Přeskočit na obsah

Oscar Niemeyer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oscar Niemeyer
Oscar Niemeyer v roce 1977
Oscar Niemeyer v roce 1977
Rodné jménoOscar Ribeiro de Almeida Niemeyer Soares Filho
Narození15. prosince 1907
Rio de Janeiro
Úmrtí5. prosince 2012 (ve věku 104 let)
Rio de Janeiro, BrazílieBrazílie Brazílie
Příčina úmrtísrdeční selhání
Místo pohřbeníHřbitov São João Batista
Národnostbrazilská
Alma materEscola Nacional de Belas Artes
Povoláníarchitekt
ZaměstnavatelFederální univerzita v Rio de Janeiru
Ocenění1988 Pritzkerova cena
1998 Royal Gold Medal
Politická stranaBrazilská komunistická strana
Nábož. vyznáníateismus
ChoťVera Lucie Cabrera[1]
DětiAnna Maria Niemeyer
PodpisOscar Niemeyer – podpis
Webwww.niemeyer.org.br
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oscar Ribeiro de Almeida de Niemeyer Soares (15. prosince 1907, Rio de Janeiro – 5. prosince 2012, tamtéž) byl brazilský architekt. Je považován za zakladatele moderní brazilské architektury, navrhl řadu veřejných budov pro brazilské hlavní město Brasília, které bylo v roce 1987 prohlášeno za místo světového dědictví UNESCO.[2]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny s německými, portugalskými a arabskými kořeny, jak je zřejmé z jeho oficiálního jména. Později přijal německé příjmení svých prarodičů z otcovy strany a jako Oscar Niemeyer se stal známým po celém světě. [3] 

Byl jedním ze šesti dětí z katolické rodiny v Rio de Janeiru. Jeho otec pracoval jako sazeč a vedl grafickou kancelář, jeho dědeček byl soudcem brazilského Nejvyššího soudu. [4]V mládí žil bohémským životem mladíků z elegantních čtvrtí Ria (nazývaných Carioca). Střední školu dokončil, když mu bylo 21 a v témže roce se oženil. Začal pracovat v otcově tiskárně a současně studovat na umělecké škole. Studium ukončil v roce 1934 s bakalářským titulem z architektury. Přesto, že byl ve finanční tísni, kvůli zájmu o architekturu se rozhodl pracovat bez nároku na odměnu v architektonickém studiu Lúcia Costy.[5] V roce 1936 bylo studio pověřeno prací na projektu nové budovy ministerstva školství. Jako konzultant byl přizván Le Corbusier, který měl velký vliv na další tvorbu obou brazilských architektů. V roce 1939 navrhli brazilský pavilon pro světovou výstavu v New Yorku.

V roce 1940, ve věku 33 let, se Niemeyer setkal s Juscelinem Kubitschekem, který byl v té době starostou města Belo Horizonte a přizval ho k práci na výstavbě architektonického komplexu Pampulha. [5] Tato zkušenost také znamenala první spolupráci mezi Niemeyerem a zahradním architektem Robertem Burle Marxem. V příštích deseti letech byli partnery v mnoha dalších projektech. Niemeyer dosáhl mezinárodního uznání a výčet jeho prací je velmi rozsáhlý. Mezi nejznámější patří centrála Organizace spojených národů v New Yorku (1952), soubor budov v São Paulo a několik dalších soukromých rezidencí včetně vlastního Canoas House z roku 1953.

Jeho veřejné a politické postoje byly levicové. V roce 1945 vstoupil do Brazilské komunistické strany, což mu způsobovalo problémy v získávání vstupních víz do USA. Stalo se tak v roce 1946, kdy byl pozván učit na Yale University a v roce 1953, když byl jmenován děkanem Harvardské postgraduální školy designu. Vláda Spojených států mu odepřela vízum a tak mu zabránila ve vstupu do země. Z tohoto důvodu Niemeyer vytvořil pro Spojené státy jen velmi málo návrhů.

