Rakousko-uherské tažení v Bosně a Hercegovině v roce 1878

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o vojenské části záboru Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem. O rakousko-uherské okupaci Bosny a Hercegoviny pojednává článek Rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny.
Rakousko-uherské tažení v Bosně a Hercegovině v roce 1878
konflikt: Rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny
Severní tábor rakousko-uherské armády u Mostaru, malba Alexandera Rittera von Bensa and Adolfa Obermüllera
Severní tábor rakousko-uherské armády u Mostaru, malba Alexandera Rittera von Bensa and Adolfa Obermüllera
Trvání29. července – 20. října 1878
Výsledekvítězství rakousko-uherské armády
Strany
Bosenský vilájet Bosenský vilájet
Osmanská říše Osmanská říše 		Rakousko-Uhersko Rakousko-uherská armáda
Velitelé
Bosenský vilájet Muhamed Hadžijamaković (popraven)
Bosenský vilájet Abdulah Kaukčija
Bosenský vilájet Hadži Loja 		Rakousko-Uhersko Josip Filipović
Rakousko-Uhersko Gavrilo Rodić
Rakousko-Uhersko Stjepan Jovanović
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rakousko-uherské tažení v Bosně a Hercegovině v roce 1878 bylo vojenskou operací, která provedla nastolení rakousko-uherské okupace Bosny a Hercegoviny. Trvalo od 29. července do 20. října 1878, kde byl sváděn boj především proti místním odbojářům, podporovaným osmanskými vojenskými silami.

Rakousko-uherská armáda vstoupila do země v rámci dvou armádních skupin: jedné ze severu do Bosny a druhé z jihu do Hercegoviny. Série bitev v srpnu vyvrcholila pádem Sarajeva 19. srpna po svedení těžkých pouličních bojů. V hornaté krajině pokračovala partyzánská válka, dokud po kapitulaci povstaleckého vůdce na podzim téhož roku nesložila zbraně poslední pevnost rebelů.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Bosna, Hercegovina a Novi Pazar na mapě z roku 1904

Po skončení rusko-turecká války v letech 1877 až 1878 byl ve dnech 13. června až 13. července 1878 svolán tzv. Berlínský kongres, kterého se zúčastnili zástupci evropských velmocí Rakouska-Uherska, Německého císařství, Spojeného království, Ruska, Osmanské říše a Itálie. Kongres měl především řešit tzv. Velkou východní krizi na Balkáně.[1] Podle článku 25 výsledné Berlínské smlouvy (13. července 1878) a bylo zde mj. dohodnuto, že vilajet (provincii) Bosny a Hercegoviny. Hercegoviny dočasně na úkor Osmanské říše,[2] vojensky obsadí a bude vojensky i civilně spravovat Rakousko-Uhersko na dobu neurčitou z důvodu udržení politické a etnické stability v regionu. Rovněž získalo také právo neomezeně obsazovat strategická místa v sanjaku v Novém Pazaru.

Provincie Bosny a Hercegoviny budou obsazeny a spravovány Rakousko-Uherskem. Vláda Rakouska-Uherska si nepřeje převzít správu Sandžaku z Novi-Pazaru, rozprostírajícího se mezi Srbskem a Černou Horou jihovýchodním směrem na druhou stranu Mitrovice, nadále tam bude vykonávat své funkce osmanská správa. Nicméně, aby bylo zajištěno udržení nového politického stavu věcí, jakož i svoboda a bezpečnost komunikací, Rakousko-Uhersko si vyhrazuje právo zde vydržovat vojenské posádky a kontrolovat důležité vojenské a obchodní cesty v celé části tohoto starověkého bosenského vilajetu. Za tímto účelem si vlády Rakouska-Uherska a Turecka vyhrazují, že se dohodnou na podrobnostech.[3]

Ačkoli Osmané proti okupaci Nového Pazaru protestovali, rakousko-uherský ministr zahraničních věcí Gyula Andrássy je tajně ujistil, že okupaci v Novém Pazaru „je třeba považovat za provizorní“.[4] Tato rakousko-uherská expanze na jih na úkor Osmanské říše byla zároveň navržena tak, aby zabránila rozšíření ruského vlivu a spojení Srbska a Černé Hory.

