Josef Sudek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Sudek

Josef Sudek
Narození 17. března 1896
Kolín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 15. září 1976 (ve věku 80 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Citát
Dám hodně na instinkt. Člověk ho nikdy nesmí otupit tím, že by chtěl vědět všechno. I kdyby se mu to nakrásně povedlo, ztratí instinkt a bude jenom všechno vědět.
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Miloň Novotný, Portrét Josefa Sudka, Praha 1958
Miloň Novotný, Josef Sudek v ateliéru, Praha 1972
Pamětní deska od S. Hanzíka na domě na Újezdě, v jehož dvoře měl Sudek svůj ateliér

Josef Sudek (17. března 1896 Kolín[1] – 15. září 1976 Praha) byl významný český fotograf pražských motivů, ateliérových aranžmá, zátiší, reportáže, krajiny i reklamy. Začal fotografovat ve svých 17 letech.[2] Svá vrcholná díla vytvořil ve zralém věku - poté, co rezignoval na vlivy moderních proudů. Ve 30. letech odrážely jeho fotografie především vnější svět a teprve od 40. let našel obratem k sobě samému svou nezaměnitelnou tvůrčí podobu, díky které je známý i v zahraničí. Tehdy začaly vznikat jeho proslavené pohledy z okna ateliéru a pozoruhodná zátiší, oboje zpracované kontaktním otiskem různě velkých negativů na pozitiv. Sudkovu práci nepřerušila ani válka ani poválečný vnější tlak, který nutil umělce řídit se doktrínou socialistického realismu.[3] V té době se Sudek naopak vrátil k piktorialismu a v řadě svých prací předjímal pozdější vývoj fotografie k postmoderní syntéze, aby se tak stal stále živým zdrojem inspirace pro další generace.[4] Spolu s Františkem Drtikolem, Jaroslavem Rösslerem a Jaromírem Funkem patří k nejvýznamnějším českým fotografům období mezi první a druhou světovou válkou. Je zároveň výjimečný avantgardní fotograf v Evropě.[5]

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Josef Sudek se narodil 17. března 1896 v Kolíně otci Václavovi a matce Johanně.[4] O rok později se narodila jeho sestra Božena. Jeho otec, který byl malíř a dekoratér, umřel 1. ledna 1899 na zápal plic. Sudek začal základní studium na obecné škole v Nových Dvorech[6] na obecné škole (1902–1908). Pak ho na dva roky přijala Královská zemská škola řemeslnická v Kutné Hoře, aby se v červenci 1910 zapsal do tříletého učení u pražského knihaře Františka Jermanna, kde poprvé začal fotografovat. Roku 1913 ukončil studium a získal tovaryšský list od Společenstva knihařů, kartonážníků, ozdobníků a pouzdrařů, se kterým nastoupil do zaměstnání knihaře v Nymburku. Okolí Nových Dvorů a tamější „panoramaticky působící“ krajina nepochybně velmi ovlivnila jeho pozdější krajinářskou tvorbu.[7]

Bylo krátce před začátkem první světové války, když Sudek narukoval do Žatce, vzápětí do Kadaně, kde se setkal s dalšími vojáky fotoamatéry. Na začátku roku 1916 sestavil malé album 156 originálních záběrů Prahy na formátu 3,5 x 5 cm. V květnu 1916 byl Sudek během bojů na italské frontě zasažen granátem a přišel o pravou paži, kterou mu amputovali lékaři ve Štýrském Hradci.

„ Kus ramene a pravou ruku urvala mu první světová válka. Nikdy o tom nemluvil. Když rukoval na vojnu, byl vyučený knihař. Když se vrátil, nebyl nic. Ze zlé nutnosti učil se fotografem, ale toto řemeslo si zamiloval a vyučil se mu mistrně.[8] “
—  Jaroslav Seifert, 1958

