Stanislav Podhrázský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Stanislav Podhrázský
Narození 10. listopadu 1920
Pejhov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 20. května 1999 (ve věku 78 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Povolání sochař a malíř
Podpis Stanislav Podhrázský signatura.jpg
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Stanislav Podhrázský (10. listopadu 1920 Pejhov20. května 1999 Praha) byl český malíř, sochař a restaurátor.

Život[editovat | editovat zdroj]

Stanislav Podhrázský se narodil v rodině zednického mistra v Pejhově na Pelhřimovsku a v blízkém Jindřichově Hradci se vyučil malířem pokojů v malířské škole vídeňského dekoratéra Emila Dvířky. Roku 1936 odešel do Prahy a pokračoval v učení ve firmě Černý na Žižkově. Bydlel v rodině legionáře Nováka, kde namaloval své první portréty; amatérsky boxoval. V letech 1942–1945 navštěvoval řezbářskou speciálku profesora Františka Kmenta na Státní ústřední škole bytového průmyslu v Praze na Žižkově.

V roce 1945 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru prof. Františka Tichého. Jeho spolužáky byli Zbyněk Sekal, Josef Lehoučka a od roku 1947 rovněž Mikuláš Medek. Do roku 1949 měl možnost navštěvovat přednášky prof. Václava Nebeského, významného teoretika českého a francouzského moderního umění, člena skupiny Tvrdošíjní. V době studií se Podhrázský přestěhoval do Tomášské ulice na Malé Straně, kde bydlel do roku 1990. Studia ukončil obhajobou klauzurní práce Velký akt roku 1950, ale podobně jako Zbyněk Sekall odešel ze školy bez složení státní závěrečné zkoušky, neboť nebyl schopen vyhovět novým komunistickým ideologickým požadavkům. V psychickém rozrušení napadl policistu a byl hospitalizován v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Z léčebny byl propuštěn, když se za něj zaručil Miloslav Chlupáč. V letech 1951–1953 zničil řadu svých plastik i obrazů z doby studií.

Od roku 1952 se živil jako restaurátor fresek nejprve ve Fričovcích na Slovensku (se Z. Palcrem a M. Chlupáčem), později ve Strakonicích, Písku a Klatovech (1955–1956, se Z. Palcrem a M. Medkem). K volné tvorbě se vrátil roku 1955. Roku 1956 se oženil s Olgou Milotovou a díky jejímu zaměstnání v reklamní firmě Rapid měl možnost získávat zahraniční publikace o výtvarném umění a malířích renesance a manýrismu. Následujícího roku se narodila dcera Jana (Jana Chytilová), ale manželství se krátce nato rozpadlo.

V roce 1957 se Podhrázský stal členem skupiny Máj 57, se kterou vystavoval až do jejího zániku (1964). První samostatnou výstavu (společně se Zdeňkem Palcrem) měl v Alšově síni Umělecké besedy v Praze (1960).

Roku 1963 se spolu se Z. Sekalem zúčastnil zájezdu SČSVU do Leningradské Ermitáže a ve stejné době se sblížil s Jaroslavou Červenou, která se za něj provdala v roce 1968. V letech 1963–1973 trávil léto s dalšími umělci (V. Kiml, J. Jíra, M. Preclík) v Nezabudickém mlýně na Berounce a často navštěvoval své rodiště.

Od poloviny 60. let měl několik samostatných výstav, a to v Praze (1966, 1969), Brně (1966), Hradci Králové, Chebu (1969), Karlových Varech (1971) a Litoměřicích (1972). Roku 1968 podnikl svou jedinou cestu do Itálie (zájezd SČSVU, Benátky, Ravenna, Florencie).

V 70. letech byl nucen vrátit se k restaurování a od roku 1974 do roku 1987 pracoval v týmu restaurátorů vedených Olbramem Zoubkem (Z. Palcr, V. Boštík ad.) na zámku v Litomyšli. V Litomyšli vzniklo jedno z důležitých center neoficiální kultury, do něhož patřili kupř. filozof Petr Rezek nebo spisovatelka Libuše Moníková, kterou pobyt v Litomyšli inspiroval k napsání románu Fasáda.

