Vavro Oravec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vavro Oravec
Narození22. června 1915
Tvrdošín
Úmrtí2007 (ve věku 91–92 let)
VzděláníUniverzita Komenského v Bratislavě, Univerzita Karlova
Alma materUniverzita Komenského v Bratislavě
Univerzita Karlova
Povolánímalíř, stomatolog
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vavro Oravec (22. června 1915, Tvrdošín, Slovensko2007, Švýcarsko?) byl lékař a stomatolog a amatérský keramik a malíř. Po sovětské okupaci roku 1968 odešel do exilu ve Švýcarsku, kde pracoval jako zubní lékař a od roku 1976 se věnoval výhradně výtvarné tvorbě.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vavro Oravec se narodil jako nejmladší ze tří synů v židovské rodině Žigmunda a Jolany Keményových ve slovenském Tvrdošíně v roce 1915. Rodina se z důvodu zaměstnání otce přestěhovala do Bratislavy. Na přání rodičů vystudoval v Bratislavě medicínu (1933–1938) a poté pracoval v nemocnicích v Bardejově a Nitře. Po vzniku Slovenského štátu v březnu 1939 mu byla práce v nemocnici zakázána a vypomáhal pak na úřadu Židovské rady v Bratislavě a jako vychovatel židovských dětí, vyloučených ze škol. K jeho žákům patřil i pozdější redaktor satirického časopisu Roháč a spisovatel Pavel Taussig.

Vavro projevil malířský talent již v dětství, ale malovat se nikdy neučil. Po zákazu lékařské činnosti absolvoval tříměsíční přeškolovací kurs v ateliéru keramičky J. Horové a S. Fischerové v Bratislavě. Na podzim 1944 byl zatčen a deportován do koncentračního tábora v Osvětimi a odtud do koncentračních táborů Gross Rosen a Blechhammer. Válku přežil a po jejím skončení odešel do Prahy, kde na Karlově Univerzitě vystudoval stomatologii. Od roku 1948 do roku 1968 pak pracoval jako zubní lékař ve zdravotním středisku v Praze. Ve volném čase se snažil doplnit své malířské vzdělání návštěvou kurzů kreslení u Jana Baucha. Měl přátele mezi malíři ze skupiny Máj 57 (R. Fremund, R. Piesen, J. Kolínská, J. Balcar, Z. Sekal a další), kteří mu dávali konzultace. Byl zubním lékařem rodiny Medkových a často docházel také k Mikuláši Medkovi, se kterým se radil o technice malby.

Poprvé vystavoval se skupinou malujících lékařů v roce 1955 v divadle E. F. Buriana.[1] Tehdy začal cílevědomě malovat. V letech 1955–1966 měl sedm samostatných výstav v menších pražských výstavních sálech a roku 1964 se zúčastnil výstavy skupiny Máj v Nové síni. Roku 1967 měl samostatné výstavy v Paříži, Mnichově a Linci.

Po srpnové okupaci odešel v září 1968 do exilu v Bernu ve Švýcarsku, kde pak v letech 1969–1976 pracoval jako zubní lékař v místním zdravotním středisku. Roku 1976 utrpěl úraz a odešel do důchodu.[2] Po zbytek života se věnoval výhradně výtvarné tvorbě. Od roku 1969 vystavoval v různých galeriích ve Švýcarsku Německu a Londýně. Roku 1999 měl výstavu v Galerii Franze Kafky v Praze.[3]

Dílo Vavro Oravce bylo výrazně ovlivněno jeho židovstvím, proto na konci svého života daroval 32 obrazů Židovskému muzeu v Praze. Ty byly vystaveny roku 2001 ve Španělské synagoze a roku 2005 k malířovým devadesátinám v Galerii Millennium.[4][5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vavro Oravec začal cílevědomě malovat už v 50. letech a brzy ovládl základy malířské techniky. Uchoval si však originalitu naivního pohledu, neotřelou citovost a osobitý výraz. Jeho tváře dětí a mladých dívek jsou obklopené zvláštním smutkem a navazují na válečné zkušenosti. Podle Jaromíra Pečírky, který psal o Oravcově výstavě portrétů roku 1959 „je v jeho obrazech něco tajemné, jako by se v nich skrývaly zbytky nebo záblesky nějakých prastarých kultur, patina čehosi starého, prožitého a milovaného nejen samotným malířem, ale i jeho předky“.[2]

Kromě několika krajin a figur maloval hlavně portréty. Silnou inspirací pro něj byl Franz Kafka, jehož portrét je mezi jeho díly několikrát. V 60. letech se načas přiklonil k abstrakci. Po odchodu do exilu se v jeho obrazech objevily vzpomínky na pobyt v Osvětimi a prožitky z pochodu smrti. Maloval také stylizované imaginární portréty svých oblíbených malířů (Amedeo Modigliani, Marc Chagall, Paul Klee, Karel Černý) a spisovatelů (Marcel Proust, Robert Walser, Hermann Hesse, Ernst Troller).