Z válečných let se dochovala tři alba s malými fotografiemi z vojenského života. V letech 1922–1927 žil na pražské Invalidovně, kde se na státní útraty rekvalifikoval na profesionálního fotografa. Zde vznikl cyklus Z Invalidovny (1922–7), který připomíná žánrové malířství 19. století a impresionismus. V Kolíně se seznámil s Jaromírem Funkem a fotografoval zrcadlovkou 9 × 9 cm[9] krajinu okolo Labe, za kterou získal první cenu na členské výstavě v Českém klubu fotografů amatérů v Praze. Inspiroval se dílem Drahomíra Josefa Růžičky, Alfreda Stieglitze a Clarence H. Whitea, nechal se ovlivnit praxí amerického puristického piktorialismu a zaujaly ho postupně měkce vykreslené světelné situace „nové školy“.[9] Fotografoval portréty, žánry, pražskou architekturu a světelné nálady krajiny. V letech 1922–1924 vystudoval fotografii na Státní grafické škole ve třídě u profesora Karla Nováka, kde získal výuční list potřebný pro založení vlastní fotografické živnosti.

„ Když jsem se pak dostal na státní grafickou školu, byl to novej svět. Profesor Karel Novák byl nóbl pán, inteligentní, to se hned poznalo, protože snášel moje výroky o prdelích, jak mi zůstaly ve slovníku z války. Taky se mi na něm líbilo, že ukazoval sbírku fotografií a nic k tomu neříkal. To je přece krásný, když se k fotografiím nic neříká...[10] “
— Josef Sudek vzpomínal na Karla Nováka

Po demonstrativním odchodu kvůli generačním rozporům z Českého klubu fotografů amatérů spoluzaložil s Jaromírem Funkem a Adolfem Schneebergem roku 1924 Českou fotografickou společnost, která si kladla za cíl používat fotografické procesy čistě a vymanit se z vlivu grafiky.[4][11][12] V letech 1927–1928 fotografoval dostavbu katedrály svatého Víta a roku 1928, k 10. výročí založení republiky, vydal album 15 originálních fotografií s názvem Svatý Vít.[p 1] K tomuto období prohlásil:

„Tam to začalo, tam jsem zažil zjevení.“

Profesionální dráha[editovat | editovat zdroj]

Mezi roky 1927–1936 pracoval pro nakladatelství Družstevní práce, které vydávalo knihy, časopisy, gramofonové desky. Tady pro Ladislava Sutnara fotografoval portréty, reklamu i reportáže v propagačním duchu funkcionalismu. Spolupracoval i s dalšími významnými časopisy své doby — např. Pestrým týdnem. V létě 1927 uzavřel smlouvu na užívání zahradního ateliéru na Újezdě, založil svou firmu a stal se vyhledávaným odborníkem na reklamu a tisk, portrét, architekturu a fotografování obrazů a plastik. Svou živnost inzeroval uměleckou fotografii a vše, co chcete, denně 10-18, neděle 10-13.[3] Sudkova volná tvorba splývala s užitou, byly to všechno ostře a detailně vykreslené fotografie v duchu nové věcnosti, podobné Strandovým nebo Westonovým. Podobný rukopis jako Navrátil měl i Albert Renger-Patzsch, který zřejmě ovlivnil dřívější přírodní snímky z roku 1935 jako Spadlý list, Jarní listy, Ranní rosa a Ostružiny.[9] V roce 1934, kdy vznikla pražská skupina surrealistů, fotografoval Sudek zoomorfní kořeny stromů, které v témže roce maloval představitel českého surrealismu Jindřich Štýrský. To byl první náznak vstupu do racionálního světa nové věcnosti a funkcionalismu.[9]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Sudkovo dílo z doby před druhou světovou válkou netvoří žádný kompaktní celek. Začátky patřily secesním ušlechtilým tiskům, bromolejotisku a uhlotisku, které proměňovaly fotografii v grafiku. Pod vlivem D. J. Růžičky se po roce 1921 přiklonil k nemanipulované fotografii se zájmem o měkkou světelnou kresbu. Čitelný byl vliv romantismu, pokud jde o zobrazování dění v krajině, Sudkovou specialitou byla příroda ve větru (Vítr, 1923–1924, Před bouří, 1924) a znázornění mraků (Dítě a mrak, 1924–1929). V přechodné době (1926–1929) objevoval nové motivy a využíval ostrého i neostrého vykreslení námětů. Na konci dvacátých let se přiklonil k preciznímu popisu skutečnosti v neutrálním světle. Tento způsob tvorby dominoval od roku 1930 v celé Evropě a jeho centrem byla německá nová věcnost. V Sudkově díle se však rýsují soubory soustřeďující se na určité lokality, žánrové a námětové okruhy. Například soubory Praha, krajina nebo stromy fotografoval stále.[9] V období druhé světové války se jeho tvorba značně proměnila. Po ztrátě komerčních zakázek se zaměřil na fotografování ryze uměleckých snímků. Od roku 1940 přestal negativy zvětšovat a pracoval pouze technikou kontaktních otisků. Používal velkoformátové deskové kamery, později se vrátil k uhlotisku v obavě o trvanlivost bromostříbrných pozitivů.[9]

