Elsnicové z Elsnic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Elsnicové z Elsnic
Erb rodu Elsniců z Elsnic
Země
ZakladatelRembertus z Elsnic[1]
Rok založení13. století
Větve roduBedřichova linie
Václavova linie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Elsnicové z Elsnic (německy Oelsnitz von der Oelsnitz) byl původně česko-míšeňský šlechtický rod, jehož společenské postavení bylo v předbělohorském období významné, i když se původně jednalo o nižší šlechtu. Historie rodu započala v míšeňském Krušnohoří, kde si, podle svého sídla v Oelsnitz, zvolili svůj přídomek.[2]

V roce 1426 Fridrich z Elsnic, rychtář v Königsteinu, od roku 1423 pak kurfiřt a poddaný Fridricha I. Saského, dobyl hrad Rathen. Ve druhé polovině 15. století se příslušníci rodu usadili v Čechách.

Elsnicové v Čechách[editovat | editovat zdroj]

První zmínka o rodu Elsniců z Elsnic v Českém království pochází z roku 1471,[3] kdy Hanuš z Elsnic (Hanns von Oelsnitz) koupil od Berků z Dubé hrad Lemberk. V roce 1492 k Lemberku přikoupil návarovské hradiště, které mu prodal Racek Cukr z Tanfeldu.[3] Spolu s Hanušem přišel do Čech i jeho bratr Kryk z Elsnic. Jejich potomci poté získali mnoho dalších statků severně od Slaného.[4] Titulář zemských desek z roku 1534 uvádí již tři jména rodu Elsniců, a to Kryštofa z Elsnic na Lemberku, Bedřicha z Elsnic na Svojkově a Volfa z Elsnic. Vzhledem k tomu, že Hanuš z Elsnic zemřel roku 1510, je pravděpodobné, že tito Elsnicové byli Hanušovi potomci. S největší pravděpodobností byl Kryštof syn Hanuše, Bedřich byl syn Kryštofa a Volf byl synem Bedřicha.[3] Díky tomu, že Bedřich z Elsnic měl bratra Václava a oba měli početné rodiny, každý z nich stál na počátku významné rodové linie.

Bedřichova linie[editovat | editovat zdroj]

Bedřich z Elsnic se patrně narodil ještě na Lemberku a roku 1520 si vzal za manželku Annu Blektovou z Outěchovic. Po svatbě zakoupil panství na Svojkově, které před svou smrtí v roce 1543 věnoval své manželce. Po její smrti panství zdědili jejich synové Mikuláš, Volf, Kastulus, Jindřich a Jan.[5] Z potomků zůstal na Českolipsku pouze nejmladší Jan z Elsnic, který v roce 1567 vyženil statky Valtínov a Hlemýždí. Spolu s manželkou Annou na svém panství nedokázali hospodařit, a tak ho museli brzy prodat a koupili si nemovitost v České Lípě. Po smrti Anny v roce 1593 se Jan Elsnic znovu oženil se Sabinou Melcerovou. Z obou manželství měl Jan mnoho potomků, kteří se po smrti otce 11. ledna 1603 v boji o dědictví znesvářili. Jako východisko z tíživé finanční situace zvolil druhý Janův syn Arnošt Elsnic z Elsnic sňatek s vdovou Lukrécií Penčíkovou, která vlastnila statky na Žandově a ve Stružnici.[6] Po její smrti se Arnošt Elsnic z Elsnic staral o její syny z prvního manželství i o celé panství. Po porážce stavovského povstání 8. listopadu 1620 a následné konfiskaci byl v roce 1623 Arnošt Elsnic z Elsnic odsouzen ke ztrátě poloviny majetku, což ho přimělo k odchodu do exilu. Zemřel 10. května 1633 v saském Schandau. Jeho syn Jan Arnošt Elsnic se v roce 1631 účastnil tažení Sasů do Čech, kde okupoval statek Žandov, za což byl odsouzen a zbaven všech svých práv.

Elsnicův dům v Celetné ulici

Václavova linie[editovat | editovat zdroj]

Druhý Bedřichův syn Václav Elsnic z Elsnic se oženil s Ludmilou Raussendorfovou ze Špremberku, jejíž otec vlatnil panství Vrbičany. V manželství měli spolu osm děti, čtyři syny, Volfa, Bernarda, Krištofa a Karla, a čtyři dcery Maruši, Kateřinu, Alenu a Elišku. V roce 1553 Václav přikoupil ves Stradonice. Václav z Elsnic se postupně vypracoval do postavení hejtmana Slánského kraje, což mu umožnilo dosáhnout vyššího společenského postavení a především kontakty s nejvyššími zemskými pány, zastoupenými v Českém zemském sněmu. Pomoc těchto pánů potřeboval v době, kdy chtěl ze svého panství Vrbičany učinit dědičný statek, který byl doposud pouze lenním statkem. V roce 1575 požádal císaře Maxmiliána II. o získání tohoto práva pro statek Vrbičany. Císař vzápětí vyslal komisaře Zdeňka z Vartenberka a Jiřího z Martinic, aby vše sepsali. Než se vyřešily všechny náležitosti potřebné k převodu, císař Maxmilián II. zemřel. Václav se tedy obrátil na nového císaře Rudolfa II., ale do své smrti v roce 1581 se mu nepodařilo Vrbičany získat. V roce 1583 jeho synové panství Vrbičany zadlužili. Tento dluh se podařilo splatit až Bernardovi z Elsnic roku 1612.[7]

Nejstarší syn Volf z Elsnic zemřel bezdětný. Druhý nejstarší syn Bernard z Elsnic zdědil Kobylníky a v roce 1590 přikoupil panství Čeradice a Milý.[4] V roce 1613 pak Patokryje, Bílichov, Stradonice[8] a dům v Celetné ulici.[5] Bernard z Elsnic měl syny Bohuslava, Bohuchvala, Bernarda, Jana Jindřicha a Burjana, kteří si v roce 1620 mezi sebe rozdělili otcovy statky, ale při pobělohorské konfiskaci o všechno přišli.[9] V roce 1628 odešli do saského exilu. Jan Jindřich z Elsnic žil s manželkou Dorotou a 7 dcerami v Žitavě. Také Bohuslav žil s manželkou Majdalénou Pfeffrkornovou v Žitavě, kde se jejich dcera Kateřina Alžběta provdala v roce 1661 za advokáta Thama ze Sebottendorfu.[5][10]

Třetí syn Kryštof se oženil Kateřinou Kokovskou z Hertemberka, čímž získal ves Kokovice.

