Ignát Herrmann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ignát Herrmann
Ignát Herrmann (1895)
Ignát Herrmann (1895)
Rodné jménoIgnatus Wenceslaus Herrman
Narození12. srpna 1854
Rakousko-Uhersko Chotěboř
Úmrtí8. července 1935 (81 let)
Československo Řevnice
Místo pohřbeníŘevnice
PseudonymVojta Machatý, Švanda, Ypsilon
Povoláníspisovatel, redaktor
Národnostčeská
Příbuzní
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Matriční zápis o narození a křtu Ignáta Herrmanna (matrika N 1850–1860 Chotěboř [SOA Zámrsk])

Ignát Herrmann (12. srpna 1854 Chotěboř8. července 1935 Řevnice) byl český spisovatel, humorista a redaktor proslulý svými fejetony, povídkami a romány z pražského prostředí. Používal pseudonymy Vojta Machatý, Švanda nebo Ypsilon.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině mlynáře Františka Herrmanna (1806/1807) z Chotěboře a Kateřiny (1816–1899) dcery Jana Pospíšila z Hradce Králové. Měl pět sourozenců: Ernestinu (1837–1907), spisovatele Gustava (1839–1873), spisovatele Emila (1841–1892), Františka (1852) a Henriettu (1842–1915). Oženil se s Hermínou Chválovou (1860) a měl s ní čtyři děti: Jiřího (1882–1882), Ludmilu Wildovou (1883–1960), Dalibora (1885–1950) a Vladimíra (1892–1944).

Do školy začal chodit v Hradci Králové, roku 1868 odešel do Prahy. Vyučil se tam kupeckým příručím a stal se obchodním cestujícím. Pracoval také jako písař v advokátní kanceláři. Začal psát glosy a povídky. Od roku 1873 byl zaměstnán jako redaktor v nakladatelství Jana Otty. Jan Otto byl manželem jeho sestřenice Milady Pospíšilové. Ignát se stal novinářem, u Otty v letech 18761878 redigoval časopis Paleček. V roce 1882 založil humoristický časopis Švanda dudák a od roku 1885 byl redaktorem Národních listů. Ve Švandu dudákovi vydal většinu svých prací[1]. Mnohé z jeho povídek vyšly cizojazyčně, v překladech do němčiny, nizozemštiny, polštiny, chorvatštiny, slovinštiny nebo ruštiny.

Socha v rodné Chotěboři

Nejedno jeho dílo bylo použito jako námět pro filmové zpracování, především pro barvitý popis prostředí a charakterů, kde byl skutečným mistrem. Svými současníky byl čten a ceněn, byl jmenován členem Akademie věd a umění. Pokoušel se o drama (Manželova přítelkyně, 1890), ale nepříliš úspěšně. Kritiky je ceněn jeho román U snědeného krámu, pojednávající o tragickém osudu pražského kupce Martina Žemly (text s prvky naturalismu). Mnohem větší čtenářský ohlas mělo dílo Otec Kondelík a ženich Vejvara. Na základě čtenářského úspěchu napsal Herrmann i jeho pokračování, Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Příběhy o malířském mistrovi Kondelíkovi byly koncipovány jako humoristický román, do současnosti v něm zůstala živá především idylická rovina rodinného života. Postava mistra Kondelíka je často chápána jako český „národní typ“ (Josef Jedlička ve své sbírce esejů České typy aneb poptávka po našem hrdinovi), tj. prototyp člověka bodrého, laskavého, přitom nepříliš inteligentního a výbojného. Z jeho díla jsou dosud živé (a vydávané) povídky, jichž napsal 387; tj. počet povídek obsažený v jeho Sebraných spisech o padesáti svazcích, vydávaných v nakladatelství Františka Topiče. Do roku 1916 se dočkaly tří vydání.

Historický význam mají jeho vzpomínkové prózy (Před padesáti léty, Blednoucí obrázky, V pevnosti).

