Tatarský průliv

Tatarský průliv Татарский пролив
Tatarský průliv západně od ostrova Sachalin
Maximální hloubka	172 m
Šířka	7,3-324 km
Délka	900 km
Zeměpisné souřadnice	52°11′0″ s. š., 141°37′0″ v. d.
Nadřazený celek	Tichý oceán
Sousední celky	Ochotské moře, Japonské moře
Světadíl	Asie
Stát	Rusko Rusko
Přítoky	Amur

Tatarský průliv, rusky Татарский пролив, Tatarskij proliv, je průliv mezi asijským kontinentem a ostrovem Sachalin. Propojuje přes Sachalinský záliv Ochotské moře na severu s Japonským mořem na jihu.

Zeměpisné údaje

V nejužším místě je průliv široký 7,3 km, největší šířka se udává 324 km v jižní části, 40 km v severní. Údaje o délce průlivu se liší od 663 km po 900 km. Nejmenší hloubka plavební dráhy je 8 m.

Tatarský průliv je nejchladnější částí Japonského moře. Délka zamrznutí kolísá mezi 40 a 80 dny v jižní části, 140 a 170 dny v části severní. Tloušťka ledu dosahuje až 1,5 m. Vzniká zde 90 % ledu pozorovaného v Japonském moři.

Historie

Průliv byl dlouhou dobu považován za záliv. První evropští cestovatelé (Ivan Moskvitin a Maarten Gerritsz Vries) sem dorazili v 17. století, ovšem průliv neobjevili. Jméno „zálivu“ bylo odvozeno od evropského názvu území, které nazývali Čínská Tartarie na jih od ústí Amuru a Ruská Tartarie na sever od něj. Ani Jean-François de La Pérouse při své plavbě v r. 1787 průliv neobjevil, přestože Sachalin popsal jako ostrov. Prvním, kdo prokazatelně proplul průlivem byl japonský mořeplavec Mamija Rinzó v roce 1809, a jeho jménem nazývají průliv Japonci. Teprve v r. 1848 proplul průlivem Gennadij Něvelskoj jako první Rus. Ještě v době Krymské války byla existence průlivu ruským státním tajemstvím s cílem zabránit případnému proplutí britské flotily do Ochotského moře.

Průliv byl místem velkého napětí během studené války. Mezi jinými zde leží vrak sestřeleného letadla letu Korean Air 007.

Doprava

Od r. 1973 je přes průliv provozován železniční trajekt mezi přístavy Vanino v Chabarovském kraji a Cholmskem na Sachalinu.

Pro malou hloubku průlivu, která je v mořeplavbě charakterizována již jako útes, je průliv využíván pouze zřídka, a to za dobrých podmínek v případech, že loď není plně naložena. Všeobecně je dávána přednost obeplutí Sachalinu.

Na přelomu 20. a 30. let se uvažovalo o vybudování železničního tunelu, který by pod průlivem propojil Sachalin s pevninou. Později dostal tento plán pevný rámec tajným usnesením Rady ministrů SSSR z 18. srpna 1950. Do zastavení projektu bylo z plánovaných 327 km postaveno na pevnině 120 km železnice; na Sachalinu nebylo postaveno nic. V největší aktivitě na stavbě pracovalo 27 000 lidí, z toho 8 000 trestanců z gulagů, kteří byli předčasně propuštěni a posláni sem na nucenou práci. Vzhledem k chybějící infrastruktuře zde byly podmínky ubytování horší než v trestaneckých táborech. Projekt byl zastaven po amnestii, která byla vyhlášena po smrti Stalina.

Projekt tunelu přežil i rozpad Sovětského svazu a diskutovalo se o něm i v 90. letech. Existují dva návrhy tunelu s různými délkami (12,4 a 16 km) a také návrh propojení mostem délky 6,6 km.

Odkazy

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tatarský průliv na Wikimedia Commons

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Татарский пролив na ruské Wikipedii, Strait of Tartary na anglické Wikipedii a Сахалинский тоннель na ruské Wikipedii.

Autoritní data	NKC: ge1196560 NARA: 10038043 VIAF: 315124905