„ Filla chtěl fotografovat vždy obraz tak, aby se nezvětšoval. Neboť tím zvětšením se poruší nejjemnější polotóny . Na tomto jevu by šla vybudovat celá opticko-fysikální theorie. Obraz je na tyto věci citlivější než sochy, ale u soch je to také.[3] “
— Josef Sudek

V padesátých letech poznal malířská zátiší Josefa Navrátila (1798–1865), které reprodukoval nejen pro tisk, ale také sám pro sebe. Nechal se jimi ovlivnit při zaznamenávání kolínské krajiny a po druhé světové válce vytvořil cyklus Zátiší podle Navrátila, 1954. Na otázku časopisu Světozor v článku Je fotografie umění? odpověděl: „Není. Je to hezké řemeslo, potřebující určitý vkus. Umění to být nemůže, protože je odkázána na věci, které existují již před ní a mimo ni, na svět kolem nás.“[13]

Sudkovi přátelé[editovat | editovat zdroj]

Sudek vyhledával osobnosti, se kterými mohl spolupracovat na nových projektech. Mezi jeho přátele patřil Ladislav Sutnar, designér podniku Družstevní práce, fotograf a designer firmy Aero inženýr Josef Voříšek, kubistický malíř, teoretik a člen spolku Mánes Emil Filla, jehož obrazy reprodukoval pro revue Volné směry. Básník Jaroslav Seifert Sudkovi psal básně a úvody ke knihám a pro architekta pražského hradu Otto Rothmayera dokumentoval rekonstrukci Pražského hradu a ten pak ozvláštnil Sudkovy fotografie speciálními adjustacemi. Josef Sudek působil jako mecenáš. Podporoval malíře Františka Tichého, Jana Bendu a Andreje Bělocvětova. Za války našli útočiště v jeho ateliéru jako učedníci fotograf Jaroslav Kysela, významní výtvarní umělci Vladimír Fuka a Václav Sivko a po válce Sonja Bullaty.[9] Od roku 1945 byl Sudkovým učedníkem a pomocníkem fotograf, ilustrátor a knižní grafik Jiří Toman, který mu pomáhal mimo jiné při fotografování Prahy panoramatické a zorganizoval Sudkovu výstavu v Pardubicích v roce 1962. Se Sudkem se přátelil a spolupracoval až do své smrti v roce 1972.[14]

Poslední léta[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1974 se Sudkova tvorba uzavírá, fotograf bilancoval své životní dílo a ze starších negativů pořizoval nové kontakty. Roku 1976 fotograf uspořádal v Praze, Brně a v německých Cáchách tři souborné výstavy ke svým osmdesátinám.[4] Josef Sudek umřel na rakovinu 15. září téhož roku. Nekrolog napsal budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. Po Sudkově smrti darovala Božena Sudková Sudkovo fotografické dílo Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze a sbírku výtvarného umění Národní galerii v Praze, další dary získaly Moravská galerie v Brně, instituce v Roudnici nad Labem, Kolíně, Ústav dějin a umění ČR a Bibliothèque Nationale v Paříži.[9]

Sudek jako inspirace[editovat | editovat zdroj]

Po Sudkově smrti ovládly média anekdoty, které dával k dobru už sám umělec. Například časopis amatérského Svazu českých fotografů Dobré světlo o něm napsal:

„Sudkova ruka byla neobyčejně velká – asi proto, že měl jen jednu a všechno s ní musel dělat“.[3]

