Přeskočit na obsah

Dudek chocholatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxDudek chocholatý
alternativní popis obrázku chybí
Dudek chocholatý s potravou
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádzoborožci (Bucerotiformes)
Čeleďdudkovití (Upupidae)
Roddudek (Upupa)
Binomické jméno
Upupa epops
Linné, 1758
    hnízdění     stálý (celoročně)     zimování
    hnízdění     stálý (celoročně)     zimování
    hnízdění     stálý (celoročně)     zimování
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dudek chocholatý (Upupa epops) je pták z řádu zoborožců. Od května roku 2008 je národním ptákem státu Izrael.

Dudek chocholatý je jediným žijícím zástupcem čeledi dudkovitých (Upupidae). Další druh, dudek velký (Upupa antaios), který se v minulosti vyskytoval na ostrově Svatá Helena, vyhynul během 16. století.[2]

Rozlišuje se 9 poddruhů. Severozápadní Afriku, Evropu a západní Sibiř obývá dudek chocholatý evropský (U. e. epops), území dále na východ d. ch. asijský (U. e. saturata) a oblast od Suezu k jihu d. ch. egyptský (U. e. major). Dalších 6 poddruhů žije v Africe jižně od Sahary a v jižní Asii.[3]

Ilustrace od Štefana Nécseyho z Velkého atlasu ptáků (1911) – dole samec, nahoře samice

Dudek je středně velký pták (délka těla 25–29 cm, rozpětí křídel 44–48 cm), zcela nezaměnitelný, s širokými zakulacenými křídly, výraznou vztyčitelnou chocholkou na hlavě a dlouhým, tenkým, mírně dolů zahnutým zobákem. Zbarvení je žlutohnědě růžové s černými a bílými pruhy, ocas je černý s širokým bílým pruhem. Jednotlivá pohlaví se zbarvením neliší. Létá vlnovitě a dost vratce („motýlí“ třepotavý let), na zemi chováním připomíná špačka.[3]

Při obhajování hnízdního okrsku se ozývá daleko slyšitelným dutým voláním „pu-pu-pu“. Mláďata se na hnízdě při krmení ozývají vysokým „siih“.[4] Při obraně hnízda vydávají varovné drsné opakované zasyčení.[5]

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Dudek chocholatý hnízdí na rozsáhlém území Evropy, Asie a Afriky. Převážně tažný druh, se zimovišti v jižní Asii a Africe jižně od rovníku (viz mapka rozšíření níže).[3] Evropská populace je odhadována na více než 890 000 párů a vykazuje mírně klesající tendenci.[6]

Výskyt v Česku

[editovat | editovat zdroj]

České republice hnízdil dříve pravidelně a místy zcela běžně, v letech 1950–1960 však téměř vymizel. V současné době hnízdí jen ojediněle a nepravidelně, hlavně v nížinách a pahorkatinách, častěji pouze na jižní Moravě na Hodonínsku, Břeclavsku a Znojemsku. Celková početnost byla v letech 1985–1989 odhadnuta na 60–120 párů, podobně v letech 2001–2003 (70–140 párů).[3][4]

Prostředí

[editovat | editovat zdroj]

Vyhledává otevřenou travnatou krajinu s nízkou intenzitou zemědělství, s pastvinami a loukami prostoupenými drobnými lesíky či alespoň skupinami vzrostlých stromů, okraje rybníků se starými stromy, sady, lesní okraje i velmi řídké lesy; vyhýbá se mokřadům.[4] Svensson uvádí častá pozorování ve vinohradech a sadech.[7]

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]
Vejce dudka chocholatého

Na hnízdiště přilétá převážně v první polovině dubna, odlétá hlavně v srpnu a září. Hnízdí jednou do roka, od konce dubna do konce června.[4] Hnízdí jednotlivě a teritoriálně.

