Symfonie: Porovnání verzí
m editace uživatele 86.49.247.15 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Robins7 značka: rychlé vrácení zpět |
m {{Commonscat}} |
||
Řádek 42: | Řádek 42: | ||
== Externí odkazy == |
== Externí odkazy == |
||
* {{Commonscat}} |
|||
* {{Wikislovník|heslo=symfonie}} |
* {{Wikislovník|heslo=symfonie}} |
||
{{Symfonie}} |
{{Symfonie}} |
Verze z 4. 6. 2021, 18:40
Symfonie je cyklická hudební forma sonátového typu, komponovaná pro větší až velké nástrojové obsazení (zpravidla symfonický orchestr).
K původně instrumentální symfonii později přibyla možnost současného uplatnění dalších komponentů, např. sólového zpěvu, sborů, v moderní klasické hudbě pak nejrůznějších dalších přidružených souborů, např. souboru bicích nástrojů (8. symfonie Miloslava Kabeláče, skladby Krzystofa Pendereckého) a dalších ne zcela tradičních součástí, např. elektronických nástrojů (Philip Glass), původně nehudebních (John Cage, György Ligeti), industriálních, hlukových a ambientních zdrojů zvuku, digitálně zpracovaných zvuků nástrojů z obsazení klasického orchestru (Vladimír Hirsch) atd. Symfonická forma patří k nejnáročnějším hudebním útvarům jak z hlediska kompozičního, tak interpretačního, a je proto právem perlou a vrcholem v oboru skladatelského umění i umění koncertní interpretace.
Historie
Symfonická forma se rozvinula především v období klasicismu a romantismu, avšak původ tohoto útvaru i slova symfonie (volně přeloženo: souzvuk, současné znění více zdrojů zvuku) je nutno hledat již v antickém Řecku. Význam výrazu v hudební historii zaznamenal v průběhu staletí mnoho změn. Ve starověké řecké hudbě představoval tento výraz tedy totéž, co dnes -konsonance, v 16. století to byla každá vokální skladba s instrumentálním doprovodem, v 17. století je sinfonia předehrou k opeře, atd. Právě tato „předehra“ - sinfonia, se stala přímým předchůdcem současné formy, která se v průběhu času proměňovala (počet vět 3-5, dělení jednotlivých částí rychlá-pomalá-rychlá, zaváděním sborů či sólistů atd.)
Důležitým vývojovým článkem pro symfonii, tak jak ji chápeme víceméně dodnes, jsou skladby tzv. mannheimské školy (založené českými hudebníky, především J. V. Stamicem a jeho syny) a vznik sonátové formy.
Za „otce“ klasické symfonie je považován Joseph Haydn; v té době měla symfonie obvykle sonátovou cyklickou formu o čtyřech větách. Toto členění bylo víceméně respektováno prakticky až do začátku 20. století. Pro moderní symfonie v dnešní vážné hudbě nejsou stanovena žádná předem daná pravidla a záleží na každém skladateli, jaký přístup a řešení si při skladbě symfonie zvolí.
Skladatelé
Mezi nejvýznamnější skladatele symfonické hudby jsou (řazeno chronologicky):
- Joseph Haydn
- Wolfgang Amadeus Mozart
- Ludwig van Beethoven
- Franz Schubert
- Anton Bruckner
- Johannes Brahms
- Camille Saint-Saëns
- Petr Iljič Čajkovskij
- Antonín Dvořák
- Sergej Rachmaninov
- Gustav Mahler
- Bohuslav Martinů
- Sergej Prokofjev
- Dmitrij Šostakovič
- Miloslav Kabeláč a další.
Za nejdokonalejší symfonická díla lze považovat skladby Haydnovy (přes 100 programních symfonií), Mozartovy (např. Symfonie č. 25 g-moll, Symfonie č. 40 g-moll, Symfonie č. 41 C dur „Jupiterská“), Beethovenovy (především 3. Eroica, 5. „Osudová“, 6. „Pastorální“, či 9. „S ódou na radost“), Dvořákovy symfonie č. 7–9 (9. „Novosvětská“ a Dvořákova „Novosvětská“ jsou vůbec nejhranějšími symfoniemi na světě), dále pak symfonie Brucknerovy, Brahmsovy a Mahlerovy.
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu symfonie na Wikimedia Commons
- Slovníkové heslo symfonie ve Wikislovníku