Wikipedista:Miroslava Fišerová/Pískoviště

Jan Zrzavý Ilustrátor a uctívač krásy: Novotná Zuzana, Leffová Linda, Národní galerie Praha 2016, 33 stran ISBN 978-80-7035-635-7

Ilustrace zpočátku vznikaly na objednávku nakladatelů, především Otakara Štorch–Mariena, s nímž sdílel svůj obdiv k Juliu Zeyerovi. Jako jedna z prvních vznikla na Vánoce 1917 v nakladatelství Aventinum malá knížka s názvem Jeníkovy pohádky. Obsahovala deset příběhů, které Zrzavý napsal jako vzpomínku na dětství na Vysočině a opatřil kresbou na obálce. Kresby s typickým rukopisem na obálkách byly nejčastější prací pro další knihy (Básníkovo jaro od Antonína Sovy, divadelní hra Narození od Karla Štorcha, Červený kolotoč od Olgy Scheinpflugové atd.),

Tvořil také početnější kresebné cykly. Ilustrace Máchova Máje vyšly v Aventinu na Vánoce 1924, v roce 1927 vytvořil výtvarný doprovod ke Kytici K.J.Erbena. Ke každé básni zhotovil celostránkovou uhlovou černobílou ilustraci. Obě díla sklidila velký obdiv a byla vydávána opakovaně řadu let. Vydání Máje z roku 1954 Zrzavý rozšířil o další ilustrace a svůj autoportrét na vinětě.

Trvale se zabýval myšlenkou na vytvoření ilustrací k dílu Julia Zeyera, podrobně studoval jeho život a tvorbu. Studoval fotografie se Zeyerovým portrétem, jeho posmrtnou masku a kresby. Na základě toho vytvořil několik Zeyerových portrétů a také volné ilustrační kresby. V roce 1957 získal možnost podílet se na vydání ilustrovaného Zeyerova díla kresbami k romanetu Dům u tonoucí hvězdy. Pro další zeyerovský cyklus Světla východu (1958) nakreslil černobílé portréty inspirované orientálními příběhy. K epické básni Olgerd Gejštor (1959) vytvořil celostránkové tužkové kresby s postavami zasazenými mezi siluety pražských staveb.

Od nově vzniklého Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění dostal Zrzavý v roce 1953 zakázku na ilustrace k Shakespearovým Sonetům. Uhlové kresby s erotickým nádechem doprovodily vydání v roce 1955. Jeho kresby nesly obálky dalších knih, např. Stařec a moře (1956). V roce 1959 vytvořil velký cyklus uhlových kreseb k Máchově poetické povídce Pouť krkonošská. Podobné uhlové kresby doprovodily romantickou povídku F.M.Dostojevského Bílé noci (1964).

Od roku 1957 vytvářel i barevné ilustrace - Islandský rybář Pierra Lotiho (1957), Dělníci moře Victora Huga (1960) a Gogolovy Večery na Dikaňce (1963). Vzhledem k množství ilustrací připravil si nový postup prvotisku základního motivu, který postupně upravoval až do knižní podoby. Tuto formu vícelistového prvotisku uplatnil také v černobílých kresbách pražských panoramat ke knize veršů Zpěvy o Praze od Jaroslava Seiferta (1968). Zrzavého poslední ilustrátorskou prací jsou kresby k výboru poezie Tři zpěvy od Viktora Dyka (1973).

Galerie EPO1 (Trutnov)

Galerie je umístěna v historickém objektu bývalé elektrárny v okrajové části města Trutnova. Byla otevřena v roce 2023. Zalložilii ji manželé Renata a Rudolf Kasperovi, kteří se rozhodli nevyužívaný objekt přetvořit v centrum současného umění. Na ploše 3 400 m² jsou vystaveny sochy, malby, instalace či fotografie umělců ze středoevropského prostoru.

Jednou z hlavních myšlenek a cílů EPO1 je podporovat mladé umělce a zprostředkovat jejich díla veřejnosti v prostorech galerie. Poskytuje i zázemí pro tvorbu mladých umělců (Rezidenční byty, ateliéry, dílny), kteří tak mohou svá díla vytvářet přímo na místě.