Rakousko-Uherská armáda neočekávala téměř žádné nesnáze při provádění své okupace, sám ministr Andrássy ji doslova označil jako „procházku s dechovou kapelou“ (Spaziergang mit einer Blasmusikkapelle). Tento názor nebral v úvahu, že Srbové právě svedli rusko-tureckou válku za nezávislost na Osmanské říši, zatímco v Hercegovině vypuklo povstání. Odpor proti rakousko-uherskému převzetí pocházel především ze strany pravoslavných Srbů (43 % populace) a bosenských Muslimů (39 %), v malé části pak katolických Chorvatů (18 %).[5] Za nové vlády katolického Rakouska-Uherska bylo nehůře nahlíženo právě na muslimské obyvatelstvo, ozbrojený odpor místních obyvatel byl rakousko-uherskou vládou charakterizován jako „necivilizovaný“ (unzivilisiert) a „zrádný“ (verräterisch).[6] Intervenující jednotky se vedle Rakušanů a obyvatel Uherska skládal také z rakouských Chorvatů, Slovinců a také několika českých a moravských pluků, jako například čáslavský pěší pluk č. 21, či moravské brněnský pěší pluk č. 8, či olomoucký č. 54, posléze proslulé v bitvě u Doboje.

Poměr sil[editovat | editovat zdroj]

Karl Pippich: Pěší pluk č. 17 překračující Sávu (1905)

Rakousko-uherská armáda vyvinula v přípravě útoku na Bosnu a Hercegovinu velké mobilizační úsilí,[7] shromážděný expediční sbor čítal do konce června 1878 82 113 vojáků, 13 313 koní a 112 děl v VI, VII, XX, XVII a XVIII pěší divize a také křídlová armáda v Dalmatském království (pozdější Chorvatsko). [8] Primárním velitelem vojsk generál byl Josip Filipović, frontová XVIII. pěší divize spadala pod velení Stjepana (Stephana von) Jovanoviće, velitelem křídlové armády v Dalmácii byl generál Gavrilo Rodić.

Osmanská armáda v Bosně a Hercegovině se v té době skládala ze zhruba 40 000 vojáků se 77 děly, které v kombinaci s místními milicemi dosahovaly síly asi 93 000 mužů. Očekáván byl především zuřivý odpor muslimů, neboť okupace pro ně znamenala ztrátu svého privilegovaného postavení.

Obsazení Bosny a Hercegoviny[editovat | editovat zdroj]

Karl Pippich: Bitva u Jajce
Ilustrace zobrazující Hadžu Loju, kterak hovoří k povstalcům před branami Sarajeva

Obsazení Bosny a Hercegoviny začala 29. července 1878. Původní okupační síla, XIII. sbor pod velením gen.Josipa Filipoviće, překročila řeku Sávu u Brodu,[9] Kostajnice a Gradišky. Dočasné velitelství bylo zřízeno ve městě Banja Luka a vojska dále postupovala po silnici na levé straně řeky Vrbas.[10]

Zde narazili na odpor místních muslimů, především pod vedením Muhameda Hadžijamakoviće a derviše Hadži Lojy, podporovaného (téměř otevřeně) dle dohody evakuujícími se jednotkami Osmanské armády. Dne 3. srpna byla v tzv. bitvě u Maglaje při přechodu řeky Bosny poblíž města Maglaj přepadena tlupa husarů, což Filipoviće přimělo zavést stanné právo . Dne 7. srpna došlo u strategické bosenské pevnosti Jajce k jedné z největších a nejprudších bitev, ve které rakousko-uherská pěchota ztratila přes 600 mužů. Většina z nich, kteří zde bojovali, příslušela k kraňské XVII. pěší divizi.

Druhá okupační síla, 18. divize o síle 9000 mužů pod velením generála Stjepana Jovanoviće, postupovala z rakouské Dalmácie podél řeky Neretvy. 5. srpna divize dobyla Mostar, hlavní město Hercegoviny. Dne 13. srpna v bitvě o Ravnici v Hercegovině padlo v akci více než 70 uherských důstojníků a vojáků. V reakci na tyto události rakousko-uherská armáda zmobilizovala 3., 4. a 5. armádní sbor.

Útok na Livno (15. srpna 1878) od malíře Julia von Blaase

I nadále se pak rakousko-uherská vojska setkala s občasným zuřivým odporem z řad muslimského i pravoslavného obyvatelstva, a dále došlo k významným bitvám u Čitluku, Stolace, Livna a Klobuku. Navzdory válečným neúspěchům u Maglaje a Tuzly úspěšně pokračoval rakousko-uherský postup na Sarajevo.

Útok na pevnost Sarajevo, časopis The Graphic (1878)
Bitva o Sarajevo, G. Durand, časopis The Graphic (1878)

19. srpna bylo bosenské hlavní město Sarajevo, v té době s počtem okolo 50 000 obyvatel, dobyto až po nasazení 52 zbraní a násilných pouličních bojích. O den dříve Filipović zatkl bývalého osmanského guvernéra Hafize Pašu.[6] Formální zpráva rakousko-uherského generálního štábu zaznamenává, že „malá okna a četné mezery ve střeše umožňovaly palbu různými směry a nejudržitelnější obranu“ a „obvinění povstalci v domech zabarikádovali všechny vchody a pokračovali v ničivé palbě proti pěchotě." Generál Filipović pak do vlastního deníku zaznamenal:

„Následovala jedna z nejstrašnějších bitev, jaké si lze představit. Na jednotky se střílelo z každého domu, z každého okna, ze všech rozdělených dveří; a zúčastnily se jich i ženy. Vojenská nemocnice se nachází u západního vjezdu do města, byla plná nemocných a zraněných povstalců..."

