Štěpán I. Illesházy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Štěpán I. hrabě Illésházy
Palatin Uherského království
Ve funkci:
1608 – 1609
Předchůdceúřad neobsazen, předtím do roku 1562 Tomáš III. Nádasdy
NástupceJuraj VII. Thurzo
Stranická příslušnost
Členstvípolitik před vznikem politických stran
Narozeníbřezen 1541
Úmrtí5. května 1609 (ve věku 68 let)
Vídeň
ChoťKateřina Pálffyová z Erdödu (1542-1616)
Profesepolitik
CommonsIstván Illésházy (palatin)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Štěpán I. hrabě Illésházy de Illésháza (maďarsky Illésházai gróf Illésházy István) (1541 – 5. května 1609 Vídeň) byl uherský šlechtic, voják, politik a diplomat. V mládí se prosadil jako voják v bojích proti Turkům, souběžně se uplatňoval ve státních úřadech. Z poměrně skromných poměrů nevýznamné regionální šlechty dosáhl postavení jednoho z nejbohatších magnátů v Uhrách, byl povýšen na barona (1587) a hraběte (1600). Značný majetek získal svým druhým sňatkem (1582), později přikupoval další velká panství v Horních Uhrách (Trenčín) a také na Moravě (Hodonín, Tovačov). Jako vůdce protestantské opozice v Uhrách se nakonec dostal do sporu s císařem Rudolfem II., byl obžalován z velezrady, odsouzen k trestu smrti a ztrátě a majetku. Po útěku do Polska se připojil k Bočkajově povstání a následně se jako diplomat podílel na uzavření míru jak s Bočkajem, tak s Turky. Mezitím přešel do služeb Rudolfova bratra arcivévody Matyáše a krátce před smrtí dosáhl v Uherském království nejvyšší funkce palatina.[1]

Mládí v armádě a majetkový vzestup[editovat | editovat zdroj]

Hrad Trenčín, majetek Štěpána Illésházyho od roku 1594

Pocházel z uherského šlechtického rodu Illésházyů,[2] narodil se do početné rodiny prešpurského podžupana Tomáše Illésházyho. Studoval v Prešpurku a od mládí sloužil v armádě, souběžně se uplatňoval ve státních úřadech, byl místožupanem v Prešpurku (1572) a radou uherské královské komory (1577), později se stal císařským radou a komorníkem a za zásluhy získal v roce 1587 titul barona. Jako voják se uplatnil v bojích proti Turkům, sloužil pod velením Jána Krušiče, později byl jeho nadřízeným Mikuláš Pálffy. S Pálffym se zúčastnil obléhání Stoličného Bělehradu, později dobytí pevností Ráb a Tata, v roce 1599 bojoval u Budína a Pešti. Do vyšší společnosti pronikl již svým prvním sňatkem s Annou Erdödyovou, dcerou chorvatského bána Petra Erdödyho. Po jejím úmrtí se začal přátelit s rodinami svých nadřízených velitelů Pálffyho a Krušiče, což se do budoucna ukázalo jako výhodné spojení. Po Krušičově úmrtí (1580) se v roce 1582 oženil s jeho vdovou Katarínou, rozenou Pálffyovou (1542–1616). Ta byla dědičkou obrovského majetku, který zahrnoval desítky statků (Stupava, Šurany, Bánovce nad Bebravou, Pezinok, Svätý Jur) a šest hradů (Čabraď, Sitno, Likava), díky tomu Illesházy obdržel také dědičný úřad župana liptovské župy. K dědictví Kataríny Pálffyové patřilo mimo jiné 7 000 sudů vína, několik tisíc kusů dobytka a 800 koní.

Ke správě nově nabytých majetků přistupoval Illesházy velmi zodpovědně, což mu během několika málo let umožnilo uskutečnit další velké transakce. V roce 1594 získal od Emericha Forgáče zástavní právo k hradu a panství Trenčín za 32 000 zlatých. V roce 1597 se stal dědičným županem trenčínské župy a nakonec v roce 1600 vykoupil trenčínské panství do dědičného vlastnictví (za sumu 109 605 zlatých).[3] Téhož roku obdržel titul hraběte pro sebe a svou manželku. Na trenčínském hradě podnikl stavební úpravy, což dokládá alianční erb Illesházyů a Pálffyů s nápisem nad vstupem do hradního paláce. Na přelomu 16. a 17. století rozšířil svůj majetek o statky na Moravě. Jako věřitel zemřelého Jana z Pernštejna (s ním se znal z tureckých válek) získal v roce 1597 panství Tovačov,[4] za něž zaplatil 182 000 zlatých, součástí transakce byl také dům v Kojetíně.[5] Získal moravský inkolát a zařadil se mezi významné pozemkové vlastníky na Moravě. Vzdálenost Tovačova od rodových statků v Horních Uhrách vedla Illésházyho k dalšímu obchodu a po delším jednání získal v roce 1600 panství Hodonín, které vyměnil za Tovačov se Salm-Neuburgy,[6] za mnohem větší hodonínské panství musel ale doplatit 160 000 zlatých.

