Guatemalská občanská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Guatemalská občanská válka
Konflikt: část středoamerické krize
[[Soubor:{{{obrázek}}}|300px|]]
Trvání: 1960–1996
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Guatemala
Casus belli:
Výsledek: Mírová smlouva podepsána roku 1996
Změny území:
Strany
Flag of the Guatemalan National Revolutionary Unity.svg URNG:

Podpora
Kuba Kuba[5]
Nikaragua Nikaragua (1979-90)
Mexico Mexico

Guatemala Guatemala

Různorodé polovojenské jednotky.

Podpora
United States USA[6]
Izrael Izrael
Argentina Argentina[7]

Velitelé
Flag of the Guatemalan National Revolutionary Unity.svg Luis Augusto Turcios Lima
Flag of the Guatemalan National Revolutionary Unity.svg Rolando Morán
Flag of the Guatemalan National Revolutionary Unity.svg Marco Antonio Yon Sosa
Flag of the Guatemalan National Revolutionary Unity.svg Leonardo Castillo Johnson
Flag of the Guatemalan National Revolutionary Unity.svg Rodrigo Asturias
Flag of the Guatemalan National Revolutionary Unity.svg Ricardo Rosales
Guatemala Miguel Ydígoras Fuentes
Guatemala Enrique Peralta Azurdia
Guatemala Carlos Manuel Arana Osorio
Guatemala Kjell Eugenio Laugerud García
Guatemala Fernando Romeo Lucas García
Guatemala Efraín Ríos Montt
Guatemala Óscar Humberto Mejía Victores
Síla
Ztráty
140 000–200 000 mrtvých a pohřešovaných[1][2][3][4]

Guatemalská občanská válka byla ozbrojeným vnitrostátním konfliktem, který s různým stupněm intenzity probíhal v Guatemale mezi roky 1960 a 1996. Konflikt probíhal mezi několika levicově orientovanými guerillovými skupinami na jedné straně a guatemalskými vojenskými diktaturami na straně druhé, přičemž nejvyšší eskalace násilí dosáhl v první polovině 80. let 20. století. Nejvíce zasaženou skupinou bylo domorodé civilní obyvatelstvo (především mayského původu), válka si vyžádala na 200 000 [8] zabitých či nezvěstných osob.

Příčiny a předehra k válce[editovat | editovat zdroj]

Guatemala jako samostatný stát vznikla v roce 1839 vystoupením z Federativní středoamerické republiky. Od doby nezávislosti jsou dějiny Guatemaly typické politickou nestabilitou a převraty. Nezávislý guatemalský stát pokračoval po celé 19. století v politice vyloučení domorodého obyvatelstva indiánského původu z politického života podobně jako tomu bylo v době španělské koloniální nadvlády. Hluboké společenské nerovnosti a sociální vyloučení jsou považovány za jedny z dlouhodobých příčin vedoucích ke guatemalské občanské válce. [9] Ke konci 19. století začala v Guatemale podnikat společnost United Fruit Company, orientující se především na produkci banánů a popř. dalšího tropického ovoce a z Guatemaly se postupně stávala tzv. banánová republika. Většinu zemědělské půdy v Guatemale vlastnila úzká skupina bohatých rodin, katolické církve a soukromých společností. Sama United Fruit Company vlastnila ve čtyřicátých letech celkem 566 0000 akrů půdy a zaměstnávala kolem 15 000 lidí, což z ní činilo nejen největšího soukromého vlastníka půdy v zemi ale i největšího zaměstnavatele.[10] Společnost dále pomocí subsidií vlastnila International Railways of Central America, čímž bylo v jejím držení celkem 690 mil z celkem 719 mil dlouhé železniční sítě v Guatemale a dávala práci dalším 5 tisíc lidí.[10] Konečně měla také pod kontrolou dva ze tří guatemalských přístavů.[11] Podle P.J. Dosala byla United States Company schopna vybudovat si toto privilegované postavení také díky své schopnosti vytvářet výhodné politické aliance s guatemalskými diktátory jako byli Manuel Estrada Cabrera (1898-1920) a především Jorge Ubico (1931-1944)[10]. Autoritářský režim J. Ubica skončil v roce 1944 pod tlakem veřejných manifestací a Guatemala směřovala k reformistické politice. Samotný konec režimu a rezignace Ubica ale nepředstavovaly pro United Fruit Company žádnou větší výzvu a ani neznamenaly významnou proměnu státního aparátu. Ve stejné době (července až říjen 1944) se ale začali mobilizoval guatemalští plantážní a železniční dělníci a proměňovat nejprve reformní politické hnutí v revoluční frontu, jejímž cílem byla konečná likvidace monopolu United Fruit Company v Guatemale.[12]. V roce 1951 nastoupil do prezidentského úřadu demokraticky zvolený, levicově orientovaný Jacobo Árbenz Guzmán. Jeho vláda se pokusila o uskutečnění dlouho očekávané pozemkové reformy, která by vedla ke znárodnění půdy největších latifundistů a podniků včetně United Fruit Company a k nové redistribuci půdy ve prospěch širších vrstev obyvatelstva. Reformě oponovaly vedle United Fruit Company také velcí vlastníci půdy a katolická církev. Vedle pozemkové reformy Árbenz Guzmán a jeho vláda podpořili stavbu nové dálnice vedoucí k atlantskému pobřeží a dále výstavbu nového karibského přístavu. V roce 1953 potom guatemalská vláda vyvlastnila celkem 400 000 akrů neobdělávané půdy vlastněné United Fruit Company, přičemž stát nabídl společnosti finanční vyrovnání.[13]

