Andrej Bělocvětov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Andrej Bělocvětov
Narození 8. října 1923
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 19. dubna 1997 (ve věku 73 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Povolání malíř
Podpis Andrej Bělocvětov signatura.jpg
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Andrej Bělocvětov, původním jménem Andres Belotsvetov – Theakston (8. října 1923 Praha19. dubna 1997 Praha) byl český malíř a grafik.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny bohatého podnikatele a klavírní virtuózky, kteří se seznámili v Argentině. Druhé příjmení Theakston zdědil po babičce, britské šlechtičně. Andrej se narodil v Praze, kam jeho rodiče odjeli na delší studijní a pracovní pobyt. Po třech letech se však rozešli a otec se vrací do USA, odkud ještě po nějakou dobu rodinu finančně podporuje.

Andrej Bělocvětov navštěvoval ruské gymnázium v Praze, kde se seznámil s Grigorijem Musatovem, současně studoval soukromě malbu u Nejezchlebova žáka Nikolaje Bakulina a v letech 1938-40 na grafické škole v Praze u prof. J. Solara a také G. Musatova.[1]

Roku 1941 se seznámil s fotografem Josefem Sudkem, se kterým ho pak spojovalo celoživotní přátelství. Sudek byl také předním sběratelem Bělocvětovových obrazů. Díla mladého umělce obdivovali kromě Sudka také malíř Jan Zrzavý a sochař Karel Lidický. Na jejich doporučení se Bělocvětov v letech 1943 – 48 každoročně účastnil výstav Umělecké besedy.[2] Za války se stýkal s okruhem Spořilovských surrealistů a v květnu 1945 se zapojil do pražského povstání. Hned po válce byl bez zkoušek přijat na AVU a stal se žákem Vlastimila Rady a Emila Mináře, po roce ji však sám opustil, protože zjistil, že pro jeho další umělecký vývoj už není akademie žádným přínosem.

Roku 1949 se seznámil se Stanislavou Pavlíkovou a následujícího roku se narodila dcera Andrea (Gradiva). Již před válkou odmítli Bělocvětov a jeho matka optovat pro argentinský fašistický režim, proto byli zbaveni argentinského státního občanství - válku přečkali s tzv. Nansenovým pasem. Po válce se Bělocvětov opakovaně a marně pokoušel získat české státní občanství. Nejenom, že mu úřady tuto žádost zamítly, ale později mu, jako cizinci, odmítly dát i povolení k sňatku (toto povolení on a Stanislava získali až o mnoho let později).[3] Roku 1952 získal ateliér v domě sousedícím s ateliérem Hany Wichterlové . Přes ulici se nacházel ateliér Josefa Sudka, kam Bělocvětov často docházel na návštěvu i na Sudkovy hudební úterky.

Koncem 50. let se stal členem skupiny Máj 57 a vystavoval s ní do roku 1965. V 70. letech byl čestným předsedou Žižkovské avantgardy. Vlivem svým občanských i uměleckých postojů, především neochotě ke kompromisům, se ocitl v izolaci a nesměl samostatně vystavovat. Přestože se téma smrti vyskytuje v celé malířově tvorbě, jeho obrazy se v posledních letech života (celá 90.léta) vyznačují neobyčejnou mírou vitality. Zemřel v době, kdy jeho dílo začínalo být oceňováno.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Bělocvětov byl nadaným malířem a již roku 1942 vystavil s Uměleckou besedou Autoportrét, který vytvořil jako sedmnáctiletý. Za války si vydělával portréty na zakázku. Po své matce zdědil absolutní sluch a tento talent se projevil i v jeho malířské tvorbě jako synestezie (barevné slyšení).

Kontinuita vývoje umělcovy tvorby je dobře patrná z následujícího rozdělení na

Období a styly:

V průběhu 40. let se věnuje hlavně zátiší a portrétu, ale maluje i krajinu - jsou patrné vlivy impresionismu,expresionismu a kubismu.

Na přelomu 40. a 50. let vstupuje do období magického realismu a surrealismu, maluje velkoplošná novoklasicistní plátna i kubizující portréty.