V rámci projektu Power for Space instaluje EPO1 sochy do veřejného prostoru. ve městě . Kolem budovy jsou nainstalována velkoprostorová díla známých osobností českého umění jako. Suška, Gabriel, Typlt, Cais. ,

Stálá expozice se věnuje historii poříčské elektrárny, která sahá až do roku 1912 i výrobě elektrické energie na Trutnovsku.

ateliér Tsunami z Náchoda

Výstavy: Volume - akustická dimenze v současném umění.- sochy nebo plátna, které mají něco společného se zvukem.

Power Post Station. - se zabývá konverzí energie.

Fresh Power - mapuje českou sochařskou scénu nejmladší generace.

Fort II (Radíkovská pevnůstka)

Jednovalový fort byl nejmodernějším objektem olomoucké pevnosti, unikát pevnostní architektury v českomoravském prostoru.

Třetí etapa budování císařsko-královské fortové pevnosti města Olomouc v 70. letech 19. století byla zahájena v souvislosti s rozvojem dělostřelecké techniky. Zavádění dalekonosných drážkových děl si vyžádalo výstavbu předsunutých objektů (festů), vzdálených od pevnostního jádra, na klíčová přístupová místa. Plánovany byly festy na Svatém Kopečku (6 objektů), Chlumu u Velkého Týnce (3 objekty) a Pod Lipkou u Lutína (3 objekty). Fort na Radíkově měl být jedním z objektů festu na Svatém Kopečku, zajišťujících obranu města ze severovýchodu a jako jediný byl skutečně postaven. Projekt byl schválen v roce 1871, stavba byla zahájena v roce 1872 a v srpnu téhož roku ji navštívil v rámci své inspekční cesty císař F.J.I. Fort byl dokončen v červnu 1874, ale následně byl projekt rozšířen o další budovu s obrannými prvky, která byla dokončena na podzim 1874. V budově Paradis bylo ubytováno 216 mužů, v přilehlé budově důstojníci a 50 dalších vojáků. Maximální ubytovací kapacita fortu byla 660 mužů.

Od ostatních fortů se odlišoval. Má nepravidelný šestiúhelníkový půdorys bez reduitu. Objekt je tvořen mohutným zemním valem, na kterém se nacházela otevřená dělostřelecká postavení se 43 děly a obsazen byl 469 vojáky. Kolem fortu je suchý příkop vylámaný ve skále. Obranu příkopu zajišťovaly 3 vnitřní kaponiéry s deseti děly. Krytou chodbou byly přes zemní val propojeny s vnitřním kasárenským objektem.

Dokončovací stavební práce probíhaly až do roku 1882 (letopočet se zachoval na klenáku jedné z odvodňovacích štol). V roce 1875 musel být kvůli prosakování srážkové vody objekt Paradisu zpevněn další betonovou vrstvou a opraveny drobné trhliny. V letech 1881–2 byla prováděna rekonstrukce sesunuté části kontreskarpy (vnější strana obvodového příkopu) na obou bocích pevnůstky. Objekt byl využíván i k výcvikovým účelům. V okolí mimo fort byly postaveny dřevěné baráky pro cvičící vojska a další podpůrné objekty (špitál v Radíkově, dvě vojenské studny jako zdroj pitné vody v Samotiškách a prachárna v polích u Samotišek).

Dne 7. listopadu 1888 nabyl platnosti císařský dekret o zrušení olomoucké pevnosti z 9.3.1886. Byla zahájena postupná demolice objektu.

V roce 1894 byl fort prodán ve veřejné dražbě. Pozemky získalo město Olomouc.

Isa Genzkenová

vlastním jménem Hanne-Rose Genzken (27. listopadu 1948 Bad Oldesloe, Německo) je německá umělkyně, která žije a pracuje v Berlíně.

Ve svých dílech zkoumá hranice mezi výtvarným uměním, designem, architekturou, informačními technologiemi a individualitou. Jejími primárními médii jsou socha a instalace, v nichž využívá širokou škálu materiálů včetně betonu, sádry, dřeva a textilu. Pracuje také s fotografií, videem, filmem a koláží. Je považována za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších současných německých umělců.

Život

Její otec byl lékař, který miloval hudbu. Matka se vzdala svých snů o kariéře na jevišti a začala pracovat pro farmaceutickou společnost. Rodina se přestěhovala z malého města na severu Německa, kde se Isa narodila, do Západního Berlína.

Studovala výtvarné umění a dějiny umění  na univerzitě výtvarných umění v Hamburku (1968 –1971) a na Berlínské univerzitě umění (1971–1973). V roce 1973 přestoupila na Akademii umění v Düsseldorfu a zároveň studovala dějiny umění a filozofii na univerzitě v Kolíně nad Rýnem .Přivydělávala si jako modelka, aby mohla zaplatit školné.

Düsseldorfská akademie jí v roce 1977 udělila cestovní stipendium do Spojených států. Po promoci v roce 1977 Genzkenová vyučovala sochařství na akademii. V roce 1982 se provdala za svého učitele, německého výtvarného umělce Gerharda Richtera a v roce 1983 se přestěhovala do Kolína nad Rýnem. V roce 1980 byli Genzkenová a Gerhard Richter pověřeni návrhem stanice metra König-Heinrich-Platz v Duisburgu; byla dokončena v roce 1992. Pár se rozešel v roce 1993  a Genzkenová se přestěhovala zpět do Berlína. Po rozvodu propadla depresím, objevily se u ní problémy s alkoholem a strávila dlouhou dobu v ústavní psychiatrické léčbě. V devadesátých letech po rozvodu s Richterem tíhla ke skupině mladších umělců s radikálními názory, bojující za práva gayů, za životní prostředí a proti válce v Zálivu.

Genzkenová pracovala v ateliérech v Düsseldorfu a v Kolíně nad Rýnem, několikrát pobývala ve Spojených státech (New York, Hoboken). Četné návštěvy New Yorku byly důležitým aspektem jejího uměleckého vývoje. Obdivovala architekturu a město samotné, které se stalo námětem několika prací včetně jejích knižních publikací a asambláží. V současnosti žije a tvoří v Berlíně. Více než 25 let spolupracuje s galeristou Danielem Buchholzem. Od roku 2004 ji zastupuje obchodník David Zwiner, který pro ni uspořádal několik samostatných výstav.

Její dílo je zahrnuto ve sbírkách mnoha významných institucí na mezinárodní úrovni, včetně Carnegie Museum of Art, Pittsburgh; nadace Generali, Vídeň; Hirshhorn Museum and Sculpture Garden, Washington, DC; muzeum Ludwig, Kolín nad Rýnem; a Van Abbemuseum, Eindhoven.

V roce 1980 získala Berlínskou uměleckou cenu. V roce 2002 jí Muzeum Ludwigových udělilo cenu Wolfganga Hahna za moderní umění a v roce 2004 obdržela Mezinárodní uměleckou cenu kulturní nadace Stadtsparkasse Mnichov. V roce 2009 získala cenu nadace Yanghyun v Soulu. V roce 2017 Genzkenová dostala prestižní Císařský prsten (Goslarer Kaiserring) od města Goslar.   V roce 2019 obdržela Nasherovu cenu od Nasher Sculpture Center v Dallasu.  V roce 2023 se dostala na první místo v Top 100 žebříčku nejvlivnějších osobností uměleckého světa, který vydává německý časopis Monopol.

Tvorba

Během třiceti let vytvořila Isa Genzkenová rozmanité a komplexní dílo, které zahrnuje sochy, instalace, filmy, fotografie, obrazy, díla na papíře a koláže. Pro její tvorbu je významný výběr a kombinace tak rozmanitých materiálů jako je dřevo, sádra, epoxidové pryskyřice, beton, ale také plasty a předměty denní potřeby a spotřební zboží.

V letech 1973–1983, v rané fázi své tvorby, vytvořila některé ze svých nejvýznamnějších soch a prací na papíře. Tato díla zahrnují sochy, počítačové tisky, série kreseb, fotografií a filmů. Byla jednou z prvních umělců, kteří experimentovali s digitální technologií. Vytvářela ve spolupráci s fyzikem Ralphem Krotzem velké počítačové kresby, podle nichž pak řemeslník zhotovil dřevěné objekty neobvyklých geometrických tvarů, jako jsou Hyperbolos a Elipsoidy. Následně se zaměřila na zvuk, který prezentovala v hmotné podobě: jako tisky, fotografie a drobné plastiky na podstavcích. V roce 1982 představila Genzkenová tzv. Světový přijímač - rádio na bílém podstavci jako ready-made.  Na fotografiích své Hi-Fi-Serie (1979) reprodukovala reklamy na stereofonní gramofony. Na malé vinylové desky nahrála zvuky motorů letadel na letišti v Düsseldorfu. Z jejího zájmu o akustiku se vyvinulo studium světla a prostoru, které našlo výraz v sérii monumentálních oken. Kolem roku 1984 přešla od vytváření elegantních a geometrických dřevěných soch k vytváření sochařských děl ze sádry, betonu a epoxidových pryskyřic. .