Na pozadí Studené války, mocenského soupeření mezi USA a SSSR a také pod dojmem událostí na Kubě byla taková politika chápána jako pokus o zavedení komunismu v oblasti západní hemisféry. V roce 1954 guatemalské opoziční síly s pomocí CIA a United Fruit Company provedly puč a prezidenta Árbenz Guzmána sesadily. Puč byl realizován v rámci operace CIA s názvem PBSUCCESS a jedním u podnětů k jejímu realizování byla dodávka československých zbraní do Guatemaly[14]. Novým prezidentem se stal představitel vojenské junty Carlos Castillo Armas, který byl po 3 letech vlády v červnu 1957 zavražděn členem své ochranky. Většina následujících vládních kabinetů (až do roku 1986) vznikala v rámci vojenské junty a hlásila se k antikomunismu, za což je podporovaly Spojené státy americké, které si nepřály další komunistický režim (po Kubě, později i Nikarague) blízko svých hranic.

Průběh války[editovat | editovat zdroj]

1960 – 1980[editovat | editovat zdroj]

V roce 1960 proběhlo v Guatemale povstání mladých důstojníků vojenské akademie proti vojenské juntě. Povstání bylo tvrdě potlačeno, přeživší důstojníci následně tvořili jádro povstaleckých skupin působících v horách a založili Moviemiento Revolucionario 13 Noviembre (MR-13). Někteří z nich odešli na Kubu, odkud se snažili podporovat vznikající guatemalské guerillové jednotky. V 60. a 70. letech největší povstalecká organizace (Fuerzas Armadas Rebeldes - zkratka FAR), která vznikla sloučením MR-13 a povstaleckých skupin kolem Guatemalské strany práce (Partido Guatemalteco del Trabajo-PGT), uskutečňovala útoky proti vojenské juntě a jejím podporovatelům [15] FAR operovala především ve východních oblastech Guatemaly obývaných ladino obyvatelstvem.[15].V roce 1968 povstalci zavraždili v Ciudad de Guatemala velvyslance USA Johna Gordona Meina [16]. V průběhu 70. let vzniklo několik dalších povstaleckých skupin, nejvýznamnější z nich byly Ejército Guerillero de los Pobres (EGP), Organización del Pueblo en Armas (ORPA) a Partido Guatemalteco del Trabajo (PGT). Všechny tyto skupiny mezi sebou spolupracovaly.

Guatemalská armáda jako hlavní opora vojenské junty, která v zemi vládla podnikala s podporou USA od začátku proti povstalcům tvrdé kroky a od 70. let zintenzivnila represi také vůči civilnímu obyvatelstvu. Od druhé poloviny 60. let vznikaly tzv. eskadry smrti (polovojenská komanda napojená přímo na politické představitele), které uskutečňovaly početné vraždy, únosy a "zmizení" politických odpůrců režimu. I přes tyto události měl konflikt v 60. a 70. letech poměrně nízkou intenzitu oproti dění v 80. letech. Nicméně již od roku 1973 lze sledovat nárůst represí junty vůči civilnímu mayskému obyvatelstvu na venkově. To znamenalo, že mayská populace se stávala stále častěji obětí represe ale aktivním aktérem guerillové války proti juntě.[17] Občanská válka v Guatemale tak začala mít od 70. let také otevřeně etnickou dimenzi.[18]

1980 – 1996[editovat | editovat zdroj]

31. ledna 1980 skupina indiánů z departementu El Quiché chtěla upozornit na mizení a vraždy příslušníků svých kmenů. Uspořádali demonstraci na velvyslanectví Španělska v Ciudad de Guatemala. Armáda i přes nesouhlas španělské vlády uskutečnila proti demonstrantům brutální zákrok, který skončil požárem ambasády a smrtí 39 protestujících [19] [20]. Tento incident vyprovokoval nárůst aktivity jak armády, tak i guerilly.