Již za svého života byl Sudek považován za významného světového fotografa. V jeho bohatém díle se objevily portréty, zátiší, krajiny a architektura. Jeho práce jsou ve světě uznávány pro svoji poetičnost, romantiku a průzračnou čistotu. Rozsáhlá tvorba zahrnuje řadu magicko—nostalgických cyklů. Jeho práce jsou ceněny i na světových aukcích. Sudkova pozůstalost, o kterou se starala Anna Fárová, čítá 7000 položek, z toho je 21660 pozitivů, 54 519 negativů a 618 výtvarných děl (obrazy, kresby, sochy, grafiky).[4] Dílem Josefa Sudka se inspirovalo mnoho fotografů, například Jan Reich, který po Sudkovi získal jeho kameru, Josef Koudelka se nechal inspirovat jeho konceptuálními panoramatickými snímky, Jan Svoboda, Pavel Hudec Ahasver a František Provazník pokračují v Sudkových zátiší.

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

První samostatnou výstavu měl Sudek v říjnu 1932 v pražské Krásné jizbě.[15] Roku 1976 fotograf uspořádal v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, v Moravské galerii v Brně a v Neue Galerie v německých Cáchách tři souborné výstavy ke svým osmdesátinám.[4] V období 1982–1986 uspořádal kurátor Zdeněk Kirschner celkem 5 výstav s názvem Josef Sudek, Cykly fotografií na zámku Kozel. Roku 2006 proběhla výstava Josef Sudek neznámý - salonní fotografie 1918–1942 v Brně. Výstavy se uskutečňují také v Ateliéru Josefa Sudka na Újezdě. Například roku 2007 Privatissima - Poznámky, 50. - 70. léta 20. st., o dva roky později se uskutečnilo další pokračování s názvem Privatissima - Nocturno.[16]

  • 2016 Josef Sudek : V šeru chrámu, Ateliér Josefa Sudka, Praha 1, 28. června - 30. srpna 2016. Fotografie chrámu sv. Víta z Fototéky Ústavu dějin umění AV ČR.[17]

Sudkovy pracovny v Praze[editovat | editovat zdroj]

Sudkův ateliér na Újezdu čp. 30, Praha 1
Galerie Josefa Sudka v domě U Luny (Úvoz 24)

Josef Sudek získal vlastní ateliér od vinohradského fotografa Laubeho na konci dvacátých let. Nejstarší dochovaná nájemní smlouva je z 1. června 1927. Budova byla dřevěná ve tvaru písmene „L“, hned vedle ateliéru s velkým proskleným oknem byla temná laboratoř se zvětšovacím přístrojem. V ateliéru Josef Sudek za druhé světové války vytvořil například cykly „Okno mého ateliéru“ (1940–1954), „Procházka po mé zahrádce“ (1944–1953), „Zahrada mého ateliéru“ (1950–1970) a „Zátiší na okně mého ateliéru“ (1950–1958). Ateliér sloužil jako místo pro setkávání se Sudkovými přáteli. Objekt po Sudkově smrti chátral, i když v něm pobývala Sudkova sestra Božena Sudková, která zemřela 1. května 1990. V květnu 1985 objekt vyhořel. V červenci roku 2000 byla na podnět Anny Fárové postavena replika zdevastované budovy. Partnerem projektu obnovy a investorem výstavby i následného provozu se stala investiční skupina PPF.[18] Od září téhož roku objekt slouží veřejnosti jako galerie.[19]

Od roku 1958 působil Josef Sudek v bytě přízemí domu na Úvoze, který používal do své smrti. Vznikla zde řada slavných kompozic z cyklů Letecké vzpomínky, Velikonoční vzpomínky, Labyrinty a Skleněné labyrinty. Dnes se v objektu nachází Galerie Josefa Sudka.[20]

Galerie Josefa Sudka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Galerie Josefa Sudka.

