Přeskočit na obsah

Chuck Berry

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Chuck Berry
Chuck Berry v roce 1957
Chuck Berry v roce 1957
Základní informace
Rodné jménoCharles Edward Anderson Berry
Narození18. října 1926
St. Louis, Missouri, USA
Úmrtí18. března 2017 (ve věku 90 let)
St. Charles
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Žánryrock and roll, blues, rhythm and blues
Povoláníhudebník, skladatel
Nástrojekytara, zpěv
Aktivní roky1953–2017
VydavateléChess, Mercury, Atco
Členem skupinChuck Berry & His Combo
Významná dílaJohnny B. Goode
Maybellene
Roll Over Beethoven
Rock and Roll Music
OceněníCena Grammy za celoživotní dílo (1984)
Rock and Roll Hall of Fame (1986)
Hvězda na Hollywoodském chodníku slávy (1987)
Vyznamenání Kennedyho centra (2000)
Polar Music Prize (2014)
Manžel(ka)Themetta Suggs (1948–2017)
DětiIngrid Berry
SídlaThe Ville
Chuck Berry House
Webwww.chuckberry.com
Významný nástroj
Gibson ES-355
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charles Edward Anderson „Chuck“ Berry (18. října 1926, St. Louis, Missouri, USA – 18. března 2017, Wentzville, Missouri, USA[1]) byl americký kytarista, zpěvák a skladatel, jeden z předních průkopníků rock and rollu. S písněmi „Maybellene“ (1955), „Roll Over Beethoven“ (1956), „Rock and Roll Music“ (1957) a „Johnny B. Goode“ (1958) rozvíjel z rhythm and blues hlavní prvky rock and rollu s texty zaměřenými na dospívající lidi, s kytarovými sóly, která měla velký vliv na pozdější rozvoj rockové hudby.[2]

Počátkem roku 1953 se nechal ovlivnit kytarovou technikou bluesového kytaristy T-Bone Walkera a ve večerních hodinách hrál se skupinou Johnnie Johnson Trio.[3] Zlom přišel v květnu 1955, kdy Berry odcestoval do Chicaga, kde se setkal s Muddy Watersem. Ten mu zařídil nahrávací smlouvu u Leonarda Chesse z Chess Records. S ním natočil skladbu „Maybellene“ – adaptaci na lidovou píseň „Ida Red“. Singlu se prodalo více než milion kopií a dostala se na první místo v žebříčku Billboardu v sekci Rhythm and Blues. Do konce padesátých let měl Berry ještě několik hitů a objevil se v několika televizních pořadech. Založil také svůj vlastní klub nazvaný Berry's Club Bandstand. V lednu 1962 nastal další zlom v jeho kariéře. Byl odsouzen k třem letům vězení za nelegální převoz čtrnáctileté dívky přes hranice, údajně s úmyslem ji pohlavně zneužít.[3][4][5] Po propuštění roku 1963 následoval útlum jeho úspěchů.

V roce 1985 byl uveden do Blues Hall of Fame a následující rok byl jedním z prvních hudebníků, kteří byli uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame, k Berrymu bylo uvedeno, že do rock and rollu přispěl nejen zvukem, ale i postojem.[6] Berry byl vyhlášen časopisem Rolling Stone jako šestý nejlepší kytarista všech dob v žebříčku 100 nejlepších kytaristů všech dob z roku 2003[7] (ve stejném žebříčku z roku 2011 se umístil na osmé příčce),[8] v žebříčku 100 nejlepších zpěváků všech dob se umístil na 41. pozici[9] a v žebříčku Rolling Stone – 100 největších umělců všech dob na pátém místě.[10] Tři z jeho písní („Johnny B. Goode“, „Maybellene“ a „Rock and Roll Music“) jsou v žebříčku 500 Songs that Shaped Rock and Roll (500 písní, které formovaly rock and roll).

