Přeskočit na obsah

Střední Itálie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Střední Itálie
Italia centrale
Geografie
Souřadnice
Rozloha58 052 km²
Časové pásmoUTC+01:00 (SEČ)
UTC+02:00 (SELČ)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel11 724 035 (2022)
Hustota zalidnění202 obyv./km²
Jazykitalština
(také středoitalština a toskánština)
Správa regionu
StátItálieItálie Itálie
Nadřazený celekItálieItálie Itálie
Podřízené celkyLazio
Marche
Toskánsko
Umbrie
Měnaeuro
Mezinárodní identifikace
NUTSITI
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Střední Itálie (italsky: Italia centrale nebo jen Centro) je jedním z pěti oficiálních statistických regionů Itálie používaných Národním statistickým institutem (ISTAT), regionem NUTS první úrovně a volebním obvodem Evropského parlamentu.

Ve střední Itálii se nachází čtyři z 20 italských regionů:

Nejjižnější a nejvýchodnější části Lazia (okresy Sora, Cassino, Gaeta, Cittaducale, Formia a Amatrice) jsou často z kulturních a historických důvodů zahrnovány do jižní Itálie. Kdysi byly součástí Království obojí Sicílie a mluví se zde jihoitalskými dialekty.

Jako geografická oblast však může střední Itálie zahrnovat také regiony Abruzzo a Molise, které jsou jinak ze sociokulturních, lingvistických a historických důvodů považovány za součást jižní Itálie.

Oblast protínají severní a střední Apeniny a je omývána Jaderským mořem na východě a Tyrhénským a Ligurským mořem na západě. Hlavními řekami této části italského území jsou Arno a Tibera s jejich přítoky (např. Aniene) a Liri-Garigliano. Nejvýznamnějšími jezery jsou Trasimenské jezero, jezero Montedoglio, Bolsenské jezero, jezero Bracciano, jezero Vico, Albanské jezero a jezero Nemi. Z výškového hlediska má střední Itálie převážně kopcovité území (68,9 %). Horské a ploché oblasti představují 26,9 % a 4,2 % území.

Mapa Apeninského poloostrova v roce 1796, zobrazující Papežský stát a Toskánské velkovévodství
Papežští zuávové pózující v roce 1869

Po staletí, před sjednocením Itálie, ke kterému došlo v roce 1861, byla střední Itálie rozdělena na dva státy, Papežský stát a Toskánské velkovévodství.

Papežský stát

[editovat | editovat zdroj]

Papežský stát, oficiálně Církevní stát, bylo území na Apeninském poloostrově pod přímou suverénní vládou papeže od roku 756 do roku 1870.[1] Od 8. století až do sjednocení Itálie, mezi lety 1859 a 1870, patřil mezi hlavní italské státy.

V roce 1861 již byla velká část území Papežského státu dobyta Italským královstvím. Pouze Lazio, včetně Říma, zůstávalo do roku 1870 pod papežovou kontrolou.

Toskánské velkovévodství

[editovat | editovat zdroj]
Cosimo I. Medicejský

Toskánské velkovévodství byla italská monarchie existující s přerušeními v letech 1569 až 1860, která nahradila Florentskou republiku.[2] Hlavním městem velkovévodství byla Florencie. V 19. století mělo velkovévodství asi 1 815 000 obyvatel.[3]

Poté, co po dobytí Sienské republiky dostal pod svou kontrolu téměř celé Toskánsko, byl Cosimo I. Medicejský 27. srpna 1569 povýšen papežskou bulou papeže Pia V. na velkovévodu toskánského.[4][5] Velkovévodství bylo ovládáno rodem Medicejských až do vymření jeho seniorské větve v roce 1737. Velkovévodství sice nebylo tak mezinárodně proslulé jako stará republika, ale za Medicejských vzkvétalo. Za Cosima I. a jeho synů, až do vlády Ferdinanda II., která byla počátkem dlouhého ekonomického poklesu, mělo nebývalý hospodářský a vojenský úspěch. Ekonomická krize vyvrcholila za Cosima III.

František I. Štěpán Lotrinský, kognatický potomek Medicejských, na trůn nastoupil po vymření rodu. Toskánsko bylo po celou dobu jeho vlády řízeno místokrálem Marcem de Beauvau-Craon. Jeho potomci vládli a sídlili ve velkovévodství až do jeho zániku v roce 1859, s výjimkou jednoho přerušení, kdy Napoleon Bonaparte dal Toskánsko rodu Bourbon-Parma (Etrurské království, 1801–1807), a poté je připojil přímo k prvnímu Francouzskému císařství. Po zhroucení napoleonského systému v roce 1814 bylo velkovévodství obnoveno. Spojené provincie střední Itálie, klientský stát Sardinského království, anektovaly Toskánsko v roce 1859. Toskánsko bylo formálně připojeno k Sardinii v roce 1860 jako součást sjednocení Itálie po referendu, ve kterém k tomu dalo souhlas drtivých 95 % voličů.