Čtvrtý Václavův syn Karel koupil v roce 1597 Evaň, kde pobýval s manželkou Annou ze Šlivic až do smrti, a pravděpodobně zde nechal postavit tvrz.[11] Synové Karlovi, Václav, Kunrát a Melichar drželi po otci ves Evaň, kterou v roce 1619 prodali, ale peníze jim byly po bitvě na Bílé hoře v roce 1623 zkonfiskovány.[12][13] V roce 1628, stejně jako potomci Bernarda, odešli Václavovi potomci do exilu. V roce 1638 se Václav z Elsnic vrátil do Čech, kde se stal lesníkem na Křivoklátském panství.[4] Patrně od něho pocházeli Elsnicové usazení v letech 1670–1705 v Jaroměři. Potomci této rodiny zůstávali ve stavu rytířském a panském, především mimo území Čech.[14]

Exil[editovat | editovat zdroj]

Dne 31. července 1627 Ferdinand II. Štýrský svým rekatolizačním mandátem nařídil, že nekatolická šlechta musí opustit zemi nebo konvertovat ke katolictví. Jen v tomto roce se z Čech vystěhovalo 185 šlechtických rodin. Exulanty přijímalo už od roku 1622 saské kurfiřtství, protože tehdy saského kurfiřta Jana Jiřího I. velmi pobouřilo vyobcování luterského duchovenstva z Čech.[15]

Exulant Bohuslav Elsnic složil přísahu věrnosti v Pirně, ale v letech 1640–1641 žil v Žitavě. Jaroslav Elsnic byl v roce 1654 na seznamu exulantů v Žitavě. V roce 1641 žily v Žitavě rovněž Alžběta a Johanna Alžběta, které přísahu věrnosti novému zeměpánovi ještě nesložily.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ MÄRCKER, Traugott. Das Burggrafthum Meissen: ein historisch-publicistischer Beitrag zur sächsischen Territorialgeschichte, aus archivalischenQuellen. [s.l.]: Brockhaus, 1842. Dostupné online. S. 26. (německy) 
  2. ↑ HUND, Friedrich Hector Grafen. Bayrische Urkunden aus dem XI und XII Jahrhundert.. www.zobodat.at [online]. [cit. 2023-01-07]. Dostupné online. (německy) 
  3. ↑ a b c KŘÍŽOVÁ, Michala. Elsnicové z Elsnic v českých zemích raného novověku. docplayer.cz [online]. Universita Pardubice - Fakulta filozofická Ústav historických věd [cit. 2023-01-07]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c Elsnicové z Elsnic. www.clubcc.cz [online]. Clubcc [cit. 2023-01-07]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c OTTO, Jan. Ottův alocník nučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí Book VIII, heslo: Elsnic z Elsnic. S. 554. archive.org [online]. V Praze, J. Otto, 1888 [cit. 2023-01-07]. S. 554. Dostupné online. 
  6. ↑ HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha: Nakl. Akropolis ISBN 80-901020-3-4. S. 197. 
  7. ↑ SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. [s.l.]: Šolc a Šimáček Dostupné online. S. 426. 
  8. ↑ HOSÁK, Ladislav. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Severní Čechy 3. svazek. Praha: Nakl. Svoboda, 1984. Dostupné online. S. 73, 369. 
  9. ↑ BÍLEK, Tomáš Václav. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Praha, reprint v Brně 2021: [s.n.], 1882. ISBN 978-80-87542-36-1. S. 94–96. 
  10. ↑ SCHATTKOWSKY, Martina. Die Familie von Bünau: Adelsherrschaften in Sachsen und Böhmen vom Mittelalter bis zur Neuzeit. [s.l.]: Leipziger Universitätsverlag Dostupné online. ISBN 978-3-86583-235-1. (německy) 
  11. ↑ HOSÁK, Ladislav. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Severní Čechy 3. svazek. Praha: Nakl. Svoboda, 1984. Dostupné online. S. 114. 
  12. ↑ BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. [s.l.]: Historický ústav Dostupné online. ISBN 978-80-85268-54-6. 
  13. ↑ BÍLEK, Tomáš Václav. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Praha, reprint v Brně 2021: [s.n.], 1882. ISBN 978-80-87542-36-1. S. 96–97. 
  14. ↑ Biografie von Friedrich von der Oelsnitz (1485-1553) - Sächsische Biografie | ISGV e.V. [online]. Institut saských dějin a etnografie [cit. 2023-01-07]. Dostupné online. (německy) 
  15. ↑ DENIS, Ernest. Čechy po Bílé hoře: Vítězství církve [online]. 1904 [cit. 2023-04-10]. S. 47–48. Dostupné online. 
  16. ↑ ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Exulantská útočiště v Lužici a Sasku. 1. vyd. vyd. Praha: Kalich, 2004. 549 pages s. ISBN 80-7017-008-5, ISBN 978-80-7017-008-3. OCLC 62503962 S. 158. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Elsnicové_z_Elsnic&oldid=23658674“