Kuše
| Kuše | |
 |
|
| Typ | střelná zbraň |
|---|---|
| Místo původu | Čína |
| Historie služby | |
| Používána | celosvětový |
| Historie výroby | |
| Navrženo | cca 6 století př.n.l. |
| Základní údaje | |
| Hmotnost | různá |
| Délka | různá |
| Typ náboje | krátký šíp |
| Hledí | nemá |
Kuše, také samostříl (zastarale lučiště), je střelná zbraň, vystřelující mechanickou silou speciální šípy. Sehrála velkou roli ve středověkých válkách a je v malé míře užívána i dnes.
Obsah |
[editovat] Konstrukce
S trochou nadsázky by se dalo říct, že kuše je křížencem pušky a luku. Skládá se z těla podobného pušce – s pažbou a spouštěcím mechanismem. K němu je v přední části křížem připevněno lučiště s tětivou. Proti luku umožňuje kuše napínat lučiště výrazně větší silou, protože tato síla není přímo vázaná na sílu střelce. K napínání kuší se často používala různá zařízení, jako páky a navijáky. Nevýhodou kuše proti luku byla naopak její velikost, hmotnost a složité zdlouhavé nabíjení.
| „ | Kuše je barbarský druh luku, kteří Řekové vůbec neznají. Nenapíná se tak, že pravice napíná tětivu a levice od ní táhne luk. Ten, kdo napíná tuto dalekostřílnou útočnou zbraň, se musí naklonit dopředu, opřít oběma nohama do půlkruhu lučiště a oběma rukama táhnout tětivu vší silou k sobě. Uprostřed kuše je na tětivě upevně půlválec dlouhý jako slušně velký šíp, který sahá od tětivy k oblouku luku. Jeho žlábkem se z kuše vystřelují šípy. Do žlábku se vkládají krátké, ale velmi tlusté střely, jejichž přední část je potažena silnou vrstvou železa. Když se tětiva prudce napne a pak vší silou povolí, střely se neodrážejí od svého cíle, ale prorazí štít a těžký železný pancíř a pokračují ve své dráze, tak mohutná a nezadržitelná je prudkost těchto střel. Taková střela už dokázala prorazit i bronzovou sochu, a když zasáhla hradbu velkého města, buď uvízl její hrot v hradbě, anebo celá střela vnikla do hradby a zmizela v ní…[1] | “ |
Takto kuši popisuje ve svém díle Alexias byzantská princezna Anna Komnenova, která kuši viděla u bojovníků první křížové výpravy.
[editovat] Historie
První zmínky o kuši, včetně jejího širokého nasazení, pocházejí z Číny zhruba z roku 200 př. n. l. Mnohé důkazy ale hovoří o tom, že vynález je ještě starší a pochází z jihovýchodní Asie.
Nezávisle na Číně byla kuše vyvinuta v 5. století př. n. l. v řeckých městských státech. Vzhledem k dlouhému nabíjení nebyla považována za příliš účinnou zbraň s výjimkou obléhání. Jako její vylepšení vznikla kolem roku 400 př. n. l. balista.
Výjimkou v použitelnosti byla čínská opakovací kuše, která byla používána od počátku našeho letopočtu až do 19. století. Umožňovala vystřelit za 15 sekund až 20 šipek a byla úspěšně používána, jako obranná zbraň na Velké čínské zdi.
V Evropě se kuše uplatňovala především v období středověku, protože to byla (spolu s dlouhým lukem) jediná zbraň, schopná na dálku zneškodnit rytíře ve zbroji. Na rozdíl od luku byl výcvik střelce z kuše relativně levný, krátký a jednoduchý. Na druhou stranu nevýhodou kuše byla větší hmotnost a menší rychlost střelby: asi jedna až dvě střely za minutu. Například florentský kronikář Villani uvádí, že lučištník střílí třikrát rychleji, než janovský vycvičený střelec z kuše. Kuše byla zbraní původně ze zemí především západní Evropy, zatímco Arabové a byzantští Řekové ji neznali.
Kuše byla podle některých pramenů na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 oficiálně zakázána církví v boji proti křesťanům, to ale nebránilo užívat ji v křížových výpravách proti Arabům a heretikům. I přesto se kuše ve středověké Evropě používala i v boji proti jiným křesťanům. S nástupem palných zbraní v 15. století kuše postupně ztrácela svůj význam, třebaže její používání je doloženo ještě v celém 16. století.
Renesanci zažila kuše až ve druhé polovině 20. století, kdy díky novým materiálům bylo možno radikálně zredukovat její hmotnost. Dnes je kuše užívána jako sportovní zbraň, v některých zemích jako lovecké náčiní (v Česku je stejně jako luk pro lov zakázána) a objevuje se ve výzbroji některých speciálních jednotek (např. speciální jednotky Jihoafrické republiky). Proti palným zbraním má totiž výrazně tišší výstřel bez záblesku, malý zpětný ráz a – podobně jako ve středověku – je schopna účinně prostřelit i neprůstřelné vesty.
[editovat] Odkazy
[editovat] Literatura
- Johannes Willers: Die Nürnberger Schnepperschützen. In: Nürnberger Altstadtberichte Hrsg.: Altstadtfreunde Nürnberg e.V., Heft 3 (1978), S. 73-88
- Egon Harmuth: Die Armbrust. ADEVA, Graz, 1975. ISBN 3-201-00933-4
- Egon Harmuth: Die Armbrust. Ein Handbuch. Graz 1986. ISBN 3-201-01298-X
- Günter Wetzler: Armbrust-Schießen. Weinmann 1999. ISBN 3-87892-053-9
- Uwe Gross: Spannhaken. Seltene Funde mittelalterlichen Armbrust-Zubehörs. In: Denkmalpflege in Baden-Württemberg. 4/34/2005. Esslingen am Neckar. S. 225-230. ISSN 0342-0027
- Holger Richter: Die Hornbogenarmbrust. Geschichte und Technik. Verlag Angelika Hörnig 2006. ISBN 3-938921-02-1
- Kinseher Richard: Der Bogen in Kultur, Musik und Medizin, als Werkzeug und Waffe.(ein Kapitel zum Thema Armbrust) BoD, 2005, ISBN 3-8311-4109-6
- Ralph Payne-Gallwey:The Book of the Crossbow. New York, 1995. ISBN 0-486-28720-3 www.doverpublications.com
[editovat] Související články
[editovat] Reference
- ↑ KOVAŘÍK, Jiří. Meč a kříž. Praha : Mladá fronta, 2005. S. 42.
[editovat] Externí odkazy
- Opakovací kuše v Číně
- Luk, kuše, prak - (nejenom) o kuši na stránkách občanského sdružení Curia Vítkov
- (anglicky) International Crossbow Shooting Union (IAU)
- (anglicky) World Crossbow Shooting Assocation (WCSA)
- (anglicky) Reconstructions and Plans of Greek and Roman crossbows