Fascinace architekturou a městskými panoramaty se trvale promítá v jejím díle. V letech 1986–1992 Genzkenová vytvořila sérii sádrových a betonových soch připomínajících různé architektonické objekty, které odrážejí anarchii a chaos městské krajiny. Tyto sochy, které vypadají jako ruiny, se skládají z postupně litých a naskládaných betonových desek s hrubými otvory, okny a interiéry.  Pozdější série sestává z dalších architektonických návrhů nebo návrhů interiérů vyrobených z odlitků z epoxidové pryskyřice, jako jsou sochy sloupů nebo lamp (mrakodrap Columns). Její sloupy, podstavce a koláže spojují nesourodé aspekty z mnoha zdrojů ve zdánlivě nesmyslných, přesto harmonických sochařských kompilacích. Tyto sochy mají mimo jiné podobu nejistě naskládaných sestav designového nábytku z květináčů, prázdných přepravních beden a fotografií, uspořádaných s ohledem na tradice modernistického sochařství. Do svých objektů začleňuje také zrcadla a další reflexní plochy, aby diváka doslova vtáhla do své práce. V roce 1990 nainstalovala na střechu bruselské galerie ocelový rám Camera (1990), který nabízí pohled na město pod sebou. V roce 2000 vytvořila sérii architektonických modelů pod názvem Fuck the Bauhaus. V dalším cyklu Nové budovy pro Berlín, uvedeném na výstavě Documenta 11 v Kasselu roku 2002, navrhla architektonické vize prosklených výškových budov. Mezi její nejsilnější díla patří sochařský soubor Ground Zero (2008), který umělkyně pro soutěž vypsanou k obnovení areálu Světového obchodního centra.

Její sochy z konce 20. století připomínají architektonické modely a některé byly realizovány jako veřejné umělecké projekty. Genzkenová začala pro své sochy využívat stavební materiály z železářství a obchodů pro řemeslníky, které podtrhují dočasný charakter jejích děl. V rámci svého hlubokého zájmu o městský prostor také aranžuje složité a často znepokojující instalace s figurínami, panenkami, fotografiemi a řadou nalezených předmětů. Nové budovy pro New York jsou sestaveny z nalezených útržků plastu, kovu a lepenky z krabic od pizzy.  Asambláže ze série Empire/Vampire, Who Kills Death, původně zahrnující více než dvacet soch, které vznikly po útocích z 11. září, jsou kombinacemi nalezených předmětů – akčních figurek, plastových nádob a různých prvků spotřebního odpadu – uspořádané na podstavcích v architektonicky inspirovaných scénách po destrukci.  Elefant (2006) je sloupec kaskádových vertikálních žaluzií ověnčených plastovými trubkami, fólií, umělými květinami, látkou a několika malými vojáčky a indiány. Německý pavilon na bienále v Benátkách v roce 2007 svou instalací Oil proměnila ve futuristický a morbidní Gesamtkunstwerk.

Jedno z nejznámějších děl Isy Genzkenové je Rose (1993), přes 8 metrů vysoká socha jediné růže s dlouhým stonkem vyrobená ze smaltované nerezové oceli, která se tyčí nad výstavištěm v Lipsku. Replika Rose II (2007) byla jako její první veřejné umělecké dílo ve Spojených státech instalována na fasádě Nového muzea v New Yorku v prosinci 2010. Její obrazy zavěšených obručí, společně nazvané MLR (More Light Research) (1992), připomínají gymnastické náčiní zachycené uprostřed švihu a zmrazené v čase.