Vavrovy obrazy jsou výsledkem soustředěného hledání, pokorného přemýšlení a intenzivní práce na základě vlastní zkušenosti. Nikdy nezískal technickou jistotu a zručnost profesionálů, ale tento nedostatek se v jeho obrazech stal spíše předností a znakem autenticity. V jeho díle není patrný žádný výrazný vývoj ani převratné změny. K nepříliš širokému okruhu svých námětů se vždy znovu vrací v soustředných kruzích a novými prostředky objevuje některou jejich dosud skrytou stránku.[6]

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

  • Židovské muzeum v Praze
  • Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem[7]
  • Východočeská galerie v Pardubicích

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Autorské[editovat | editovat zdroj]

  • 1955, 1956 Praha, divadlo E. F. Buriana
  • 1959 Praha, foyer divadla Rokoko
  • 1961 Praha, foyer divadla Na zábradlí
  • 1962 Praha, foyer Komorního divadla
  • 1965 Praha, Galerie na Karlově náměstí
  • 1966 Praha, Malá galerie Čs. spisovatele
  • 1967 Mnichov, Neue Müncher Galerie
  • 1967 Paříž, La Nouvelle Galerie
  • 1967 Linec, Galerie am Taubenmarkt
  • 1969 Bern, Galerie Schindler
  • 1970 Bern, Zärtiger Galerie
  • 1970 Würzburg, Galerie Radegundis Villinger
  • 1970 Londýn, Gallery Petit
  • 1971 Laufen, Galerie Brauereikeller
  • 1972 Gstaad, Kunstverein
  • 1973 Bern, Atelier Elisabeth Röthlisberger
  • 1974 Curych, Galerie Walchenturm
  • 1975 Würzburg, Galerie Radegundis Villinger
  • 1976 Schloss Jegensdorf; Naters, Junkerhof
  • 1977 Münsingen, Galerie Wagerad
  • 1977, 1980 Bern, Zähringer Galerie
  • 1981 Burgdorf, Galerie Schlossberg
  • 1984, 1986 Bern, Zähringer Galerie
  • 1987 Bern, Galerie Papillon
  • 1992, 1995, 1996 Bern, Zähringer Galerie
  • 1999 Vavro Oravec: Žil jsem v Praze, Galerie Franze Kafky, Praha
  • 1999 Bern, Kälim & S.Ramsayer Galerie
  • 2005 Vavro Oravec: Výstava k 90. narozeninám umělce / Exhibition to mark 90th birthday of the artist, Galerie Millennium, Praha
  • 2006 Památník Terezín

Kolektivní (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1964 Tvůrčí skupina Máj, Galerie Nová síň, Praha
  • 1966 Přírůstky do sbírek Východočeské galerie Pardubice v letech 1965–1966
  • 1967 Ze současné tvorby našich malířů (Obrazy z let 1957–1966), Východočeská galerie v Pardubicích
  • 1967 Socha a kresba, Mánes, Praha
  • 1967 1. pražský salon, Bruselský pavilon, Praha
  • 2000 Kódy a znamení, České muzeum výtvarných umění, Praha[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Primusová A, 2007, s. 111
  2. a b Vladimír Skalský, Naďa Vokušová, Dlhá cesta Vavra Oravca dvadsiatym storočím
  3. Žil jsem v Praze.... iDNES.cz [online]. 1999-04-12 [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  4. ZIDOVSKELISTY. Před 100 lety se narodil malíř smutku Vavro Oravec. Blog.cz [online]. [cit. 2020-07-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-28. (česky) 
  5. Terezínská iniciativa 19, 2001, s. 15
  6. Arno Pařík: Vavro Oravec - malíř duše, Židovské muzeum v Praze, 18. 01. 2001 - 30. 04. 2001
  7. Vavro Oravec: Modrý obdélník, 1960
  8. Eva Petrová, Kódy a znamení, Ateliér 12, 22, 1999/01/04, s. 5

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Adriana Primusová: Skupina Máj 57, Úsilí o uměleckou svobodu na přelomu 50. a 60. let, Správa pražského hradu, Praha 2007, ISBN 978-80-903876-1-4

Katalogy[editovat | editovat zdroj]

  • Vavro Oravec: Portréty 1956–1958, text František Dvořák, Divadlo Rokoko, Praha
  • Vavro Oravec, text Antonín Hartmann, Svaz československých výtvarných umělců, Praha 1965
  • Vavro Oravec: Žil jsem v Praze, text Antonín Hartmann, Galerie Franze Kafky, Praha 1999
  • Vavro Oravec: Výstava k 90. narozeninám umělce / Exhibition to mark 90th birthday of the artist, text Arno Pařík, Galerie Millennium, Židovské muzeum v Praze 2005
  • Tvůrčí skupina Máj, Galerie Nová síň, Praha 1964
  • I. pražský salon, Svaz československých výtvarných umělců, Praha 1967
  • Socha a kresba, text Eva Petrová, Svaz československých výtvarných umělců, Praha 1967
  • Ze současné tvorby našich malířů: Obrazy z let 1957–1966, text Jitka Boučková, Východočeská galerie v Pardubicích 1967

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]