V roce 1981 zakoupilo Centre Georges Pompidou v Paříži z iniciativy Jany Claveriové a Františka Šmejkala čtyři Podhrázského kresby.

V sedmdesátých a osmdesátých letech nemohl samostatně vystavovat. Jedinou výjimku představuje výstava v Městském kulturním středisku v Dobříši, připravená Vladimírou Eidernovou-Koubovou a Marií Černou (Klimešovou) v lednu 1982. Vernisáž se stala kulturní událostí, které se zúčastnili mj. teoretik Jindřich Chalupecký a ředitel Národní galerie Jiří Kotalík. V roce 1990 musel Podhrázský opustit svůj ateliér a byt na Malé Straně a přestěhoval se s manželkou Jaroslavou na Vyšehrad. V prvních letech zde ještě maloval menší formáty, ale od poloviny devadesátých let již netvořil.

Roku 1991 měl důležitou výstavu v pražské Nové síni, kterou kurátorsky připravil Jan Kříž a instaloval Zdeněk Palcr, roku 1995 výstavy v SGVU v Náchodě a GMU v Roudnici nad Labem. Posmrtnou retrospektivní výstavu a katalog připravil Jan Kříž v Litomyšli a ČMVU v Praze roku 2001. Dosud nejrozsáhlejší posmrtnou retrospektivní výstavu a souborný katalog Podhrázského díla připravila Marie Klimešová roku 2013 v Galerii hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu.

Stanislav Podhrázský zemřel v Praze 20. května 1999.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Sochy[editovat | editovat zdroj]

V letech 1947–1948 vznikly sochy silně ovlivněné surrealismem – Jeptiška (sádra, zničeno) a halucinatorní úzkostná vize Jeníček (sádra, Národní galerie v Praze), které nemají v tehdejší sochařské tvorbě žádnou paralelu. Surrealistické východisko mají i sochy Kabát (1948) nebo Popelník (1948). Plastika Nohy (1948) vznikla jako pracovní model pro kresebné studie dívčích postav.

V 60. letech, kdy byl Podhrázský ovlivněn tvaroslovím soch M. Chlupáče i Z. Palcra, vytvořil silně redukovaná ženská torza (1964), sochu Šermíř (1964, GVU Náchod) a vlastní variantu k Palcrovým sedícím postavám z konce 50. let (Sedící figura,1968).

Kresby a malba[editovat | editovat zdroj]

Stanislav Podhrázský je znám především jako kreslíř a malíř. Koncem 40. let byl jako řada příslušníků generace (Medek, Sekal, Fára) ovlivněn surrealismem. Tato perioda byla poměrně krátká, protože děsivá osobní zkušenost se zkoumáním vlastního podvědomí autora od dalších experimentů odradila. Nejvýznamnějšími díly tohoto období jsou Hlava v plísni (1948) a reflexe generačního pocitu Imaginace strachu (1949).

V kresbách i malbách z poloviny 50. let, kdy se vrátil k volné tvorbě, používá spíše formální atributy surrealistické malby – nedefinovaný prostor bez perspektivy se záhadnými předměty a rostlinstvem obklopující dívčí postavy. Surrealistická mytologizace reality v opakujícím se motivu rozbitého džbánu symbolizuje ztrátu nevinnosti. V kresbě Dívky s květinami (1958) je džbán ještě zčásti ženskou postavou. Z technických objevů surrealistů využívá při práci na obrazové ploše gratáž nebo dekalk.

Podhrázský je především bravurní kreslíř. Již během studií vznikl stylizovaný Akt (1946), který je pozoruhodný zejména světelnou modelací uhlové kresby. Jeho absolventskou prací byla mírně nadživotní kresba uhlem – Velká studie aktu (1950). Také pozdější velkoformátové kresby jsou převážně studiemi dívčích postav, tváří a rukou. Kresba uhlem je někdy kombinována s pastelem (Kresba III, 1956).

