Mučení

Mučení (též tortura, z lat. torquere – torze) je jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení. Pro živočichy se používá termín týrání zvířat.

Účel mučení

Mučení je zpravidla prováděno za účelem:

• získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání
• potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí
• zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu
• jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu

Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.

Techniky mučení

• Trhání masa
• Palestinské věšení
• Oslí hřbet
• Waterboarding
• Skřipec
• Železná panna
• Bičování
• Kovová klec
• Upálení
• Gilotina
• Natahování
• Sicilský býk

Historie

Starověk

Mučení bylo v mnoha starověkých kulturách (egyptské, židovské, římské, …) součástí justice. Ve starověkém Římě bylo mučení používáno jako součást výslechu, a to do 2. století n. l. pouze u otroků, poté i u příslušníků nižších tříd. Otrokovo přiznání bylo přípustné jen tehdy, pokud bylo dosaženo mučením, neboť se mělo za to, že jeho dobrovolnému přiznání nelze věřit.

Středověk

Středověké světské evropské soudy používaly mučení s ohledem na tíhu obvinění a sociální status žalovaného jako legitimní prostředek pro získání přiznání, popřípadě dalších informací, jako jména kompliců a podobně. Církevní soudy přijímaly mučení jako metodu výslechu až od 13. století a i poté měly ve srovnání se světskými soudy mnohem přísnější pravidla pro jeho užití.

Užívání mučení ve středověké inkvizici začalo v roce 1252 a skončilo až v raném novověku papežskou bulou z roku 1816, která je zakázala. V posledních několika stoletích tohoto období mezi mučené přibyly i údajné čarodějnice, obviněné v čarodějnických procesech, a to jak v Evropě, tak v koloniální Americe.

Podrobnější informace naleznete v článku Právo útrpné.

Zákaz mučení

Mezi prvními, kdo se ozvali proti mučení, byli Friedrich Spee a Anton Praetorius, který v roce 1613 o situaci vězňů v žalářích napsal ve své knize Gründlicher Bericht Von Zauberey und Zauberern (Vzevrubná zpráva o čarodějnictví a čarodějích/nicích).

V roce 1624 vydal Johann Graefe Tribunální reformaci, v níž vystupoval proti použití mučení.

V roce 1764 publikoval italský právník Cesare Beccaria Esej na téma zločinů a trestů, ve které argumentoval, že mučení nespravedlivě trestá nevinné a není nezbytné pro dokázání viny.

Napoleon Bonaparte v roce 1798 (v době, kdy byl v Egyptě) napsal generálmajoru Berthiérovi: „Tento barbarský zvyk bičování lidí podezřelých z toho, že mají důležitá tajemství k odhalení, musí být zrušen. Vždy se vědělo, že tato metoda vyslýchání prostřednictvím uvrhnutí lidí do mučidel není k užitku. Ti ubožáci řeknou, cokoli je napadne a cokoli si myslí, že (jejich trýznitelé) chtějí věřit. Následkem toho nejvyšší velitel zapovídá použití této metody, která je v rozporu s rozumem a lidskostí.“

Před vydáním papežské buly z roku 1816 bylo mučení zakázáno:

• roku 1740 v Prusku Fridrichem Velikým,
• roku 1786 v Itálii,
• roku 1789 ve Francii (v období Francouzské revoluce),
• roku 1801 v Rusku.

Dnes je zákaz mučení obsažen v různých mezinárodních úmluvách a paktech. Zajímavé je, že nejsou žádné výjimky k tomu, aby mučení mohlo nastat. Jedná se o mezinárodní zločin, který musí být právem potrestán. Jedná se o tzv. kogentní normu mezinárodního práva – ius cogens. Tato norma se charakterizuje tím, že je absolutní a nezrušitelná.

Hlavní dokumenty týkající se mučení je Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a Všeobecná deklarace lidských práv.

Mezinárodní právo

Podrobnější informace naleznete v článku Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

Valné shromáždění OSN přijalo roku 1975 Deklaraci o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním, na níž navázalo roku 1984 sjednání Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. V rámci Rady Evropy zakazuje mučení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, na níž roku 1987 navázala Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Přes veškerou snahu mučení zamezit, přetrvalo i do 21. století.

Mučení zakazují:

• Všeobecná deklarace lidských práv z 10. prosince 1948 (článek 5)
• Ženevská úmluva na ochranu obětí války z roku 1949.

• Všeobecná deklarace lidských práv (1948), čl. 5

• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966), čl. 7 + ochrana před lékařskými experimenty
• Evropská úmluva o ochraně LP (1950), čl. 3
• Listina základních práv a svobod, čl. 7 odst. 2

• Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení

Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení

Tato úmluva zahrnuje i výbor proti mučení, jehož úkolem je přezkum zpráv a podvýbor, který sleduje a kontroluje dodržování úmluvy. OSN toto ještě doplňuje o Speciální zpravodaj pro mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení nebo trest.

