Kuše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Lučiště. Tento článek pojednává o zbrani. O vesnici pojednává článek Lučiště (Spálené Poříčí).
Kuše
Těžká kuše
Typ střelná zbraň
Místo původu Čína
Historie služby
Používána celosvětový
Historie výroby
Navrženo cca 6 století př.n.l.
Základní údaje
Hmotnost různá
Délka různá
Typ náboje krátký šíp
Hledí nemá

Kuše, také samostříl (zastarale lučiště), je střelná zbraň, vystřelující mechanickou silou speciální šípy s kovovými šipkami. Kuše sehrála velkou roli jako vojenská zbraň ve středověkých válkách. Jako lovecká zbraň se používala až do 18. století. V malé míře se užívá dodnes.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Tato chladná střelná zbraň užívá střelný princip luku se silnější pletenou tětivou na mnohem pevnějším krátkém těle zhotoveném z dubového dřeva, podobném pažbě pušky, se soustruženou kuželkou a doplňky někdy z kosti či slonoviny, a železný spouštěcí mechanismus s kličkou. K němu je v přední části křížem připevněno lučiště s tětivou. Proti luku umožňuje kuše napínat lučiště výrazně větší silou, protože tato síla není přímo vázaná na sílu střelce. K napínání kuší se často používala různá pomocná mechanická zařízení, jako páky a navijáky. Nevýhodou kuše proti luku byla naopak její velikost, hmotnost a složité zdlouhavé nabíjení.

Kuše je barbarský druh luku, který Řekové vůbec neznají. Napíná se tak, že pravice napíná tětivu a levice od ní táhne luk. Ten, kdo napíná tuto dalekostřílnou útočnou zbraň, se musí naklonit dopředu, opřít oběma nohama do půlkruhu lučiště a oběma rukama táhnout tětivu vší silou k sobě. Uprostřed kuše je na tětivě upevně půlválec dlouhý jako slušně velký šíp, který sahá od tětivy k oblouku luku. Jeho žlábkem se z kuše vystřelují šípy. Do žlábku se vkládají krátké, ale velmi tlusté střely, jejichž přední část je potažena silnou vrstvou železa. Když se tětiva prudce napne a pak vší silou povolí, střely se neodrážejí od svého cíle, ale prorazí štít a těžký železný pancíř a pokračují ve své dráze, tak mohutná a nezadržitelná je prudkost těchto střel. Taková střela už dokázala prorazit i bronzovou sochu, a když zasáhla hradbu velkého města, buď uvízl její hrot v hradbě, anebo celá střela vnikla do hradby a zmizela v ní…[1]

Takto kuši popisuje ve svém díle Alexias byzantská princezna Anna Komnenova, která kuši viděla u bojovníků první křížové výpravy.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První zmínky o kuši, včetně jejího širokého nasazení, pocházejí z Číny zhruba z roku 200 př. n. l. Mnohé důkazy ale hovoří o tom, že vynález je ještě starší a pochází z jihovýchodní Asie.

Nezávisle na Číně byla kuše vyvinuta v 5. století př. n. l. v řeckých městských státech. Vzhledem k dlouhému nabíjení nebyla považována za příliš účinnou zbraň s výjimkou obléhání. Jako její vylepšení vznikla kolem roku 400 př. n. l. balista.

Výjimkou v použitelnosti byla čínská opakovací kuše, která byla používána od počátku našeho letopočtu až do 19. století. Umožňovala vystřelit za 15 sekund až 20 šipek a byla úspěšně používána, jako obranná zbraň na Velké čínské zdi.

Skica Leonarda da Vinciho s kresbou kuše, kolem roku 1500

V Evropě se kuše uplatňovala především v období středověku, protože to byla (spolu s dlouhým lukem) jediná zbraň, schopná na dálku zneškodnit rytíře ve zbroji. Na rozdíl od luku byl výcvik střelce z kuše relativně levný, krátký a jednoduchý. Na druhou stranu nevýhodou kuše byla větší hmotnost a menší rychlost střelby: asi jedna až dvě střely za minutu. Například florentský kronikář Giovanni Villani uvádí, že lučištník střílí třikrát rychleji, než janovský vycvičený střelec z kuše. Kuše byla původní zbraní především v zemích západní a střední Evropy, zatímco Arabové a byzantští Řekové ji neznali.

Kušník natahuje tětivu lučiště pomocí klik

Kuše byla podle některých pramenů na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 oficiálně zakázána církví v boji proti křesťanům, to ale nebránilo užívat ji v křížových výpravách proti Arabům a heretikům. I přesto se kuše ve středověké Evropě používala i v boji proti jiným křesťanům. S nástupem palných zbraní v 15. století kuše postupně ztrácela svůj význam. V českých zemích patřila i k vybavení husitských bojovníků a městských střeleckých společností. Její používání v lovectví a střeleckých soutěžích je doloženo až do počátku 17. století.

Kuše zažívá svou renesanci ve druhé polovině 20. století, odkdy díky novým materiálům je možno radikálně zredukovat její hmotnost. Dodnes je kuše užívána jako sportovní zbraň, v některých zemích jako lovecké náčiní (v Česku je stejně jako luk pro lov zakázána) a objevuje se ve výzbroji některých speciálních jednotek (např. speciální jednotky Jihoafrické republiky). Proti palným zbraním má totiž výrazně tišší výstřel bez záblesku, malý zpětný ráz a – podobně jako ve středověku – je schopna účinně prostřelit i neprůstřelné vesty.

Kuše 14.-18. století v českých sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOVAŘÍK, Jiří. Meč a kříž. Praha : Mladá fronta, 2005. S. 42.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo kuše ve Wikislovníku
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu