Hřebíčkovec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxHřebíčkovec
alternativní popis obrázku chybí
Hřebíčkovec malajský (Syzygium malaccense)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádmyrtotvaré (Myrtales)
Čeleďmyrtovité (Myrtaceae)
Rodhřebíčkovec (Syzygium)
Gaertn., 1788
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hřebíčkovec[1] (Syzygium), česky též syzygium,[2] je rod rostlin z čeledi myrtovité. Jsou to převážně stromy se vstřícnými jednoduchými listy a pravidelnými květy s množstvím nápadných tyčinek. Opyluje je široká paleta různých opylovačů. Hřebíčkovec je rozsáhlý rod, zahrnující asi 1200 druhů. V minulosti byl spojován s rovněž rozsáhlým, převážně americkým rodem Eugenia. Je rozšířen v tropech a subtropech Starého světa od Afriky po Nový Zéland a Havaj. Nejvíc druhů roste v jihovýchodní Asii. Hřebíčkovce mají mnohostranné využití. Celá řada druhů má jedlé plody, některé z nich jsou pěstovány jako ovocné a okrasné dřeviny v tropech celého světa. Hřebíčkovec vonný poskytuje koření známé jako hřebíček. Četné druhy mají význam v tradiční medicíně.

Ilustrace hřebíčkovce vonného z roku 1896

Popis[editovat | editovat zdroj]

Hřebíčkovce jsou převážně stálezelené stromy dorůstající výšky až 45 metrů a průměru kmene přes 1,5 metru, řidčeji keře o velikosti od 1 metru. Některé druhy (např. S. cumini) jsou v sušších oblastech krátce opadavé. Kmeny některých zástupců mají u paty silně vyvinuté kořenové náběhy. Rostliny jsou většinou lysé, bez chlupů. Listy jsou jednoduché, vstřícné nebo výjimečně přeslenité či střídavé, řapíkaté až téměř přisedlé, 2,5 až 50 cm dlouhé. Čepel listů je papírovitá nebo kožovitá, žláznatě tečkovaná. Žilnatina je zpeřená, postranní žilky jsou obvykle husté, pouze u některých druhů řídké. Květy jsou stopkaté nebo přisedlé, pravidelné, uspořádané ve vrcholových nebo úžlabních vrcholících skládajících laty, případně v hroznech. Některé druhy jsou kauliflorní. Češule je kuželovitá nebo hruškovitá. Kalich je vytrvalý nebo opadavý, tvořený 4 nebo 5, zřídka i více laloky. Laloky kalicha jsou buď srostlé a opadávající v celku nebo jednotlivé. Koruna je složená ze 4 nebo 5, zřídka více korunních lístků. Tyčinek je mnoho a na bázi bývají krátce srostlé. Semeník je spodní, srostlý ze 2 nebo 3 plodolistů a se stejným počtem komůrek obsahujících mnoho vajíček. Plodem je zpravidla jednosemenná, řidčeji dvousemenná bobule o velikosti 0,5 až 7 cm. Plody jsou hruškovité, kulovité nebo elipsoidní, na vrcholu s vytrvalým kalichem obklopujícím mělkou nebo hlubokou prohlubeň. Semena jsou elipsoidní až téměř kulovitá, 0,3 až 3 cm velká.[3][4]

  • Kmen S. fullagarii s kořenovými náběhy
    Kmen S. fullagarii s kořenovými náběhy
  • Větévka hřebíčkovce šabrejového
    Větévka hřebíčkovce šabrejového
  • Rozměrný list S. stocksii
    Rozměrný list S. stocksii
  • Květy S. laetum
    Květy S. laetum
  • Detail květu S. hemisphericum
    Detail květu S. hemisphericum

