Střední Itálie
| Střední Itálie Italia centrale | |
|---|---|
 | |
| Geografie | |
| Souřadnice | 42°18′35″ s. š., 13°14′58″ v. d. |
| Rozloha | 58 052 km² |
| Časové pásmo | UTC+01:00 (SEČ) UTC+02:00 (SELČ) |
| Obyvatelstvo | |
| Počet obyvatel | 11 724 035 (2022) |
| Hustota zalidnění | 202 obyv./km² |
| Jazyk | italština (také středoitalština a toskánština) |
| Správa regionu | |
| Stát |  Itálie |
| Nadřazený celek | Itálie |
| Podřízené celky | Lazio Marche Toskánsko Umbrie |
| Měna | euro |
| Mezinárodní identifikace | |
| NUTS | ITI |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Střední Itálie (italsky: Italia centrale nebo jen Centro) je jedním z pěti oficiálních statistických regionů Itálie používaných Národním statistickým institutem (ISTAT), regionem NUTS první úrovně a volebním obvodem Evropského parlamentu.
Regiony[editovat | editovat zdroj]
Ve střední Itálii se nachází čtyři z 20 italských regionů:
Nejjižnější a nejvýchodnější části Lazia (okresy Sora, Cassino, Gaeta, Cittaducale, Formia a Amatrice) jsou často z kulturních a historických důvodů zahrnovány do jižní Itálie. Kdysi byly součástí Království obojí Sicílie a mluví se zde jihoitalskými dialekty.
Jako geografická oblast však může střední Itálie zahrnovat také regiony Abruzzo a Molise, které jsou jinak ze sociokulturních, lingvistických a historických důvodů považovány za součást jižní Itálie.
Geografie[editovat | editovat zdroj]
Oblast protínají severní a střední Apeniny a je omývána Jaderským mořem na východě a Tyrhénským a Ligurským mořem na západě. Hlavními řekami této části italského území jsou Arno a Tibera s jejich přítoky (např. Aniene) a Liri-Garigliano. Nejvýznamnějšími jezery jsou Trasimenské jezero, jezero Montedoglio, Bolsenské jezero, jezero Bracciano, jezero Vico, Albanské jezero a jezero Nemi. Z výškového hlediska má střední Itálie převážně kopcovité území (68,9 %). Horské a ploché oblasti představují 26,9 % a 4,2 % území.
Dějiny[editovat | editovat zdroj]
Po staletí, před sjednocením Itálie, ke kterému došlo v roce 1861, byla střední Itálie rozdělena na dva státy, Papežský stát a Toskánské velkovévodství.
Papežský stát[editovat | editovat zdroj]
Papežský stát, oficiálně Církevní stát, bylo území na Apeninském poloostrově pod přímou suverénní vládou papeže od roku 756 do roku 1870.[1] Od 8. století až do sjednocení Itálie, mezi lety 1859 a 1870, patřil mezi hlavní italské státy.
V roce 1861 již byla velká část území Papežského státu dobyta Italským královstvím. Pouze Lazio, včetně Říma, zůstávalo do roku 1870 pod papežovou kontrolou.
Toskánské velkovévodství[editovat | editovat zdroj]
Toskánské velkovévodství byla italská monarchie existující s přerušeními v letech 1569 až 1860, která nahradila Florentskou republiku.[2] Hlavním městem velkovévodství byla Florencie. V 19. století mělo velkovévodství asi 1 815 000 obyvatel.[3]
Poté, co po dobytí Sienské republiky dostal pod svou kontrolu téměř celé Toskánsko, byl Cosimo I. Medicejský 27. srpna 1569 povýšen papežskou bulou papeže Pia V. na velkovévodu toskánského.[4][5] Velkovévodství bylo ovládáno rodem Medicejských až do vymření jeho seniorské větve v roce 1737. Velkovévodství sice nebylo tak mezinárodně proslulé jako stará republika, ale za Medicejských vzkvétalo. Za Cosima I. a jeho synů, až do vlády Ferdinanda II., která byla počátkem dlouhého ekonomického poklesu, mělo nebývalý hospodářský a vojenský úspěch. Ekonomická krize vyvrcholila za Cosima III.
František I. Štěpán Lotrinský, kognatický potomek Medicejských, na trůn nastoupil po vymření rodu. Toskánsko bylo po celou dobu jeho vlády řízeno místokrálem Marcem de Beauvau-Craon. Jeho potomci vládli a sídlili ve velkovévodství až do jeho zániku v roce 1859, s výjimkou jednoho přerušení, kdy Napoleon Bonaparte dal Toskánsko rodu Bourbon-Parma (Etrurské království, 1801–1807), a poté je připojil přímo k prvnímu Francouzskému císařství. Po zhroucení napoleonského systému v roce 1814 bylo velkovévodství obnoveno. Spojené provincie střední Itálie, klientský stát Sardinského království, anektovaly Toskánsko v roce 1859. Toskánsko bylo formálně připojeno k Sardinii v roce 1860 jako součást sjednocení Itálie po referendu, ve kterém k tomu dalo souhlas drtivých 95 % voličů.