Za života Josefa Sudka byl byt místem nesčetných schůzek. K přátelskému okruhu patřili mimo jiné básník Jaroslav Seifert, malíř Jan Zrzavý, architekt Otto Rothmayer a řada umělců nejrůznějších oborů. V bytě, který byl postupně zabydlován množstvím obrazů, rámů, skleněných číší, krabic a fotografických pomůcek, vznikla i řada slavných kompozic z cyklů Letecké vzpomínky, Velikonoční vzpomínky, Labyrinty a Skleněné labyrinty. Z tohoto bytu se Josef Sudek také vydával na své fotografické putování po pražských zahradách, parcích, ale i po milované periferii.

Dnes v tomto domě sídlí pobočka Uměleckoprůmyslového musea v Praze se specifickou atmosférou a se zajímavým výstavním programem, zahrnující nejen osobnost Josefa Sudka, ale také fotografy, kteří se stali pokračovateli jeho odkazu.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Bibliografie Josefa Sudka.

K významným publikacím poválečného období patří Katedrála svatého Víta v obrazech Josefa Sudka a zejména kniha panoramatických fotografií Praha panoramatická. O vydání řady monografií o Josefu Sudkovi u nás i v zahraničí se zasloužila Anna Fárová.

Díla vydaná za Sudkova života (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1922–1924 Praha, 10 náladových fotografií. Praha. (Signováno autorem).
  • 1928 Svatý Vít. S předmluvou Jaroslava Durycha. Družstevní práce, Praha. (15 originálních fotografií autora, v nákladu 120 kopií, signováno a číslováno).
  • 1930 Orbis 1931. Orbis, Praha. (Kalendář 12 fotografií Prahy s fotomontáží na obálce).
  • 1932 Kalendář Družstevní práce 1933. Družstevní práce, Praha. Czech Gallery Edition, No. VI. Hlubotisk Václav Neubert. (27 fotografií autora, vybral a seřadil Ladislav Sutnar).
  • 1938 Novák, Arne. Praha barokní. František Borový. Praha. (České, francouzské a německé vydání. 18 fotografií studentů Státní grafické školy v Praze.), roku 1947 vychází 4. vydání v češtině a také 2. v angličtině.
  • 1939 Zemský ráj to na pohled… Praha. Upravil Ivan Nedoma. (České a německé vydání. Kalendář na rok 1940 s 12 fotografiemi autora.)
  • 1939 Praze 1939. Lis Knihomilův. Vol. 7. (Fotografie autora ze srpna 1938. 150 číslovaných výtisků, hlubotisk.)
  • 1943 Moderní česká fotografie, Album deseti původních snímků. S textem Karla Teigeho. Národní práce Praha. (Originální fotografie Josefa Sudka, Josefa Ehma, Jaromíra Funkeho, Miroslava Háka a Karla Plicky. Náklad 50 kopií, číslováno.)
  • 1945 Pražský kalendář 1946, Kulturní ztráty Prahy 1939–1945. S úvodem Zdeňka Wirtha. Václav Poláček, Praha. (52 fotografií včetně obálky.)
  • 1945 Pražský hrad: výtvarné dílo staletí v obrazech Josefa Sudka. Sfinx, Praha.
  • 1946 Kubíček, Alois: Pražské paláce. Václav Poláček, Praha. (108 fotografií Josefa Sudka.)
  • 1947 Sudek Josef: Magic in Stone. S texty Martin S. Briggse. Lincolns-Praeger Publishers, London. (113 fotografií Josefa Sudka. Shodné s druhým vydáním knihy Pražský hrad).
  • 1948 Wenig, Adolf, Sudek Josef: Náš Hrad. Praha. (2. vyd. Wenigova textu s 48 fotografiemi Josefa Sudka.)
  • 1948 Sudek, Josef: Praha. Předmluva Arnošta Klíma. Text Vítězslav Nezval. Grafická úprava a obálka František Muzika. Svoboda, Praha. (128 fotografií Josefa Sudka).
  • 1956 Josef Sudek, Fotografie. Vybral a sestavil Josef Sudek. Text Lubomír Linhart a Jaroslav Seifert. SNKLHU, Praha. (232 fotografií).
  • 1958 Lapidarium Národního musea, napsali Vladimír Denkstein, Zoroslava Drobná a Jana Kybalová, fotografoval Josef Sudek. SNKLHU Praha. (176 fotografií).
  • 1959 Sudek, Josef: Praha panoramatická. S básní Jaroslava Seiferta. Úprava a obálka Otto Rothmayer. SNKLHU, Praha. (284 panoramatických fotografií). Kniha vyšla znovu roku 1992.
  • 1961 Sudek, Josef; Poche, Emanuel: Karlův most ve fotografii. Úvodní básně Jaroslav Seifert. SNKLHU, Praha. (160 fotografií Josefa Sudka).
  • 1962 Josef Sudek. Úvod Jan Řezáč. Orbis, Praha. Edice Profily (12 pohlednic).
  • 1964 Sudek. Text Jan Řezáč. Výběr fotografií Jan Řezáč a Josef Prošek. Artia, Praha. (Text něm., angl. a fran., 95 fotografií J. S.).
  • 1969 Sudek, Josef. Mostecko – Humboldtka. Text Emil Juliš a Dalibor Kozel. Dialog, Most. (11 panoramatických pohlednic.)
  • 1971 Sudek, Josef: Janáček – Hukvaldy. Texty L. Janáčka, vybral Jaroslav Šeda. Supraphon, Praha. (Česky, něm. a angl., 124 fotografií).
  • 1976 Josef Sudek. Předmluva Petr Tausk. Pressfoto, Praha. Edice světové fotografie Díl. 1. (13 fotografií).