Listina základních práv a svobod

Článek 7 (1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Mučení a současnost

Spojené státy americké

Američané používali waterboarding na vietnamské válečné zajatce od války ve Vietnamu až do roku 1983.

Nejnovější aplikací mučení se stalo získávání důležitých informací v boji proti terorismu.

Po 11. září 2001 bylo ve Spojených státech v administrativě George W. Bushe schváleno mučení vězňů. Americké veřejnosti bylo prezentované pod eufemističtějším názvem „pokročilé vyšetřovací techniky“ a bylo ji sděleno, že tyto techniky jsou nasazeny k výslechu zajatých teroristů, lidí podezřelých z terorismu a tzv. nepřátelských bojovníků v Afghánistánu, Iráku a dalších zemích, ve kterých se americká armáda angažovala ve válce proti teroru. Do dnešního dne bylo zveřejněno několik (senátních či jiných) zpráv o rozsahu a podobě tohoto typu mučení. Senátní report z prosince 2014 o mučení vedeným CIA přiznává, že účelem těchto technik nebylo získání hodnotných informací (v kontrastu toho, jak byly prezentovány americkým občanům), ale účelem bylo mučení samotné.

K mučení docházelo na mnoha tzv. black sites (černých místech) po světě, mediálně známé se staly věznice na základně Guantánamo nebo v roce 2004 centrální bagdádská věznice Abú Ghrajb, ve které docházelo k obzvláště nelidskému ponižování vězňů. Ve stejné době docházelo v Iráku k mučení i z rukou tamních iráckých policejních a armádních jednotek na civilním obyvatelstvu – prozatímní koaliční správa podepsala tzv. fragmentální rozkazy (fragmentary orders/Frago 242), které nadále nedávaly za povinnost hlásit a vyšetřovat jakákoliv násilí páchané proamerickými iráckými jednotkami na civilních osobách, včetně mučení, které dosahovalo ohavných rozměrů.

Senát Spojených států si ke konci roku 2014 od CIA vyžádal zprávu o těchto „pokročilých vyšetřovacích technikách“ (zahrnujících bití, hladovění, spánkové deprivace, waterboardingu a dalších metod), které měly fyzický a psychologický dopad na zajaté vězně. Ze zprávy mj. vzešlo, že:

• tyto techniky byly neefektivní (nezískávaly hodnotné zpravodajské informace, nebo byly tyto informace falešné a kontraproduktivní),
• CIA je používala neadekvátně, výrazně je outsourcovala a dopouštěla se hrubých chyb,
• celý program prezentovala veřejnosti v lepším světle, než který odpovídal skutečnosti,
• ignorovala četnou interní kritiku a námitky z řad svých insiderů a
• v konečném důsledku poškodila obraz Spojených států ve světě.

V červnu 2015 byla zveřejněna v médiích 27stránková výpověď Majida Khana, jednoho z vězňů v Guantánamu (2003-2015). Ta popisuje, že CIA využívala ještě horší praktiky než ve zprávě z roku 2014, včetně sexuálního napadání, zavěšování vězňů z traverzy, kde byli ponecháváni bez přestávky až po několik dní, nebo násilného simulovaného topení vězňů v sudech ledové vody, za přítomnosti lékaře, který měl zajistit, aby „se nezašlo příliš daleko“. V říjnu 2015 někteří bývalí vězni mučení výše zmíněnými technikami a organizace ACLU žalují dva psychology (Jamese E. Mitchella a Johna Jessena), kteří detaily programu mučení navrhovali. Dle žaloby ACLU oba věděli, že mučení lidé budou vystaveni „neovladatelné bolesti“, která po psychické stránce povede k pocitu beznaděje; stejně jako to, že účelem aplikace jimi navržených „vyšetřovacích technik“ není získávání autentických informací, ale toliko způsobování této nekontrolovatelné bolesti. Mitchell a Jessen byli po dobu programu dotováni 81 miliony dolarů a dalších 5 milionů bylo v říjnu 2015 vyčleněno z veřejných financí CIA na jejich právní obhajobu.

Erotické formy

Existuje však i forma mučení, která je vyhledávána jako součást erotických a sexuálních her. Souhrnně jsou tyto praktiky označeny jako BDSM. Moderní mučírny jsou vedle nástrojů používaných po generace vybaveny i například zařízením využívajícím elektrickou energii.

Tresty za mučení a jiné nelidské a kruté zacházení

§149 Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení

(1) Kdo mučením nebo jiným nelidským a krutým zacházením v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci působí jinému tělesné nebo duševní utrpení, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

·        a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako úřední osoba,

·        b) spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti,

·        c) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,

·        d) spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami, nebo

·        e) spáchá-li takový čin opětovně.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,

·        a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na těhotné ženě,

·        b) spáchá-li takový čin na dítěti mladším patnácti let,

·        c) spáchá-li takový čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo

·        d) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.

(4) Odnětím svobody na osm až osmnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

(5) Příprava je trestná.

Odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu mučení na Wikimedia Commons

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Torture na anglické Wikipedii.

}