K hnízdění potřebuje prostorné stromové dutiny, ale zahnízdí i v dutinách lidských staveb, hromadách kamení i zemních norách.[4] Hnízdo bývá někdy bez vystýlky, jindy dudek na dno přináší stonky a stébla rostlin a kousky kůry. Ročně mívá jednu snůšku po 5–7 bílých nebo nažloutlých vejcích o rozměrech 26,0 × 17,9 mm. Inkubace je 16 dnů, sedí pouze samice, které samec přináší potravu. Mláďata jsou zpočátku krmena pouze samicí, od 10. dne oběma rodiči a hnízdo opouštějí po 26 dnech. Dalších několik dnů jsou krmena mimo hnízdo. Pohlavně dospívají ve stáří 1 roku.[3] Mláďata na hnízdě po určitou dobu vylučují z kostrční žlázy páchnoucí sekret a pokud jsou ohrožena, vystřikují směrem k otvoru hnízdní dutiny trus.[8] (Proto býval dudek v českém dialektu nazýván smraďoch.[9])

Dudek chocholatý při sběru potravy na zemi
Dudek chocholatý při krmení mláďat

V potravě převažuje hmyz a jeho larvy, zvláště brouci, dvoukřídlí, blanokřídlí, krtonožky a stonožky, dále pavouci a žížaly. Potravu hledá převážně na zemi.[3] Komenský ve svém díle Orbis pictus o dudkovi tvrdí, že je to pták „nejsmrdutější, nebo[ť] lejna žeře“[10] (v pozdějším vydání též „nejnečistější, neb lejnami se krmí“).[11] Dudek však nekonzumuje výkaly, ale hmyz, který se na nich vyskytuje.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hoopoe na anglické Wikipedii.

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. OLSON, Storrs L. Paleornithology of St Helena Island, south Atlantic Ocean. Smithsonian Contributions to Paleobiology. 1975, no. 23. 49 s. Dostupné z: http://www.sil.si.edu/smithsoniancontributions/Paleobiology/pdf_lo/SCtP-0023.pdf Archivováno 3. 3. 2016 na Wayback Machine.
  3. a b c d e f HUDEC, K. a kol. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7. 
  4. a b c d e ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009, s. 212–213. ISBN 978-80-86858-88-3.
  5. PELC, Pavel. Jak vznikaly nahrávky. In: Český rozhlas [online]. ©1997–2019 [cit. 12. 12. 2019]. Dostupné z: https://temata.rozhlas.cz/dudek-chocholaty-video-7946581
  6. BirdLife International (2004): Upupa epops Archivováno 30. 10. 2013 na Wayback Machine.. In: Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status.
  7. SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. [3., přeprac. vyd., chybně uvedeno 2. vyd.] Přeložil Robert DOLEŽAL. Plzeň: Ševčík, 2016, s. 238. ISBN 978-80-7291-246-9.
  8. HUDEC, Karel. Dudek chocholatý. In: Český rozhlas [online]. ©1997–2019 [cit. 12. 12. 2019]. Dostupné z: https://temata.rozhlas.cz/dudek-chocholaty-video-7946581
  9. FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006, s. 60. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK.
  10. KOMENSKÝ, Jan Amos. [Orbis Sensualium Pictus: hoc est: Omnium fundamentalium in Mundo Rerum, & in Vita Actionum, Pictura et Nomenclatura, cum Titulorum lndice. Leutschoviae: Typis Breverianis, 1728], s. 35–36. Dostupné také z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:eaf90ff7-61fb-4ce5-bbf1-f72cb9d677c4
  11. KOMENSKÝ, Jan Amos. Orbis pictus. Vídeň: Wytisstěnj v Jána Tomásse z Trattnern, Cýsařsk. Kralowst. Jmpressora, 1778. 167 s. Dostupné online. S. XX. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BEZZEL, Einhard. Ptáci: klíč ke spolehlivému určování. Přeložil Tomáš KAPIC. Čestlice: Rebo, 2007, s. 230. Průvodce přírodou. ISBN 978-80-7234-292-1.
  • DUNGEL, Jan a Karel HUDEC. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001, s. 154. ISBN 978-80-200-0927-2.
  • FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006. 131 s. Diplomová práce. Ved. práce PhDr. Jiří Rejzek, Ph.D. FFUK, Ústav českého jazyka a teorie komunikace.
  • SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. [3., přeprac. vyd., chybně uvedeno 2. vyd.] Přeložil Robert DOLEŽAL. Plzeň: Ševčík, 2016. 447 s. ISBN 978-80-7291-246-9.
  • ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009. 463 s., volná příl. ISBN 978-80-86858-88-3.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]