Oscar Niemeyer v padesátých letech

V roce 1956 ho oslovil Juscelino Kubitschek, krátce po svém zvolení prezidentem Brazílie, se svou myšlenkou na vybudování nového hlavního města uprostřed pusté brazilské vysočiny. Niemeyer se podílel na realizaci koncepce hlavního města Brasília, kterou v architektonické soutěži vyhrál Lúcio Costa. Během několika měsíců navrhl řadu veřejných budov v něm, především sídlo parlamentu, prezidentský palác, divadlo, katedrálu.[4] Slavnostní ceremoniál k přenesení hlavního města státu se konal v dubnu 1960.[5] Niemeyer byl jmenován vedoucím fakulty architektury na univerzitě v Brasílii. Získal celosvětovou proslulost. Centrum města Brasília s Niemeyerovými stavbami bylo v roce 1987 UNESCEM zařazeno na seznam světového kulturního dědictví. [2]V roce 2016 byl na stejný seznam zapsán i soubor staveb Pampulha.[6]

V roce 1957 poprvé navštívil Evropu u příležitosti výstavy Interbau v Berlíně. Po nástupu vojenské junty k moci emigroval z Brazílie. V roce 1964 projektoval v Izraeli kampus univerzity v Haifě na hoře Karmel. V roce 1966 se usadil ve Francii. Zde mimo jiné byl architektem sídla ústředního výboru Komunistické strany Francie.[4] Ve svém ateliéru v Paříži se kromě architektonických projektů věnoval i dalším oborům. Spolu s manželkou navrhoval sedací nábytek, zabýval se grafikou a scénografií.[5]

Niemeyer v roce 1968

I když po několika letech mohl pokračovat v práci na svých brazilských projektech, do vlasti se Niemeyer vrátil až po všeobecné amnestii roku 1982. [4]Vytvořil památník prezidenta Kubitscheka, navrhl Panteon vlasti a svobody v Brasílii (1985) a Památník Latinské Ameriky v São Paulu (1989). V roce 1988 mu byla udělena Pritzkerova cena za architekturu. Učil na univerzitě v Riu. [5] Od roku 1992 do roku 1996 byl předsedou brazilské komunistické strany. Byl blízkým přítelem Fidela Castra, který často navštěvoval jeho byt a ateliér v Brazílii. V roce 1996 ze strany vystoupil, ale zůstal přesvědčeným marxistou.

Svůj ateliér V Rio de Janeiro vedl i ve vysokém věku. Jednou z jeho významných staveb tohoto období je Muzeum současného umění v Niterói (1996). V roce 2002 bylo v Curitibě otevřeno muzeum umění, vybudované podle jeho projektu. V následujícím roce bylo přejmenováno na Muzeum Oscara Niemeyera. Ještě ve svých 100 letech se zabýval různorodými projekty, především sochami a úpravami předchozích děl. V den Niemeyerových 100. narozenin mu ruský prezident Vladimir Putin udělil Řád přátelství. Tři dny předtím byl jmenován komandérem Řádu čestné legie.

Manželka Annita zemřela v roce 2004,  ve věku 93 let, po 76 letech manželství. V roce 2006, krátce před svými 99. narozeninami, se Niemeyer podruhé oženil se svou dlouholetou sekretářkou Verou Lucií Cabreirovou  ve svém bytě, měsíc poté, co si při pádu zlomil kyčel.[4] Jeho jediné dítě, dcera Anna Maria zemřela na rozedmu plic v červnu 2012 ve věku 82 let. Oscar Niemeyer zemřel 5. prosince 2012 v Brazílii ve věku 104 let na problémy spojené s ledvinami a zápalem plic.[7] Pohřben je v Riu de Janeiru na hřbitově São João Batist ve čtvrti Botafogo.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Kromě řady ocenění za architekturu doma i v zahraničí byla oceněna i jeho veřejná angažovanost:

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Oscar Niemeyer je jedním z nejkreativnějších architektů 20. století. Dokončil více než 600 staveb. [10] On sám rozdělil svou tvorbu do pěti období: Pampulha (1940–1943), Pampulha až Brasília (1943–1956), Brasília (1956–1966), stavby v zámoří (Paříž, Milán atd.) a pozdní práce.

Zvláště na počátku své kariéry byl ovlivněn Le Corbusierem a téměř výhradně používal jako stavební materiál železobeton. Na rozdíl od Le Corbusiera však ve svých projektech neměl rád pravé úhly. Jeho krédem bylo, že důležitější než architektura jsou lidé v ní žijící. Architektura má usnadnit jejich život. Jeho postoj k architektuře vyjadřoval i tento jeho citát:[11]

„ Neláká mě pravý úhel, a ani přímá, tvrdá, nepružná linie vytvořená člověkem. Co mě láká je volná, smyslná křivka, kterou nacházím v horách mé vlasti, v meandrech řek, v oblacích na nebi, na těle milované ženy. Celý vesmír je vytvořen z křivek. Einsteinův zakřivený vesmír. (1996) “

