MP40

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
MP 40
Maschinenpistole MP40.jpg
Typ samopal
Místo původu Germany 1933 Německo
Historie služby
Ve službě 1938 – dosud
Používána dole
Války druhá světová válka
Historie výroby
Konstruktér Heinrich Vollmer
Navrženo 1938
Výrobce Erma Werke
Výroba 19381945
Počet vyrobených kusů cca 1 milion
Varianty MP 38, MP 38L, MP 38/40, MP 40, MP 41, MP 40 II. model, MP 45
Základní údaje
Hmotnost 3,9 kg
Délka 833 mm
630 mm se sklopenou opěrkou
Délka hlavně 251 mm
Typ náboje 9x19mm Parabellum
Ráže 9 mm
Kadence 500 ran/min
Úsťová rychlost 380 m/s
Maximální dostřel 200 m
Zásobování municí schránkový zásobník na 32 nábojů

MP 40 (Maschinenpistole 40) byl německý samopal používaný v letech druhé světové války. S počtem více než milionu vyrobených kusů to byl nejpoužívanější samopal ve výzbroji německé armády. MP 40 patřil do řady samopalů MP 38, MP 38/40 vyráběných německou firmou Erma Werke, kterou německá vláda pověřila vývojem nového samopalu v letech těsně před druhou světovou válkou. Při vývoji dala firma důraz na jeho jednoduchou výrobu. Navrhl ho konstruktér Heinrich Vollmer; i když je samopal někdy nesprávně označován jako Schmeisser, ačkoliv není známo, že by konstruktér Hugo Schmeisser do jeho vývoje zasáhl.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Německá firma Erma Werke v Erfurtu roku 1936 zkoušela nový typ samopalu „EMP 36“ používající mechanizmus s teleskopickým pouzdrem vratné pružiny závěru systému Vollmer, který byl vybaven sklopnou ramenní opěrou, pistolovou rukojetí a dřevěným předpažbím. Německá armáda se teprve těsně před druhou světovou válkou rozhodla zavést do výzbroje samopaly pro potřeby tankového vojska a výsadkářů, proto byl přijat roku 1938 zdokonalený samopal firmy Erma pod označením MP 38. Ten zachovával celkové uspořádání a vnější vzhled prototypu firmy Erma, ale jeho závěr byl kombinací dřívějších Schmeisserových konstrukcí s teleskopickým pouzdrem vratné pružiny Vollmerova systému a spoušťový mechanismus se blížil řešení Schmeisserova samopalu MP 28 (s vypuštěním voliče režimu střelby), a používal i zásobník Schmeisserovy konstrukce.[1] Není známo kdo tyto konstrukční změny provedl.[2] Tento samopal mimo firmy Erma Werke vyráběla rovněž zbrojovka v rakouském Štýru.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Průzkumníci Waffen-SS vyzbrojení MP40.

Samopal se vyznačuje hlavní bez pláště, pistolovou rukojetí a sklopnou ramenní opěrkou. Má neuzamčený, masivní závěr s předzápalem. Úderníková pružina je uložená uvnitř teleskopického systému trubek, chránící ji před znečištěním. Napínací páka závěru je umístěna na levé straně. Samopal nemá přepínač způsobu střelby a umožňuje pouze střelbu dávkou. Díky poměrně nevelké kadenci lze s určitou mírou zručnosti střílet i jednotlivými ranami. Nízká rychlost palby se projevuje kladně na přesnosti střelby a také vystřílení všech nábojů ze zásobníku trvá déle. Je dosažena pomocí pneumatického tlumiče, tvořeného odpruženým pístem ve tvaru tyčky, uloženým uvnitř úderníku. Hledí samopalu se skládá ze dvou plátků se zářezy - pevného pro střelbu do 100 m a sklopného do 200 m. Muška je chráněna prstencovým chránítkem. Pažba samopalu je vyrobena z kovu, pod hlavní se nalézá hliníková lišta a výstupek sloužící jako opěrka při střelbě z úkrytu. Z bakelitu byla vyrobena lisovaná opěrka mezi spouští a zásobníkem.

