce 1842 jej převzal do vlastnictví a velmi jej zvelebil. Vydával především beletrii, povídky pro mládež a učebnice pro nižší třídy; oblíbené byly i jeho časopisy Květy, Pražský posel a Obzor a edice Divadelní bibliotéka. Účastnil se veřejného života (např. jako člen Národního výboru 1848 a předseda pražského grémia knihtiskařů 1861–65). Roku 1871 předal tiskárnu svému zeti Janu Ottovi a ze zdravotních důvodů postupně utlumoval činnost nakladatelství. Byl oceňován pro své vlastenectví, které projevil především péčí o rozvoj české literatury v nepříznivé době.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 13. září 1812 v Hradci Králové s křestním jménem Jan[1] jako nejstarší syn tiskaře a nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila.[2] Studoval nejprve na gymnáziu v rodném městě, kde jeho učiteli byli mimo jiné Václav Kliment Klicpera a Josef Chmela,[3] a pak rok v Praze u Josefa Jungmanna. Vyučil se rovněž sazečem a získal praxi v korektuře. Potom pracoval na různých pozicích v rodinném podniku.[2]

Ve třicátých letech mu otec svěřil řízení svého pražského závodu.[3] Pod Pospíšilovým vedením se knihkupectví v pražské Liliové ulici stalo střediskem českého literárního života. Scházeli se tu mladí spisovatelé, jako např. Karel Hynek Mácha, František Jaromír Rubeš, Josef Kajetán Tyl, Josef Bojislav Pichl a další.[4] Osobní přátelství vázalo Pospíšila zejména s Boleslavem Jablonským a A. J. Vrťátkem.[3] Roku 1837 převzal na tři roky od J. K. Tyla redakci časopisu Květy, který jeho závod vydával již od r. 1834.[1] V letech 1837–39 vydal za redakce B. Jablonského tři ročníky almanachu Vesna.[4]

Roku 1842 se oženil s devatenáctiletou Julií Machytkovou a téhož roku převzal otcův pražský závod do vlastnictví.[4] Pokračoval v rozvoji podniku, například založením vlastního knižního skladu.[2] V letech 1843–47 vydal například dvanáct svazků Tylova Pražského posla, práce Prokopa Chocholouška, Boženy Němcové, Václava Bolemíra Nebeského aj.[4]

V roce 1848 poklesl zájem čtenářů o nepolitickou literaturu, což mělo mimo jiné za následek zánik stěžejního časopisu Květy.[2] Místo něj založil Pospíšil politický časopis Květy a plody pod vedením redaktora K. B. Štorcha. Změnil rovněž Pražský posel na politický list a ve svém podniku tiskl Havlíčkovy Národní noviny.[4] Účastnil se také veřejného dění jako člen nejprve Svatováclavského, později Národního výboru.[2]

Nástup reakce po roce 1848 vedl k zániku řady nakladatelství; Pospíšil pokračoval jako jeden z mála.[3] Politické časopisy byly zastaveny a ostatní zápasily s nedostatkem čtenářů. Pokus o obnovu Květů a Pražského posla skončil nezdarem; tentýž osud potkal i nový časopis Obzor (s redaktorem K. B. Štorchem), který se měl stát konkurencí Musejníku. Některé z vydaných knih byly konfiskovány, což způsobovalo hospodářské ztráty. Například v letech 1850–52 vycházel u Pospíšila na pokračování Rittersbergův Kapesní slovníček novinářský a konversační, ale vydávání bylo úředně zastaveno u písmene M[2] (údajně kvůli heslu Malefikant — zločinec, zlosyn — které vyvolalo nelibost vojenské vlády).[4][5] a příslušný díl zabaven.[2] Úspěch naopak v této době slavila Babička Boženy Němcové (první vydání v roce 1855)[6], Jablonského Básně, Erbenova Kytice (první vydání 1853), reedice Domácí kuchařky Rettigové (vydáváno od roku 1826) a další díla. Velký ohlas měla i edice Divadelní bibliotéka, která přinášela řadu dramatických děl v příznivé ceně a byla využívána zejména kočovnými divadelními společnostmi.[3]

Po ukončení Bachova absolutismu se Pospíšil opět vrátil do veřejného života. V letech 18611865 zastával funkci přednosty pražského grémia knihtiskařů, poté ale odstoupil pro zaneprázdněnost.[2] Do konce života byl předsedou spolku knihkupců. Roku 1869 zasedal jako porotce v tiskovém soudním sporu proti novináři A. Polákovi z časopisu Pokrok; jménem poroty pak vyhlásil osvobozující rozsudek, což vyvolalo velký ohlas na veřejnosti.[4]

V březnu 1871 předal tiskárnu svému zeti Janu Ottovi,[7] a po čase i knihkupectví. Nakladatelství si ponechal; protože však byl zvyklý většinu práce vykonávat sám, klesala s jeho zhoršujícím se zdravím i nabídka nových titulů.[3] Zemřel 13. března 1889 po krátké nemoci na zánět mozkových blan. Pohřben byl na Olšanech.[2]

Význam a hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Pospíšil byl oceňovaný pro své vlastenectví, svědomitost a horlivost, s nimiž přispěl k rozšíření a zdokonalení českého jazyka a literatury v jejich obtížných začátcích.[2] Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století bylo více překladů než původních děl a jejich kvalita byla tak nízká, že — slovy Jana Nerudykorektor byl často důležitější než spisovatel. Pospíšil byl v této situaci mužem na svém místě — dbal o jazykovou správnost a ve vydávaných dílech kombinoval zábavu s poučením.[8] Kromě běžné korektury také sledoval, aby díla odpovídala realitě. Jednomu dramatiku např. vytkl, že jeho hrdinka slyšela v Bubenečské oboře zpívat slavíky — protože v tomto parku žádní slavíci nejsou, musí dramatik uvést jiného ptáka. Když tentýž spisovatel v jiném díle napsal o mladíkovi, že vypil čtyři láhve vína, vyžádal si Pospíšil, aby počet upravil na dvě, protože řádný člověk takové množství nemůže vypít.[4]

Nevydával nejnáročnější díla, jako např. Jungmanna nebo Čelakovského (to dělala Matice česká), přesto uvedl ke čtenářům řadu významných autorů. Byl příznivcem svobody a pokroku.[8] Vyučila se u něj řada typografů a knihkupců.[3] Vlídně zacházel se svými podřízenými, kteří se mu odvděčovali dlouhodobou loajalitou. Hospodaření jeho podniku bylo vždy spořádané.[4]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

  • S manželkou Julií († 1872)[2] měl pět dcer a jednoho syna.[3]
    • Dcera Milada se provdala za nakladatele Jana Ottu (1841–1916), který po r. 1871 převzal většinu Pospíšilova podniku[3]
    • Dcera Olga se r. 1877 provdala za bratrance Jana Ladislava Pospíšila (1848–1893), královéhradeckého tiskaře, nakladatele a komunálního politika[9]
    • Dcera Ludmila byla druhou manželkou soudce a politika Františka Seitla[10]
  • Otec Jan Hostivít Pospíšil (1885–1868) byl známý královéhradecký tiskař a nakladatel.
  • Synovec Ignát Herrmann (1854–1935) byl známý novinář a spisovatel.[11]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vedle vydavatelské činnosti byl autorem např. těchto publikací:[12]

  • Válka německo-francouzská roku 1870 a podněty její (1870)
  • Válka německo-francouzská roku 1870–71, jakož i jiné důležité události doby této v obou říších (1871)
  • Z dob vlasteneckých : výňatky z dopisů zasloužilých spisovatelů (1885)

Překlady:

Roku 1837 přispěl do almanachu Vesna cestopisem Vzpomínky na Halič, v němž popisoval své zážitky z roku 1834. Článek pochválil František Palacký v Musejníku.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Jaroslav Pospíšil. Světozor. 1889-03-14, roč. 15, čís. 14, s. 166. Dostupné online [cit. 2012-06-20]. 
  2. a b c d e f g h i j k Jaroslav Pospíšil, knihkupec a nakladatel český. Národní listy. 1889-03-14, roč. 29, čís. 73, s. 2. Dostupné online [cit. 2012-06-20]. 
  3. a b c d e f g h i Jaroslav Pospíšil. Národní politika. 1889-03-13, roč. 7, čís. 72, s. 2. Dostupné online [cit. 2012-06-20]. 
  4. a b c d e f g h i TURNOVSKÝ, Josef Ladislav. Památce Pospíšilově. Zlatá Praha. 1889-03-22, roč. 6, čís. 18, s. 214. Dostupné online [cit. 2012-06-20]. 
  5. Původní text viz RITTER, Ludvík. Kapesní slovníček novinářský a konversační, díl II.. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1851. 496 s. Dostupné online. Kapitola Malefikant, s. 440. 
  6. Městská knihovna Praha: Knihovna získala první vydání Babičky
  7. Knihtiskárna J. Otto v Praze. Národní listy. 1871-04-14, roč. 11, čís. 101, s. 4. Dostupné online [cit. 2012-06-20]. 
  8. a b NERUDA, Jan. Jaroslav Pospíšil. Humoristické listy. 1878-10-12, roč. 20, čís. 41, s. 323. Dostupné online [cit. 2012-06-20]. 
  9. † Jan Ladislav Pospíšil. Národní listy. 1893-03-08, roč. 33, čís. 67, s. 3. Dostupné online [cit. 2012-06-16]. 
  10. Soupis pražských obyvatel, Seitl Franz, 1804
  11. Viz např. amaterskedivadlo.cz
  12. Podle seznamu prací v NK ČR

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]