Počátky (1926–1954)

Chuck Berry, You can't catch me, 1956

Narodil se v St. Louis ve státě Missouri[11] jako čtvrté z šesti dětí. Vyrůstal v severní části St. Louis, často přezdívané „The Ville“, kde žilo mnoho lidí ze střední vrstvy té doby. Jeho otec Henry pracoval pro blízkou baptistickou církev. Jeho matka Martha byla ředitelkou školy. Skutečnost, že žil v rodině střední vrstvy, mu umožnila věnovat se svému zájmu, hudbě, již od útlého věku. Jeho první veřejné vystoupení proběhlo ještě když studoval na škole Sumner.[12] Jen o tři roky později, v roce 1944, kdy stále ještě chodil na Sumner, byl zatčen a odsouzen za ozbrojené loupeže. Vyloupil tři obchody v Kansas City a s přáteli odcizil auto.[13][14] Ve své autobiografii řekl, že se jeho auto rozbilo a on byl poté donucen si ukrást jiné. Zastavil projíždějící auto a zamířil na jeho řidiče nefukční pistoli.[15][16] Byl poslán do Intermediate Reformatory for Young Men v Algoa poblíž Jefferson City (Missouri).[11] Byl zde členem pěveckého sboru.[13]

V den svých 21. narozenin v roce 1947 byl propuštěn z vězení. 28. října 1948 se oženil s Themettou Suggs. Dne 3. října 1950 se jim narodila dcera Darlin Ingrid Berry.[17] Berry v té době pracoval jako dělník ve dvou automobilových továrnách a jako správce domu, kde s rodinou bydlel. Vydělával dostatečné množství peněz, aby si v roce 1950 koupil malý třípokojový domek s vanou na Whittier Street.[18] Dům je v současné době zapsán Národním registru historických budov jako Chuck Berry House.[19]

Počátkem padesátých let začal spolupracovat s lokálními skupinami v místních barech, což byl další zdroj příjmů pro jeho rodinu.[18] Již od útlého věku hrál blues a používal kytarové riffy a různé netradiční pohyby inspirované T-Bone Walkerem.[20] Dostal několik kytarových lekcí od Ira Harrise, který položil základ pro jeho kytarový styl.[21] Počátkem roku 1953 Berry začal hrát s triem klavíristy Johnnie Johnsona, s tím spolupracoval i v pozdější době.[22] Skupina hrála pomalé písně a blues, nejpopulárnější žánr mezi bělochy bylo country.

První úspěchy (1955–1962)

Chuck Berry a jeho sestra Lucy Ann (1965)

V květnu 1955 Berry odcestoval do Chicaga, kde se setkal s Muddy Watersem. Ten mu zařídil setkání s Leonardem Chessem z Chess Records, aby spolu projednali nahrávací smlouvu. Berry Chessovi představil svůj bluesový materiál v domnění, že ho tím osloví. Jeho pozornost však přijal až svou adaptací na country píseň „Ida Red“. Berry svou píseň nazval Maybellene a nahrál ji dne 21. května 1955. Původní sestava při nahrávání byla: Johnnie Johnson na klavír, Jerome Green (ze skupiny Bo Diddleyho) na rumba koule, Jasper Thomas na bicí a Willie Dixon na kontrabas. Písně „Maybellene“ se prodalo více než milion kopií a stala se hitem číslo jedna v rhythm and bluesovém žebříčku Billboardu.[11][23]

Koncem června 1956 se jeho píseň „Roll Over Beethoven“ dostala na 29. příčku Billboard Top 100 a Berry se stal jedním z „Top Acts of '56“.

Vězení a útlum (po roce 1962)

V lednu 1962 nastal druhý zlom v jeho kariéře. Byl odsouzen k třem letům vězení za nelegální převoz čtrnáctileté dívky přes hranice, údajně s úmyslem ji pohlavně zneužít.[3][4][5]

Po propuštění v roce 1963 měl několik dalších hitů, včetně skladeb „No Particular Place to Go“, „You Never Can Tell“ a „Nadine“, ale žádná z písní nedosáhla takového úspěchu, jaký měly jeho písně z padesátých let. V sedmdesátých letech hrál povětšinou staré písně a byl vyhledáván jako nostalgický umělec, hrající své hity se skupinami různých kvalit.[3] V roce 1979 strávil několik měsíců ve vězení a byl donucen vykonávat veřejné práce kvůli daňovým únikům.

