Albert Lónyay

Albert hrabě Lónyay
Kapitán uherské královské gardy
Ve funkci: 1914 – 1918
Předchůdce	Géza Fejérváry
Nástupce	funkce zanikla
Vrchní ceremoniář císařského dvora (Oberststabelmeister)
Ve funkci: 1910 – 1914
Předchůdce	Adam Berzeviczy
Nástupce	Karel Rumerskirch
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1911), polní podmaršál (1906), generálmajor (1902)
Narození	20. prosince 1850 Lónya
Úmrtí	28. března 1923 (ve věku 72 let) Vídeň
Titul	hrabě (1910)
Děti	Rosa von Lónyay de Nagy-Lónya und Vásáros-Namény, Countess von Lónyay de Nagy-Lónya und Vásáros-Namény
Příbuzní	Marie-Thérèse Woodová (vnučka)
Profese	aristokrat a důstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Albert hrabě Lónyay de Nagy Lónya (německy Albert Graf Lónyay von Nagylónya und Vasáros-Namény, maďarsky nagylónyai és vásárosnaményi, gróf Lónyay Albert) (20. prosince 1850 Nagylónya – 28. března 1923 Vídeň) byl rakousko-uherský generál a dvořan ze staré uherské šlechty. V c. k. armádě sloužil od roku 1869 a byl důstojníkem husarů u různých jednotek převážně v Uhrách, několik let byl také císařským pobočníkem. V letech 1910–1914 působil jako vrchní ceremoniář u císařského dvora a nakonec zastával čestnou funkci kapitána uherské královské gardy (1914–1918). V roce 1910 byl povýšen na hraběte a v roce 1911 dosáhl hodnosti generála jezdectva.

Životopis

Hraběcí erb rodu Lónyayů

Pocházel ze starého uherského šlechtického rodu Lónyaů, patřil k evangelické linii. Narodil se v Berežské župě na zámku Nagylónya, který již neexistuje (vyhořel v roce 1965). Měl šest sester a byl jediným synem Alberta Lónyaye (1923–1904), vrchního župana Ugočské župy. Matka Rosálie (1827–1863) pocházela z rodu Kubínyiů. Po otci byl synovcem vlivného uherského politika Menyhérta Lónyaye. Studoval gymnázium a do armády vstoupil v roce 1869 k 9. husarskému pluku v Komárně, ještě téhož roku získal hodnost poručíka. V roce 1874 byl povýšen na nadporučíka a v letech 1875–1877 navštěvoval jezdecký institut ve Vídni. V letech 1878–1880 byl mimo aktivní službu, poté se vrátil k 9. husarskému pluku, následně vystřídal službu u dalších husarských jednotek ve Stockerau a v Pécsi. V hodnosti kapitána (1886) byl pobočníkem velitele 4. armádního sboru v Budapešti hraběte Nikolause Pejačeviće (1886–1888), po roce 1888 sloužil u 7. husarského pluku v Albertirsi. V roce 1891 byl povýšen na majora a tři roky vykonával službu křídelního pobočníka (Flügeladjutant) císaře Františka Josefa. Mezitím byl povýšen na podplukovníka (1893) a v roce 1894 byl přeložen opět k 9. husarskému pluku. Jako plukovník (1896) setrval u 9. husarského pluku jako jeho velitel (1896–1901).

V roce 1902 byl povýšen na generálmajora, byl velitelem 5. jezdecké brigády v Jarosławi (1901-1904), 6. jezdecké brigády v Miskolci (1904–1905), krátce velel 3. jezdecké brigádě v Mariboru (1905) a poté byl velitelem jezdecké divize ve Vídni (1905–1907). V roce 1906 dosáhl hodnosti polního podmaršála a od roku 1907 byl gardovým poručíkem uherské královské gardy ve Vídni. V roce 1910 byl v armádě penzionován, ale o rok později ještě dosáhl hodnosti generála jezdectva (1911). V letech 1910–1914 zastával u císařského dvora funkci ceremoniáře zodpovědného za organizaci stolování u slavnostních tabulí (Oberststabelmeister). Nakonec byl v letech 1914-1918 kapitánem uherské královské gardy (německy Kapitän der königlich Ungarischen Leibgarde, respektive maďarsky a Magyar Királyi Testőrség gárdakapitánya). Po zániku monarchie dožil v soukromí ve Vídni.

Rodina

V roce 1885 se na zámku Bartenstein oženil s princeznou Marií Henriettou z Hohenlohe-Bartensteinu (1861–1933), dcerou knížete Karla Hohenlohe-Bartensteina a Rosy, rozené hraběnky Šternberkové. Marie Henrietta byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Jako vdova se usadila v Badenu, kde je také pohřbena spolu se svým mladším synem Arnoštem. Z manželství se narodily tři děti, synové Karel (Károly, 1886–1950) a Arnošt (Ernö, 1898–1958) sloužili v c. k. armádě a poté žili v soukromí, dcera Róza (1888–1970) se provdala za britského důstojníka kapitána George Jervise Wooda (1878–1958). Jejich dcera Marie Terezie (1910–1985) byla manželkou knížete Ernsta z Hohenbergu.

Tituly a ocenění

Od roku 1880 byl c. k. komořím a jako vysoký hodnostář u dvora obdržel v roce 1910 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. V roce 1910 byl zároveň povýšen na hraběte (příslušný diplom byl podepsán císařem Františkem Josefem v Ischlu 8. července 1910). Během vojenské služby získal několik ocenění v Rakousku-Uhersku, vzhledem ke své službě císařského pobočníka a později vysoce postaveného dvořana obdržel řadu vyznamenání také od zahraničních panovníků.

Rakousko-Uhersko

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1900)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1908)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• velkokříž Leopoldova řádu (1916)
• Vojenská záslužná medaile s válečnou dekorací (1917)

Zahraničí

• Řád pruské koruny III. třídy (1886, Německo)
• rytíř Řádu Albrechtova (1892, Sasko)
• Řád Fridrichův (1892, Württembersko)
• Řád pruské koruny II. třídy (1893, Německo)
• komandér Řádu rumunské hvězdy (1893, Rumunsko)
• Řád červené orlice II. třídy (1894, Německo)
• Vévodský sasko-ernestinský domácí řád (1894, Sasko)
• velkokříž Řádu Isabely Katolické (1904, Španělsko)
• velkokříž Vojenského záslužného řádu (1906, Španělsko)
• velkokříž Řádu gryfa (1909, Meklenbursko-Zvěřínsko)
• velkokříž Řádu sv. Michaela (1912, Bavorsko)
• velkokříž Řádu koruny (1912, Belgie)
• velkokříž Královského řádu za vojenské zásluhy (1912, Bulharsko)
• velkokříž Řádu červené orlice (1917, Německo)
• velkokříž Řádu sv. Alexandra (1917, Bulharsko)
• Řád Osmanie I. třídy (1917, Osmanská říše)

Odkazy

Literatura

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 215–216 (heslo Albert Lónyay) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

Externí odkazy

• Albert Lónyay in: Österreichisches Biographisches Lexikon

Autoritní data	GND: 101955293X ISNI: 0000 0003 6777 9808 VIAF: 232325152