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rod hřebíčkovec zahrnuje asi 1200 druhů. Je to druhově nejbohatší stromovitý rod v Asii. Je rozšířen v tropech a subtropech Starého světa od Afriky přes tropickou Asii po Austrálii, Nový Zéland a Havaj. Nejvíc druhů roste v Malajsii, předpokládané vývojové centrum je v oblasti Austrálie a Melanésie.[5][6] Z Číny je uváděno 80 druhů, z toho 45 endemických.[3] V Japonsku roste jediný druh, S. myrtifolium.[7] Na Borneu roste přes 200 druhů, na Filipínách podobně, v kontinentální tropické Asii asi 100, na Malajském poloostrově asi 160. Každá z těchto oblastí má velký počet endemických druhů hřebíčkovce.[6] V Austrálii roste asi 50 druhů.[8] Z Madagaskaru je uváděno 19 endemických druhů a 3 zdomácnělé.[9]

Hřebíčkovce rostou zejména v nížinných a nižších horských tropických deštných lesích v nadmořských výškách do 1200 metrů.[10]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Kauliflorní druh S. cordemoyi

Květy hřebíčkovců jsou navštěvovány širokou paletou nespecifických opylovačů, sbírajících pyl a nektar. Podobně jako i jiných myrtovitých se na přilákání opylovačů podílejí i nápadné a často pestře zbarvené tyčinky. U některých druhů dochází k samoopylení, jiné jsou cizosprašné. Navštěvují je possumové (např. vakoplch dlouhoocasý), netopýři, ptáci, motýli, včely, vosy, mouchy, mravenci a jiný hmyz.[11] Na květech druhu S. tierneyanum v Austrálii bylo napočítáno celkem 45 různých denních i nočních opylovačů, mezi nimi 7 druhů ptáků, 9 druhů motýlů, 16 druhů můr, dále netopýři, včely, mravenci, vosy, bzučivky, vrtule a brouci. Nejúčinnějšími opylovači tohoto druhu jsou medosavky a lišajové.[12] Mohutný druh S. syzygioides z deštného pralesa jihovýchodní Asie rozkvétá masivně a synchronizovaně drobnými květy v bohatých květenstvích. Květy nejčastěji navštěvují blanokřídlí, mouchy a motýli.[13] Na květech druhu S. dealatum na Samoa byl jako častý host dokonce pozorován scink Emoia cyanura.[14]

Plody jsou důležitou potravou primátů.[15] Vyhledávají je i další savci včetně netopýrů a ptáci.[10] Plody S. guineense konzumují v Africe šimpanzi, kteří plody přežvýkají a semena pak s přežvýkaným žvancem vyplivují, což je v rámci rostlinné říše unikátní způsob šíření semen.[16] Plody S. oblatum konzumují v Asii netopýři, zejména kaloň Leschenaultův (Rousettus leschenaultii) a kaloň krátkonosý (Cynopterus sphinx), kteří jsou schopni šířit semena na velké vzdálenosti.[17]

Hřebíčkovce jsou v Austrálii živnou rostlinou celé řady motýlů, zejména z čeledi modráskovití (Arhopala micale, A. wildei, Hypolycaena phorbas, Anthene seltuttus, Jamides cyta, Udara tenella) a také soumračníkovitého motýla Chaetocneme critomedia.[18] V Africe se na listech S. cordatum živí housenky babočkovitých motýlů Charaxes protoclea a Ch. druceanus a modráskovitých motýlů rodu Deudorix.[10] Na Madagaskaru konzumuje listy hřebíčkovců málozubý savec kuskus medvědí (Ailurops ursinus),[19] na Sulawesi housenky modrásků Flos apidanus a Jamides cyta.[20]

  • Soumračník Deudorix antalus
    Soumračník Deudorix antalus
  • Hypolimnas bolina na květech hřebíčkovce
    Hypolimnas bolina na květech hřebíčkovce
  • Křís z čeledi Dictyopharidae na S. jambos
    Křís z čeledi Dictyopharidae na S. jambos
  • Modrásek Arhopala micale
    Modrásek Arhopala micale

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rod Syzygium je v rámci čeledi myrtovité řazen do podčeledi Myrtoideae a samostatného tribu Syzygieae. V současné taxonomii je pojímán šířeji a jsou v něm zahrnuty i bývalé rody Acmena, Acmenosperma, Cleistocalyx, Piliocalyx, Waterhousea a Pseudeugenia. V tomto pojetí je monofyletický. Rod je dále členěn do 6 podrodů: Anetholea, Wesa, Perikion, Sequestratum, Acmena a Syzygium. Největší podrod je Syzygium, bazální větví je podrod Wesa.[5][21][6] Je to komplikovaný a dosud málo prostudovaný rod. Četné druhy jsou si velmi podobné a navíc jsou silně variabilní.