Přínos populární hudbě

Vliv Chucka Berryho na vývoj rock and rollu je velmi významný. Jeho novátorství je i ve způsobu hry na kytaru. Krátké, rychlé, po sobě následující kytarové riffy, které při hře používal, změnily do té doby platné zákonitosti hudební rytmiky. Berry je hudebně velmi kompetentní zpěvák, který díky srozumitelnému přednesu dokázal prostřednictvím textů maximálně ovlivnit na posluchače. Mnohé z jeho skladeb se staly ve své době hymnami mladých. Jako první ve svých textech oslovil náctileté a co bylo hlavní, oslovil je jazykem, který používali a zpíval o jejich problémech. Do textů zavedl taková slova jako auto, dívka, škola, žárlivost apod.

John Lennon to vyjádřil velmi jednoduše: „Když chcete definovat rock and roll jedním jménem, bude to nejpravděpodobněji – Chuck Berry“. Z pohledu vývoje moderní populární hudby ho můžeme považovat za pilíř jakými jsou Bob Dylan a Beatles. Velká většina významných hudebníků, kteří přišli po něm, se od něj učili a pokoušeli se ho napodobit.

Ocenění

Berry v The Casino Deauville, Francie, 13. července 1987
  • V roce 1977 byla nahrávka "Johnny B. Goode" umístěna na Zlatou desku k vesmírné sondě Voyager 1, jako poselství cizím civilizacím.
  • Na zvláštní žádost prezidenta Jimmyho Cartera Berry 7. června 1979 vystoupil v Bílém domě.
  • 26. února 1985 byla Berrymu udělena cena Grammy Za celoživotní dílo.
  • 23. ledna 1986 byli Chuck Berry, Elvis Presley a Fats Domino jako první umělci uvedení do rock'n'rollové síně slávy. Od tohoto data se každoročně v polovině ledna, rock'n'rollová síň slávy rozrůstá o další hudební legendy.
  • Skladba Maybellene byla 2. března 1988 při 30. ročníku udělování cen Grammy uvedeny do dvorany slávy Národní akademie hudebního umění a věd.
  • V listopadu 1988 společnost MCA vydala antologii historických nahrávek Berryho, které připravil v letech 1955–1973 pro značku Chess.
  • Berry se v červnu 1988 dostal do první desítky umělců zvěčněných na Chodníku slávy v St. Louis.
  • Při příležitosti 32. ročníku udělování cen Grammy byla 21. února 1990 skladba Roll Over Beethoven zařazena do Dvorany slávy NARAS. Album Chuck Berry – The Chess Box v produkci Andyho McKaiea bylo vyhodnoceno jako nejlepší historické album.
  • V roce 2003 významný hudební časopis Rolling Stone vyhlásil 100 nejlepších kytaristů všech dob. Berry se umístil na šestém místě.
  • Jeho výběrové album The Great Twenty-Eight obsadilo 21. místo v seznamu 500 nejlepších alb všech dob.
  • V roce 2004 časopis Rolling Stone vyhlásil 500 nejlepších skladeb všech dob. Do uvedeného seznamu se dostalo šest Berryho skladeb a to na následujících místech: „Johnny B. Goode“ (# 7), „Maybellene“ (# 18), „Roll Over Beethoven“ (# 97), „Rock and Roll Music“ (# 128), „Sweet Little Sixteen“ (# 272) a „Brown Eyed Handsome Man“ (# 374).
  • Také v roce 2004 hudební odborníci přidělili Berrymu 5. místo v žebříčku 100 největších umělců všech dob.

Diskografie

Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Chucka Berryho.
Chuck Berry v Örebro, Švédsko 18. července 2007

Studiová alba

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chuck Berry na anglické Wikipedii.