V průběhu výroby samopal prodělal řadu úprav. Například v roce 1940 masivní a nákladné tělo závěru s frézovanými podélnými drážkami bylo nahrazeno hladkým a lisovaným. Objímka pro zásobník, která měla původně na boku dva otvory, potom byla bez otvorů a nakonec s rovnoběžnými žebry. Nejpodstatnějším rozdílem byla konstrukce pojistek. U různých modifikací bylo používáno buď držadlo napínací páky závěru ve tvaru skoby, které zajišťovalo zbraň pouze při nataženém závěru umístěním držadla do zalomeného výřezu v těle zbraně. Nebo válcové držadlo s čepičkou, které mohlo účinně blokovat závěr i v přední poloze.

Za 2. světové války byly zkoušeny rovněž samopaly MP 40 s úpravou pro nasazení zdvojeného zásobníku (standardní dva zásobníky byly umístěny vedle sebe a po vystřílení nábojů z prvního se druhý přesunul na jeho místo).

Varianty[editovat | editovat zdroj]

MP 36[editovat | editovat zdroj]

První prototyp z roku 1936 na rozdíl od dalších modelů má zásobník ze strany.[zdroj?] Jsou dva kusy jeden v Praze v muzeu a jeden je u soukromého sběratele.

MP 38[editovat | editovat zdroj]

První verze vyráběná od roku 1938 do roku 1940.

MP 38 (L)[editovat | editovat zdroj]

Vylehčená verze vyráběná v menším množství v roce 1938 s tělem zbraně z lehké slitiny (L - Leichtmetall).

MP 38/40[editovat | editovat zdroj]

Verze vyráběná v roce 1940.

MP 40[editovat | editovat zdroj]

Verze vyráběná od roku 1940 do roku 1944 . Technologická zjednodušení a zlevnění výroby. Pouzdro závěru nahrazeno lisovaným. Nejpočetnější masově vyráběná verze.

MP 41[editovat | editovat zdroj]

MP41 s dřevěnou pažbou

Modifikace s dřevěnou pažbou namísto sklopné ramenní opěry vyráběná od roku 1941 do roku 1942 . Možnost střelby dávkou i jednotlivými ranami. Vyráběna firmou Haenel v Suhlu v poměrně malé sérii. Nebyl oficiálně zařazen do výzbroje německé armády. Používán bezpečnostními složkami, vojsky SS a exportována do zahraničí. S počtem 2000 kusů to byl od roku 1944 nejrozšířenější samopal ve výzbroji armády Slovenského státu.[zdroj?]

MP 40 II. model[editovat | editovat zdroj]

Tato verze se vyráběla od roku Od roku 1942 do roku 1944. V podstatě malá modernizace MP 40.

MP 45[editovat | editovat zdroj]

Byl prototyp samopalu z roku 1945 který používal náboj 7,92x33 mm Kurz.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Na začátku války měly německé polní jednotky ve výzbroji 8773 těchto samopalů. První výrobní verze MP 38 byla použita při invazi do Polska. Používali ho hlavně výsadkáři, či velitelé čet pěchoty a přednostně jím byly vyzbrojovány jednotky SS. Pro svůj malý dostřel byl vhodný na boj ve městech a v zákopech. Jeho nevýhodou byl dlouhý zásobník, který znesnadňoval střelbu vleže.

Samopal MP40 v akci[editovat | editovat zdroj]

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • The German Submachine Guns (downloadable) by Lyndon Haywood (H&L Publishing - HLebooks.com - 2001)
  • V. Dolínek, V. Francev, J. Šach - Fotografický atlas zbraní 1. a 2. světové války - Nakladatelství Aventinum, Praha 2001 - ISBN 80-7151-198-6

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b HELEBRANT, Martin. Samopal M.P. 38 a MP 40. Praha : Elka Pres, 2008. ISBN 978-80-87057-02-5. Kapitola Samopaly M.K. 3,III a EMP 36 a vznik samopalu M.P. 38, s. 61-68.  
  2. HELEBRANT, Martin. Samopal M.P. 38 a MP 40. Praha : Elka Pres, 2008. ISBN 978-80-87057-02-5. Kapitola Samopaly M.K. 3,III a EMP 36 a vznik samopalu M.P. 38, s. 66.  
  3. a b HELEBRANT, Martin. Samopal M.P. 38 a MP 40. Praha : Elka Pres, 2008. ISBN 978-80-87057-02-5. Kapitola Poválečné využití samopalů M.P. 38 a MP40, s. 152-153.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu