Maxmilián Josef z Lambergu
| Maxmilián Josef z Lambergu | |
|---|---|
 Rodový erb knížat z Lambergu | |
| Narození | 22. listopadu 1729 Brno |
| Úmrtí | 23. června 1792 (ve věku 62 let) Kroměříž |
| Povolání | autor cestopisů |
| Choť | Marie Josefa z Dachsbergu |
| Děti | Karel Evžen z Lambergu |
| Rodiče | Karel Antonín z Lambergu |
| Příbuzní | Leopold z Lambergu (sourozenec) Gustav Jáchym z Lambergu (vnuk) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Hrabě Maxmilián Josef z Lambergu (německy Maximilian Joseph von Lamberg, 22. listopadu 1729, Brno - 23. června 1792, Kroměříž)[1] byl moravsko-rakouský šlechtic z rodu Lambergů. Vykonával úřady dvorského maršálka, tajného rady a ministra konference augsburského biskupa. Byl považován za velkého učence a jeho zápisky z svých cest po Evropě měly velký ohlas. Pro svou příjemnou povahu měl přídomek Democritus dulcior a byl vítaným společníkem mnoha osobností vědy a kultury své doby. Po řadě let strávených na cestách se v roce 1774 trvale usadil v Brně a patřil k předním představitelům moravského osvícenství.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se jako starší syn hraběte Karla Antonína z Lambergu z linie Ortenegg a jeho manželky Marie Lukrecie markýzy Turrinetti de Prié, dcery rakouského diplomata Herkula Ludvíka Turinettiho z Prié. Měl mladšího bratra Leopolda z Lambergu (1732-1809).
Maxmilián Josef studoval ve Vratislavi, Berlíně a Halle a s bratrem Leopoldem podnikl kavalírskou cestu po Francii (strávil tři roky v Paříži) a Nizozemsku. Na svých cestách se setkal s Karlem Evženem Württemberským a v roce 1761 vstoupil do jeho služeb jako tajný rada a hradní kapitán a doprovázel ho na jeho cestě do Itálie.
V roce 1764 v Augsburgu nastoupil do funkce nejvyššího dvorského maršálka, tajného rady a ministra konference u tamního biskupa Josefa Ignáce Filipa Hesensko-Darmstadtského.
Tohoto místa se v roce 1769 vzdal, aby podnikl delší cestu do Itálie, na Korsiku a až do Tunisu. Svou dvouroční cestu popsal ve své knize Memorial d'un Mondain (Zápisník světáka), která také obsahovala četné další eseje a úvahy na nejrůznější témata.
Po cestě do Středomoří hodně cestoval ještě po Německu (jako vítaný host „z jednoho zámku na druhý“), soukromě bydlel v Landshutu, Vídni a Brně.
Kromě toho se zajímal o matematiku, fyziku a filosofii. Mimo jiné publikoval esej, ve které zkoumal otázku, zda lze kontury a tvary obličeje charakterizovat algebraickými křivkami a tím je kvantifikovat.
Byl považován za velkého učence a dopisoval si s Davidem Humem, Jean-Baptistem le Rondem d'Alembertem, Voltairem, Albrechtem von Hallerem a Francescem Algarottim. Do smrti vedl také častou korespondenci s Giacomem Casanovou, s nímž se osobně znal. Mluvil několika jazyky (italsky, francouzsky, anglicky, španělsky), byl klasicky vzdělaný a matematicky nadaný, uplatnil se jako vynálezce a vlastnil cenný kabinet fyziky.
Jeho zápisky si získaly širokou pozornost a brzy byly přetištěny v nových vydáních.
Od roku 1772 byl čestným členem Bavorské akademie věd.
Po návratu z cest v roce 1774 se trvale usadil v Brně, kde patřil k předním osobnostem osvícenské aristokratické společnosti. Byl spoluzakladatelem tzv. Patriotické společnosti a podílel se také na vzniku nových vzdělávacích institucí v Brně. Častým hostem byl v Olomouci u svého přítele, olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora z Colloreda a jeho předchůdce Maxmiliána z Hamiltonu, pobýval také na zámku Loučka u svého mladšího bratra Leopolda.
Hrabě Maxmilián Josef z Lambergu zemřel na zámku olomouckých arcibiskupů v Kroměříži 23. června roku 1792.