Rod Syzygium byl v minulosti vřazován do rodu Eugenia. Řada znaků sice oba rody jasně vymezuje, jejich oddělení na základě jednoho znaku však není možné, neboť se jednotlivé znaky překrývají.[22] Rod Eugenia je v současné taxonomii řazen do jiného tribu čeledi myrtovitých.

Obsahové látky a jedovatost[editovat | editovat zdroj]

Silice hřebíčkovce vonného obsahuje zejména eugenol (až 80 %), dále octan eugenolu a β-karyofylen. Silice S. jambos obsahuje převážně pinen a limonen. Kůra afrického druhu S. guineense je jedovatá.[10]

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Hřebíčkovce poskytují mnohostranný užitek. Z poupat hřebíčkovce vonného se získává koření hřebíček, četné druhy mají jedlé plody, těží se pro dřevo, pěstují se v tropech a subtropech jako okrasné dřeviny, poskytují barviva nebo se využívají v medicíně.

Potraviny a pochutiny[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějším zástupcem je hřebíčkovec vonný, jehož sušená poupata se používají jako koření hřebíček. Rostlina pochází z Moluckých ostrovů, v současnosti se pěstuje zejména v Zanzibaru, Indonésii a na Madagaskaru. Historie jejího využití je velmi stará. Jako koření se používají též listy asijského druhu S. polyanthum.[23][24]

Plody celé řady druhů hřebíčkovce jsou jedlé. Konzumují se čerstvé, míchají se do salátů nebo se vaří či kandují.[15] Oblíbené ovoce poskytují zejména hřebíčkovec šabrejový (S. cumini), S. aqueum a S. samarangense, mezi běžně pěstované náleží i hřebíčkovec malajský (S. malaccense) a S. jambos. V Asii se na tržištích prodávají rovněž plody S. diospyrifolium. V Africe poskytuje jedlé plody S. guineense. Mladé listy hřebíčkovce šabrejového a některých dalších druhů jsou rovněž jedlé. Z plodů hřebíčkovce šabrejového se na Filipínách ve velkém množství vyrábí víno.[6][25][4][10]

  • Poupata hřebíčkovce vonného
    Poupata hřebíčkovce vonného
  • Plody hřebíčkovce S. aqueum
    Plody hřebíčkovce S. aqueum
  • Plody hřebíčkovce šabrejového na trhu v Indii
    Plody hřebíčkovce šabrejového na trhu v Indii
  • Rozkrojený plod hřebíčkovce malajského
    Rozkrojený plod hřebíčkovce malajského
  • Plody S. samarangense na trhu na Tchaj-wanu
    Plody S. samarangense na trhu na Tchaj-wanu

Dřevo[editovat | editovat zdroj]

Dřevo hřebíčkovců je světle hnědé, narůžovělé, červenohnědé až purpurově hnědé, těžké, středně tvrdé. Využívá se zejména místně ke stavbě domů a v tesařství. Dřevo asijského druhu S. grande a afrického S. cordatum slouží také ke stavbě lodí.[4][10] V Malajsii je dřevo hřebíčkovců označováno souhrnným názvem kelat.[22] Aromatické dřevo hřebíčkovce šabrejového se používá při grilování.[15] Dřevo různých druhů je vyhledáváno jako kvalitní topivo a k výrobě dřevěného uhlí.[10]

Okrasné rostliny a zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Hřebíčkovce jsou pohledné dřeviny a díky hustému olistění poskytují kvalitní stín. V tropech se často pěstují jako okrasné dřeviny. Mezi nejběžněji pěstované druhy náleží hřebíčkovec malajský (S. malaccense), hřebíčkovec šabrejový (S. cumini) a S. jambos.[25][15] V Asii pěstuje také S. polyanthum. Druh S. campanulatum je ceněný zejména pro nápadně červené mladé výhony. Mohutný druh S. grande je v tropické Asii často vysazován podél cest jako stínící strom.[4][6] Australský hřebíčkovec myrtolistý (S. paniculatum) je pěstován v nádobách jako přenosná či kbelíková rostlina.[2] Květy hřebíčkovců poskytují hojnou pastvu včelám.[10] Ve Střední Americe se některé druhy pěstují jako stínící stromy na kávových plantážích a jako větrolamy.[15] Drobnolistý druh S. buxifolium se v Číně pěstuje jako bonsaj.[4] Druh S. cumini je na Floridě invazní rostlina.[15]

