Voschod 2

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Voschod 2
Znak
Voskhod-2 patch.svg
Údaje o lodi
Typ pilotovaná kosmická loď
COSPAR 1965-022A
Katalogové číslo 1274
Hmotnost 5682 kg
Údaje o letu
Volací znak Алмаз (Almaz - „Diamant“)
Členů posádky 2
Datum startu 18. března 1965 07:00:00 UTC
Kosmodrom Bajkonur, Kazachstán
Délka letu 1 den, 2 hodiny, 2 minuty a 17 sekund
Počet výstupů do vesmíru 1
Délka výstupů do vesmíru 12 minut a 9 sekund
Datum přistání 19. března 1965 09:02:17 UTC
59° 37′ s. š., 55° 28′ v. d.
Fotografie posádky
Sovětská poštovní známka z roku 1965 s portréty Leonova a Běljajeva
Sovětská poštovní známka z roku 1965 s portréty Leonova a Běljajeva
Navigace
Předcházející Následující
Voschod 1 Sojuz 1

Voschod 2 (Восход 2) byla druhá vícemístná pilotovaná loď ze sovětského vesmírného programu Voschod, vypuštěná v roce 1965. Dle katalogu COSPAR získala zařazení 1965-022A.

Cíl letu[editovat | editovat zdroj]

Hlavním cílem tohoto letu bylo uskutečnit první výstup člověka do volného kosmického prostoru.

Nafukovací přechodová komora a skafandr použitý Leonovem při výstupu do vesmíru

Průběh letu[editovat | editovat zdroj]

Loď vážící 5682 kg odstartovala z kosmodromu Bajkonur na území Kazachstánu 18. března 1965 ráno. Oba kosmonauti zůstali po celou dobu (26 hodin) trvání letu v skafandrech. K druhému poklopu lodi byla připevněna nafukovací přechodová kabina. Už při druhém obletu Země se Leonov s pomocí Běljajeva vystrojil pro výstup z lodě a přes přechodovou komoru vystoupil přivázán na 5 metrů dlouhém laně vně lodě a plul volně prostorem. Tyto výstupy byly později označeny EVA a Leonov byl v jejich historii první. S pomocí lana a pohybů se snažil svůj let řídit sledován televizní a filmovací kamerou.[1] Po 12 minutách se vrátil do kabiny. Podle slov Leonova došlo k nafouknutí skafandru na míru větší než předpokládanou a proto se nemohl vrátit do kabiny jak bylo v plánu nohama napřed, ale hlavou napřed. Aby se mohl v přechodové komoře obrátit, tak musel využít všechnu sílu co měl. Bylo velké štěstí, že Leonov měl velmi dobrou fyzickou kondici. Jinak by tento nikdy necvičený manévr nezvládnul a do kabiny by se nedostal. V tom případě by musel Běljajev, dle cvičeného scénáře, dehermetizovat celou loď a Leonova zkusit vtáhnout do kabiny. Přistát bez Leonova by podle Leonových slov by nikdy nekusil. Leonov ono toto otočení vymyslel a zvládnul bez jakékoli konzultace s Běljajevem či pozemním centrem. Podle jeho slov neměl na toto čas, protože se blížil okamžik kdy sojuz vejde do zemského stínu. (cca 3-4 minuty) Pro zajímavost: Leonov se musel v přechodové komoře otočit (musel zajistit důkladné zavření vnějšího uzávěru) což v v komoře, která je široká 120cm je u téměř neohybného skafandru dlouhého 1,9 m širokého 0,68 m opravdu obtížný úkol. Leonov vypotil 6 litrů potu. Tep měl 190 za minutu, ale dokázal to.

Problémy ale nekončily, při uzavření vnějšího průlezu došlo ke špatnému dosednutí poklopu a malou škvírou unikala vnitřní atmosféra. Systém podpory života na to reagoval zvýšeným vývinem kyslíku, takže hrozilo, že kosmonauti budou tak vysokou koncentrací čistého kyslíku poškozeni a zemřou stejně jako Valentin Bondarenko při výcviku. Nakonec pomohla náhoda. Po sedmi hodinách boje s nastalou situací kosmounati ve skafandrech usnuli. Ve spánku Leonov zavadil skafanderem o páku rozvodu kyslíku a tlak se rychle ještě zvýšil. Tímto tlakem došlo k zatěsnění poklopu a životní podmínky se na lodi rychle vrátily do normálu.

Závěr letu[editovat | editovat zdroj]

Během 17. obletu Země měl začít automaticky řízený sestup. Kvůli poruše automatiky převzal řízení Běljajev a podařilo se mu přistát i přes velké přetížení o jeden oběh později 19. března v 10 hodin dopoledne do zasněžené tajgy 180 km severozápadně od města Perm v RSFSR[2], tedy 2000 km od plánovaného místa přistání. V místě bylo -25 °C a po ramena sněhu. Až večer kosmonauty nalezl první pátrací letoun a shodil jim teplé oblečení,které se ale zachytitlo v koruně stromu, protože zde přistát kvůli stromum nemohl. Toto oblečení tedy nemohli kosmonauti použít. Podle vzpomínek Leonova se svlékli do naha. Vyždímali zpocené oblečení a zase ho oblékli. (Leonov měl po přistání ve skafandru po kolena potu). Noži odřezali pevné součásti skafandru. Obalili se kusy izolační tkaniny z vnitřního obložení Vostoku. Použili také kusy popruhů z přistávacího padáku. Takto vybaveni se dokázali ve vnějším prostředí pohybovat a získat dřevo na oheň díky kterému se přes noc zahráli. Noc v mrazu přečkali, ráno k nim na lyžích dorazil záchranný oddíl, který na místě vybudoval malý srub ve kterém nad ohněm umístili velkou nádobu do které si Leonov s Běůjajevem vlezli a pořádně vykoupali. Teprve třetí den se všichni na lyžích vydali do 9km vzdáleného stanoviště k improvizované přistávací ploše vrtulníku. Aby zde vrtulník přistál bylo nutné vykácet větší množství stromů. Vrtulník je následně odvezl do města Perm.

Posádka[editovat | editovat zdroj]

Záložní posádka[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha : Mladá fronta, 1982. Kapitola Pilotované kosmické lety, s. 319.  
  2. CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha : Práce, 1983. Kapitola Pavel Ivanovič Běljajev, s. 47.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]