Manželství a rodina[editovat | editovat zdroj]
V roce 1753 se oženil s Marií Terezií hraběnkou z Trauttmansdorffu (1729-1755), jejich nedlouhé manželství však zůstalo bezdětné. Po smrti první manželky se v roce 1763 znovu oženil v Bavorsku s Marií Josefou z Dachsbergu (1746–1832), se kterou měl dva syny a dvě dcery. Starší syn Karel Evžen (1764–1831) se v roce 1797 stal po starší rodové linii dědicem knížecího titulu.
Spisy[editovat | editovat zdroj]
V zápiscích ze svých cest vypráví také o významných současnících, se kterými se na svých cestách setkal. Byli mezi nimi Pasquale Paoli, francouzský guvernér Korsiky Charles Louis de Marbeuf (1712-1786), skotský cestopisec James Boswell, diplomat a mecenáš umění Giacomo Durazzo, dobrodruh hrabě ze Saint-Germain, který ho doprovázel na části jeho cesty, kardinál Jindřich Benedikt Stuart, filozof hrabě z Oettingen-Baldernu, Carlo Goldoni, Giacomo Casanova, básnířka Corilla Olimpica [2] a vědci jako Laura Bassiová, Ruđer Bošković či Luigi Ferdinando Marsigli.
- Lettres à quelques-unes des mes amis, Paris
- Mes fragments, Paris 1758
- Essai sur l’impossible: ouvrage problématique, Paris 1764
- Vanité de quelques-unes des nos connaissances, Paris 1766
- Nouveaux sujets de littérature et de philosophie, London 1767
- Reflexions sur la propriété d’une courbe algébraïque dont les contours marqueraient les traits d’un visage connu, Livorno 1770
- Mémorial d’un Mondain, Frankfurt am Main:J. G. Eßlinger, 1774, nové vydání ve dvou svazcích Londýn 1776 a Vídeň: Trattner; Band 1, Archive, Band 2, Archive
- Německé vydání: Tagebuch eines Weltmanns, Frankfurt am Main 1775 (překlad 1. vydání G. L. Wagner)
- Epoques raisonnées sur la vie d’Albert de Haller, Leipzig 1778
- Lettres de l’auteur du Mémorial d’un Mondain sur une nouvelle méthode d’apprendre à parler, 1781
- Tablettes fantastiques ou Bibliothèque très particulière pour quelques pais et pour quelques hommes par l’auteur du Mémorial d’un Mondain, Dessau 1782
- Question sur une nouvelle manière de compter, ou Bustroph numéral dédié aux arithméticiens modernes, Paris 1782
- Le Canot ou lettres de Madame Blergx par l’auteur du Mémorial d’un Mondain, Wien 1782
- Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam (Hanau) 1786, Supplement 1786, Neuauflagen Bern 1786, 1787, Wien 1802
- Monatliche Korrespondenz aus den europäischen Geheimniß-Inseln (es erschien nur eine Ausgabe)
- Beiträge zu Hawliks Taschenbuch zur Aufmunterung vaterländischer Talente 1802 (von Ernst Hawlik)
- Über das Vergnügen, in: Hawliks Taschenbuch für Mähren 1803
- Auf die Rückkehr in mein Vaterland, Hawliks Taschenbuch für Mähren 1804 (sowie Auszüge aus Lambergs Gedicht Xenokrat)
- Gustav Gugitz (Hrsg.): Casanova und Graf Lamberg : Unveröffentlichte Briefe des Grafen Max Lamberg an Casanova aus dem Schloßarchiv in Dux, Wien: Bernina Verlag 1935
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810; Brno, 2006; 328 s. (kapitola Maxmilián Lamberg a Zápisník světáka, s. 58–73) ISBN 80-7366-063-6
- KONEČNÝ, Michal, CERMAN, Ivo: Tváře osvícenství; Národní památkový ústav Kroměříž, 2021; 287 s. (kapitola Hrabě Maxmilián Josef z Lamberg-Ottensteinu, s. 129–133) ISBN 978-80-907400-8-2
- CIDLINA, Tomáš: Maxmilián Lamberg a francouzská osvícenská inspirace na Moravě; Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2007; 74 s. (diplomová práce) dostupné online
- Constantin von Wurzbach: Lamberg, Maximilian Joseph Graf von. In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. 14. Theil. Kaiserlich-königliche Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1865, S. 42–46.
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maximilian Joseph von Lamberg na německé Wikipedii.
- ↑ Nach Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich 1865. Nach Karl Goedeke, Grundriß zur Geschichte der deutschen Literatur aus den Quellen, Band 7, Buch 7, Abteilung 2, Dresden 1900, S. 8, Archive, gestorben am 21. oder 23. Juni 1792
- ↑ Sie inspirierte Madame de Stael zu ihrem Roman Corinne