  1. ↑ iDNES.cz; ČTK. Zemřel americký zpěvák a kytarista Chuck Berry, legenda rokenrolu. iDNES.cz [online]. 2017-03-18 [cit. 2017-03-19]. Dostupné online. 
  2. ↑ M. Campbell, ed., Popular Music in America: And the Beat Goes on (Cengage Learning, 3rd edn., 2008), pp. 168–9.
  3. ↑ a b c d Chuck Berry – Britannica Online Encyclopedia [online]. library.eb.co.uk [cit. 2010-02-21]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b 295 F.2d 192 [online]. ftp.resource.org [cit. 2010-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-10-13. 
  5. ↑ a b Bruce Pegg, Brown Eyed Handsome Man: The Life and Hard Times of Chuck Berry, pp 119 – 227. [s.l.]: Routledge, 2005 Dostupné online. ISBN 0-415-93751-5. 
  6. ↑ Chuck Berry [online]. The Rock and Roll Hall of Fame and Museum [cit. 2012-04-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 17-01-2010. 
  7. ↑ 100 Greatest Guitarist: David Fricke's Picks: Chuck Berry [online]. Rollingstone.com [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ 100 Greatest Guitarist: Chuck Berry [online]. Rollingstone.com [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ 100 Greatest Singers: Chuck Berry [online]. Rollingstone.com [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ 100 Greatest Artists: Chuck Berry [online]. Rollingstone.com [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ a b c Chuck Berry [online]. history-of-rock.com [cit. 2010-06-03]. Dostupné online. 
  12. ↑ Weinraub, Bernard. [1] "Sweet Tunes, Fast Beats and a Hard Edge", The New York Times, February 23, 2003. Accessed December 11, 2007. "A significant moment in his early life was a musical performance in 1941 at Sumner High School, which had a middle-class black student body."
  13. ↑ a b WEINRAUB, Bernard. Sweet Tunes, Fast Beats and a Hard Edge - Series - NYTimes.com. www.nytimes.com. www.nytimes.com, 2003-02-23. Dostupné online [cit. 2010-02-18]. 
  14. ↑ Bob Gulla, Guitar Gods: The 25 Players Who Made Rock History, page 32. [s.l.]: ABC-CLIO, 2008 ISBN 0-313-35806-0 Dostupné online. 
  15. ↑ Bruce Pegg, Brown Eyed Handsome Man: The Life and Hard Times of Chuck Berry. Routledge, 2005, p.14
  16. ↑ Chuck Berry: The Autobiography
  17. ↑ Gerald Lyn Early, Ain't but a place: an anthology of African American writings about St. Louis, page 180. [s.l.]: Missouri History Museum, 1998, ISBN 1-883982-28-6 Dostupné online. 
  18. ↑ a b Gerald Lyn Early, Ain't but a place: an anthology of African American writings about St. Louis, page 179. [s.l.]: Missouri History Museum, 1998, ISBN 1-883982-28-6 Dostupné online. 
  19. ↑ News about Chuck Berry's House in Greater Ville, St. Louis, MO [online]. outside.in [cit. 2010-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-21. 
  20. ↑ COHN, Lawrence, Aldin, Mary Katherine; Bastin, Bruce. Nothing but the Blues: The Music and the Musicians. [s.l.]: Abbeville Press, 1993. Dostupné online. ISBN 978-1-55859-271-1. S. 174. 
  21. ↑ The Official Site of Chuck Berry [online]. www.chuckberry.com [cit. 2010-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-20. 
  22. ↑ WITTENAUER, Cheryl. Chuck Berry Remembers Johnnie Johnson. www.firstcoastnews.com. firstcoastnews.com. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-02-16. 
  23. ↑ Chuck 1955–56 [online]. Die-rock-and-roll-ag.de [cit. 2011-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-20. 

Externí odkazy

Chuck Berry
Studiová alba
Rock, Rock, Rock (s The Moonglows a The Flamingos) (1956) • After School Session (1957) • One Dozen Berrys (1958) • Chuck Berry Is on Top (1959) • Rockin' at the Hops (1960) • New Juke-Box Hits (1961) • Chuck Berry Twist (1962) • Two Great Guitars (s Bo Diddley) (1964) • St. Louis to Liverpool (1964) • Chuck Berry in London (1965) • Fresh Berry's (1965) • Chuck Berry in Memphis (1967) • From St. Louie to Frisco (1968) • Concerto In B. Goode (1969) • Back Home (1970) • San Francisco Dues (1971) • The London Chuck Berry Sessions (1972) (Strana 1) • Bio (1973) • Chuck Berry (1975) • Rock It (1979) • Chuck (2017)
Koncertní alba
Kompilace
Chuck Berry Twist (1962) • Chuck Berry's Golden Decade (1967, 1973, 1974) • The Great Twenty-Eight (1982) • The Chess Box (1988) • Anthology (2000) • Volume 2 (1995)
Hitové singly
Příbuzná témata
Držitelé Polar Music Prize
1992–1999
2000–2009
2010–2019
2020–dodnes
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chuck_Berry&oldid=21108929“