Demografie

[editovat | editovat zdroj]

K 1. lednu 2023 žilo ve střední Itálii 11 680 843 obyvatel.[6]

Region Hlavní město Počet obyvatel
LazioLazio Lazio Řím 5 703 289
MarcheMarche Marche Ancona 1 478 881
ToskánskoToskánsko Toskánsko Florencie 3 647 054
UmbrieUmbrie Umbrie Perugia 851 619

Nejlidnatější obce

[editovat | editovat zdroj]
Řím
Florencie
Prato
Perugia

Níže je uveden seznam obyvatel bydlících v roce 2023 v obcích nad 50 000 obyvatel.[6]

# Obec Region Počet obyvatel
1 Řím LazioLazio Lazio 2 746 639
2 Florencie ToskánskoToskánsko Toskánsko 360 444
3 Prato ToskánskoToskánsko Toskánsko 195 906
4 Perugia UmbrieUmbrie Umbrie 161 375
5 Livorno ToskánskoToskánsko Toskánsko 152 138
6 Latina LazioLazio Lazio 127 321
7 Terni UmbrieUmbrie Umbrie 106 121
8 Ancona MarcheMarche Marche 98 292
9 Arezzo ToskánskoToskánsko Toskánsko 96 176
10 Pesaro MarcheMarche Marche 95 352
11 Guidonia Montecelio LazioLazio Lazio 89 191
12 Pistoia ToskánskoToskánsko Toskánsko 89 000
13 Pisa ToskánskoToskánsko Toskánsko 88 726
14 Lucca ToskánskoToskánsko Toskánsko 88 724
15 Fiumicino LazioLazio Lazio 81 855
16 Grosseto ToskánskoToskánsko Toskánsko 81 154
17 Aprilia LazioLazio Lazio 74 240
18 Massa ToskánskoToskánsko Toskánsko 65 933
19 Viterbo LazioLazio Lazio 65 927
20 Pomezia LazioLazio Lazio 64 246
21 Viareggio ToskánskoToskánsko Toskánsko 60 416
22 Carrara ToskánskoToskánsko Toskánsko 59 786
23 Fano MarcheMarche Marche 59 732
24 Anzio LazioLazio Lazio 58 946
25 Foligno UmbrieUmbrie Umbrie 55 068
26 Tivoli LazioLazio Lazio 54 908
27 Siena ToskánskoToskánsko Toskánsko 52 657
28 Velletri LazioLazio Lazio 52 542
29 Civitavecchia LazioLazio Lazio 51 678
Jazyky v Itálii

Střední Itálii dominuje středoitalský a toskánský dialekt. V jižním Laziu, na jihu Marche a na východním okraji Umbrie se mluví neapolsky.

Marche, Toskánsko a Umbrie jsou spolu s Emilií-Romagnou považovány za nejvíce levicové regiony v Itálii a společně jsou také označovány jako „Červený pás“.[7][8][9] Lazio, s výjimkou Říma, je více politicky konzervativní, což je rys, který sdílí se severní i jižní Itálií.[zdroj?]

Hrubý domácí produkt (HDP) regionu byl v roce 2018 380,9 miliardy eur, což představuje 21,6 % italského hospodářství. HDP na hlavu v PPS činil 31 500 eur, neboli 105 % průměru EU27 ve stejném roce.

Koloseum v Římě, jedna z nejoblíbenějších turistických atrakcí na světě

Regiony střední Itálie byly vystaveny různým historickým vlivům. V oblasti působili Keltové, Etruskové, Severní Picenové, Jižní Picenové, Umbrové, Latinové, Římané, Byzantinci a Langobardi.

Ve střední Itálii se nachází mnoho významných turistických atrakcí, z nichž mnohé jsou zapsány na seznamu UNESCO. Řím se může chlubit jedněmi ze světově nejznámějších památek, jako je Koloseum z dob Římské říše. Florencie, považovaná za kolébku italské renesance, je nejnavštěvovanějším městem Toskánska. Oblast je také známá svou malebnou krajinou, která přitahuje turisty z celého světa, včetně samotných Italů.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Central Italy na anglické Wikipedii.

  1. Papal States | Italian History, Papacy & Politics | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. STRATHERN, Paul. The Medici: Godfathers of the Renaissance. London: Vintage, 2003. ISBN 978-0-09-952297-3. S. 315–321. (anglicky) 
  3. ITALIA : MINISTERO DI AGRICOLTURA, industria e commercio. Popolazione censimento degli antichi Stati sardi 1. gennaio 1858 e censimenti di Lombardia, di Parma e di Modena 18571858 pubblicati per cura del Ministero d'agricoltura, industria e commercio Relazione generale con una introduzione storica sopra i censimenti delle popolazioni italiane dai tempi antichi sino all'anno 1860. 1.1. [s.l.]: Stamperia Reale 382 s. Dostupné online. (Italian) 
  4. bolla papale di Pio V. archeologiavocidalpassato [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. (italsky) 
  5. Cosimo I | Duke of Florence & Tuscany, Grand Duke of Tuscany | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b Demographic Balance. demo.istat.it [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. 
  7. COMAN, Julian. 'Italians first': how the populist right became Italy's dominant force. The Guardian. 2018-12-01. Dostupné online [cit. 2023-06-12]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  8. DOMENICO, Roy P. The Regions of Italy: A Reference Guide to History and Culture. [s.l.]: Greenwood Publishing Group 512 s. Dostupné online. ISBN 978-0-313-30733-1. S. 313. (anglicky) 
  9. PUBLICATIONS, Europa Europa. Western Europe 2003. [s.l.]: Psychology Press 796 s. Dostupné online. ISBN 978-1-85743-152-0. S. 362. (anglicky) Google-Books-ID: M9QYndAPmuQC. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]