  • Hřebíčkovec S. samarangense v zahradě
    Hřebíčkovec S. samarangense v zahradě
  • Hřebíčkovec S. campanulatum
    Hřebíčkovec S. campanulatum
  • S. smithii jako bonsaj
    S. smithii jako bonsaj
  • Ozdobné květy S. luehmannii
    Ozdobné květy S. luehmannii
  • Opadané květy hřebíčkovce
    Opadané květy hřebíčkovce

Lékařství a tradiční medicína[editovat | editovat zdroj]

V tradiční medicíně Asie, Afriky i Austrálie jsou mnohé druhy hřebíčkovce používány zejména při různých trávicích potížích, horečce a podávají se jako antibiotikum. V jihovýchodní Asii patří mezi běžně používané druhy zejména S. antisepticum, S. jambos, S. malaccense, S. nervosum, S. polyanthum, S. samarangense a S. zimmermannii, v Austrálii S. nervosum a S. suborbiculare, v Africe S. guineense a S. cordatum. Nálev z listů, dřeva a plodů S. cumini je v Asii používán při léčbě diabetických pacientů ke kontrole hyperglykemie a glykosurie. Druh S. antisepticum je v Asii používán při léčbě syfilis a úplavice.[10][4][26]

Extrakt z hřebíčkovce vonného má antibakteriální působení (včetně odolného Staphylococcus aureus) a vykazuje synergické působení s některými antibiotiky. Silice destilovaná z hřebíčkovce vonného má antibakteriální a antimykotický účinek. Používá se i zevně při nachlazení, bronchitidě, astma, revmatismu a artritidě. Její hlavní složkou je eugenol. Má význam i v zubním lékařství.[27][10][28] V lidovém lékařství se koření hřebíček používá při bolestech zubů, neboť má místně znecitlivující účinek.[29] V Asii se při bolestech zubů používá též odvar z plodů hřebíčkovce šabrejového.[4]

  • Hřebíček
    Hřebíček
  • Silice z hřebíčkovce vonného
    Silice z hřebíčkovce vonného

Technické produkty[editovat | editovat zdroj]