Díla vydaná po Sudkově smrti (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1978 Bullaty, Sonja: Sudek. Předmluva Anna Fárová. Clarkson N. Potter, New York. (2. vyd. 1986, 76 fotografií).
  • 1980 Josef Sudek. Profily z prací mistrů československé fotografie 1. Text Petr Tausk, vybrali Josef Prošek, Petr Zora a Petr Tausk. Panorama, Praha. (18 fotografií).
  • 1981 Nezval, Vítězslav: Pražský chodec. Fotografoval Josef Sudek. Doslov Jan Řezáč. Československý spisovatel, Praha. (32 fotografií).
  • 1982 Kirschner, Zdeněk. Josef Sudek, Výběr fotografií z celoživotního díla. Panorama, Praha. Edice Fotografie – osobnosti. (2. vyd. 1986, 157 fotografií).
  • 1982 Josef Sudek – 10 Photographs 1940–1972. Vyd. Rudolf Kicken Gallery, Kolín n. R. Výběr a předmluva Anna Fárová. (Vyd. autorizováno Boženou Sudkovou a Annou Fárovou, 75 portfolií, v každém 10 nových otisků původních negativů.)
  • 1982 Mrázková, Daniela; Remeš, Vladimír: Josef Sudek. Fotokino, Lipsko. (91 fotografií).
  • 1983 Fárová, Anna: Josef Sudek. Edition I Grandi fotografi. Fabbri, Milano. (57 fotografií.)
  • 1990 Fárová, Anna: Josef Sudek, Poet of Prague. Aperture, New York. (Souběžné vyd. s nakl. Nathan - Francie, Murray - V. Británie, SGM Sigma Union - USA, Motta - Itálie).
  • 1990 Fárová, Anna: Josef Sudek. Edition Photo Poche, Díl. 44, Centre Nationale de la Photographie, Paříž.
  • 1994 Fárová, Anna: Josef Sudek. Les tirages pigmentaires 1947-54. Manfred Heiting, Cinubia Los Angeles. (Angl. vyd.: Josef Sudek. The Pigment Prints 1947-54. Něm. vyd.: Josef Sudek. Die Pigmentdrucke 1947-54, 73 fotografií.)
  • 1994 Řezáč, Jan: Josef Sudek. Slovník místo paměti. Artfoto, Praha. (37 fotografií a textů Josefa Sudka).
  • 1995 Fárová, Anna: Josef Sudek. Torst, Praha.
  • 1996 Fárová, Anna: Josef Sudek. Bibliofilie, Praha. (Album 18 fotografií.)