Styl Podhrázského maleb upomíná na raně renesanční Masacciovu fresku Vyhnání z ráje (1424). Odkazem surrealismu jsou záhadné biomorfní útvary a předměty přenesené odjinud, případně citace jiných autorů. Jako variaci na Medkův obraz Den a noc (1956) zřejmě Podhrázský maloval své Dvě dívky (1956), do obrazu Neděle (1957) zasadil v pozadí Rothmayerovy židle známé z fotografií Josefa Sudka, Dívky na poli (1959) opakují motiv z Milletových Sběraček klasů (1857). V obrazech Podhrázský užívá jemné valéry barev, jeho modelace postav je manýristicky stylizovaná a blízká některým autorům z předválečné skupiny Tvrdošíjných, zejména Kremličky a Zrzavého.

V 60. letech malíř více používá špachtle, soustřeďuje se na strukturu malby a často zcela potlačuje objem i perspektivu (Pole, 1961; Hlava, 1962). Obraz Ležící II (1964) je přímou parafrázíí románského reliéfu (Gislebertus, 1130).

V malbě zkouší enkaustiku (Pole, 1961) nebo dosahuje zajímavých efektů kombinací oleje a syntetického emailu, jakou používá Mikuláš Medek (Dvojice, 1965; Jana, 1966), ale brzy se vrací k malbě olejem.

V uvolněné atmosféře konce šedesátých let kreslí Podhrázský sérii aktů a mileneckých dvojic, ale jeho erotická témata nejsou explicitní a zachovávají cudnost (Svlékání, 1970). V sedmdesátých a osmdesátých letech se v obrazech často objevují zvířata, některé motivy obrazů souvisejí přímo s tehdejšími kresbami Podhrázského pro fasádu zámku v Litomyšli (Dívka s koněm, 1976).

Restaurátorská činnost, fresky[editovat | editovat zdroj]

V 50. letech bylo restaurování sgrafitových omítek na Slovensku a v jižních Čechách pro Podhrázského prostředkem obživy. Uplatnil zde svůj řemeslný fortel získaný v malířské škole E. Dvířky i zednické zkušenosti svého otce.

Roku 1973 opravoval se Zdeňkem Palcrem hlavní portál zámku v Litomyšli a jízdárnu. Následujícího roku bylo rozhodnuto o celkové opravě renesančních fasád zámku. Ta vyžadovala doplnění chybějících a poničených renesančních sgrafit a nabídla Podhrázskému možnost vytvořit zcela nové velkoformátové kresby. Lákalo ho zvládnout velké plochy, z nichž největší měla rozměr 8 × 3,5 m. Sám v rozhovoru potvrdil (Revolver Revue, 1993, č. 24), že při této práci osobně hodně získal a jemný podklad sgrafitové omítky pro kresbu považoval za ideální. Uplatnil zde znalost renesančního malířství i vlastní svobodnou invenci. Podhrázského autorským dílem je například celá rekonstruovaná fabionová římsa s lunetami, která byla znovu vyzděna po snesení barokních úprav, a rovněž více než 90 % motivů zrcadel nově vytvořených sgrafitových psaníček. Rekonstrukce Zámku Litomyšl byla oceněna zapsáním do seznamu světových památek UNESCO.

Roku 1977 realizoval Podhrázský s arch. V. Palou rozsáhlou fresku v hlavním sále obřadní síně v Luhačovicích. Na ploše 3 × 15 m vytvořil sérii stylizovaných lidských tváří. Další předlohy sgrafit (Le Murate, Florencie, Staroměstská radnice) pro arch. V. Rudiše se nerealizovaly.