Revoluční stavbou, při které využil geometrie parabolického oblouku byl kostel svatého Františka z Assisi v Belo Horizonte (Pampulha). Vznikl originální brazilský styl charakterizovaný prostorovou svobodou. Po roce 1948 parabolický oblouk opustil, když začal navrhovat městské komplexy výškových bytových domů. Niemeyer pro tento projekt vyvinul piloty ve tvaru V a W, které se staly na čas módní. První návštěva Evropy v roce 1957 měla vliv na jeho estetické vnímání, které vedlo k vyřazení mnoha ozdobných prvků a ke zjednodušení forem. Tato estetická jednoduchost vyvrcholila jeho prací v Brasílii, kde kvality budov vyjadřují pouze jejich konstrukční prvky, často velmi odvážného řešení. Niemeyer měl svými futuristickými návrhy, zaoblenými tvary a používáním skla a betonu na moderní architekturu mimořádný vliv.

Výběr

[editovat | editovat zdroj]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Z džungle udělal metropoli. Zemřel architekt Niemeyer. Deník. 7. prosinec 2012, s. 16. 
  2. ↑ a b CENTRE, UNESCO World Heritage. Brasilia. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2023-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ ALBUQUERQUE, Carlos. Oscar Niemeyer: "Das Leben ist ein Hauch". www.dw.com [online]. DW Akademie, 2012-06-12 [cit. 2023-03-03]. Dostupné online. (německy) 
  4. ↑ a b c d e VOLF, Petr. Niemeyerovy stavby jsou asi nejlepší věc, kterou komunisti dali světu. Odešel před 10 lety. Reflex.cz [online]. [cit. 2023-03-04]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e MYSLIVEČKOVÁ, Olga. Přemožitelé času sv. 11. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Oscar Soares Niemeyer, s. 134–138. 
  6. ↑ CENTRE, UNESCO World Heritage. Pampulha Modern Ensemble. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2023-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Zemřel slavný brazilský architekt Oscar Niemeyer [online]. iDnes.cz, 2012-02-06 [cit. 2012-12-06]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-08-26]. Dostupné online. 
  9. ↑ BOE.es - Documento BOE-A-2009-17696. www.boe.es [online]. [cit. 2019-08-26]. Dostupné online. 
  10. ↑ Stavbaweb.cz – Zemřel architekt Oscar Niemeyer. www.stavbaweb.cz [online]. [cit. 2023-03-04]. Dostupné online. 
  11. ↑ WATTS, Jonathan. Oscar Niemeyer, architect of Brazil's capital, dies aged 104. The Guardian. 2012-12-06. Dostupné online [cit. 2023-03-04]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Pritzkerovy ceny

Philip Johnson (1979) • Luis Barragán (1980) • James Stirling (1981) • Kevin Roche (1982) • I. M. Pei (1983) • Richard Meier (1984) • Hans Hollein (1985) • Gottfried Böhm (1986) • Kenzó Tange (1987) • Gordon Bunshaft a Oscar Niemeyer (1988) • Frank Gehry (1989) • Aldo Rossi (1990) • Robert Venturi (1991) • Álvaro Siza Vieira (1992) • Fumihiko Maki (1993) • Christian de Portzamparc (1994) • Tadao Andó (1995) • Rafael Moneo (1996) • Sverre Fehn (1997) • Renzo Piano (1998) • Sir Norman Foster (1999) • Rem Koolhaas (2000) • Jacques Herzog a Pierre de Meuron (Herzog & de Meuron) (2001) • Glenn Murcutt (2002) • Jørn Utzon (2003) • Zaha Hadid (2004) • Thom Mayne (2005) • Paulo Mendes da Rocha (2006) • Richard Rogers (2007) • Jean Nouvel (2008) • Peter Zumthor (2009) • Kazujo Sedžimaová a Rjúe Nišizawa (SANAA) (2010) • Eduardo Souto de Moura (2011) • Wang Šu (2012) • Tojoo Itó (2013) • Šigeru Ban (2014) • Frei Paul Otto (2015) • Alejandro Aravena (2016) • Rafael Aranda, Carme Pigemová a Ramón Vilalta (RCR Arquitectes) (2017) • Balkrišna Doši (2018) • Arata Isozaki (2019) • Shelley McNamarová a Yvonne Farrellová (Grafton Architects) (2020) • Anne Lacatonová a Jean-Philippe Vassal (Lacaton & Vassal) (2021) • Diébédo Francis Kéré (2022) • David Chipperfield (2023) • Riken Jamamoto (2024)

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Oscar_Niemeyer&oldid=23448828“