Z kůry S. antisepticum se získává červené barvivo k barvení látek a rybářských sítí a také slouží k výrobě pochodní. Kůra hřebíčkovce šabrejového poskytuje hnědé barvivo, S. pachysarcum žlutohnědé, S. cordatum modré.[10] Rozdrcená kůra S. cordatum se používá v Africe jako barbasko při lovu menších ryb.[10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha: Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3. 
  2. ↑ a b KUNTE, Libor; ZELENÝ, Václav. Okrasné rostliny tropů a subtropů. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-1548-3. 
  3. ↑ a b CHEN, Jie; CRAVEN, Lyn A. Flora of China: Syzygium [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f g SOH, Wuu-Kuang; PARNELL, John. A revision of Syzygium Gaertn. (Myrtaceae) in Indochina (Cambodia, Laos and Vietnam). Adansonia. Dec. 2015, čís. 37(2). Dostupné online. 
  5. ↑ a b CRAVEN, L.A.; BIFFIN, E. An infrageneric classification of Syzygium (Myrtaceae). Blumea. 2010, čís. 55. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e Trees of tropical Asia [online]. [cit. 2016-04-24]. Dostupné v archivu. (anglicky) 
  7. ↑ OHWI, Jisaburo. Flora of Japan. Washington: Smithsonian Institution, 1965. (anglicky) 
  8. ↑ Flora of the Darwin region vol. 2. Myrtaceae [online]. Northern Territory Government, 2016 [cit. 2016-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-20. (anglicky) 
  9. ↑ Catalogue of the Vascular Plants of Madagascar [online]. Missouri Botanical Garden, 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b c d e f g h i j k l Agroforestry database [online]. World Agroforestry Centre, 2009. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ PARNELL, J. Pollen of Syzygium (Myrtaceae) from SE Asia, especially Thailand. Blumea. Jul. 2003, čís. 48. Dostupné online. 
  12. ↑ HOPPER, S.D. Pollination of the rain-forest tree Syzygium tierneyanum (Myrtaceae) at Kuranda, northern Queensland. Australian Journal of Botany. 1980, čís. 28(2). 
  13. ↑ LACK, Andrew J.; KEVAN, Peter G. On the reproductive biology of a canopy tree, Syzygium syzygioides (Myrtaceae) in a rainforest in Sulawesi, Indonesia. Biotropica. 1984, čís. 16(1). Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  14. ↑ WEBB, Edward L.; SOLEK, Christopher. Notes on the pollination of Syzygium dealatum (Burkill) A.C. Smith (Myrtaceae) in American Samoa. Pacific Islands. Biological Report. 1996, čís. 90. Dostupné online. 
  15. ↑ a b c d e f LLAMAS, Kirsten Albrecht. Tropical Flowering Plants. Cambridge: Timber Press, 2003. Dostupné online. ISBN 0-88192-585-3. (anglicky) 
  16. ↑ GROSS-CAMP, Nicole; KAPLIN, Beth A. Chimpanzee (Pan troglodytes) seed dispersal in an afromontane forest: Microhabitat influences on the postdispersal fate of large seeds. Biotropica. 2005, čís. 37(4). Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-06.  Archivováno 6. 9. 2015 na Wayback Machine.
  17. ↑ TANG, Zhan-hui et al. Seed dispersal of Syzygium oblatum (Myrtaceae) by two species of fruit bat (Cynopterus sphinx and Rousettus leschenaultii) in south-west China. Journal of Tropical Ecology. 2012, čís. 28. 
  18. ↑ BRABY, Michael F. The complete field guide to butterflies of Australia. Collingwood, Australia: CSIRO, 2004. Dostupné online. ISBN 0-643-09027-4. (anglicky) 
  19. ↑ WHITTEN, Tony; HENDERSON, Greg; MUSTAFA, Muslimin. Ecology of Sulawesi. [s.l.]: Tuttle Publishing, 2013. (anglicky) 
  20. ↑ VANE-WRIGHT, R.I.; DE JONG, R. The butterflies of Sulawesi: annotated checklist for a critical island fauna. Leiden Zoologische Verhandelingen. 2003, čís. 343. Dostupné online. 
  21. ↑ CRAVEN, Lyn. Syzygium group of genera [online]. Australian National Herbarium. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ a b WONG, T.M. A dictionary of Malaysian timbers. Kuala Lumpur: Forest Research Institute Malaysia, 2002. (anglicky) 
  23. ↑ VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6. 
  24. ↑ ORBÁN, Sándor. Exotic spices and herbs. [s.l.]: [s.n.], 2012. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-06. (anglicky)  Archivováno 6. 5. 2016 na Wayback Machine.
  25. ↑ a b BERRY, P.E. et al. Flora of the Venezuelan Guayana (vol. VII). Missouri: Timber Press, 2003. ISBN 1-930723-13-X. (anglicky) 
  26. ↑ COCK, Ian Edwin. Medicinal and aromatic plants - Australia. [s.l.]: [s.n.], 2011. (anglicky) 
  27. ↑ AHMAD, I. et al. Modern Phytomedicine. Weinheim: Wiley-VCH, 2006. Dostupné online. ISBN 978-3-527-31530-7. (anglicky) 
  28. ↑ VAUGHAN, J.G.; GEISSLER, C.A. The New Oxford Book of Food Plants. [s.l.]: Oxford University Press, 2009. ISBN 978-0-19-954946-7. (anglicky) 
  29. ↑ JANČA, Jiří; ZENTRICH, Josef A. Herbář léčivých rostlin 2. díl. Praha: Eminent, 1995. ISBN 978-80-7281-368-1. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hřebíčkovec&oldid=23827452“