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Dívky u stolu (1956), olej, GMU Hradec Králové
Uzel (1964), olej, Galerie umění Karlovy Vary
Torzo (1965)
Jana (1966), olej
Džbán (1971)
Džbán

Výstavy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Autorské[editovat | editovat zdroj]

  • 1966 Galerie bratří Čapků, Praha
  • 1966 Obrazy 1962–66, Galerie Jaroslava Krále, Brno
  • 1969 Obrazy a kresby, Galerie Václava Špály, Praha
  • 1969 Krajská galerie, Hradec Králové, Státní galerie výtvarného umění v Chebu
  • 1971 Obrazy, kresby, Galerie umění Karlovy Vary
  • 1972 Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích,
  • 1982 Obrazy – kresby, Městské kulturní středisko, Dobříš
  • 1991 Výběr z díla, Galerie Nová síň, Praha
  • 1995 Státní galerie výtvarného umění v Náchodě, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
  • 2001 Stanislav Podhrázský: Milenci (Vzpomínkové odpoledne), Galerie Zdeněk Sklenář, Praha
  • 2001 Stanislav Podhrázský: 1920–1999, Zámek Litomyšl, ČMVU, Výstavní síň Husova 19–21, Praha
  • 2010/2011 Podhrázský, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha
  • 2013/2014 Neklidná krása, GHMP, Dům U Kamenného zvonu, Praha

Společné[editovat | editovat zdroj]

  • 1957 Mladé umění / Tvůrčí skupina Máj 57, Obecní dům, Praha
  • 1958/59 Umění mladých výtvarníků Československa 1958. Obrazy a plastiky, Jízdárna Pražského hradu, Dům umění města Brna
  • 1958 2. výstava Skupiny Máj 57, Palác Dunaj, Praha
  • 1960 Zdeněk Palcr, Stanislav Podhrázský, Alšova síň Umělecké besedy, Praha
  • 1961 Tvůrčí skupina Máj, Poděbrady
  • 1964 Tvůrčí skupina Máj, Galerie Nová síň, Praha
  • 1965 5. Biennale Internazionale d'Arte Contemporanea della Repubblica di San Marino
  • 1965 Objekt, Galerie Václava Špály, Praha
  • 1965 Małarstwo a rzeźba z Pragi, Krakov
  • 1966 Jarní výstava 1966, Mánes, Praha
  • 1966 Aktuální tendence českého umění. Obrazy, sochy, grafika, Praha
  • 1967 Mostra d'arte contemporanea cecoslovacca, Castello del Valentino, Torino
  • 1967 Fantasijní aspekty současného českého umění, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Galerie Václava Špály, Praha
  • 196 Obraz 67. Celostátní výstava současné malířské tvorby, Moravské uměleckoprůmyslové muzeum, Brno
  • 1968 Počátky generace, Galerie Václava Špály, Praha
  • 1968 300 malířů, sochařů, grafiků 5 generací k 50 létům republiky, Praha
  • 1969 Tschechische Malerei des 20. Jahrhunderts, Ausstellungsräume Berlin 12, Berlín
  • 1969 Obraz 69. Celostátní výstava současné malířské tvorby, Moravské uměleckoprůmyslové muzeum, Brno
  • 1978 Pittura céca contemporanea, Palazzo del Monte, Padova
  • 1980 Zeitgenössische Kunst aus der Tschechoslowakei, Wessenberghaus, Konstanz
  • 1983 Dessins tchèques du 20e siècle, Centre Pompidou, Paříž
  • 1984 Česká kresba 20. století ze sbírek Alšovy jihočeské galerie, AJG v Hluboké nad Vltavou
  • 1986 Václav Boštík, Zdeněk Palcr, Stanislav Podhrázský, Olbram Zoubek, Galerie Josefa Matičky, Litomyšl
  • 1989 Restaurátorské umění 1948–1988, Mánes, Praha
  • 1990 Výtvarné tendence, Středočeská galerie, Praha
  • 1991 Šedá cihla 78/1991, Dům umění města Opavy, Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy
  • 1992 České výtvarné umění 1960–1990, Středočeská galerie, výstavní síně, Praha
  • 1994 Z českého výtvarného umění, Zámek Litomyšl
  • 1994 Ohniska znovuzrození, Městská knihovna, Praha
  • 1996 Umění zastaveného času / Art when time stood still, Česká výtvarná scéna 1969–1985, Praha, Brno, Cheb
  • 1999/2000 Umění zrychleného času. Česká výtvarná scéna 1958 - 1968, Praha, Cheb
  • 2000/2001 100 + 1 uměleckých děl z dvacátého století / 100 + 1 Art Works of the Twentieth Century, Dům U Černé Matky Boží, Praha
  • 2001 Bilance II. Obrazy a sochy, Galerie umění Karlovy Vary
  • 2002 Černá a bílá, Muzeum v Bruntále, Městské muzeum a galerie, Svitavy, Galerie Šternberk
  • 2004/06 Šedesátá / The sixties ze sbírky Galerie Zlatá husa v Praze, Dům umění města Brna, Galerie umění Karlovy Vary
  • 2005 Opojná plasticita a ztělesnění duchovního světa, Figura v českém sochařství 20. století, Mánes, Praha
  • 2007 Od sochy ... České sochařství 2. poloviny 20. století ze sbírek Galerie Klatovy / Klenová, Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy
  • 2007 Skupina Máj 57, Pražský hrad, Císařská konírna, Praha
  • 2010 Roky ve dnech. České umění 1945–1957, Městská knihovna, Praha