Okupační vojsko přiznalo v boji o město 57 zabitých a 314 zraněných z 13 000 vojáků zapojených do operace, počet obětí povstalců na pak odhadlo na 300, zcela však opomíná odhad civilnídh obětí. V následujících dnech došlo po zkrácených procesech stanného práva k mnoha popravám obviněných rebelů.

Po pádu Sarajeva se hlavní povstalci stáhli do hornaté země za městem a tamvedli odpor ještě několik týdnů. Hadži Loja, vůdce bosenských povstalců, se vzdal uherskému pěšímu pluk č. 37 Erzherzog Joseph dne 3. října v rokli u města Rakitnica. Byl odsouzen k smrti, ale jeho rozsudek byl později změněn na pět let vězení. Poslední povstalecká pozice, hrad Velika Kladuša, se vzdala 20. října 1878.

V určitých částech země (zejména v Hercegovině) přetrvávalo napětí a došlo k masové emigraci převážně muslimských disidentů. Brzy však bylo dosaženo stavu relativní stability a rakousko-uherské úřady se mohly pustit do řady sociálních a administrativních reforem, které měly z Bosny a Hercegoviny udělat, podle oficiální rakousko-uherské doktríny, „modelovou kolonii“. S cílem vytvořit provincii jako stabilní politický model, který by pomohl rozptýlit rostoucí jihoslovanský nacionalismus, habsburská vláda vyvinula velkou snahu o kodifikaci zákonů, zavedení nových politických praktik a obecnou legislativní modernizaci.

Výsledek[editovat | editovat zdroj]

Rakouskem okupovaná území získaní do září 1878
Podrobnější informace naleznete v článku Rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny.

Rakousko-Uhersko bylo k pokoření Bosny a Hercegoviny nakonec nuceno použít pět sborů o celkové síle 153 300 zúčastněných vojáků a 112 polních děl. Generální štáb odhadoval, že proti jeho silám stálo zhruba 79 000 ozbrojených povstalců, kterým (ilegálně) pomáhalo 13 800 pravidelných osmanských vojáků s asi 77 děly. Celkové rakousko-uherské ztráty byly téměř 5 200: 946 mrtvých, 272 nezvěstných a 3 980 zraněných.

Neočekávané násilí kampaně vedlo k řadě vzájemných obvinění mezi veliteli a politickými vůdci. Neexistuje žádný spolehlivý odhad bosenských nebo osmanských ztrát. Během kampaně byl na příkaz císaře Františka Josefa I. cenzurován článek v německy psaných uherských novinách Pester Lloyd kritizující připravenost armády na okupaci.

V rámci okupace Bosny a Hercegoviny obsadilo Rakousko-Uhersko 10. září 1879 také Sanjak v Novém Pazaru, čímž byl realizován další ze závěrů Berlínského kongresu.

Následná příromnost rakousko-uherské moci v Bosně a Hercegovině vytrvala přes tzv. Bosenskou krizi až do konce první světové války, což souviselo též s událostmi pro tento konflikt zásadního atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu 28. června 1914.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Ve Vojenském historickém muzeu ve Vídni je instalována stálá výstava o bosenském tažení rakousko-uherské armády. Obsahuje několik věcí z osobního majetku generála Filipoviće, bosenský povstalecký prapor a ukořistěné osmanské zbraně.

V českém kulturním prostředí je tažení připomínáno především ustálením termínu maglajs, v odvolání na prudké přepadení husarů v bitvě u Maglaje, jakožto synonyma pro něco neuspořádaného a zmatečného.