Konflikt s Rudolfem II. a vrchol kariéry[editovat | editovat zdroj]

Erb Štěpána Illésházyho a jeho manželky Kataríny Pálffyové na hradě Trenčín

Počátkem 17. století se Illesházy dostal do konfliktu s císařem Rudolfem II. Jako záminka posloužil v podstatě nevýznamný spor bohatých vinařských měst Pezinok a Svätý Jur, která se chtěla vykoupit z Illesházyho poddanství. Ve skutečnosti císaři vadila Illesházyho vzrůstající politická moc, patřil k předákům protestantské opozice a nekompromisním ochráncům stavovských práv šlechty. Svou roli sehrál i jeho obrovský majetek, ačkoliv sám Rudolf několik let předtím souhlasil s převodem Trenčína do Illesházyho soukromého vlastnictví. Nakonec byl povolán před zemský sněm, kde si vyslechl obžalobu z urážky císařského majestátu a byl odsouzen k trestu smrti a zabavení veškerého majetku.[7] Konfiskace statků však probíhala pomalu a Illesházy stihnul odvézt z Trenčína cenné vybavení a značnou finanční hotovost. Ještě předtím převedl moravské panství Hodonín na svou manželku, aby se mu konfiskace vyhnula. Osobně pak tajně několik nocí překračoval z Holíče řeku Moravu a také z Hodonína odvezl velkou část mobiliáře.[8] Nakonec uprchl do Polska, usadil se v Krakově a pod ochranou polského krále vyčkával dalších událostí.

Mezitím vypuklo Bočkajovo povstání, k němuž se Illesházy nijak překvapivě připojil, i když z polského exilu nemohl vyvinout větší aktivitu.[9] V této době ztrácel císař Rudolf II. své pozice v Uhrách, kde se začal prosazovat jeho mladší bratr Matyáš. Právě ve spolupráci s Matyášem se nakonec Illesházy stal jedním z hlavních aktérů diplomatických jednání se Štěpánem Bočkajem. V první polovině roku 1606 navštívil Illesházy několikrát Vídeň a povstání skončilo Vídeňským mírem v červnu 1606.[10] Krátce nato se Illesházy podílel i na uzavření Žitavského míru s Turky (září 1606). Téhož roku byl zcela omilostněn a mohl se znovu ujmout svých rozsáhlých statků. Vrcholem jeho kariéry byl úřad uherského palatina, který získal v roce 1608 historicky jako první protestant. Při korunovaci arcivévody Matyáše uherským králem v Bratislavě nesl svatoštěpánskou korunu. V té době jej ale trápily četné zdravotní problémy (pravděpodobně rakovina žaludku) a na jaře 1609 odjel do Vídně, kde vyhledával pomoc lékařů. Zemřel ve Vídni 5. května 1609 ve věku 68 let a byl pohřben v evangelickém kostele v Pezinku. Dědicem většiny majetku byl synovec Kašpar (1593-1648), Štěpánova manželka Katarína nadále držela Hodonín, než jej v roce 1614 prodala Žampachům z Potštejna za 350 000 zlatých.[11]

Štěpán Illesházy proslul jako vzdělanec se širokým rozhledem, své kvality prokázal jako voják i politik a získal všeobecný respekt, kvůli své konfliktní povaze měl ale zároveň řadu odpůrců. Svou mimořádnou kariérou spojenou s obrovským majetkovým vzestupem získal řadu nepřátel mezi starobylou šlechtou, jako zastánce feudálních práv měl také spory s měšťany na svých panstvích. Četní oponenti přispěli k eskalaci Illésházyho konfliktu s Rudolfem II. v roce 1603. Patřil k významným stoupencům kalvinistického učení a předním osobnostem protestantů v Uherském království. Na svá panství zval absolventy německých univerzit, které zaměstnával jako učitele. Koncem 16. století založil školní nadace v Trenčíně a Ružomberoku, další nadaci zřídila po jeho smrti vdova Katarína v Bánovcích nad Bebravou. Byl také literárně činný, dochoval se jeho latinský spis, v němž zpracoval své zážitky z tureckých válek.

V Hodoníně připomíná Štěpána Illesházyho pamětní deska ve vstupním vestibulu bývalé radnice, kterou nechal na vlastní náklady postavit po vpádu Bočkajových vojsk.[12]

Jeho sestra Žofie (1547–1599) byla manželkou Ference Esterházyho (1532–1604) z rodiny Esterházyů. Jejich syn hrabě Mikuláš Esterházy (1583–1645) byl zakladatelem mocenského vzestupu svého rodu a v letech 1625–1645 také uherským palatinem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Ottův slovník naučný, díl XII.; Praha, 1897 (reprint 1998), s. 513–514 (heslo Illésházy) ISBN 80-7185-157-4
  2. ↑ Rodokmen Illésházyů dostupné online
  3. ↑ Kolektiv: Trenčianský hrad; Martin, 1991; s. 58–59 ISBN 80-217-0265-6
  4. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl; Praha, 2008; s. 587 ISBN 978-80-7277-041-0
  5. ↑ VAŘEKA, Marek: Jan z Pernštejna. Hospodářský úpadek Pernštejnů; České Budějovice, 2008; s. 197, 242 ISBN 978-80-86829-36-4
  6. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 248
  7. ↑ KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty., Matice moravská, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2006; s. 451, 453 ISBN 80-210-4130-7
  8. ↑ SMETANA, David: Město Hodonín na konci 17. století (diplomová práce); Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2018; s. 21–23 dstupné online
  9. ↑ JANÁČEK, Josef: Rudolf II. a jeho doba; Praha, 1987; s. 381
  10. ↑ JANÁČEK, Josef: Rudolf II. a jeho doba; Praha, 1987; s. 385–386
  11. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl; Praha, 1997; s. 102 ISBN 80-85983-14-1
  12. ↑ Pamětní deska Štěpána Illesházyho na webu Encyklopedie Hodonína dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Štěpán_I._Illesházy&oldid=23193178“