Tatarský průliv

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tatarský průliv
Татарский пролив
Sakhalin (detail).PNG
Tatarský průliv západně od ostrova Sachalin
Maximální hloubka 172 m
Šířka 7,3-324 km
Délka 900 km
Rozloha  km²
Nadřazený celek Tichý oceán
Sousední celky Ochotské moře, Japonské moře
Podřazené celky
Světadíl Asie
Státy RuskoRusko Rusko
Poznámka
Přítoky Amur

Tatarský průliv, rusky Татарский пролив (Tatarskij proliv), je průliv mezi asijským kontinentem a ostrovem Sachalin. Propojuje Ochotské moře na severu s Japonským mořem na jihu.

Zeměpisné údaje[editovat | editovat zdroj]

V nejužším místě je průliv široký 7,3 km, největší šířka se udává 324 km v jižní části, 40 km v severní. Údaje o délce průlivu se liší od 663 km po 900 km. Nejmenší hloubka plavební dráhy je 8 m.

Tatarský průliv je nejchladnější částí Japonského moře. Délka zamrznutí kolísá mezi 40 a 80 dny v jižní části, 140 a 170 dny v části severní. Tloušťka ledu dosahuje až 1,5 m. Vzniká zde 90 % ledu pozorovaného v Japonském moři.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Průliv byl dlouhou dobu považován za záliv. První evropští cestovatelé (Ivan Moskvitin a Maarten Gerritsz Vries) sem dorazili v 17. století, ovšem průliv neobjevili. Jméno „zálivu“ bylo odvozeno od evropského názvu území, které nazývali Čínská Tatarie na jih od ústí Amuru a Ruská Tatarie na sever od něj. Ani Jean-François de La Pérouse při své plavbě v r. 1787 průliv neobjevil, přestože Sachalin popsal jako ostrov. Prvním, kdo prokazatelně proplul průlivem byl japonský mořeplavec Rinzó Mamija v roce 1809, a jeho jménem nazývají průliv Japonci. Teprve v r. 1848 proplul průlivem Gennadij Něvelskoj jako první Rus. Ještě v době Krymské války byla existence průlivu ruským státním tajemstvím s cílem zabránit případnému proplutí britské flotily do Ochotského moře.

Průliv byl místem velkého napětí během studené války. Mezi jinými zde leží vrak sestřeleného letadla letu Korean Air 007.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Od r. 1973 je přes průliv provozován zelezniční trajekt mezi přístavy Vanino v Chabarovském kraji a Cholmskem na Sachalinu.

Pro malou hloubku průlivu, která je v mořeplavbě charakterizována již jako útes, je průliv využíván pouze zřídka, a to za dobrých podmínek v případech, že loď není plně naložena. Všeobecně je dávána přednost obeplutí Sachalinu.

Na přelomu 20. a 30. let se uvažovalo o vybudování železničního tunelu, který by pod průlivem propojil Sachalin s pevninou. Později dostal tento plán pevný rámec tajným usnesením Rady ministrů SSSR z 18. srpna 1950. Do zastavení projektu bylo z plánovaných 327 km postaveno na pevnině 120 km železnice; na Sachalinu nebylo postaveno nic. V největší aktivitě na stavbě pracovalo 27 000 lidí, z toho 8 000 trestanců z gulagů, kteří byli předčasně propuštěni a posláni sem na nucenou práci. Vzhledem k chybějící infrastruktuře zde byly podmínky ubytování horší než v trestaneckých táborech. Projekt byl zastaven po amnestii, která byla vyhlášena po smrti Stalina.

Projekt tunelu přežil i rozpad Sovětského svazu a byl diskutován v 90. letech. Existují dva návrhy tunelu s různými délkami (12,4 a 16 km) a také návrh propojení mostem délky 6,6 km.[1] Uvolnění financí na projektové práce se předpokládá v r. 2013.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Татарский пролив na ruské Wikipedii, Strait of Tartary na anglické Wikipedii a Сахалинский тоннель na ruské Wikipedii.

  1. .ЛЕВИТИН, Игорь. Россия намерена создавать транспортный коридор из Японии в Евразию через Сахалин [online]. Мост на Сахалин, 2009-01-29, [cit. 2012-06-03]. Dostupné online. (rusky)