Planetka[editovat | editovat zdroj]

Český astronom Antonín Mrkos pojmenoval po Josefu Sudkovi jednu z planetek, kterou objevil v observatoři na Kleti dne 24. února 1987 a planetce bylo přiděleno číslo (4176) Sudek.[21]

Poštovní známka[editovat | editovat zdroj]

Dne 13. března 1996 byla vydána příležitostná česká poštovní známka s portrétem Josefa Sudka a jeho deskovým fotoaparátem.[22] Československá poštovní známka vyšla i v době Sudkovy smrti v roce 1976.[23]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Kolín
  2. ↑ Kovářík, Vladimír J.: Ateliér ve stínu činžáků, „Květy“ XVIII, 1968, č. 36, str. 42.
  3. ↑ a b c d Katalog k výstavě Privatissima - Poznámky, 50. - 70. léta 20. st.
  4. ↑ a b c d e f FÁROVÁ, Anna. Josef Sudek. [s.l.] : Torst, 2002. ISBN 80-7215-182-7.  
  5. ↑ BIRGUS, Vladimír. Americký objev fotografie ze střední Evropy. Ateliér. 2008, čís. 9, s. 1, 16. ISSN 1210-5236.  
  6. ↑ Poznámka: Nové Dvory byly o padesát let dříve také místem dětství Jana Nepomuka Langhanse.
  7. ↑ SCHEUFLER, Pavel. Životní osudy Jana Langhanse [online]. Pavel Scheufler, [cit. 2010-10-26]. Dostupné online.  
  8. ↑ Jaroslav Seifert, Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str.  368–9
  9. ↑ a b c d e f g h Antonín Dufek, Josef Sudek neznámý - salonní fotografie 1918 - 1942, nakladatelství Kant, Moravská galerie v Brně, 2006, ISBN 80-7027-157-4
  10. ↑ Rudolf Křesťan, Josef Sudek, Muž s černou bedýnkou, Mladý svět 1976, č. 18.
  11. ↑ SCHNEEBERGER, Adolf. Můj fotografický svět. PhotoRevue.com [online]. Slezská univerzita, 2003-02-11 [cit. 2010-3-6]. Dostupné online. ISSN 1214-2913.  
  12. ↑ MRÁZKOVÁ, Daniela; REMEŠ, Vladimír. Cesty československé fotografie. Praha : Mladá fronta, 1989. ISBN 80-204-0015-X. S. 52–53.  
  13. ↑ Světozor VI, 1936, 16. července, č. 29.
  14. ↑ Poznámka: Fotografie ze Sudkových návštěv pardubicka byly také součástí výstavy ve VčG v roce 2007.
  15. ↑ Národní listy, 15.10.1932, s.5
  16. ↑ BLAŠKOVÁ, Helena; MOUCHA, Josef. Josef Sudek – Privatissima – Nocturno, vernisáž: 2.7.2008, 3.7. – 21.9.08 [online]. Praha: Ateliér Josefa Sudka, [cit. 2010-04-22]. Dostupné online.  
  17. ↑ JOSEF SUDEK : V ŠERU CHRÁMU, 29. 6.—30. 8. 2016 [online]. Ateliér Josefa Sudka, [cit. 2016-07-25]. Dostupné online.  
  18. ↑ http://www.atelierjosefasudka.cz/cz/o-atelieru.html
  19. ↑ Ateliér Josefa Sudka, historie [online]. Praha: Ateliér Josefa Sudka, [cit. 2008-06-26]. Dostupné online.  
  20. ↑ Ateliér Josefa Sudka, rekonstrukce [online]. [cit. 2008-06-26]. Dostupné online.  
  21. ↑ NASA Jet Propulsion Laboratory, Solar System Dynamics [online]. NASA, [cit. 2008-06-26]. Dostupné online.  
  22. ↑ http://archiv.radio.cz/postfila/1996/0104.html
  23. ↑ http://wwg.cz/aktuality/karel-plicka-na-nove-postovni-znamce

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Tento nevelký soubor byl na aukci v Praze roku 1996 vydražen za 130 000,- Kč. (Fotografie magazín, březen, 1996.)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Autoritní data: AUT: jk01121661 | GND: 118824384 | ISNI: 0000 0001 0895 7913 | LCCN: n81138653 | ULAN: 500021756 | VIAF: 46804914 | WorldcatID: lccn-n81138653
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Sudek&oldid=15107734“