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Monografie, sborníky[editovat | editovat zdroj]

  • 300 malířů, sochařů, grafiků 5 generací k 50 letům republiky. Praha: Svaz československých výtvarných umělců, [1968].
  • CHALUPECKÝ Jindřich. Nové umění v Čechách. Jinočany: H&H, 1994. Edice Ars pictura, sv. 1. ISBN 80-85787-81-4.
  • KLIMEŠOVÁ, Marie. Roky ve dnech : české umění 1945–1957 : [v GHMP, Městské knihovně, ve dnech 28. 5. až 19. 9. 2010]. Úvodní studie Miroslav Petříček. V Řevnicích: Arbor vitae ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy, 2010. ISBN 978-80-87164-35-8.
  • Stanislav Podhrázský. Koncepce a text Marie KLIMEŠOVÁ. V Řevnicích: Arbor vitae, 2013. ISBN 978-80-7467-037-4.
  • Šedá cihla : 78/1985. Praha: Jazzová sekce, 1985.

Katalogy, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • Stanislav Podhrázský. Text Jan Kříž. Praha: SČVU, 1966.
  • Stanislav Podhrázský : obrazy z let 1962–66 : [katalog výstavy] 19. 11. 1966–11. 12. 1966 Galerie Jaroslava Krále Brno. Text Alena Konečná. Brno: Český fond výtvarného umění, 1966.
  • Stanislav Podhrázský. Text Jan Zemina. Praha: Svaz čs. výtvarných umělců, 1969.
  • Stanislav Podhrázský: obrazy – kresby : leden 1982 Dobříš. Texty Vladimíra Eidernová a Marie A. Černá. [Praha]: [Dílo – ČFVU], [1982]. [Název podle obsahu – výstava S. Podhrázského. Na obálce uvedeno pouze „Obrazy – kresby, leden 1982 Dobříš“.]
  • Stanislav Podhrázský : výběr z díla. Text Jan Kříž. Praha: 1991. [Výstava v Galerii Nová síň.]
  • Stanislav Podhrázský. Připravil Jan Kapusta ml. Náchod: Státní galerie, 1995. ISBN 80-85057-45-X.
  • Stanislav Podhrázský 1920–1999 : Muzeum a galerie Litomyšl 15. 7.–30. 9. 2001, České muzeum výtvarných umění v Praze 31. 10.–9. 12. 2001. Texty Jan Kříž a Helena Zemanová. Praha: České muzeum výtvarných umění, 2001. ISBN 80-7056-097-5.

Diplomová práce[editovat | editovat zdroj]

  • KŘENKOVÁ, Hana. Stanislav Podhrázský: Otrokem tajemství. Praha, 2007. 163 s. Diplomová práce. Vedoucí práce prof. PhDr. Vojtěch Lahoda, Csc. Oponent PhDr. Marie Klimešová, Ph.D. Filozofická fakulta UK, Ústav pro dějiny umění. Id: 000941405 [1]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]