Demografie[editovat | editovat zdroj]
K 1. lednu 2023 žilo ve střední Itálii 11 680 843 obyvatel.[6]
Regiony[editovat | editovat zdroj]
| Region | Hlavní město | Počet obyvatel |
|---|---|---|
 Lazio
|
Řím | 5 703 289 |
 Marche
|
Ancona | 1 478 881 |
 Toskánsko
|
Florencie | 3 647 054 |
 Umbrie
|
Perugia | 851 619 |
Nejlidnatější obce[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Níže je uveden seznam obyvatel bydlících v roce 2023 v obcích nad 50 000 obyvatel.[6]
| # | Obec | Region | Počet obyvatel |
|---|---|---|---|
| 1 | Řím | Lazio
|
2 746 639 |
| 2 | Florencie | Toskánsko
|
360 444 |
| 3 | Prato | Toskánsko
|
195 906 |
| 4 | Perugia | Umbrie
|
161 375 |
| 5 | Livorno | Toskánsko
|
152 138 |
| 6 | Latina | Lazio
|
127 321 |
| 7 | Terni | Umbrie
|
106 121 |
| 8 | Ancona | Marche
|
98 292 |
| 9 | Arezzo | Toskánsko
|
96 176 |
| 10 | Pesaro | Marche
|
95 352 |
| 11 | Guidonia Montecelio | Lazio
|
89 191 |
| 12 | Pistoia | Toskánsko
|
89 000 |
| 13 | Pisa | Toskánsko
|
88 726 |
| 14 | Lucca | Toskánsko
|
88 724 |
| 15 | Fiumicino | Lazio
|
81 855 |
| 16 | Grosseto | Toskánsko
|
81 154 |
| 17 | Aprilia | Lazio
|
74 240 |
| 18 | Massa | Toskánsko
|
65 933 |
| 19 | Viterbo | Lazio
|
65 927 |
| 20 | Pomezia | Lazio
|
64 246 |
| 21 | Viareggio | Toskánsko
|
60 416 |
| 22 | Carrara | Toskánsko
|
59 786 |
| 23 | Fano | Marche
|
59 732 |
| 24 | Anzio | Lazio
|
58 946 |
| 25 | Foligno | Umbrie
|
55 068 |
| 26 | Tivoli | Lazio
|
54 908 |
| 27 | Siena | Toskánsko
|
52 657 |
| 28 | Velletri | Lazio
|
52 542 |
| 29 | Civitavecchia | Lazio
|
51 678 |
Jazyk[editovat | editovat zdroj]
Střední Itálii dominuje středoitalský a toskánský dialekt. V jižním Laziu, na jihu Marche a na východním okraji Umbrie se mluví neapolsky.
Politika[editovat | editovat zdroj]
Marche, Toskánsko a Umbrie jsou spolu s Emilií-Romagnou považovány za nejvíce levicové regiony v Itálii a společně jsou také označovány jako „Červený pás“.[7][8][9] Lazio, s výjimkou Říma, je více politicky konzervativní, což je rys, který sdílí se severní i jižní Itálií.[zdroj?]
Ekonomika[editovat | editovat zdroj]
Hrubý domácí produkt (HDP) regionu byl v roce 2018 380,9 miliardy eur, což představuje 21,6 % italského hospodářství. HDP na hlavu v PPS činil 31 500 eur, neboli 105 % průměru EU27 ve stejném roce.
Kultura[editovat | editovat zdroj]
Regiony střední Itálie byly vystaveny různým historickým vlivům. V oblasti působili Keltové, Etruskové, Severní Picenové, Jižní Picenové, Umbrové, Latinové, Římané, Byzantinci a Langobardi.
Ve střední Itálii se nachází mnoho významných turistických atrakcí, z nichž mnohé jsou zapsány na seznamu UNESCO. Řím se může chlubit jedněmi ze světově nejznámějších památek, jako je Koloseum z dob Římské říše. Florencie, považovaná za kolébku italské renesance, je nejnavštěvovanějším městem Toskánska. Oblast je také známá svou malebnou krajinou, která přitahuje turisty z celého světa, včetně samotných Italů.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Central Italy na anglické Wikipedii.
- ↑ Papal States | Italian History, Papacy & Politics | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ STRATHERN, Paul. The Medici: Godfathers of the Renaissance. London: Vintage, 2003. ISBN 978-0-09-952297-3. S. 315–321. (anglicky)
- ↑ ITALIA : MINISTERO DI AGRICOLTURA, industria e commercio. Popolazione censimento degli antichi Stati sardi 1. gennaio 1858 e censimenti di Lombardia, di Parma e di Modena 18571858 pubblicati per cura del Ministero d'agricoltura, industria e commercio Relazione generale con una introduzione storica sopra i censimenti delle popolazioni italiane dai tempi antichi sino all'anno 1860. 1.1. [s.l.]: Stamperia Reale 382 s. Dostupné online. (Italian)
- ↑ bolla papale di Pio V. archeologiavocidalpassato [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ Cosimo I | Duke of Florence & Tuscany, Grand Duke of Tuscany | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Demographic Balance. demo.istat.it [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné online.
- ↑ COMAN, Julian. 'Italians first': how the populist right became Italy's dominant force. The Guardian. 2018-12-01. Dostupné online [cit. 2023-06-12]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
- ↑ DOMENICO, Roy P. The Regions of Italy: A Reference Guide to History and Culture. [s.l.]: Greenwood Publishing Group 512 s. Dostupné online. ISBN 978-0-313-30733-1. S. 313. (anglicky)
- ↑ PUBLICATIONS, Europa Europa. Western Europe 2003. [s.l.]: Psychology Press 796 s. Dostupné online. ISBN 978-1-85743-152-0. S. 362. (anglicky) Google-Books-ID: M9QYndAPmuQC.
