Antonín Jaroslav Vrťátko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Antonín Jaroslav Vrťátko
Antonín Jaroslav Vrťátko (1892)
Narození 29. května 1815
Benátky nad Jizerou
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 19. prosince 1892 (ve věku 77 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnost Češi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonín Jaroslav Vrťátko (někdy podle svého rodiště Benátský), (29. května 1815, Benátky nad Jizerou[1] - 19. prosince 1892, Praha[2]) byl český spisovatel, překladatel a knihovník.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Benátkách nad Jizerou, v rodině hrnčíře Josefa Vrťátka.[1] V Mladé Boleslavi vystudoval piaristické gymnázium a v Praze filosofickou a právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy Univerzity. Byl vychovatelem v různých českých šlechtických rodinách, od roku 1851 žil výhradně v Praze a věnoval se především literatuře. Byl členem komise pro ustanovení vědeckého názvosloví, v roce 1854 redigoval almanach Perly České, od roku 1861 redigoval Muzejník. po Václavu Hankovi se stal knihovníkem Národního muzea a věnoval se literární historii.

Zemřel nešťastnou náhodou (byl přejet fiakrem).[2] Ve své poslední vůli odkázal spolku Svatobor 6 000 zlatých.[3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1835 publikoval časopisecky literárně historické články a kritiky, cestopisné črty a drobné básně, pokoušel se také o romanitcké historické povídky po vzoru Waltera Scotta, které měly sice relativně velký čtenářský úspěch, ale pro svůj sentimentální charakter nevelkou literární ani historickou úroveň. Někdy se ve svých fikcích dopouštěl velmi odvážných konstrukcí, např. v povídce Jan Šťastný se pokoušel dokázat, že Johannes Gutenberg byl ve skutečnosti Čech.

Překládal prózu, a to z němčiny a italštiny. Patří také k překladatelům filosofické literatury; přeložil do češtiny Aristotelovy Kategorie a tím založil tradici překládání aristotelských spisů do češtiny. Jeho pokračovateli jsou například Pavel Julius Vychodil, Ferdinand Stiebitz, Antonín Kříž, Milan Mráz či Karel Berka.)[4]

V pozdějším věku zanechal literárních pokusů a psal články literárně vědecké, populárně historické a pedagogické. Napsal mnoho historických črt, některé byly ve své době použity v čítankách. Psal i drobné didaktické dětské verše, dokonce i veršovaný vodopis českých zemí, a rozsáhlejší novely s historickou tematikou, nejčastěji biblickou (např. Život Josefa, 1862). Vydal tiskem korespondenci mezi Václavem Hankou a Josefem Dobrovským.

Knihovníkem[editovat | editovat zdroj]

Fotografie Rukopisu Královédvorského pořízená Ant. Vrťátkem (část)

Ve funkci knihovníka Národního muzea byl nástupcem Václava Hanky a i proto se angažoval ve sporu o RKZ, pořídil v roce 1861 fotokopie Rukopisu Královédvorského a v roce 1862 vydal texty s podrobnou analýzou, která byla zamýšlená jako obhajoba pravosti RKZ;[5] stala se ale jedním z hlavních pramenů odpůrců.

Působil v muzeu před osamostatněním archeologických a historických sbírek. Musel je spravovat, a jako držitel muzejního bytu v budově Na Příkopech byl zároveň správcem budovy musejní. Toto zaměstnání vykonával s nechutí a způsobil ve sbírkách velký nepořádek[6], ponechal je bez katalogizace i bez dozoru, pod vedením Františka Xavera Beneše, což vedlo k mnoha ztrátám a krádežím sbírkových předmětů.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Matriční záznam o narození a křtu
  2. a b Co nového?. Lidové noviny. 25. 12. 1892, s. 3. Dostupné online. 
  3. Jeden z nejstarších členů našich.... Lumír. 1. 6. 1893, s. 192. Dostupné online. 
  4. http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/vrttko.html
  5. Fotografické snímky rukopisu Královédvorského. Zlatá Praha. 3/1885-1886, s. 254. Dostupné online. 
  6. Karel Sklenář, Obraz vlasti, Příběh Národního muzea"" Praha 2001, s. 197, 206 a další

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Karel Sklenář, Obraz vlasti, Příběh Národního muzea. Paseka : Litomyšl - Praha 2001.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]