První polovina 80. let byla vrcholným obdobím bojů. Největší kulminace bojů nastala v letech 1981, 1982 a 1983, kdy armáda vedla cílenou kampaň nejen proti partyzánům, ale i proti indiánským společenstvím, která byla považována za sympatizující se vzbouřenci [21]. V letech 1981 a 1982 uprchlo do sousedního Mexika na 200 000 Guatemalců [21]. Dále bylo mezi lety 1980 až 1985 zabito asi 100 000 civilistů, 450 vesnic bylo zničeno, 60 000 domorodých obyvatel Guatemaly bylo nuceně přesídleno a několik tisíc lidí zmizelo.[22] Během občanské války zmizelo z mapy Guatemaly na 400 vesnic, které byly vypáleny a obyvatelé zabiti [8]. V důsledku těchto událostí se guerillové hnutí snažilo spojit své síly a 7. února 1982 vznikla Guatemalská revoluční národní jednota (Unidad Revolucionaria Nacional Guatemalteca - UNRG), která byla spojením 4 nejvýznamnějších guerillových skupin (FAR, EGP, ORPA, PGT).

Intenzívní protiguerillová kampaň vojenské junty, která stále zvyšovala nároky na rekruty a důstojníky (generál Benedicto Lucas García požadoval ztrojnásobení počtu vojáků) nakonec vyvolala opoziční reakce v rámci samotné armády. Nuceným odchodem generála Lucase Garcíi a jeho bratra prezidenta Romea Lucase Garcíi (1982) došlo na straně junty ke změně taktiky, která nyní zahrnovala vyjednávání a nabídku amnestie.[22] Několik měsíců relativního klidu potom na počátku roku 1983 vystřídala nová vojenská ofenzíva proti guerillovému hnutí. Junta přitom využívala také nevojenské metody boje jako byla nabídka různých rozvojových programů, dodávky jídla nebo ochrana spojeneckých vesničanů, které by zlepšili pozici armády v regionech ovládaných guerillovou válkou.[23] Režim také posílil počet vojáků v armádě a nechal zřídit polovojenské tzv. Patrullas de Autodefensa Civil (PAC), do kterých bylo rekrutována na 900 tisíc Guatemalanů. Potravinová a další pomoc státu pak byla často vázána na členství v těchto jednotkách. Tato nová strategie je často označována jako Fusilles y Frijoles (zbraně a fazole).[23] V důsledku této strategie se ale guerillová strana dostávala stále více do defenzívy a guerillový konflikt se v Guatemale postupně zklidňoval.

Ve volbách konaných v roce 1985 zvítězil civilní kandidát Vinicio Cerezo, jehož politickým cílem bylo zahájit jednání s UNRG o uzavření míru. Cerezova vláda byla oficiálně civilní, nicméně skutečnou rozhodující politickou sílu představovala stále armáda. V roce 1987 proběhly první, leč neúspěšné mírové rozhovory. Pod dozorem a za podpory OSN byla v roce 1994 podepsána smlouva o lidských právech mezi vládou a povstalci [24]. V roce 1996 se prezidentem stal Álvaro Arzú Irigoyen, který odvolal mnoho zkorumpovaných důstojníků a začal jednat s povstalci. V březnu 1996 guerilly vyhlásily dočasný klid zbraní, 29. prosince téhož roku byla v norském Oslu podepsána mírová smlouva mezi vládou a UNRG. V první polovině roku 1997 proběhla v zemi mírová operace OSN nazvaná MINUGUA [25].