Válečné události rovněž reflektuje zlidovělá vojenská píseň Za císaře pána, zmiňující boj proti bosenským povstlacům v Bosně a Hercegovině.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Austro-Hungarian campaign in Bosnia and Herzegovina in 1878 na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Ottův slovník naučný. Díl 11. Praha: J. Otto, 1902. S. 152.
  2. ↑ Zovko 2007, s. 13.
  3. ↑ Modern History Sourcebook: The Treaty of Berlin, 1878—Excerpts on the Balkans Archivováno 14. 8. 2014 na Wayback Machine. hosted by Fordham University
  4. ↑ Matsch 1982, s. 213.
  5. ↑ Džaja 1994.
  6. ↑ a b Gabriel 2011.
  7. ↑ Oršolić 2000.
  8. ↑ Oršolić 2000, s. 299.
  9. ↑ www.academia.edu. Dostupné online [cit. free]. 
  10. ↑ Richter 1907.
  11. ↑ Proč se v písni Za císaře pána zpívá o Hercegovině, že je to lautr rovina, i když ve skutečnosti je to tam samý kopec? | Odpovědi.cz. www.odpovedi.cz [online]. [cit. 2023-04-17]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Albertini, Luigi; Massey, Isabella M., trans. (1952). The Origins of the War of 1914, Volume 1. Oxford: Oxford University Press.
  • Bencze, László (2005). Schubert, Frank N. (ed.). The Occupation of Bosnia and Herzegovina in 1878. East European Monographs. Vol. 126. New York: Columbia University Press.
  • Calic, Marie-Janine (2010). Geschichte Jugoslawiens im 20. Jahrhundert. Munich: Beck. ISBN 978-3-406-60645-8.
  • Džaja, Srećko M. (1994). Bosnien-Herzegowina in der österreichisch-ungarischen Epoche (1878–1918): Die Intelligentsia zwischen Tradition und Ideologie. Südosteuropäische Arbeiten. Vol. 93. Mnichov: Verlag Oldenbourg. ISBN 3-48656-079-4.
  • Gabriel, Martin (2011). "Die Einnahme Sarajevos am 19. August 1878. Eine Militäraktion im Grenzbereich von konventioneller und irregulärer Kriegsführung" (PDF). Kakanien Revisited: 1–6. Archived from the original (PDF) on 2014-07-14. Retrieved 2014-03-29.
  • Klaic, Vjekoslav (1885). Geschichte Bosniens von den ältesten Zeiten bis zum Verfalle des Königreiches. Lipsko: Friedrich.
  • Lackey, Scott (1995). The Rebirth of the Habsburg Army. Friedrich Beck and the Rise of the General Staff. ABC-CLIO. ISBN 0313031312.
  • LJUCA, Adin. Český guláš o bosenském maglajzu; Reflexe Bosny a Hercegoviny v českém akademickém prostředí (1992-2008). In: Bosna 1878-2008: [sborník příspěvků z konference konané ve dnech 29.-30. května 2008 v Ústí nad Labem]. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně, Ústav slovansko-germánských studií FF UJEP, 2009, s. 51-67. ISBN 978-80-7414-171-3
  • Matsch, Erwin, ed. (1982). November 1918 auf dem Ballhausplatz. Erinnerungen Ludwigs Freiherrn von Flotow, des letzten Chefs des Österreichisch-Ungarischen Auswärtigen Dienstes 1895–1920. Vídeň: Böhlau Verlag. ISBN 3-205-07190-5.
  • Národní listy. Praha: Julius Grégr, 11.8.1878, 18(195), s. (1). ISSN 1214-1240. Dostupné online
  • Pavičić, Slavko (1943). Hrvatska vojna i ratna poviest i Prvi svjetski rat. Zagreb: Hrvatska Knjiga.
  • Plaschka, Richard Georg (2000). Avantgarde des Widerstands: Modellfälle militärischer Auflehnung im 19. und 20. Jahrhundert. Vienna: Böhlau Verlag. ISBN 3-205-98390-4.
  • Popelka, Liselotte (1988). Heeresgeschichtliches Museum Wien. Graz: Verlag Styria. ISBN 3-222-11760-8.
  • Rauchensteiner, Manfried; Litscher, Manfred, eds. (2000). Das Heeresgeschichtliche Museum in Wien. Graz: Verlag Styria. ISBN 3-222-12834-0.
  • Oršolić, Tado (June 2000). Sudjelovanje dalmatinskih postrojbi u zaposjedanju Bosne i Hercegovine 1878. Radovi / Institute for Historical Sciences in Zadar. Croatian Academy of Sciences and Arts. ISSN 1330-0474. Retrieved 2011-01-13.
  • Richter, Eduard (1907). Beiträge sur Landeskunde Bosniens und der Herzegowina. Wissenschaftliche Mitteilungen aus Bosnien und der Hercegowina. 10: 383–548.
  • Rothenburg, G. (1976). The Army of Francis Joseph. West Lafayette: Purdue University Press. ISBN 0911198415.
  • Schindler, John (2004). Defeating Balkan Insurgency: The Austro-Hungarian Army in Bosnia-Hercegovina, 1878–82. Journal of Strategic Studies. 27 (3): 528–52. doi:10.1080/1362369042000283010. S2CID 154616302.
  • Zeinar, Hubert (2006). Geschichte des Österreichischen Generalstabes. Vídeň: Böhlau Verlag. ISBN 3-205-77415-9.
  • Zovko, Ljubomir (2007). Studije iz pravne povijesti Bosne i Hercegovine: 1878. - 1941. University of Mostar. ISBN 978-9958-9271-2-6.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rakousko-uherské_tažení_v_Bosně_a_Hercegovině_v_roce_1878&oldid=23697583“