Byl též editorem díla Jana Nerudy (14 svazků), k vydání připravil poslední a posmrtnou Nerudovu sbírku Zpěvy páteční (1896).

Od roku 1888 byl předsedou Spolku českých spisovatelů beletristů Máj.

V průběhu 20. let 20. století se zapojil do kampaně proti budování zoologické zahrady v Praze. Byl přesvědčen o její neužitečnosti a v několika povídkách snahu vybudovat zoo zesměšňoval.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Odtud narostlo novinářské povídkářství Herrmannovo z drobných črt a mravoličných obrázků pražských, jež z něho udělaly, jak už jsem jindy řekl, pravého zeměpisce a přírodopisce někdejší Prahy, až k těm velikým a čtenářstvem hltaným povídkovým cyklům, k těm Kondelíkům a Vejvarům, nad nimiž snad krasoduchost některých kritiků nosem krčívala, ale jež byly leta a leta potěchou rozlehlé obci čtenářské, pronikly překládány do mnohých cizích literatur a jsou sui generis klasickou prózou českou.
— Jaroslav Kvapil[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Z chudého kalamáře – výbor krátkých povídek
  • Švanda dudák
  • Pražské figury
  • Bodří Pražané
  • U snědeného krámu, 1890, zfilmováno v roce 1933, vydání čtvrté z roku 1916 dostupné online
  • Kancelářský prach – Smíšené zboží
  • Domácí štěstí
  • Ženitba páně Karafiátova
  • Vdavky Nanynky Kulichovy a co se kolem nich sběhlo, 1918 Dostupné online
  • Foxl-Voříšek a jiné historky kratochvilné
  • Páté přes deváté
  • Z pražských zákoutí – humoristické a rázové kresby
  • Bodří Pražané – postavičky z pražských zdí a ulic
  • Humor parnassu českého
  • Historie o doktoru Faustovi, 1884, řazeno do sci-fi
  • Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1898
  • Tchán Kondelík a zeť Vejvara
  • Artur a Leontýnka – román
  • Bezdětná – povídka
  • Sudička – povídka
  • Z pamětí mrzouta a jiné historky kratochvilné
  • Burlesky
  • O živých, o mrtvých
  • Příběh dušičkový
  • Ztřeštěné historky, 1902, sbírka povídek, některé se SF námětem

Většinu svých povídek nejprve publikoval v časopisech. Články v tisku psal často pod pseudonymem Ypsilon[3] (příkladem je vzpomínka na dědečka, Jana Hostivíta Pospíšila).[4] Soudničky v Národních listech podepisoval zkratkou —on.[5]

Plavání[editovat | editovat zdroj]

Ignát Hermann stál u vzniku plaveckého sportu v Čechách. V roce 1895 zorganizoval první velké veřejné závody. Při závodech, konaných 25. srpna 1895 v Praze na Vltavě (mezi Žofínem a Střeleckým ostrovem), vykonával i funkci vrchního rozhodčího.[6][7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Herrmann, Ignát, s. 89. 
  2. Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 526–7
  3. SCHEINPFLUG, Karel. Herrmann — Ypsilon. Národní listy. 1924-08-12, roč. 64, čís. 222, s. 1. Dostupné online [cit. 2012-06-16]. 
  4. YPSILON. Polským povstalcům na pomoc. Národní listy. 1923-12-16, roč. 63, čís. 344, s. 13. Dostupné online [cit. 2012-06-16]. 
  5. ZEVLOUN. Chrudimský soudní president Kitzler a spisovatel Ignát Herrmann. Národní listy. 1931-06-10, roč. 71, čís. 273, s. 3. Dostupné online [cit. 2013-03-16]. 
  6. http://www.sportovnilisty.cz/nejstarsi-historie-plaveckych-sportu-v-cechach/ Nejstarší historie plaveckých sportů v Čechách
  7. http://m.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/premieru-uslysite-v-nedeli-12-dubna--1470598 Archivováno 19. 10. 2018 na Wayback Machine 1033. schůzka – Legrace po anglicku = sport

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]