Odpovědnost za konflikt[editovat | editovat zdroj]

Pomník obětem války na hřbitově ve městě Rabinal

Podle analýzy Guatemalské komise pro pravdu a smíření zveřejněné v roce 1999[26] má 93 % obětí na svědomí armáda, bezpečnostní složky a eskadry smrti, zatímco povstalci usmrtili 3 % z celkem 200 000 obětí konfliktu;[27] 83 % všech obětí bylo mayského původu.[28] Nejpostiženějšími regiony státu byly El Quiché, Huehuetenango a Alta Verapaz.[29]

I přes závažnost guatemalské občanské války jí dlouho byla věnována jen velmi malá mezinárodní pozornost a publicita. Je prokázáno, že na tom měla výraznou zásluhu vláda USA, obzvláště za administrativy prezidenta Ronalda Reagana. Představitelé USA porušování lidských práv v Guatemale marginalizovali, zamlčovali či dokonce přímo popírali, i když z odtajněných zpráv z tohoto období je zřejmé, že o něm byli obšírně informováni.[30] USA totiž vojenskou diktaturu výrazně podporovaly a mnozí vojáci a členové eskader smrti byli v USA přímo vycvičeni. Prezident Bill Clinton po zveřejnění zprávy komise OSN připustil, že „podporování Guatemaly v tom čase bylo nesprávné“.[31]

Výraznou zásluhu na rozšiřování mezinárodního povědomí o konfliktu v Guatemale má indiánská aktivistka Rigoberta Menchú, která byla v roce 1992 za svoji aktivitu oceněna Nobelovou cenou míru.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Briggs, Billy."Billy Briggs on the atrocities of Guatemala's civil war", The Guardian, 2 February 2007. 
  2. "Timeline: Guatemala", BBC News, 9 November 2011. 
  3. CDI: The Center for Defense Information, The Defense Monitor, "The World At War: January 1, 1998".
  4. War Annual: The World in Conflict [year] War Annual [number].
  5. http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB100/Doc9.pdf
  6. http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB11/docs/
  7. Gilbert Michael Joseph, Daniela Spenser - 2008, pg 151
  8. a b Moderní historie Guatemaly [online]. Velvyslanectví České republiky v Mexiku, [cit. 2010-04-01]. Dostupné online. (česky) 
  9. Chamarbagwala Rubiana-Morán Hilcías E.:The Human Capital Consequences of Civil War: Evidence from Guatemala, in Journal of Development Economics, 94(2011),s.41-61.
  10. a b c Dosal, Paul J.: Doing Business with Dictators: A Political History of United Fruit Company in Latin America, 1899-1944. Rowman & Littlefield: Lanham 1995. s. 2.
  11. Dosal Paul J.,s. 11.
  12. Dosal Paul J., s. 226.
  13. Dosal Paul J.,s. 229.
  14. Immmerman Richard H., The CIA in Guatemala: The Foreign Policy of Intervention.University of Texas Press: Austin 1983, s.161.
  15. a b Holloway Thomas H., A Companion to Latin American History. John Willey and Sons: Chichester 2010, s.419.
  16. (anglicky) článek na www.time.com
  17. DeRouenKarl R.- Heos Uk(eds), Civil Wars of the World: Major Conflicts since World War II. ABC Clio: Santa Barbara 2007, s. 386.
  18. Kruijt Dirk: Exercises in State Terrorism: The Counter-Insurgency in Guaemala and Peru, In Koonings Kees - Kruijt Dirk (eds.), Societies of fear: the Legacy of Civil War, Violence and Terror in Latin America. Zed Books:London-New York 1999, s.33-62, zde s. 48.
  19. (španělsky) článek v deníku El Pais z 25.1.1981
  20. (anglicky) článek o incidentu v novinách Pittsburgh Post-Gazette
  21. a b Proxy wars in Africa, Asia and Central America [online]. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, [cit. 2011-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. a b Kruijt Dirk, s. 49.
  23. a b Kruijt Dirk, c.d. s. 50.
  24. (španělsky)článek El proceso de paz en Guatemala na webu www.laguia2000.com
  25. (anglicky) oficiální stránky MINAGUA
  26. (anglicky) Plné znění zprávy Guatemalské komise pro pravdu a smíření
  27. (anglicky) Stránka 86 zprávy Guatemalské komise pro pravdu a smíření
  28. (anglicky) Stránka 85 zprávy Guatemalské komise pro pravdu a smíření
  29. (anglicky) Stránka 84 zprávy Guatemalské komise pro pravdu a smíření
  30. (anglicky) článek Historical Archives Lead to Arrest of Police Officers in Guatemalan Disappearance
  31. (anglicky) článek Clinton: Support for Guatemala Was Wrong na webu www.washingtonpost.com