Vladař domu rožmberského

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zasedání zemského soudu koncem vlády Rudolfa II. Rožmberský vladař měl garantováno místo po pravici českého krále, a to v prestižnější pozici, než židle vyšších zemských úředníků. Na obraze je místo označeno erbem Orsiniů, nikoli Rožmberků, neboť ti se považovali za orsinijské příbuzné a užívali od 16. století jejich erb. Místo je na obraze prázdné, protože tehdejší vladař, Petr Vok, se zasedání soudu nezúčastňoval.[1]

Vladař domu rožmberského (německy Regierer des Hauses Rosenberg) byl titul právě vládnoucího člena šlechtického rodu Rožmberků, zastupujícího celý rod při správě rožmberského dominia. Poprvé byl tento titul použit Oldřichem II. z Rožmberka (jenž si svůj nárok podepřel falešným královským privilegiem hlásícím se k 22. lednu 1360, do doby vlády Karla IV.)[2] a od té doby pravidelně přecházel spolu s držbou rožmberského majetku na plnoletého dědice dominia; ostatní příslušníci rodu pak nosili původní titul pán z Rožmberka. Nicméně, po dlouhá desetiletí nechtěla ani česká šlechta, ani panovník Rožmberkům jejich titul a výsady z něj vyplývající uznat. Oficiálně bylo vladařství Rožmberkům zemským sněmem schváleno až roku 1493, za slabé vlády Vladislava Jagellonského, kdy došlo k zapsání do zemských desk. Držitel titulu vladař domu rožmberského od té doby požíval v rámci Českého království přednostního postavení před všemi šlechtickými rody a například během zasedání zemského soudu měl výsadní právo sedět na nejčestnějším místě, tedy po pravici českého krále.

Od roku 1418 byla s výjimkou let 15451551, kdy za nezletilého Viléma z Rožmberka dominium spravovali poručníci, řada rožmberských vladařů nepřerušena až do vymření rodu v roce 1611. Až do roku 1608 byl tento rod jediným, kdo směl užívat titulu vladařů.

Držitelé titulu[editovat | editovat zdroj]

Oldřich II. byl prvním, kdo si přivlastnil titul rožmberského „vladaře“

Vzhledem k tomu, že vladařství se přednostně dědilo dle principu primogenitury, byly všechny 4 generace vladařů po Oldřichovi potomky v jeho rodové linii.

  1. 1418–1451Oldřich II. z Rožmberka (13. ledna 140328. dubna 1462)
  2. 1451–1457Jindřich IV. z Rožmberka († 25. ledna 1457)
  3. 1457–1472Jan II. z Rožmberka († 8. listopadu 1472)
  4. 1472–1475Jindřich V. z Rožmberka (25. června 145621. května 1489)
  5. 1475–1493Vok II. z Rožmberka (18. července1. září 1505)
  6. 1493–1523Petr IV. z Rožmberka († 8. listopadu 1523)
  7. 1523–1526Jindřich VII. z Rožmberka (15. ledna 149618. srpna 1526)
  8. 1526–1532Jan III. z Rožmberka (24. listopadu 148429. února 1532)
  9. 1532–1539Jošt III. z Rožmberka (30. června 148815. října 1539)
  10. 1539–1545Petr V. z Rožmberka (17. prosince 14896. listopadu 1545)
  11. 1551–1592Vilém z Rožmberka (10. března 153531. srpna 1592)
  12. 1592–1611Petr Vok z Rožmberka (1. října 15396. listopadu 1611)

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. BRAVERMANOVÁ, Milena et al. Podoby a příběhy: portréty renesanční šlechty: katalog výstavy Praha, Šternberský palác říjen 2017 - únor 2018.. Překlad Lucie Kasíková. 1. vyd. Kroměříž: Národní památkový ústav, 2017. 255 s. ISBN 978-80-7480-081-8. S. 32-35. 
  2. Plné znění údajného privilegia viz: RYNEŠOVÁ, Blažena; PELIKÁN, Josef. Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka: 1418–1437. Svazek 1. Praha: MŠNO, 1929. Dostupné online. S. 245–51. (latinsky) Listina č. 360.  V pozn. 1 na stranách 245–46 editoři uvádějí pro srovnání znění pravé listiny Karla IV. z 3. dubna 1362, jejíž ustanovení o dělení rožmberského zboží jsou v přímém rozporu s Oldřichovými výmysly.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FUČÍKOVÁ, Eliška; GAŽI, Martin; LAVIČKA, Roman, a kol. Rožmberkové : rod českých velmožů a jeho cesta dějinami. České Budějovice: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, 2011. 752 s. ISBN 978-80-85033-31-1. 
  • LAVIČKA, Roman; ŠIMÚNEK, Robert. Páni z Rožmberka 1250–1520 : jižní Čechy ve středověku : kulturněhistorický obraz šlechtického dominia ve středověkých Čechách. České Budějovice: Veduta, 2011. 356 s. ISBN 978-80-86829-70-8. 

Související články[editovat | editovat zdroj]