Sojuz 1

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sojuz 1
Znak
Soyuz-1-patch.png
Údaje o lodi
COSPAR 1967-037A
Hmotnost 6450 kg
Údaje o letu
Volací znak Рубин (Rubin)
Členů posádky 1
Datum startu 23. dubna 1967 00:35:00 UTC
Kosmodrom Kosmodrom Bajkonur SSSR
Vzletová rampa LC1
Délka letu 1 den 2 h 47 min 52 s
Datum přistání 24. dubna 1967 03:22:52 UTC
51,13° s.š., 57,24° v.d.
Počet oběhů 18
Fotografie posádky
Sovětská poštovní známka z roku 1964 s portrétem Komarova
Sovětská poštovní známka z roku 1964 s portrétem Komarova
Navigace
Předcházející Následující
Voschod 2 Sojuz 2

Sojuz 1 (rusky Союз 1) byl první let v rámci sovětského kosmického programu Sojuz. Loď odstartovala 23. dubna 1967 s jedním kosmonautem na palubě, plukovníkem Vladimírem Komarovem. Ten zahynul při návratu přistávacího pouzdra kosmické lodi na Zemi.[1] Jednalo se o první smrtelnou nehodu v historii kosmických letů s lidskou posádkou. Byl to 23. let pilotované kosmické lodě z naší planety.

Před letem[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od jiných tehdejších letů s lidskou posádkou, nebyl Sojuz nikdy úspěšně otestovaný při nepilotovaném letu. Na všech předcházejících letech se vyskytly problémy. Záložním kosmonautem pro Sojuz 1 byl Jurij Gagarin. Protože si byl vědom konstrukčních problémů a velkého politického tlaku Politbyra, snažil se „vyřadit“ Komarova z mise, věda, že sovětští lídři nebudou riskovat národního hrdinu pro tento let.

Původní plány počítaly se startem druhého Sojuzu s třemi kosmonaty (Valerij Bykovskij, Jevgenij Chrunov a Alexej Jelisejev) hned druhý den a pro dva z nich byl naplánovaný výstup do otevřeného vesmíru a přechod na Sojuz 1.

Posádka[editovat | editovat zdroj]

(v závorkách je uveden dosavadní počet letů do vesmíru včetně této mise)

Záložní posádka[editovat | editovat zdroj]

Průběh letu[editovat | editovat zdroj]

Krátce po startu začaly problémy, když se neotevřel jeden sluneční panel. To vedlo ke snížení dodávek elektrické energie pro systémy kosmické lodě. Manévrování lodě zároveň komplikovaly problémy s detektory orientace. Při třináctém obletu Komarov hlásil: „Mám opět těžkosti s ovládáním kabiny,“ ... „Je to ďábelský stroj! Na co sáhnu to nefunguje!“[2][3][4] Při čtrnáctém oběhu selhala i palubní klimatizace. Posádka druhého Sojuzu se připravovala na opravu solárního panelu Sojuzu 1, ale silný déšť na kosmodromu Bajkonur znemožnil start kosmické lodě. Výsledkem bylo, že Sojuz 1 byl při dalším přeletu nad Sovětským svazem naveden na sestupnou dráhu. Hlavní padák se však kvůli problému s tlakovým senzorem neotevřel a záložní se při manuálním otevření zamotal, což vedlo k nekontrolovatelnému nebrzděnému pádu. Komarov zemřel při dopadu na povrch v oblasti Orenburské stepi na východ od města Orsk, 500 km východně od Bajkonuru. Kabina po dopadu shořela[5].

Závěrem[editovat | editovat zdroj]

Sojuz

Pozdější inspekce kosmické lodi Sojuz 2 ukázala, že i ta měla stejný problém s padákem. To by vedlo, pokud by se let přece jen uskutečnil, ke smrti dalších tří kosmonautů. Původní cíle mise Sojuzu 1 a 2 byly později uskutečněny Sojuzem 4 a 5.

Konstruktéři odhalili 200 konstrukčních chyb na kosmické lodi již před startem, ale vládní představitelé si start vynutili, aby Sovětský svaz udržoval vedení před Spojenými státy v závodech o vesmír a dostal se jako první na Měsíc. Problémy Sojuzu 1 oddálily start Sojuzu 2 a 3 až do 25. října 1968. Toto osmnáctiměsíční zdržení a následná exploze nepilotované nosné rakety N-1 3. července 1969 definitivně pochovala sovětské plány dovést kosmonauta na Měsíc.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha : Mladá fronta, 1982. Kapitola Pilotované kosmické lety, s. 286.  
  2. Kosmonautika [online]. [cit. 2009-10-05]. Kapitola Sojuz 1. Dostupné online.  
  3. Jan Novák, Magazín Hospodářkých novin, 29.9.2009 - část dostupná online
  4. Časopis SCIENCE, číslo 11/2005, str. 22-26, ISSN 1214-4754 - dostupné oinline
  5. CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha : Práce, 1982. Kapitola Vladimír Michajlovič Komarov, s. 122.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TOUFAR, Pavel. Touha po hvězdách. Praha : Orbis, 1976. 184 s. ISBN 11-029-76.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]