Od roku 2004 staví kinematografické sestavy s reflexní fólií a dekorativní předměty kupované v diskontech. Ve svých novějších pracích využívá figuríny jako sochy, někdy je obléká do vlastních šatů a zdobí je levnými dekorativními doplňky. Její práce v sérii Schauspieler (Herci) často odkazují na její osobní život. Projekt s názvem Der Spiegel 1989-1991 je série snímků obsahující 121 reprodukcí černobílých fotografií vybraných a vystřižených z německého týdeníku Der Spiegel. Každý obrázek je přilepen ke kousku bílé karty a jednotlivě upevněn v jednoduchém rámu. Zatímco obrázky samotné zůstávají bez titulků, data v názvech seriálu nabízejí vodítka o záměrech umělce.Genzkenová také napsala několik scénářů a produkovala řadu filmů, včetně Zwei Frauen im Gefecht (1974), Chicago Drive (1992),  Meine Großeltern im Bayerischen Wald (1992) a video Empire/Vampire, Who Kills Death (2003).

Vydala řadu publikací a textů představujících její tvorbu, většinou u příležitosti aktuálních výstav například Sculpture as a World Receiver, October Files, Isa Genzken: Retrospective, Isa Genzken: Oil a Isa Genzken. Z pobytu v New Yorku vznikla kniha koláží s názvem I Love New York, Crazy City (1995–1996), obsahující fotografie, mapy, hotelové účty, letáky do nočních klubů a vstupenky na koncerty a další suvenýry.

Výstavy

První samostatná výstava Genzkenové se konala v roce 1976 v Galerii Konrada Fischera v Düsseldorfu. Brzy následovala pozvání na další výstavy. Její první institucionální samostatná výstava se konala v roce 1978 v Kabinett für aktuelle Kunst v německém Bremerhavenu. Reprezentovala Německo na bienále v Benátkách v roce 2007 a své práce vystavovala v předních muzeích po celé Evropě. Genzkenová byla předmětem velké retrospektivy v roce 2009, kterou pod názvem Open Sesame! společně zorganizovalo Museum Ludwigových v Kolíně nad Rýnem a Whitechapel Art Gallery v Londýně. Další významné samostatné výstavy se konaly v Malmö Konsthall, Švédsko (2008); Camden Arts Center, Londýn (2006); The Photographers Gallery, Londýn (2005); Kunsthalle Zürich (2003); a Städtlische Galerie im Lenbachhaus Kunstbau, Mnichov (2003). V roce 2012 představila nová díla pod názvem Hallelujah v Schinkelově pavilonu v Berlíně. Velká retrospektivní výstava byla uspořádána na přelomu let 2013–2014 ve Spojených státech, kde byla postupně k vidění v New Yorku, Chicagu a Dallasu. V roce 2015 uspořádalo Stedelijk Museum v Amsterdamu akci s názvem Mach Dich hübsch! obsáhlou retrospektivu, která byla uvedena také v berlínském Martin Gropius Bau v roce 2016. Na začátku roku 2016 se v Bundeskunsthalle v Bonnu konala výstava Isa Genzken - Models for Outdoor Projects s ​​35 modely realizovaných i nerealizovaných venkovních projektů, každý doplněný o podklady. Některé z těchto modelů již byly k vidění na výstavě All the World's Futures na Benátském bienále v roce 2015.  V roce 2020 Umělecké muzeum v Basileji představilo výstavu Isa Genzken. Práce od roku 1973 do roku 1983. V roce 2021 byla uspořádána její první samostatná výstava v Číně. K 75. narozeninám Isy Genzkenové bylo v Nové Národní galerii v Berlíně vystaveno 75 soch, zahrnujících všechny fáze její tvorby. Mezi hlavní vystavená díla patří 10 metrů dlouhé  Blau-grau-gelbes Hyperbolo 'MBB'  (1981), Atelier (1990), Venedig (1993), Nofretete – Das Origina l (2012) a Schauspieler (2013). Kovová plastika Růžová růže před galerií nese nápis Růže mají trny.

V České republice byla její díla k vidění na výstavách pořádaných galerií Rudolfinum v Praze v roce 2011 (Já, bezesporu) a 2019 (A Cool Breeze ). Ida Genzkenová byla jednou z umělkyň zařazených do výstavy Elmgreen & Dragset: READ pořádané v Kunsthalle Praha na přelomu roku 2023–2024.

Přehled výstav na webu mutualart.com