Na konci 50. let a v 60. letech se začíná zabývat gestickou malbou, abstraktním expresionismem - je inspirován Pollockovou technikou drippingu,které dodává vlastní figurativní obsah.

V 70.letech započíná s velikou postmoderní syntézou dosavadních stylů, dává jim stále novou formu, tato tendence pokračuje v dalších letech s invencí, jíž léty neubývá, naopak je stále originálnější a objevnější.

V 80. letech po nějakou dobu, z různých důvodů, téměř nepracuje, zhoršuje se jeho zdravotní stav, upadá do hluboké deprese, navrací se však s novou silou a tvoří veliké cykly - jeho tvorba vyniká maximální úsporností a blíží se ke svému vrcholu.

V období 90. let, autor maluje své obrazy plné poezie, rozmanitě stylizovaných tvarů a zářivých barev s lehkou hravostí a bravurou, ke které dospěl dlouholetou usilovnou prací, nevyhýbající se experimentu. Na tomto základě dokázal beze zbytku zúročit svůj mimořádný talent a vytvořit zcela nové, svébytně smysluplné hodnoty.

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Autorské[editovat | editovat zdroj]

Skupinové[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DVOŘÁK, František. Můj život s uměním. 1.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-057-7. S. 134. 
  2. PRIMUSOVÁ, Adriana; KLIMEŠOVÁ, Marie. Skupina Máj 57. 1.. vyd. Praha: Správa Pražského hradu, 2007. S. 89. 
  3. Josef Šrejma, 2009, s. 19

Katalogy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Andrej Bělocvětov: Obrazy a kresby, Toman Prokop Hugo, kat. 12 s., ČFVU Praha, 1958
  • Bělocvětov, Pondělíček I, kat. 4 s., Galerie Nová síň Praha, 1965
  • Obrazy Andreje Bělocvětova: Průřez tvorbou za 45 let, Kořán I, kat. 20 s., Okresní muzeum Jindřichův Hradec, 1986
  • Andrej Bělocvětov: Pomník vůle a úzkosti, Franz V, Svoboda P, kat. 28 s., Státní galerie výtvarného umění, Most, 1996
  • Andrej Bělocvětov, Knížák M, Šimon P, kat. 130 s., Galerie kritiků Praha, 2006
  • Andrej Bělocvětov 1923 - 1997: I. obrazy, Brozman D, Klusák J, kat. 169+5 s., Zámek Týnec, 2008
  • Andrej Bělocvětov 1923 - 1997: II. kresby, Brozman D, Pospiszyl T, Šrejma J, kat. 115+7 s., Zámek Týnec, 2008
  • Nadhledy Andreje Bělocvětova, Pilařová A, Šmidrkal P, Vobůrka P, Zgustová M, kat. 88 s., Komorní hrádek Chocerady, 2011
  • Osamělá pouť Andreje Bělocvětova, Pilařová A, Šmidrkal P, kat. 24 s., Špejchar Želeč, muzeum a obrazárna, 2014
  • RevueArt-2017/č.2_(s42-49) Portrét Andreje Bělocvětova, A. Pilařová Belotsvetová
  • RevueArt-2017/č.3_(s19-21) Portrét Andreje Bělocvětova (druhá část), Kritické vědomí o ideálu, A. Pilařová Belotsvetová

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Andrea Pilařová Belotsvetová : Bělocvětov - Hudba absolutna ( A. Bělocvětov: obrazy,kresby,deníky, Sudkovy fotografie, Stanislava Belotsvetová: básně, A.Pilařová Belotsvetová: text knihy)  2016
  • Brozman D: Andrej Bělocvětov 1923 - 1997: I. obrazy
  • Pospiszyl T: Andrej Bělocvětov 1923 - 1997: II. kresby
  • Josef Šrejma, Andrej Bělocvětov - Theakston 1923-1997, Diplomová práce, Ústav pro dějiny umění, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2009
  • Mahulena Nešlehová: Poselství jiného výrazu, Artefakt Praha 1997
  • Marie Klimešová: Roky ve dnech, Galerie hl. města Prahy 2010
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Academia Praha 1995
  • Nový slovník čs. výtvarného umění
  • Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 – 1997 Chagall Ostrava

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]